Jméno Velehrad (Veligrad = velký hrad) vzniklo z praslovanského vejbl gorz, což znamená velí grad. Upozorňuje na velikost, mohutnost, ale i významnost místa, dokládaného archeologickými nálezy, které prokázaly osídlení velehradské lokality již v období neolitu a ve střední a mladší době bronzové.
Ve středověku, přesněji v 9. století, se Velehrad stal politicko-správním centrem Velkomoravské říše a současně také metropolí prvního moravského arcibiskupa sv. Metoděje. Na počátku 11. století je jeho význam zamlčován. Ve 13. století dochází poblíž Veligradu k založení prvního moravského cisterciáckého kláštera, jehož jméno bylo odvozeno od názvu dnešního Starého Města u Uherského Hradiště, kterému se dříve říkalo Velehrad. Zakladatelem kláštera byl moravský markrabě Vladislav Jindřich z rodu Přemyslovců, z tehdejší vládnoucí dynastie a olomoucký biskup Robert (1201 – 1240), který následně vyjednal v Plasích vyslání mnišské komunity. V roce 1205 přichází na Velehrad skupina dvanácti mnichů v čele s opatem Thicelinem, čímž se klášter zařadil do filiační rady kláštera Morimond. Vladislav Jindřich umírá v roce 1222 a výstavba kláštera byla definitivně dokončena až v první polovině 13. století, a to v pozdním románském slohu s prvky rané gotiky. Areál dokládá vývoj architektury a výtvarného umění od pozdní doby románské až do současnosti, proto se řadí mezi přední cisterciácké architektonické památky.
Dnešní barokní podobu získal velehradský klášter na přelomu 17. a 18. století. Během této rozsáhlé přestavby došlo k radikální změně vzhledu baziliky. Za husitských válek v 15. století, přesněji 12. ledna roku 1421, došlo k prvnímu zničení kláštera. Většina příslušníků řádu před pustošivým nájezdem husitů utekla. Dopaden byl opat Jan a další čtyři cisterciáci. Ti všichni byli upáleni na hranici. Teprve po sto padesáti letech, když nastaly příznivé hospodářské podmínky, se přikročilo k obnově kláštera. V roce 1681 založil na Velehradě duševně nemocný mnich Malachiáš Zápotočný rozsáhlý ničivý požár, jehož důsledky byly odstraňovány v následujících padesáti letech (1684 až 1735) barokní přestavbou. Roku 1784, během josefinských státních a církevních reforem, byl velehradský klášter zrušen. Klášterní budovy připadly náboženskému fondu, část objektů byla určena pro armádu a část pronajata.
Setkávání na Velehradě
Velehradská cyrilometodějská pouť konaná v neděli 7. července 1985 se stala historickým momentů občanského sebeuvědomění, které přispělo k pádu komunistického režimu, byly významným kulatým 1100. výročím úmrtí svatého Metoděje. Vláda tehdy odmítla vyslyšet hlasy věřících, kteří se dožadovali pozvání papeže Jana Pavla II. Místo totálního zákazu nebo přímých restriktivních opatření se však nakonec představitelé státní moci rozhodli využít přirozeného cítění katolíků a pokusili se udělat z velehradské pouti jakousi mírovou slavnost. Což může nejlépe dosvědčit dobový snímek fary, na němž je zachycen povinně vyvěšený transparent hlásající heslo: Nejdražší ze všeho je mír! Na moravský Velehrad přijelo v roce 1985 nebývalé množství, snad čtvrt milionu, věřících z Moravy, Čech a hojně také ze Slovenska. S bouřlivými ovacemi přivítali na poutním místě jak Papežova zástupce kardinála Agostina Casaroliho, vatikánského státního sekretáře, tak i již tehdy velmi populárního pražského kardinála Františka Tomáška. Casaroli předal velehradské bazilice zvláštní papežské vyznamenání – Zlatou růži. Při projevech hostů se začali poutníci skandováním dožadovat příjezdu Papeže. Shromáždění nakonec vyznělo jako gesto nenásilného, ale velmi výmluvného politického protestu, proti kterému se však státní moc neodvážila přímo zasáhnout. Rozhodující politický zlom nenastal až v roce 1989, ale jeho počátkem byla právě velehradská pouť v pětaosmdesátém. V okolí byla přichystána vodní děla a mezi lidmi se pohybovaly stovky estébáků. Množství poutníků však bylo tak veliké, že k zásahu nenašli odvahu. Na pár hodin se toto nedělní odpoledne cítili lidé na Velehradě jako svobodní.
Setkání v roce 2008
Dokonale zcenzurovaná Morava, Moravané, moravská národnost. U mnoha obyvatel převládá model *Čecha z Moravy*. Vnucování myšlenky jednoho národa médii tohoto státu sklízí shnilé ovoce, ze kterého se nelze radovat. Pohled na tápající, bytostně Moravany, je zkrušující.
Ukládám ...