Odedávna vedou obchodní stezky napříč kontinenty. Prostě proto, že ne všude je stejně úrodná zem a ne vždy skrývá právě to, co lidé momentálně hrozně moc potřebují. Po těch cestách pak putují od nepaměti karavany kupců i eskadrony vojáků a v jejich patách tu a tam také pokrok. Na křižovatkách cest vzkvétá i uvadá prosperita, mísí a tříbí se jazyky a kříží lidské geny.
Mimo Moravy není snad druhé místo v Evropě, kde otisklo svou stopu do DNA součastníků tolik rozličných etnik. Pravěcí lovci mamutů zde jistě nezanechali pouze své nástroje v krasových jeskyních. Nevěrohodní historikové se zmiňují o staroarménech, kteří údajně právě odněkud z Evropy odešli na východ. Lužní lesy skrývají štípanou materii, zanechanou zde Kelty, či jejich předchůdci. Otázkou zůstává, jakou řečí hovořili Venetové a Antové, o nichž se zmiňují nejstarší ostrogotské a germánské prameny. Zhruba v pátém a šestém století našeho kalendáře i mí předkové ve válečnickém umění vyrovnali náskok svých západních sousedů. Byť nesjednocení, stali se Slované hrozbou Římu. Nejsevernější vojenské stanice Marka Aurelia jsou doloženy právě v místech, kde si na břehu stejnojmenné řeky lidé reálně zapisovali dějiny svého Velkomoravského státu. Nikoli náhodou přijali mí předkové zvyk naslouchat lépe srozumitelnému jazyku byzantských věrozvěstů, protože latině ani řeči Germánů (němčině od slova „němen“-němý) nerozuměli. Nebo trochu vypočítavě na několik staletí porozumět odmítali.
Moravané zhruba v půli našeho věku přijali křest a písmo, odvozené od byzantského.To posléze nabídli svým příbuzným na sever, západ, východ, i jih. Jižní a východní Slované si podrželi s mírnou modernizací ono písmo dodnes (azbuka), severní a východní čelili dvojímu osudu. Buď podlehli germanizaci (jako Lužičtí Srbové v povodí řeky Sprévy) nebo odolali (Poláci, Slovinci), případně svým jménem začali označovat moravský jazyk a posléze se povýšili na jeho nositele. Moudří Moravané nakonec raději nechali Čechy při tom, snad v představě, že sami pak nebudou tolik na ráně.
Ale ani tak nebylo našim předkům vždy do zpěvu. Doklady chodí okolo nás! Tu a tam se stane, že se blonďatý mládenec zakouká do tmavovlasé Moravanky, která jej doslova uhrane svýma hnědýma očima. Závistivé kamarádky si sice mezi sebou šuškají, že ona je hrozná, protože šilhá, a co on to na ní vlastně vidí. Dál ale nepátrají. Možná by přišly na to, že ona „divoška“ má ve tváři cosi z daleké Asie. Nejen Hunové, ale také Tataři, Mongolové a další snědí hoši vypili na Moravě nejeden džbánek vína! A kterýpak voják chce pít dobré moravské víno sám? Žádný!
Proč se vlastně protivy přitahují? Může za to podvědomý přirozený výběr! Proto se seveřanům líbí především dlouhonohé mulatky a nejedna blondýna nahlas vzdychne, když potká opravdového snědého gentlemana. No řekněte, může tu pak někdo vůbec být rasistou?
Ukládám ...
