Evropská unie – to je nesporně velmi živý organizmus, který se neustále vyvíjí. Také se při tom ale velmi snaží vytvářet dojem, že tento vývoj nelze ničím narušit, natož pak zastavit. Na první pohled by se mohlo zdát, že je to pro nás, její občany, dobrá zpráva. Ovšem po prvním pohledu přichází i první zamyšlení. A najednou už to všechno zase až tak růžově nevypadá. Zdá se mi totiž, jako by si naše milá „máma Evropa“, společně s našimi vlastními „Evropskými tatíky“, brala za vzor více Husákovo „Poučení z krizového vývoje“ než ideály demokracie.
Jak mohu něco takového tvrdit? Stačí porovnat několik důležitých událostí z poslední doby.
Ještě to není ani tak dávno, co nás sociálně-demokratická Vláďova vláda, ve slastném souznění se svými tehdejšími Cyrilsko – lidoveckými spojenci, až skoro otcovsky nabádala, že přece vstup do Evropské unie je pro nás naprostou nezbytností a jakousi logickou samozřejmostí, která nám, řečeno slovy klasika, zabezpečí jen samá pozitiva a sociální jistoty. V nejednom voliči to pochopitelně vzbudilo mylné a nereálné naděje, že na nás, tam v té Evropě, už dávno čekají a všichni při tom nemyslí na nic jiného, než jak nám zabezpečit blahobyt a jak nám sem nasypat všechny peníze, které kde najdou. Možná by se jim to dalo i odpustit, kdyby to ovšem nebylo naprosto zřejmé fabulování a blafování s jediným cílem – dosáhnout kladného výsledku referenda o našem vstupu do Evropské unie a tím si otevřít přístup k evropským korýtkům pro ně samotné. Až příliš brzo po hlasování se však začaly objevovat důkazy, že nová realita neodpovídá slibům a předkládaným optimistickým vizím a ruku v ruce s tím se čím dál zřetelněji ukazovalo i to, že o tomto nesouladu museli mnozí vědět velmi dobře předem. Bylo však již pozdě na to, něco měnit. Láďa s Cyrilem se tvářili, jako že o tom vůbec nic neví a že se jich to vlastně ani nijak netýká a jak už to tak v té naší kotlině bývá, tento podvod na deseti miliónech lidí jim prošel bez mrknutí oka.
A tak pokud neumřeli, tváří se spokojeně dodnes.
To by mohl být možná hezký konec pohádky, ne však naší reality show Evropských vyvolených.
Pokračování na sebe nenechalo dlouho čekat. Přišlo pod názvem Evropská ústava. Tu už ale podepisoval místo Vládi Standa, který to s námi myslel naprosto upřímně a Cyril, který, jako správný lidovec, byl zase u toho. Projevilo se při tom i první poučení z předchozího vývoje, neboť mazání medu kolem huby se ukázalo jako nepříliš šťastné řešení. Vyvolávalo totiž následné negativní reakce. Naši Evropané tedy tentokrát raději vsadili na jinou taktiku prosazování svých zájmů. Zveřejnili všechno. Celý, velmi obsáhlý dokument bez jakýchkoliv zkrácených verzí, výtahů nebo vysvětlení. Smysl toho byl zřejmý. Přece to nikdo nebude číst. Takové množství nesrozumitelného textu. 353 stránek samotné ústavy, k tomu dalších 382 stránek různých protokolů a příloh a nakonec ještě dalších 121 stránek různých prohlášení. Tato čísla je přesvědčila o tom, že jim to musí projít. A nikdo nebude moci říkat, že něco nevěděl, nebo že snad někdo něco zatajil. Nutno uznat, že to bylo chytře vymyšleno a zpočátku jim to i vycházelo. Ovšem časem se přece jen našlo pár šťouralů a hnidopichů, kteří si celý text přečetli a o tom co se dočetli řekli ostatním. A tak se najednou mezi lidmi rozneslo, co se na ně pod rouškou laskavosti a zájmu o osud každého občana chystá za pogrom. Není se tedy co divit, že lidé vážící si své svobody a alespoň nějaké demokracie nedovolili, aby tento paskvil vstoupil v platnost. Slušně řečeno – Evropská ústava tím zmizela do propadliště dějin. Nebo jsme si to aspoň někteří mysleli.
I toto by mohl být pěkný konec. Dobro, v našem případě rozum a demokratické hodnoty, zvítězilo. Ale to by nesměla být naše reality show Evropských vyvolených.
A ani tentokrát nenechalo pokračování na sebe dlouho čekat.
Začalo to, když německá kancléřka, andělská paní Merkelová, podlehla své slabosti a zachovala se jako „homeless“. Jak jinak by se dalo vysvětlit, že se ta kniha z popelnice – Evropská ústava – objevila najednou u ní doma na stole, kde z ní seškrábala plíseň a myší trus aby se ji mohla pokusit ještě nějak zpeněžit. V antikvariátě jí ale řekli, že o něco takového už není zájem. A tak paní Merkelová trošku podumala a přišla na to, že aby se to mohlo prodat tam, kde se běžně prodává to, o co nikdo nestojí, tedy v Evropské unii. Dá se tomu nějaký pěkný, nový kabátek a může se to zkusit. Musí se ale všichni tvářit, jako že je to něco úplně nového a že to se starou ústavou nemá vůbec nic společného.
A tak tu máme další pokračování, v pořadí už třetí. Říká se tomu Reformní, nebo také Lisabonská smlouva. 13. prosince ji podepsal ogar Mirek, tentokrát s Kájou Černohorcem. Měla by začít platit od 1.1.2009 po ratifikaci všemi členskými státy unie. Jak už to tak s těmi evropskými záležitostmi v poslední době bývá, máme tu i další poučení. Ten druhý pokus, něco prosadit, totiž dopadl ještě hůř než ten první. A jak na to, tedy vlastně na nás, jdou tentokrát? Musím přiznat, že zase trošku mazaněji. Tedy nepřehledněji, než minule. Vzali dvě dávno podepsané smlouvy – Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství a nová smlouva není nic jiného, než 152 stran změn a dodatků těchto původních dvou smluv. Bez jediného kousku souvislého textu. Jediné, co je možné zjistit je nový název – Smlouva o fungování Evropské unie. Ale jinak dokonalá práce. Tohle fakt už nikdo nerozmotá. „Heuréka!“ nese se z Bruselu. Tentokrát už asi opravdu nikdo obyčejným lidem neřekne, co všechno se na ně chystá a co všechno se změní a jak to bude od toho roku 2009 v unii vlastně opravdu fungovat. Protože i kdyby to chtěl někdo poskládat a předložit jako jednolitý dokument se zapracovanými všemi změnami a doplňky, tak to prostě do konce roku 2008 vůbec nemá nárok zvládnout. Nechci spekulovat o tom, jestli to udělali aspoň v Bruselu. Ale i kdyby, tak po této rekapitulaci vývoje nepředpokládám, že by někdo z oficiálních míst riskoval a strkal nám to pod nos. Vždyť jsou už přece poučení a o tolik zkušenější!
Ukládám ...