Sedím na břehu řeky Moravy, té Moravy, která teče od severu Moravskou kotlinou a po své pouti oblastmi rodícími obilí a skvělý vinný mok se na jihu vlévá do mohutného toku Dunaje. Moravy, tvořící páteř starobylého území se stejným názvem a mnoha pamětihodnostmi na doby dávno minulé, ale jak doufám, ne zcela zapomenuté. Doby velké říše Slovanů – svazu založeného ani ne tak na vojenské síle, jako spíše na síle diplomacie.
* Kolik už toho řeka asi pamatuje. Z časů národa Mojmírovců, Cyrila a Metoděje i z časů markrabství a konec konců i dob nedávných. Jak se asi měnilo její okolí a lidé žijící na březích. Nebudeme jednou nuceni vysvětlovat svým dětem, proč že se vlastně ta řeka jmenuje Morava?
* Zatím ještě má kraj okolo jejího toku náznaky své slavné minulosti v názvech dvou jejích částí ( Jihomoravský a Severomoravský kraj ). Ale už brzy budou i tyto dva kraje zrušeny se všemi ostatními a nésti jméno naší bývalé slávy už potom zůstane jen na tobě, řeko. Nes ho prosím tě hrdě a neohroženě, i když už bude pečlivě vymazáno ze všech map.
* Nes ho hrdě jako kdysi tvůj lid. Lid, který má teď spoustu jiných starostí, a jehož potomci si nyní budou opakovat: *Jsem Čech, jsem Čech, jsem Čech…*
Při úklidu v našem archivu jsme našli letáček s tímto textem. Pochází z devadesátých let minulého století, autor neznámý. Přes své stáří je text i dnes velmi aktuální.
Ukládám ...