Poprvé jsem ho viděla v neděli 11.2.1990 v Olomouci. V tehdejším Národním domě probíhalo shromáždění na podporu Moravy a jejích historických práv. Protože mě babička vychovala v tuhém moravanství a vystudovala jsem historii, nemohla jsem u takové akce chybět. Do Národního domu jsem, jako asi 400 dalších Olomoučanů přišla poslechnout si z hlediště co nám ti Brňáci na podiu budou povídat. Že budu dělat velkou politiku, já mladá maminka tří dětí, to mě při vstupu do sálu ani nenapadlo. Nemyslela jsem si to ani v okamžiku, kdy jsem se nechala skupinou mládeže z tehdy vznikajícího HSD přemluvit k tomu, abych usedla na podium mezi Brňáky.
Debata byla hned od počátku více než divoká. Do sálu se dostali antimoravané a hned od začátku čeřili vodu. Vlastně vzdouvali vlny tsunami. Na podium mi byl doručen lísteček od jistého pana docenta z katedry historie v Olomouci. Povzbuzoval mne a radil mi jak argumentovat. Sám seděl v rohu inkognito a přál si zůstat v utajení. Je v něm do dneška a proto ani po 18 letech neprozradím jeho jméno. Tenkrát mi to však dodalo nesmírnou kuráž a rvala jsem se za Moravu od mikrofonu asi jako kdysi Svatopluk Veliký mával mečem. Když jsem se po x té vracela od mikrofonu a plála bojovým nadšením, najednou se ke mně naklonil bělovlasý pán, který seděl po celou tu dobu tuhé bitvy na vedlejší židli, a šeptá mi do ucha: Nečekal jsem, že najdu v Olomouci takovou mladou a odvážnou bojovnici. Musíte přijet k nám a více se zapojit do hájení Moravy. Protože jsem si zrovna v hlavě sumírovala slova na další zteč, trochu nevrle jsem odsekla: Kam k nám? A kdo vůbec jste?
Starší bělovlasý muž se usmál jako kouzelný dědeček a vlídně odvětil: K nám do Brna na Měnínskou. A já jsem Boleslav Bárta.
V tu ránu jsem zapomněla na vše a s otevřenou pusou jsem hleděla na svého souseda. Jméno Boleslav Bárta bylo na Moravě po listopadu 1989 známo. Měl pověst nekorunovaného krále Moravy. Ještě dopoledne jsem se těšila, že ho zde uvidím a že se třeba osmělím z publika se ho na něco zeptat. A on již dobrou půlhodinu sedí vedle mne!
Měl v sobě úžasnou sílu působit na lidi a vybičovat je k maximu. Při takovém adrenalinu současně každého zklidnil svým nenapodobitelným, odzbrojujícím úsměvem, který hladil jako balzám. Připomínal mi skutečně kouzelného dědečka, moudrého, statečného, hodného lásky a úcty. Byl opravdu nekorunovaným králem Moravy. Od toho dne jsem bojovala za Moravu po jeho boku. Já dravostí svého mládí a on moudrostí a zralostí svého věku. Oba však s nesmírným zápalem pro věc a s láskou k Moravě.
O to trpčím zklamáním pro nás oba byl postoj některých našich soukmenovců, kteří po hektickém boji v dramatické volební kampani na jaře roku 1990 stanuli naší zásluhou ve FS ČSFR v dresech Moravy, ale hned začali útočit a dávat góly do vlastní branky. V říjnu 1990 byla situace v moravském poslaneckém klubu kritická. Po zmanipulovaném kroměřížském sněmu v sobotu 20.října 1990 se klub rozdělil na dva nesmiřitelné tábory. Jedni zůstali věrni ideám Boleslava Bárty, a druzí na něj uspořádali nelítostný hon jako na škodnou zvěř. Nevadilo jim spolčovat se s úhlavními nepřáteli Moravy, rozšiřovat o Bártovi nactiutrhačné řeči a pamflety.
