Proti stavbě amerického radaru v Brdech toho již bylo sepsáno dost a dost. Odmítavý postoj autorů však vycházel z hlediska ohrožení obyvatelstva elektromagnetickým zářením z radaru, z hrozby útoku teroristů nebo z přijetí odvetných opatření ze strany Ruska. Žádnou z těchto možností nelze zpochybňovat nebo bagatelizovat. Mé odmítání radaru však vychází z jiných hledisek. A to ze skutečných příčin, proč se USA a jejich pražští přisluhovači radaru tolik dožadují.
Důvody, proč je třeba radar rozhodně odmítnout, lze rozdělit na vnitropolitické a zahraničněpolitické.
Z hlediska vnitropolitického chce pražský režim prostřednictvím vojsk USA na našem území dosáhnout zakonzervování současných nepřijatelných politických poměrů a státoprávního uspořádání na věčné časy. A co lépe zastraší nespokojené občany a nepohodlnou opozici, než trvalá přítomnost cizích vojsk? Současní držitelé moci v Praze učenlivě čerpají z metod normalizačního režimu z let 1968 – 1989.
Zahraničněpolitickým důvodem pro jednoznačné odmítnutí radaru a americké protiraketové obrany jako takové je současné postavení USA ve světě. Spojené státy se díky horečnému zbrojení a rozvratu Ruska způsobeném neschopnými reformátory Gorbačovem a Jelcinem staly vojensky nejsilnější zemí světa. Bohužel USA své moci neumějí používat rozumně. Do čela Spojených států se od sedmdesátých let dvacátého století dostávají bezvýznamní politikové, kteří se možná osvědčili na komunální úrovni, ale pro vedení světové velmoci nemají potřebné znalosti a schopnosti. Ani mezi poradci amerických prezidentů a mezi ministry zahraničí prozíravější osobnosti téměř nenajdeme. Výsledek? Ve své velmocenské aroganci USA dodržují mezinárodní právo jen tehdy, pokud se jim to zrovna hodí, a mezinárodní smlouvy považují za cár papíru. Američané si dnes osvojují právo zaútočit na jakoukoliv zemi, jejíž představitelé nejsou ochotni dostatečně upřednostňovat velmocenské požadavky USA před zájmy vlastního státu, anebo se Američanům znelíbí z nějakého jiného důvodu. Zcela zásadního poučení se světu v tomto smyslu dostalo při americkém útoku na Republiku srbskou v Bosně v roce 1995, útoku na Jugoslávii v roce 1999 a válkou proti Iráku od roku 2003. Tyto války ale díky zaslepenosti amerických vedoucích představitelů přinesly největší užitek nepřátelům USA a celé západní civilizace.
Mnohé ohrožené země začaly hledat způsoby, jak Spojené státy od případného útoku odradit. Naprostá technologická převaha USA vylučuje možnost účinné obrany konvenčními zbraněmi. Jediné, co americké generály dokáže přivést k rozumu, je vlastnictví zbraní jaderných. Něco podobného je ovšem pro americké pány světa nesnesitelná představa. Protiraketový systém radaru a raket má Američanům umožnit beztrestný útok na kohokoliv.
Protiraketová obrana USA je v současné době samozřejmě především určena k oslabení Ruska. Rusové mají pořád ještě dostatečný potenciál strategických zbraní k tomu, aby s nimi Američané nemohli jednat z pozice síly. Po dosavadních zkušenostech s dodržováním slibů ze strany amerických politiků lze tudíž úspěšně pochybovat o tvrzení, že na základně v Polsku nebude umístěno více než 10 protiraketových střel.
Podle oficiální propagandy je ovšem protiraketová obrana namířena proti Severní Koreji a Íránu. Svým způsobem je to pravda. Nicméně představa, že by Korejci nebo Íránci najednou jako první zaútočili mezikontinentálními balistickými střelami na USA nebo západní Evropu a vystavili se tím zničujícímu protiúderu, zavání směšností. Natolik šílený není ani ten nejfanatičtější ajatolláh. Jinak by situace ovšem vypadala v případě útoku ze strany Spojených států. K ztrestání útočníka by byly s nejvyšší pravděpodobností použity všechny dostupné prostředky bez ohledu na následky.
Do říše propagandistických pohádek patří i neustále opakovaná fráze o tom, že Írán se prý chystá vyzbrojit jadernými raketami organizace typu Al – Káidy. Íránští šíitští ajatolláhové rozhodně nejsou tak nesoudní, aby poskytli jaderné zbraně svým sunnitským nepřátelům. Sami by se stali jejich první obětí, ještě před Spojenými státy. Zásady svaté války islámu nařizují, že napřed musí být pobiti kacíři a teprve potom nevěřící.
K jadernému útoku na USA ostatně teroristé rakety nepotřebují. Součástky atomové nálože mohou být pohodlně vyrobeny někde v Asii nebo Africe, propašovány do USA, a smontovány teprve na určeném místě. Nakonec, pro zasazení drtivého demoralizujícího úderu Spojeným státům nejsou jaderné zbraně nezbytné. Útok lze uskutečnit i pomocí chemických zbraní vyrobených ze surovin, které se dají nakoupit v příslušných prodejnách přímo v USA.
Před teroristy tedy radar nikoho neochrání. Protiraketová obrana bude sloužit výhradně k prosazování velmocenských cílů USA. Vzhledem k naprosté neschopnosti amerických vrcholných představitelů rozpoznat dlouhodobé následky svých rozhodnutí však prosazování radaru v Brdech z naší strany znamená podporu politiky, z níž budou nakonec těžit nepřátelé euroamerické civilizace. Sama za sebe mluví politika Spojených států na Balkáně v devadesátých letech, v jejímž důsledku se muslimové zmocnili v Evropě rozsáhlých území nebo americká podpora muslimských fanatiků v Afghánistánu v osmdesátých letech, kteří se vzápětí obrátili proti USA. Zřízením radaru v Brdech bychom dali Spojeným státům bianco směnku pro další vojenská dobrodružství s nežádoucími následky.

