Je čtvrtek 20.12.2007. Den jako každý jiný. A přece je něčím zvláštní. Sdělovací prostředky informují o chystaných oslavách vstupu České republiky do Schengenského prostoru o půlnoci z 20.12. na 21.12.2007.
Např. internetový server iHNed.cz píše:
Na česko-slovenské a česko-rakouské hranici se bude ve čtvrtek večer oslavovat ke vstupu České republiky do Schengenského prostoru. Oslavy začnou ve Starém Hrozenkově na hranici Česka a Slovenska, která vznikla jako poslední a bude zrušena jako první. Stane se tak přeříznutím symbolické hraniční závory ministry vnitra Ivanem Langerem a Robertem Kaliňákem. Oslavy budou dále pokračovat v Mikulově na česko-rakouské hranici. Zde se setká Langer s rakouským ministrem vnitra Güntherem Plotterem.
Mám smíšené pocity. Na jedné straně jsem rád, že se otevřou hranice, ale na druhé straně mně ve zprávách vadí naprostá ignorace Moravy, která samozřejmě vstupuje do tohoto prostoru také. My Moravané vnímáme název Česko ve smyslu Čechy, tak jak je to doloženo v historických dokumentech a jak jsme to také odjakživa vnímali. Tento název nikdy nezahrnoval Moravu. Oslavovat se tedy bude na moravsko-slovenské a moravsko-rakouské hranici. Celý den se mi honí hlavou myšlenka, že by naši sousedé měli vědět, že nesousedí s Čechami (Českem), ale s Moravou. V pozdní odpoledne se rozhoduji téměř okamžitě. Do půlnoci je ještě daleko, nejbližší hranice je rakouská na přechodu Hevlín-Laa a.d.Thaya.
Vezmu moravský prapor (mezi lidmi téměř zapomenutý), zhotovím pozdravnou tabulku a pojedu na hranici. Pak si uvědomuji, že mám v autě ještě tři místa a že bych mohl vzít někoho sebou. Pomocí internetu sděluji svůj záměr namátkově dalším lidem, které mám v adresáři. Vím, že s největší pravděpodobností pojedu sám, času na rozhodnutí je přece jenom příliš málo. K mému překvapení se už za cca čtvrt hodiny ozývá Petr. Fajn, budeme dva. Potom přichází e-mail od Honzy, který píše z Prahy, že se chystá jet do Brna a že by ještě stihl jet s námi. Volá i předseda strany Moravané, ing.Pavel Dohnal a nabízí nám pomoc přes starostu Hevlína. Děkuji mu za ochotu, ale musím zdvořile odmítnout. Vím, že v tak krátkém čase se toho moc organizačně stihnout nedá. Jde mi přece jen o to, pozdravit sousedy. Přidává se k nám i Robert. V rychlosti zhotovuji tabulky s česko-německým nápisem: Zdravíme své sousedy, Moravané, Wir grüssen unseren Nachbaren, die Mähren.
Vyrážíme z Brna asi ve 22:45 a za hodinu jsme v Hevlíně. Projíždíme liduprázdným městem a blížíme se k celnici. Moravští celníci nám jen pokynuli, ať jedem dál, i když do půlnoci zbývá ještě asi 10min. Totéž se událo na rakouské straně. Během chvilky už projíždíme ulicemi Laa až na krásně osvětlené náměstí. Zdá se že i Laa už spí. No nic, zaparkovali jsme, vytáhli z auta moravské prapory a tabulku s pozdravným nápisem a jdeme směrem k Rathausu. Za chvíli je kolem nás skupina mladíků a dívek. Zvědavě si nás prohlížejí a začínají první dotazy a konverzace. Těžce lovím z paměti německá slovíčka. Němčinu jsem se naposledy učil cca před 25 lety. Nejlepším diskutérem se ukazuje být Robert. Rakušané se o nás živě zajímají a diskutují. Vysvětlujeme jim, že jsme Moravané a že jsme je přijeli pozdravit při příležitosti otevření hranic Schengenského prostoru, jako sousedé. Prapory které držíme, jsou prapory moravské a země se kterou sousedí, se jmenuje Morava. Zdá se, že něco chápou a něco ne.
Z jejich strany zazněla i námitka, že bychom se měli setkat s představiteli města a ukázali na Rathaus. Měli stoprocentní pravdu, ale to v tuto chvíli nešlo. Rozcházíme se přátelsky a oni odjíždějí. Na další společnost nemusíme dlouho čekat. Jsou to dva pozdní návštěvníci nějakého lokálu. Podle jejich chování je vidět, že jsou vesele naladěni. Okamžitě se o nás zajímají a chovají se velmi přátelsky. Je jim velmi těžko rozumět, ale zdá se, že Robert je opět ve svém živlu. Konverzace mu jde stále lépe. Petr a Honza se starají o dokumentační foto. Předali jsme jim jako dárek placky s moravskou orlicí a vydáváme se zpátky k domovu.
Při průjezdu rakouskou celnicí zastavujeme. Nikde nikoho nevidíme, až posléze vylezli rakouští celníci. Řekli jsme jim kdo jsme a ukázali jim tabulku s pozdravným nápisem. Jejich tváře se rozjasnily a začali se k nám chovat velice přívětivě. Jeden z nich mluvil částečně česky. Požádali jsme je o společné foto, s čímž ochotně souhlasili. Potom nás pozvali dovnitř a pohostili pivem (prázdnou láhev od Schankbier Stiftsbräu mám schovanou na památku). Nutno podotknout, že jako řidič jsem musel odmítnout, ale celníci tvrdili, že v Rakousku je povoleno 0,8 promile alkoholu. No jo,ale já jsem jel do Brna. Zachránil mě Honza, který za mě pivo vypil. Kolem druhé hodiny ráno jsme dorazili domů s příjemným pocitem, že snad naše cesta nebyla marná.
Ukládám ...