Česko, Česko, Česko

Česko, Česko, Česko se neodbytně valí ze všech sdělovacích prostředků na občany Čech a Moravy. Ještě nikdy od rozbití Československa nebyl nápor mediální propagace slova Česko tak silný. Českem se ohánějí dokonce i tiskoviny, které jsou jinak považovány za poměrně seriózní. Přitom publicisté, kteří slovo Česko do omrzení papouškují, rozhodně nemohou nevědět, jak se věci s tím Českem doopravdy mají. Právě ti, kteří nejvehementněji tvrdí, že Čechy, Morava a Slezsko prý dohromady tvoří Česko, nejlépe vědí, že pravdou je pravý opak. Slovo Česko není a ani nikdy nebylo ničím jiným, než zkomoleným názvem pro samotnou zemi Českou.

Tvrzení, že Morava a Slezsko jsou součástí Česka, neboť se zde mluví česky, odpovídá výroku, že Rakousko a Švýcarsko jsou součástí Německa, neboť Rakušané a část Švýcarů mluví německy. Jiným stále omílaným argumentem bojovníků za Česko je údajná nutnost jednoslovného názvu celého státu. Nikdo ovšem nedokáže rozumně vysvětlit, proč by vlastně jednoslovný název státu měl být potřebný. Dominikánskou republiku, Jihoafrickou republiku, Velkou Británii nebo Nový Zéland také nikoho ani nenapadne přejmenovávat na Dominikánsko, Jihoafricko, Velkobritsko nebo Novozélandsko. Čím méně skutečných argumentů mohou prosazovatelé Česka předložit, tím více se zaštiťují jakýmisi odborníky, kteří slovo Česko prohlásili za výraz správný. Bohužel s odborníky podobného druhu máme u nás zkušenosti nevalné. V případě potřeby mocných s naprostým klidem vědecky dokážou, že v pravé poledne je vlastně největší tma.

Kampaň za Česko zatím vyvrcholila senátní rezolucí, doporučující používání této zkomoleniny při všech možných příležitostech. Senátní debatu tehdy doprovázela neobyčejně silná mediální kampaň plná nadávek těm, kteří slovo Česko odmítají.

Masívní vnucování Česka rozhodně není náhodné. Prostřednictvím Česka totiž držitelé moci v Praze chtějí jednou provždy skoncovat s jakýmkoliv povědomím o existenci Moravy a Slezska. Kampaň za používání slova Česko lze označit za jakési současné vyvrcholení dosavadní protimoravské politiky polistopadových držitelů moci. Moravská otázka je již dávno znovu vyloučena z jakýchkoliv politických diskusí, promoravským iniciativám a politickým stranám je zcela znemožněno vystupování v médiích. Děti se o existenci Moravy ve školách nesmí dozvědět vůbec nic. Už začíná docházet i na otevřené falšování dějin. Nedostatečně informovaný člověk dnes může snadno nabýt dojmu, že když Morava ze státoprávního hlediska neexistuje v přítomnosti, tak žádná Morava neexistovala ani nikdy v minulosti. Minulost je vykládána tím způsobem, jako by Morava byla odjakživa rozkouskována na kraje, které byly vlastně přímou součástí Čech. Příznačným se v tomto směru stalo zobrazování první Československé republiky na mapách objevujících se v poslední době. Zemské uspořádání Československa sice není zpochybňováno, vyznačeny jsou však pouze hranice mezi Moravou a Slovenskem a Slovenskem a Podkarpatskou Rusí. Česko–moravská hranice se v těchto mapách neobjevuje. Lidé si mají myslet, že se Československo skládalo toliko ze zemí České, Slovenské a Podkarpatoruské.

Kampaň za definitivní likvidaci Moravy, jejíž součástí je vnucování slova Česko, začíná bohužel přinášet neblahé ovoce. Neustálým systematickým papouškováním se slovo Česko postupně dostává do podvědomí lidí. Již příliš mnoho lidí užívá Česko v běžné řeči, často nevědomky. V zásadě se ovšem jedná o důsledek naprosté neznalosti skutečné podstaty věci. Možnost získání pravdivých informací není totiž pro běžného občana jednoduchá. Naprostá většina sdělovacích prostředků informování v tomto směru pochopitelně nepřipustí. Pokud se názory odpůrců Česka vůbec někde objeví, jsou vždy v takové úpravě, aby si hned každý začal myslet, že Česko odmítá jedině nepatrná hrstka jakýchsi zamindrákovaných jedinců a dále pak už jen naprostí hlupáci a troubové. Tisíckrát opakovaná lež zase jednou kandiduje na pravdu.