On však zůstal klidný, důstojný a dále kráčel za svým cílem. Připomínal Krista, který hanoben sám nesl svůj kříž na místo potupné popravy a ještě velkoryse odpouštěl těm, kteří ho tupili.
Zůstal nezlomen. Jeho úsměv stále rozdával sílu, klid a nekonečnou odvahu. Často jsem ráno přicházela do Parlamentu s obavami. Stačilo však potkat docenta Bártu, vidět jeho neporazitelný úsměv, a všechen strach a nechuť byly ty tam.
Stál jako maják v divokém příboji a svítil nám na cestu. Snažili se zhasnout jeho světlo a potopit s ním i nás, jeho věrné. Zažili jsme na vlastní kůži co to je stát se štvanou zvěří, terčem lidské zloby, hlouposti a zášti. Vydrželi jsme. Trpěli jsme za Bártu a za svou Moravu. Březen roku 1991 přinesl velké lustrování aneb novodobý hon na čarodějnice. Bylo zřejmé, že celý ten povyk není kvůli komunistickým poslancům, jak se mnoho občanů domnívalo, ale byl z velké části kvůli Bártovi a jeho Moravě. Byl rozpoután proto, aby zdiskreditoval slušné poslance a poctivé lidi, kteří chtěli v parlamentu sloužit své vlasti ČSFR a plnit přání jejího lidu.
Mnozí z tzv. lustrátů neúnosný tlak nevydrželi a raději své mandáty položili ještě před 22.březnem 1991, před dnem velkého lustračního autodafé. Tito odešli z politiky a jejich jméno nebylo předsedou lustrkomise čteno při slavnostním autodafé. Bárta byl mezi těmi deseti, kteří nátlak vydrželi.
Pár dní před autodafé jsme my, poslanci, mohli nahlédnout do údajně tajných dokumentů bývalé státní bezpečnosti a přečíst si tam jakých zločinů se naši kolegové dopustili. Docent Bárta mě požádal, zda bych šla s ním prostudovat jeho spis. Byl nám přinesen, za nekompromisních bezpečnostních opatření jsme do něj mohli nahlédnout a dokonce si i pořídit výpisky.
Z předložených pramenů vůbec nebylo zřejmé, že se skutečně jedná o Boleslava Bártu – a hlavně se v nich nehovořilo o žádném zločinu ani špatném skutku. Tajné služby se kohosi na cosi vyptávaly. To činí tyto složky všude na světě. A to nemluvím o tom, že pramen nebyl dílem jedné osoby. Vybavuji si dvojí rukopis, rozdílný inkoust, přeškrtaná slova a dodatečné vsuvky. I přes toto jsem chtěla Bártu zachránit. Náročný den, který začal cestou z Olomouce do Prahy, potom celodenní sezení v parlamentu, mi dávaly právo na únavu, rozespalost a roztržitost. Snad z těchto důvodů jsem kolem sebe rozkramařila mnoho listů papíru, blok a desky a pak jsem mezi to zamotala i celý slavný spis na Bártu a bez pohromy, ochrance pod nosem, jsem s ledovým klidem vše skládala do tašky. Přesto jsem spis neodnesla a nezabránila mi v tom ochranka. Ta si ničeho nevšimla. Zabránil mi v tom sám Bárta. S vrozeným smyslem pro slušnost a džentlmenství mi osudný spis vzal a vrátil jej na stůl. To nemůžete, huboval mi. Co kdyby vás chytli?!
Jen jsem suverénně pohodila hlavou. Co by mi mohli?! Mám poslaneckou imunitu a neudělala jsem to schválně. S omluvou bych jim to vrátila: jsem unavená a ani jsem si nevšimla, že se svými papíry odnáším i spis. Byl to omyl. Nevěříte? Tak mi to dokaže! Bárta však dál pevně svíral spis. Není to tak snadné jak si myslíte. A i kdyby se vám to podařilo, já nepřipustím, abyste kvůli mě riskovala. Já si svou hlavu – zachráním sám.
