Část první
Karel starší ze Žerotína se narodil roku 1564 jako syn Jana staršího ze Žerotína a Mariany Černohorské z Boskovic. Hned v mládí se mu dostalo dobrého vzdělání na škole v Ivančicích, jejímž patronem byl jeho otec a dalších sedmnáct pánů, kteří zde platili 755 zlatých ročně. Na této *VIP* šlechtické bratrské akademii studovali i další synci z předních moravských rodů. Školu v té době řídil známý profesor učení Wittenberského Esrom Rudiger. Pak odešel mladý Žerotín studovat na univerzitu do Štrasburku a následně byl žákem kalvínských univerzit v Basileji a v Ženevě. Zahraniční pobyt nebyl ukončen ani otcovou smrtí, naopak cestoval po Francii, Anglii a Nizozemí, kde všude byl váženým hostem na tamních panovnických dvorech, ba co víc, na dvoře Viléma Oranžského měl dokonce dostat za ženu jednu z dcer Vilémových. Nedošlo však k tomu a oranžská princezna se stala manželkou Bedřicha Falckého. Na Moravu se Karel vrátil až roku 1588 s vědomím, že vzdělání je nutné po celý život prohlubovat. Sám se během studií naučil latinsky, italsky, francouzsky a německy. Ale již o tři roky později odjel s menším vojenským oddílem znovu do Francie, aby pomáhal Jindřichovi Navarrskému a hugenotům proti katolickým vojskům. Zklamán francouzskými poměry se vrátil domů, aby se trvale věnoval moravským záležitostem. Zprvu byl u císařského katolického dvora pozorován s podezřením vzhledem ke svým dlouholetým stykům s evangelickou cizinou, ale účast na rakouském tažení proti Turkům roku 1594 ve funkci vrchního velitele moravského vojska toto podezření na čas smazala. Ani zde se vojensky nevyznamenal a jen si definitivně zprotivil vojenské řemeslo. Nicméně císař Rudolf II. Habsburský schválil jeho členství v zemském soudu, a tak vstoupil Karel starší ze Žerotína pod patronací svého strýce, zemského hejtmana Fridricha ze Žerotína, do zemské politiky a správy. Během krátké doby si získal svými schopnostmi i charakterovými kvalitami prestiž a po smrti strýce Fridricha v roce 1598 se stal prvním mužem stavovské obce a evangelické strany na Moravě.
* Věnoval se plně soudu a zemské politice, ale přitom udržoval širokou síť mezinárodních kontaktů prostřednictvím korespondence a svých agentů. Zatímco kardinál Dietrichštejn začleňoval Moravu do sítě vztahů s katolickou Evropou, činil totéž Žerotín v Evropě evangelické. Mezi jeho přátele a pilné korespondenty patřili v Čechách Petr Vok z Rožmberka a Václav Budovec, v Uhrách předák evangelických stavů Štěpán Illyesházy a G.E.Tschernembl v Horních Rakousích, ve Slezsku kníže Jan Jiří Krnovský. Nitky jeho kontaktů vedou k heidelberskému dvoru, k francouzským hugenotům, kde má přítele ve Filipu Du Plessis Mornayovi, a zejména k teologům v Basileji a Ženevě, kam posílá na studia své moravské aristokratické souvěrce. Byl přesvědčeným stoupencem politiky rovnováhy, tolerance a vyjednávání, ale i konfederací. Koncem 16. století je známou a váženou osobností nejen v moravské zemské obci, ale i v Čechách a v jiných středoevropských zemích, kde požívá značné autority v obou náboženských táborech tj. evangelickém i katolickém.
