Těmito slovy z básně Vítězslava Nezvala bych chtěl uvést své zamyšlení nad postavením Moravy v současnosti a můj postoj k němu.
Nebudu zde rozebírat její slavnou historii (která začíná už v 7. století n.l. a pokračuje přes Velkomoravskou říši a středověké Markrabství moravské až do dnešní doby), to je věcí historiků. Jde mi především o to, abych vyjádřil cítění řadového občana jako jsem já k Moravě, jako zemi, v níž žiji a v níž žili i mí předkové.
Při studiu historie různých národů jsem dospěl k přesvědčení, že národy jsou organickými jednotkami lidstva a jako takové se také chovají. Tak jako člověk má různé charakteristické vlastnosti a minulost, tak také národ má svá specifika a historii. Existuje několik definic národa, ale nelze říct, že by některá považovala za jediný atribut jazyk. To by pak ani Američané nebo Rakušané nemohli být národem. Já svou národnost chápu tak, že jsem členem společenství lidí, které je spjato s určitým územím, které zůstává konstantní (nemění svůj název) po určité období historie, i když může v jejím průběhu být součástí různých vyšších celků. Může však také existovat samostatně. Touto zemí a společenstvím je pro mě Morava a Moravané.
Markrabství moravské, jako samostatná země v rámci Rakousko-Uherska, bylo sice zrušeno se vznikem Československé republiky v r. 1918, ale stejně tak bylo zrušeno Království české a Království uherské (pod které patřili Slováci). To však nemění nic na faktu, že do svazku ČSR vstupovala Morava dobrovolně jako svébytný celek.
Občané ČSR byli Čechoslováci a národnost česká, moravská a slovenská byla nahrazena národností československou. Ta se objevuje při sčítání lidu v době 1. republiky vedle národnosti německé, polské aj. Byl jsem tedy od malička Čechoslovák a bral jsem to jako samozřejmost, i když jsem se cítil být především Hanákem a potom „Moravákem“. Po vyhlášení federace v r. 1968 jsme byli jako Morava a Moravané z republiky vymazáni. Do občanek nám psali národnost českou (aniž se nás kdo ptal). Podle tehdejších úřadů byly v republice jen dva státotvorné národy – Češi a Slováci.
V témže roce se hnutí Boleslava Bárty, které mělo 250 000 členů postavilo na obranu Moravy. Tento proces byl však přerušen sovětskými tanky. Když jsem v září r. 1968 přišel do Brna na studia, bylo už po všem, ale na školách se pořádaly protestní shromáždění. V Brně jsem byl překvapen, že se tu mluví podobně jako u nás na Hané, s tím rozdílem, že tu byl navíc „brněnské hantec“, kterému jsem zpočátku nerozuměl.
Po převratu v r.1989 s nastupující demokracií jsem považoval za samozřejmé, že bude vrácena samospráva mé zemi (kterou definitivně zrušili komunisté v r.1948 jako Zemi moravskoslezskou – ta však neměla patřičné pravomoci). K mému velkému překvapení však k tomu nedošlo. Většina nově vzniklých politických stran se naoko tvářila, že sice nárok Moravy je oprávněný a dokonce některé měly navrácení její samosprávy ve svém programu, ale ve skutečnosti nic nepodnikly. Jen Moravské občanské hnutí Miroslava Richtera a obnovené hnutí Boleslava Bárty (HSD-SMS) se snažily o spravedlivou nápravu. Po smrti Boleslava Bárty byla věc Moravy odsunuta na druhou kolej. Tato situace trvá dodnes, s tím rozdílem, že postavení Moravy v České republice je na nejhorším stupni samosprávy v celé její historii, dá se říct že Morava jako země stojí před úplným zánikem! Postupná „čechizace“ je cítit na každém kroku. Za těch 30 let co bydlím v Brně, to mohu porovnat. To, co se nepodařilo na Slovensku (asimilovat Slováky do českého národa), se náramně daří na Moravě.
O moravských městech se v médiích začíná mluvit jako o českých, o území Moravy se mluví jako o území na „východě Čech“. Jeseníky jsou údajně „české hory“. Název republiky je „Česko“- tak jsme dřív říkali slangově Čechám. (Mimochodem pohled do jazykové poradny AVČR navíc potvrzuje, že název Česko byl už v r. 1777 používán jen pro Čechy : ..“Tak vidíme při zemích německých Česko, Moravu, Rakouské Slezsko…“). A tak bych mohl pokračovat. Největší změna je patrná i hovorové řeči v Brně. Už si skoro připadám jak v Praze. Všude kolem je slyšet tzv. „obecná čeština“.
Tento stav se mi zdá už neúnosný. Cítím, že je mou povinností něco udělat. Kdybych žil ve středověku, asi bych bránil svou zemi s mečem v ruce. V dnešní době se v civilizované společnosti může člověk bránit pouze politickými prostředky.
Rozhodl jsem se bojovat, a neustanu, dokud má země nebude moci svobodně rozhodovat o svých věcech. Ne proti Čechům (pokud mi nebudou bránit), ale za Moravu. A když se to nepodaří, chci mít aspoň čisté svědomí, že jsem v těžkých chvílích Moravu neopustil. Pochopil jsem, že samosprávu země nám nikdo sám od sebe nevrátí. Za samosprávu a naše práva je nutno bojovat.
Zdeněk Zbožínek, Brno 16.12.2007
Ukládám ...