V pátek 22.3.1991 v atmosféře hysterie, strachu a chaosu si Bárta zachoval naprosto chladnou hlavu. Sněmovna se podobala perskému trhu: všude mraky novinářů, někteří za lustráty lezli až do jejich poslaneckých lavic, fotili je z několika centimetrů a kladli jim množství stupidních otázek.
Bárta se tvářil vyrovnaně, vznešeně a sebejistě. Snad proto ho nechali v relativním klidu. Jeho vystoupení bylo klidné, věcné, plné argumentů. V jeho chování by nikdo nenašel ani záchvěv strachu.
Celá lustrační aféra nic nevyřešila. Naopak: Boleslav Bárta se stal u mnohých Moravanů ještě populárnější.
Den po autodafé, 23.3.1991 se ve Zlíně sešli lidé a manifestovali v centru města svou loajalitu k Bártovi. Desítky žen a mužů mu přišli stisknout ruku a vyjádřit své sympatie. Mluvil k mnohahlavému davu a vysvětloval lidem o co se jedná a vybízel je, aby Moravu nezradili. Jeho odpůrci však také nesložili ruce do klína. Morava pro ně začala být velkou hrozbou. Již se začínali smiřovat s tím, že ztratí Slovensko. Moravu však chtěli udržet v područí za každou cenu. Neúspěch lustrací a sbližování se Moravy se Slovenskem a jejich společné výpady proti bohemocentrismu a poklonkování Čechů před Západem ani nemohlo nechat antimoravany spát.
Sčítání lidu 2.3.1991 vykázalo i po mnoha tlacích a bohemizaci moravských obyvatel neuvěřitelný 1 400 000 občanů hlásících se k moravské národnosti. První kvartál roku 1991 byl ve znamení mohutných demonstrací za práva Moravy. Tisíce lidí vyjadřovaly lásku k Moravě na náměstích v Brně, Olomouci a v Ostravě. Boleslava Bártu všude vítali Moravané bouřlivými ovacemi, vášnivě tleskali jeho projevům. Žádné osočování a pomluvy již nemohly nic změnit na jeho popularitě. A on vyprovokoval Moravany k opravdovému boji za jejich vlast. Moravský lid žádal samosprávu, zemské zřízení a Moravu v rukách Moravanů. Dal jasné ultimátum. Do konce července 1991 se začne FS Moravou alespoň zabývat. Když ne, začnou nátlakové akce. Bude zablokována historická zemská hranice. Dálnici Praha – Brno zatarasí traktory a náklaďáky. Nepronikne tudy ani myš. Svět se doví o křivdě, kterou bohemocentristé spáchali na Moravě. Lid se na tuto akci chystal spontánně. Bárta již nemusel nikoho popichovat.
Posledním varováním pro bohemocentristy byla demonstrace Moravanů v samotné Praze dne 25.dubna 1991. Autobusy dovezly Moravany z celé Moravy do Prahy. Tam se k nim přidali Moravané žijící v Praze a ti, kteří dorazili po vlastní ose. Pod zemskými vlajkami a s bojovým pokřikem a zpěvem moravských písní pochodovali Prahou. A Praha byla zděšená! Většina Čechů si vytvořila představu o Moravanech, že jsou to přihlouplí strécové, kteří pěstují víno, mají tlusté manželky a jsou úplně neškodní. Najednou jim centrem Prahy pochoduje několikasethlavý dav vůbec ne přihlouplých stréců, kteří před sebou nekutálí sudy s vínem, ale spíše se podobají vojsku Svatopluka Velikého. Armáda Moravanů se zastavuje na Václavském náměstí u sochy sv. Václava. Bárta jde na čele a kolem něho vlajkonoši jako ochranka. Davy Pražanů na chodnících nechápou. A protože nechápou, bouří se. Spílají Moravanům vykřikují nesmysly, kterými je masírovala tehdejší média. Je to přehlídka ignorantství a domýšlivosti. Pražané na chodnících se nechtějí dovědět něco o Moravě. Oni si chtějí jen za každou cenu udržet svou mylnou představu o Moravě, aby nemuseli přemýšlet a třeba dojít k závěru, že patří k majoritě, která vykořisťuje a odnárodňuje své bližní – Moravany. Na křídlech průvodu během projevu dochází k drobným bojůvkám. Sem tam padne nějaký žďuchanec, protože pár tvrdých bohemocentristů si myslí, že problém Morava vyřeší fackou anonymnímu Moravanovi a ten si to nechce nechat líbit.