* Žerotín měl ale i své zapřisáhlé odpůrce, kteří se ho pokusili odstranit nejen z politické scény, ale i ze života – atentátem i soudem. V Čechách byl na něj zinscenován proces *pro urážku majestátu*. Žerotín o svých žalobcích napsal: *Nepopouzí je to, z čeho jsem obviňován, nýbrž náboženská příslušnost a navíc má někdejší cesta do Francie, peněžní půjčka Francouzům, moravská svoboda, kterou ze všech sil obhajuji, a zášť, již podle jejich křivého obvinění chovám k Rakušanům, a můj vnitřní odpor vůči papeženským pověrám – to je to, co je rozčiluje, rozpaluje a popouzí! Ale ať třeba puknou, já přece neustoupím.* Nakonec se sice obhájil, zůstala v něm však zatrpklost vůči české šlechtě, která ráda porušovala moravské zákony, podle nichž se moravský šlechtic měl odpovídat pouze moravským soudům, a ne českým. Díky tomuto procesu byl katolickou stranou a na zásah císaře Žerotín zbaven soudcovského místa a stáhl se do ústraní. Ale již kolem roku 1605 je vyzýván k návratu do moravské politiky. V odpovědi zvané Apologia využil Žerotín příležitosti a vyjádřil své názory na veřejný život na Moravě. Je to drtivá kritika stavovské obce a veřejných poměrů v zemi.
* V roce 1607 se Žerotín již opět aktivně zapojil do politického dění. V prosinci uspořádal tajnou schůzku na svém zámku v Rosicích, které se účastnili stavovští předáci Moravanů, Uhrů a Rakušanů. Na této velmi tajné schůzce byl dohodnut plán akcí, které se odvíjely na jaře roku 1608. Na bratislavském sněmu uherských a rakouských stavů s Matyášem Habsburským byla v únoru vyhlášena společná konfederace.
* Moravané se k ní připojili 19. dubna na mimořádném zemském sněmu v Ivančicích (viz. Hlas Moravy č.1 http://www.hlasmoravy.eu/cislo01/b01-02-ivancice.html ). Byla zde ustavena zemská vláda – direktorium. Žerotín v této vládě zastával funkci, jak bychom dnes řekli, ministra zahraničí. Na bartolomějském sněmu v srpnu roku 1608 v Brně holdovali stavové Matyášovi jako markraběti. Hejtmanem byl zvolen Karel starší ze Žerotína, čímž byla ukončena vláda zemského direktoria z Ivančic. Jeho hejtmanství trvalo až do roku 1614. Tato nová zemská vláda pod Žerotínovým vedením eliminovala vliv České kanceláře a vládla v zemi sama. Sám Matyáš si jednou stěžoval, že *…zemský hejtman Karel starší ze Žerotína vládne v zemi, jako by byl sám v ní pánem, a smlouvá se s cizinou, kde a kdykoliv se mu zlíbí.* Žerotínovo hejtmanství v těchto letech je nesporně vyvrcholením stavovského principu a moravské zemské autonomie v celých jejích dějinách. Místokrálem je přesvědčený Moravan a rozhodný stoupenec ideje stavovského státu a je to také *filozof na trůně*. Jako vzor pro soudní jednání popisoval podrobně jednání soudu a pro jednání sněmu měl být vzorem jeho popis sněmu roku 1612. Jako hejtman postupoval tak, že využíval všech možností poskytovaných zemskou ústavou. Politická iniciativa přešla plně na zemský soud a sněm, které se konaly v plném lesku. Zemské finance byly řádně spravovány, země se lépe bránila proti daňovým požadavkům panovníka, zlepšila se i obrana země. Žerotín přesto zaznamenával také různé neúspěchy. Nedařila se mu politika s královskými městy a nespali ani jeho protivníci, již zmíněný kardinál Dietrichštejn nebo vídeňský kardinál Khesl, šedá eminence krále Matyáše a jeho vlády. Po několika letech úřadování propadl Žerotín pocitu marnosti. Různé akce Moravanů a Žerotínovo hejtmanství nic nezměnily na tendenci ke krizi a konfliktu mezi absolutismem a stavovstvím, mezi katolickou a evangelickou stranou. Byl znechucen poměry a úpadkem stavovské i panovnické moci a morálky. Roku 1614 rezignoval na svůj post hejtmana Markrabství moravského a stáhl se do ústraní.
pokračování v dalším čísle
Ukládám ...