Jsou města, která svou historickou výjimečnost i souběhem různých příznivých okolností si vydobyla v jistém teritoriu nebo státě dominantní postavení, stala se metropolemi, obvykle pak hlavními městy. V našich historických zemích získala takové postavení Praha. Ne náhodou, ale díky výhodné zeměpisné poloze, vzrůstajícímu hospodářskému významu, tamní rozvíjející se vzdělanosti i umění a v neposlední řadě své dějinné státotvorné úloze. Byly tím položeny základy její domácí i zahraniční prestiži a hegemoniální autoritě.
Naznačené skutečnosti ve svém souhrnu přinesly postupně také jistá negativa. Zejména respektování tradice prosazovat a udržovat výlučné postavení tomuto celostátně vévodícímu městu a prostřednictvím tam soustředěných ústředních mocenských, hospodářských a kulturních institucí a různých organizací hájit a upřednostňovat jeho zájmy a potřeby všech těch, kdož jsou s danou metropolí a jejím satelitním zázemím úzce spjati. Tento systém převládajícího ovládání státu z jednoho středobodu a akcentování prioritnosti jeho prestižních ambicí vešel obecně ve známost pod pojmem pragocentrismus. V širším historickém kontextu měl a má jistý podíl na opožděnějším rozvoji některých, zejména od Prahy excentricky vzdálenějších lokalit, ocitajících se mimo pozornost a zájem tamních ústředních institucí a úřadů. Že odtud dochází k exodu mozků, významných odborníků, kvalifikovaných pracovních sil, talentovaných umělců a nadějných sportovců do hlavního města ČR, poskytujícího jim optimální podmínky pro seberealizaci a nadstandardní životní úroveň, je nabíledni. Je to na úkor harmonického rozvoje všech částí daného státu a v rozporu s moderním principem tzv. subsidiarity, jehož realizace vede k přesouvání určitých pravomocí z centra na nižší, obvykle pružnější a efektivněji působící útvary veřejné správy v jisté odstupňované míře na úrovni obcí, měst, okresů a z nich zformovaných vyšších územně- správních celků s dostatečným rozpočtovým a finančním zajištěním.
Je zřejmé, že prohlubování zmíněné decentralizace naráží na odpor těch politických, mocenských a společenských kruhů i jednotlivců, jejichž mimořádné postavení a vliv jsou u nás spjaty s konzervací direktivně pojatého centralismu. Z jejich řad se nezřídka rekrutují také odpůrci obnovy v roce 1949 komunistickým režimem zrušené Země moravskoslezské v tehdejším Československu, aby také ve stávajících poměrech ji mohli lépe ovládat a svým omezeným zájmům podřizovat. Účelově a pod různými záminkami rovněž zpochybňují nebo veřejně odmítají uznávat vlastní identitu i v současnosti se prezentujícího moravského národa a rozličným způsobem a prostředky usilují o jeho konečnou čechizaci. A to v rozporu s Listinou základních práv a svobod, v níž se uvádí: Každý má právo rozhodovat o své národnosti. Zakazuje se jakékoli ovlivňování tohoto rozhodování a všechny způsoby nátlaku směřující k odnárodňování. (Ustanovení o menšinových právech, čl.3, odst.2).
Na panovačné a centralisticko–mocenské choutky někdejších vládnoucích kruhů v Čechách (pánů, rytířů, prelátů a představitelů privilegovaných měst) již kriticky ve svém listě z roku 1606 upozorňoval přední moravský politik a svého času moravský zemský hejtman Karel starší ze Žerotína, když napsal: Zdaliž oni (tj. Čechové-pozn.red.) nejsou, kteříž nás opanovati a sobě podmaniti obmýšlejí, aby sami hlavou a my ocasem království jejich zůstávali. Já je znám a vím, že kdekoliv mohou a příčiny dostanou, všude námi rádi zadní kouty vymítají ( Viz. L.E.Havlík, Morava. K státoprávnímu postavení země v průběhu věků, Brno, str. 18).
I přes velký časový odstup i historické vývojové změny a zvraty, nelze uvedeným Žerotínovým výrokům upřít jistou aktuálnost.
Ukládám ...
