Píše se rok 1608 a právě začínají první dny měsíce dubna. Obyvatelé příměstských dědin Letkovic, Němčic, Budkovic a dalších jako obvykle pracují na polích, zahradách, či v řemeslnických dílnách. Z této všední, ale důležité práce je jejich pozornost stále častěji odváděna na místní prašné cesty, po kterých přijíždějí menší, či větší skupiny jezdců, v jejichž řadách moravští venkované spatřují různé šlechtice, vojáky a služebnictvo. Všechny tyto skupiny míří do Ivančic, aby se zde ubytovaly a připravily na 13. duben. Místní obyvatelé živě diskutují o tom, co se u nich děje. Petr, strážný z Dolní brány všude říká, že ivančická posádka má pohotovost a panský písař zase, že šlechta pod vedením Karla z Lichtenštejna najala 1000 rejtarů a jednotky kozáků na obranu země. Nikdo ale netuší, že se v jejich malém městě budou dít opravdu velké, velké věci.
Ale než si o těchto dubnových událostech povíme, musíme se vrátit o pár led dozadu, do doby na přelomu 16. a 17. století, kdy v Čechách na Moravě, ve Slezku, Lužici, Rakousku a Uhrách vládl císař Rudolf II. Habsburský. Na počátku 17. století byl císař Rudolf již stárnoucí a melancholický a své země čím dál více řídil centralisticky a zemím okrajoval jejich práva a náboženské svobody. Neustálé války s Turky a s tím spojené válečné daně mu také na popularitě nepřidaly. Toho všeho si byl plně vědom jeho bratr arcikníže Matyáš Habsburský. A právě tento Matyáš vycítil příležitost a vstoupil do boje o bratrovi tůny jako mírotvorce. Prostřednictvím Štěpána Illyeshazyho uzavřel v červnu 1606 se Štěpánem Bočkajem (jehož hajduci pustošili i východní Moravu) ve Vídni mír. Tímto mírem potvrdil Bočkajovu vládu v Sedmihradsku a Uhrům udělil rozsáhlou samosprávu, náboženskou svobodu a obnovil úřad uherského palatina. Stavovské opozice v tomto míru spatřovaly vzor vyrovnání s panovníkem i pro jiné země. Matyáš pokračoval v mírově ofenzivě a 11. listopadu 1606 ukončil čtrnáctiletou válku s Turky „žitvatorockým mírem”. Obojím mírem si uvolnil ruce v Uhrách a získal sympatie stavů. Aby mír vstoupil v plnou platnost, musel být ratifikován císařem. Protože bylo možno očekávat odpor císařského dvora proti oběma mírům, uzavřel Matyáš s Uhry a Rakušany spolek na jejich obranu. Tak se začala rýsovat první stavovská konfederace pod Matyášovou patronací, která ji legalizovala. Když bylo zřejmé, že se císař postaví na odpor, záleželo vše na postoji stavů České koruny. Prostředníkem mezi Matyášem, Uhry a Rakušany a mezi zeměmi České koruny (Česká koruna byla jakousi federací Moravy, Slezska, Lužice a dominantních Čech) měla být Morava. Této role se ujal vynikající politik a diplomat Moravan Karel starší ze Žerotína (v mládí studoval na ivančické akademii). V prosinci roku 1607 uspořádal tajnou schůzku na svém zámku v Rosicích, které se účastnili stavovští předáci Moravanů, Uhrů a Rakušanů. Na této velmi tajné schůzce byl dohodnut plán akcí, které se odvíjely na jaře roku 1608. Na bratislavském sněmu uherských a rakouských stavů s Matyášem, byla v únoru vyhlášena otevřená konfederace na obranu míru a stavy dalších zemí monarchie byly vyzvány, aby se připojily.
V Brně se v březnu roku 1608 nespokojená šlechta v čele s katolíkem Karlem z Lichtenštejna (také studoval na ivančické akademii) pokouší uspořádat zemský sněm a svrhnout zemského hejtmana (tato funkce je srovnatelná s dnešním premiérem) Ladislava Berku z Dubé i se zemskou vládou. Napětí se začalo zvyšovat i tím, že z Čech na Moravu byly vyslány císařské jednotky, pod vedením generála Tillyho. Jelikož se vzbouřená moravská šlechta necítila v královském městě Brně bezpečna, přestěhovala se do kounického Slavkova, kde se dohodla na svolání mimořádného zemského sněmu do Ivančic. A právě zde, v našich Ivančicích se 13. dubna roku 1608 začal konat moravský zemský sněm, kde Moravané překročili pověstný Rubikon. A jak jsem se již na začátku zmínil, děly se tu opravdu převratné události.
