Jednou z usilovně vytvářených legend pražského režimu je mýtus o údajné svobodě tisku v Čechách a na Moravě. Rok co rok je vyzdvihována výroční zpráva jakési podivné organizace z USA, která se prý vyhodnocováním svobody slova ve světě zabývá. Pražská republika je vždy na jednom z čelních míst. Nad touto demagogií mohou obyvatelé Moravy a Slezska jen nevěřícně žasnout. Svoboda slova je v Čechách a na Moravě umožňována totiž velice selektivně. Lze například neomezeně psát o korupci a zneužívání moci mezi vrcholnými představiteli státu nebo o pikantnostech ze života herců a zpěváků. Podobné zpravodajství oslabením skutečné moci pražských byrokratů nehrozí. Zdiskreditované politiky samozřejmě ani ve snu nenapadne, že by měli odejít. Herci a zpěváci se občas naoko chtějí s médii soudit, ve skutečnosti jsou ale vděční za neplacenou reklamu. Dokonce je dovoleno občas kritizovat plánované umístění vojsk USA v Brdech nebo naznačit, že Václav Havel není myslitel a státník ani náhodou.
Jsou však témata, o kterých se nesmí v médiích padnout sebemenší zmínka. Právě otázka postavení Moravy a Slezska mezi taková tabu patří. Samozřejmě neexistuje žádný oficiální příkaz k zamlčování moravské otázky, nicméně všichni šéfredaktoři vědí, o čem psát a mluvit nelze. Zákonitě se naskýtá otázka, proč autocenzura funguje tak spolehlivě. Jakými pákami mohou držitelé moci vylučovat diskuzi nad nepohodlnými tématy. Ve státem vlastněných médiích je situace jednoduchá. Redaktor, který by se pokusil otázku Moravy a Slezska připomínat, by velice rychle skončil. A dobře placených míst redaktorů není zrovna nadbytek.
V médiích patřícím zahraničním vlastníkům není situace bohužel lepší. Přitom cizinci vlastněný tisk by se na názory pražského režimu ohlížet nemusel. Otázka Moravy a Slezska je však cizincům naprosto lhostejná. Stávající poměry jim plně vyhovují a nemají nejmenší zájem riskovat otvíráním *nežádoucích* otázek nebezpečí změn. Držitelé moci v Praze velice ochotně vycházejí vstříc německým snahám o zpochybňování výsledků obou světových válek, v důsledku čehož pro sudeťáckou propagandu v Němci vlastněných českých a moravských denících a časopisech platí svoboda tisku vskutku neomezeně.
Co se týče svobody tisku se v dohledné době situace určitě nezlepší. V Praze mají stále dobře na paměti období bezprostředně po roce 1989, kdy se mohlo psát skutečně volně, což mělo za následek mohutný vzestup uvědomění obyvatel Moravy a Slezska o nespravedlivém státoprávním postavení svých zemí. Něco podobného jsou držitelé moci rozhodnuti znovu nepřipustit. Proto bude ve sdělovacích prostředcích důsledné mlčení ve věci možnosti nápravy postavení Moravy a Slezska pokračovat. Informační blokádě lze bohužel čelit toliko samizdatem. Možnosti samizdatu jsou samozřejmě ale omezené. Samizdat může mít jen nízký náklad, takže se informace dostanou jen k velmi úzkému okruhu osob. Vydávat samizdat je však pořád lepší, než sedět se založenýma rukama a nechat se umlčet úplně.