Z davu na chodníku se prodírá muž, který křičí já su taky z Moravy, a přidává se ke krajanům.
Ten den, ač nám to nejen nebylo povoleno, ale výslovně zakázáno, jsme někteří opustili zasedání parlamentních výborů a spěchali jsme na Václavské náměstí. Šli s námi i někteří slovenští kolegové a tak se éterem kolem svatého Václava-neslo i slovenské volání Nech žije Morava! Slobodu Moravanom!
Po projevu hráli Moravané živě českou hymnu. Řvoucí Pražané se uklidnili a stáli v pozoru. Pak sa blýskalo nad Tatrou. To se již aktivní bohemocentristka, která stála náhodou vedle mne a vyřvávala nenávist k Moravě, začala vrtět. Asi neměla Slováky ráda zrovna tak jako Moravany, ale ještě existovalo Československo a *blesky nad Tatrou byly oficiální součástí státní hymny. Po blescích zaznělo Jsem Moravan toť chlouba má. Ona paní již přestala zaujímat strnulý postoj v pozoru. Z recese jsem na ni zavolala: Kam jdete? Ještě se hraje moravská hymna a na tu se taky stojí v pozoru.
A světe div se!! Ona paní znova poslušně zdřevěněla v pozoru a ještě na kohosi volala: Počkej! Ještě hrajou moravskou hymnu, musíme ještě stát v pozoru.
Proč na to vzpomínám? Ona paní byla čítankovou ukázkou toho, jak Pražané a potažmo Češi vůbec neměli v otázce Moravy jasno a jen popouškovali to, co zrovna hlásila média.
Tato manifestace byla zlomovým bodem v boji Bárty za historická práva Moravy. Vzkázala, že Morava je síla se kterou je třeba počítat a že nemusí zůstat osamocena. Konečně si špičky bohemocentristů uvědomily, že legrace na téma Morava skončila a že Moravané mají historicky blíže ke Slovákům než k Čechům. Snad se už tenkrát tam nahoře začal někdo bát, že s amputací Slovenska by Čechy mohly přijít i o Moravu. A to už by bylo o něčem úplně jiném!
Zběsilé útoky na čest Boleslava Bárty nabyly nepředstavitelné intenzity. Byl to skutečný hon na čarodějnice s veškerou stupiditou a projevy schizofrenního jednání. Změnila se taktika. Češi již mlčeli a proti Bártovi vystupovaly jejich moravské loutky na drátkách, z nichž mnohé za své poslanecké křeslo vděčily právě Bártovi.
V atmosféře špatných lidských vášní se blížil 31.květen 1991. Ten pátek se ve slovenských Budmericích nedaleko Bratislavy měly sejít všechny tři vlády a zástupci všech parlamentních stran, s výjimkou Moravy. Mělo se jednat o budoucím uspořádání společného státu bez zástupců jeho nejstarší státotvorné složky – Moravanů.
Mnozí lidé začali naléhat, abychom nátlakové akce a blokaci dálnice uspíšili. Bárta tomu nebyl nakloněn. Byl až škodlivě čestný. Slíbil, že se ještě celý červen bude čekat, tak se bude čekat.