Do Ivančic se sjela celá moravská reprezentace, včetně duchovní (preláti). Sněmu se pouze neúčastnil kardinál František z Dietrichštejna a na nátlak císaře i královská města. Účastníci sněmu, který se konal na náměstí v domě č. 9 (jak je vidět nebyli nároční na místo), sesadili nepřítomného zemského hejtmana Ladislava Berku z Dubé a zvolili si do čela země výbor (zemskou vládu), jehož „předsedou” se stal Karel z Lichtenštejna. Další členové výboru za panský stav byli: Jiří Bruntálský z Vrbna, Jiří Volf Křinecký z Ronova, Oldřich z Kounic na Slavkově, Jiří Hodický z Hodic. Za rytířský stav: Jiří Martinkovský z Rozseče, Jan Bukůvka z Bukůvky, Hanuš Petřvaldský z Petřvaldu a Václav Vanecký z Jemničky. Takto obsazený výbor měl tehdejší Moravu spravovat společně se zemskými soudci a zemskými úředníky. Najímal žoldnéře a svolával zemskou hotovost, obojí financované ze zemských peněz a zvláštní vypsané berně (daně). Dále byl zvolen druhý výbor, který měl na starosti jednání s jinými zeměmi a veškerou zahraniční politiku Moravy vůbec. Členy tohoto výboru byli páni Karel st. ze Žerotína, Karel z Lichtenštejna a Jiří Hodický a dále rytíři Václav Zahrádecký, Jan Čejka z Olbramovic a Jiří Zikmund Prakšický.
Do Ivančic přijeli také císařovi poslové, jejichž poselství nebylo sněmem přijato a nepodařilo se jim zabránit tomu, co mělo teprve přijít. A to „něco” přišlo pár dní po zahájení sněmu, přesně 19. dubna. V tento den Moravané potvrdili smlouvu o konfederaci Rakouska, Uher a Moravy. Tato konfederační smlouva byla slavnostně předána Matyášovým zplnomocněným zástupcům z Uher, jimiž byli: biskup Lépes, Petr Révay, Štěpán Pálffy, Andreas Osztrosics a z Rakouska hrabě Jiří E. Tschernembl, hrabě Starhemberk a další dvě blíže neurčené osoby. Dle staré pověsti, se Matyáš Ivančicím odměnil tím, že o královských hostinách bylo podáváno také víno z Ivančic (které se tu pěstuje i dnes).
Bylo velkou škodou, že se z různých důvodů ke konfederaci nepřipojily Čechy, Slezsko ani Lužice, a proto po tři roky (1608 – 1611) žila Morava v soustátí jen s Uhry a Rakušany.
Mnohé z vás možná napadne, co tato konfederace přinesla Moravě a jejímu obyvatelstvu. Ještě téhož roku se Karel st. ze Žerotína stal zemským hejtmanem (1608 – 1614), pod jehož hejtmanským vedením konfederovaná Morava dosáhla rozsáhlé zemské autonomie v celých jejích dějinách. Zlepšila se správa zemských financí, země se lépe bránila daňovým požadavkům panovníka, zlepšila se obrana země, byla tolerována různá náboženství, po tři roky (1608 – 1611) byla úplně zrušena pravomoc České kanceláře na Moravu a po jejím obnovení byla silně omezena a podrobena kontrole moravských zemských orgánů. Velmi výrazně také polevil centralizmus nejen český, ale i panovnický. Moravská zemská autonomie došla až tak daleko, že v Brně a v Olomouci razila vlastní kvalitní měnu.
Celá rozsáhlá zemská autonomie Moravy, jejíž základy byly položeny právě v Ivančicích vzala za své po různých peripetiích a osudových zlomech po bitvě na Bílé hoře roku 1621.
Ukládám ...