V úterý 28.5.1991 jsme se dověděli šťastnou zprávu. Do Budmeric byl pozván Bárta a pozval ho sám prezident Havel, jako svého osobního hosta. Naše radost však neměla dlouhého trvání. Hned následující den přiběhl na vrátnici FS moravský novinář žijící v Praze a jeho sdělení bylo alarmující: Právě jdu z Hradu z tiskovky s Havlem. Boleslav nesmí pozítří odjet do Budmeric. Celé to prezidentské pozvání je fraška. Jsou tam na něho nachystaní. Musíte mu to rozmluvit. Celá tiskovka byla vlastně o Moravě a o Bártovi a o tom, že s těma Moravákama se už konečně musí zatočit.
Okamžitě jsem utíkala za Bártou a všechno jsem mu řekla. Nezlehčoval to. Poděkoval za informaci a tvrdohlavě řekl. Pojedu tam. Vždyť je to pro Moravu historická šance. Domluvy nepomohly. Nabídla jsem se, že pojedu místo něho. Odmítl. Řekl mi, že na takovou vysokou hru jsem ještě mladá a nezkušená! A potom, dodával již s úsměvem, 1.června je MDD. Oslavte ho s dětma doma.
Pravdou bylo, že prezidentovo pozvání se vztahovalo pouze na Bártu. Buď on nebo nikdo.
Ve čtvrtek 30.5.1991 se odpoledne ve sněmovně rozproudila debata ve stylu Různé – hrůzné, která předsedajícím téměř nebyla řízena a zvrhla se v dehonestování Bárty. Jako kdyby ho chtěli řečníci odradit od zítřejší cesty do Budmeric. Nebo to bylo jen zdání a opak byl pravdou? Ten den pozdě odpoledne jsem Bártu viděla naposledy. Potkali jsme se v 1.patře budovy FS u výtahu. Znovu jsem ho přemlouvala, aby místo sebe poslal někoho jiného. Pokud ho prezident odmítne připustit na jednání, je jasné, že nechce řešit Moravu, ale Boleslava Bártu. Opět odmítl. Právě přijel výtah. Bárta do něj nastoupil. Užijte si MDD s dětmi! Zavolal na mě. Dveře výtahu se zavřely a pak už jsem ho nikdy neviděla.
Následující den 31.5.1991 v podvečer jsme se dověděli, že Bárta v Budmericích zemřel na náhlé selhání srdce. Srdce opravdu nemocné měl a proto bylo toto úmrtí věrohodné. Proč však jeho nemocné srdce selhalo právě tam? Způsobil to poslanec Zdeněk Vysloužil ze zrádcovského druhého moravského klubu, který se nečekaně objevil v Budmericích a ještě seděl naproti Bárty? Nebo je pan Vysloužil nevinen a bylo to jinak: Co vlastně slyšel onen novinář na tiskovce na Hradě. A je snad náhoda, že pár dní po Bártově smrti ho v ulicích Prahy neznámí útočníci přepadli, zmlátili a ukradli mu reportážní magnetofon a fotoaparát?
Je náhodou, že po Bártově smrti se dostali do vedení strany lidé, kteří Moravu systematicky tlačili do propadliště dějin a jako první počin se zbavili nás, Bártových věrných? Jsou to opravdu všechno náhody? A pokud ano, přišly v pravý čas pro bohemocentristy. V okamžik, kdy se je Moravané před celým světem chystali postavit na pranýř a svou vlast před nimi bránit.
Ať už to bylo jakkoli, trnová koruna na Bártově rakvi dokazuje, že byl mučedníkem. Možná, že zemřel zbytečně, ale zemřel důstojně, milován a ctěn v boji za svou vlast, za Moravu.
P.S. Jsem subjektivní, píšu o Bártovi, jakého jsem já znala a jak jsem ho vnímala.
Ukládám ...