Na pokračovaní, první část
Předkládáme našim čtenářům k zamyšlení kapitolu z knihy Antonína Horáka O Slovanech úplně jinak (vydání první, 1991). Kniha samotná pojednává o úloze Slovanů v dějinách lidstva a jejich přínosu ke světové vzdělanosti, zvláště v písemnictví.
Z předmluvy:
Tato publikace se rodila obtížně za použití nápisů a dílčích poznatků jiných luštitelů, jakož i mnoha dostupných pramenů. Předkládaný obraz dávné společnosti je výsledkem dvacetileté autorovy práce. Pro mnohé čtenáře bude možná nezvyklý a překvapující, neboť je možná odlišný od obrazu dávných časů, jak jej ztvárňuje oficiální věda.
Mnohé napovídá i motto v záhlaví knihy:
Nikoliv v palácích, ale v jeslích se rodí spasitelé světa. (Pavol Országh Hvězdoslav).
Posouzení, do jaké míry je daný text pravdivý, nechávám na samotném čtenáři. Každopádně je to další příspěvek do mozaiky poznání historie lidstva, která ještě zdaleka není prozkoumána.
Ing. Zdeněk Zbožínek, Brno
Je nesporné, že Čechové měli pro naše země značný význam. Po nich je dávná Bohemie (od keltských Bójů – býků) zemí „českou“, náš slovanský jazyk je „čeština“, jejich kmenový totem „lev“ je naším státním znakem dodnes. Kdo vlastně byli Čechové? Po předešlém pojednání (viz. předcházející část knihy – pozn. red.) velmi prostá úvaha nám to naznačí. Kdyby totiž Čechové patřili ke slovanskému etniku, nebo byli aspoň domácím Slovanům příznivě nakloněni, pak by nemohli být v dějinách registrováni a nemohli by je Germáni a Římané uznávat za panovníky. Někteří amatérští badatelé se dokonce domnívají, že Čechové byli rodnými bratry Slavníkovců, ale tím jen prokazují neznalost dějin. To nám ostatně ukáže sled událostí.
Po pádu Velké Moravy se ujímají vlády od 10. století Čechové. Někteří Slavníkovci ještě stále přežívali po dobu skoro jednoho století, stráženi na jejich hradech domácími obránci, kteří v nich viděli své zachránce. Čechové se spojili s Germány a pomáhali jim v germanizaci, překážkou byli však Slavníkovci. Čechové je tedy všechny sezvali do slavníkovské Libice u Poděbrad na společnou hostinu pod záminkou „sbratření“ a tam je pak v noci roku 995 do jednoho vyvraždili. Nebyl přítomen jen slavníkovský křesťanský biskup sv. Vojtěch, ale později byl dopaden v Lužici a rovněž zavražděn.
Co se však stále nedařilo vymýtit a o co hlavně šlo, byl u obyvatelstva slovanský jazyk. Ve vládních germánských kruzích se vidělo, že tento živel má hluboké kořeny v dávné minulosti a ty kořeny bylo třeba vytrhat a dějiny předělat. Tím úkolem byl pověřen germánský církevní předák K o s m a s , syn německého kněze bytem v Praze. K tomuto náročnému úkolu dostal Kosmas k ruce početný štáb německých historiků a kněží v roli inkvizitorů.
V prvé řadě musely být po celé zemi sesbírány veškeré slovanské písemnosti s tím, že mají sloužit k vypracování souhrnných dějin našich zemí. Z náhodou zachovalé místní venkovské kroniky v okolí Velehradu se dovídáme, že na příkaz přemyslovského Vratislava II. z konce 11. století, byl celý archív vládních dokumentů říše Velkomoravské převezen do Prahy. V každé osadě a obci byly od nepaměti obecní kroniky a jiné písemnosti, v téměř každé rodině byly rodinné zápisy, každé hradiště mělo evidenci diplomatické korespondence a hospodářství, na to bylo zvláštní povolání „písmáků“. Protože písmo bylo odjakživa doménou Slovanů, jak jsme viděli z uvedených nápisů. (Viz. předcházející část knihy – pozn. red.). Byly zde též rukopisy cyrilometodějské misie a jejích odchovanců. Po všech těchto písemnostech se slehla zem a nezachovalo se ani písmeno. To asi proto, že Slované nikdy písmo neznali a byli notorickými analfabety a nevzdělanci. A pokud se později přece jen nějaké nápisy na neznámých skalách nebo hrobech našly, byly prohlášeny za falza nálezců, jako jejich fanatický nacionalismus.
Po těchto likvidačních akcích mohl pak Kosmův početný štáb přikročit počátkem 12. století k sepsání nových dějin našich zemí v latinském jazyce pod názvem „Chronica boemorum“ (Kronika česká).
Tato kronika je psána vytříbeným uměleckým slohem, vládnoucí osobnosti jsou v něm vylíčeny přesvědčivě a živě. Obsahuje informace z dějin celé Evropy od Antiky a je zpestřena básnickými obrazy a mýty z dávné minulosti. Stala se také zákonným předpisem pro výklad našich dějin na dobu 800 let až dodnes, další kronikáři ji jen opisovali. V obrozeneckém hnutí minulého století inspirovala přední české umělce a spisovatele, B. Smetanu, Alše, Jiráska, Weniga aj. k vynikajícím dílům o naší národní minulosti. Ale i mnozí laikové si ji zamilovali a nedají na ni dopustit. Nepostrádá ani obdiv a lásku k české zemi, pročež si Kosmas získal oblibu jako „český vlastenec“.
Jen škoda, že není pravdivá a obrací všechno naruby. Podle ní žádní Slované v Evropě nejsou a nikdy nebyli, tím méně mohly existovat předešlé slovanské veleříše. Byli jen Germáni a Čechové. Celá severní Evropa od pólu až k řece Tanais (Dunaj) patřila od potopy světa pouze Germánům a Bohemie Čechům. Když Čechové po potopě světa do této země přišli, našli ji „pustou a neobydlenou, rádlem nedotčenou.“ Dále se v úvodu píše : „ … o její úrodnosti či neúrodnosti uznávám za vhodnější pomlčeti, než říci něco nezaručeného.“
Tím je řečeno, že každé slovo kroniky je jen zaručená pravda. Ta země sice oplývala mlékem a strdím (obilím), ale to nejsou produkty rolníků slovanských, kteří tu nikdy nebyli. Co vyčetli ze zabavených slovanských písemností (např. jména sedmi pohanských vyšehradských knížat z doby předčeské), to jsou prý jen „pověsti starců“. Ale že tito panovníci tvořili nějakou slovanskou veleříši, na to se už nepamatují, ač znali dějiny celé Evropy. Slovany vůbec neznají, ač mezi nimi žili v Praze i na venkově. Jaké k tomu měli pisatelé kroniky důvody, to na straně 25 sami přiznávají těmito slovy:
„…Jsouce oddáni jen břichu a spaní, neučení a nevzdělaní, proti přírodě tělo jim bylo k rozkoši a duše na obtíž, podobali se dobytku. Ale pomlčme o těch, o nichž se mlčí !“
Od koho měli pisatelé tyto instrukce? Samozřejmě od Římanů, kteří už ve starověku měli celoevropské Slovany za „mluvící dobytek“ a proto o nich také pomlčeli a tím celé dějiny pokazili. Jde-li u Kosmovy kroniky o významné historické dílo, pak je otázkou, zda jsou takové dějiny věrohodné a zda zamlčení základního početného obyvatelstva slovanského není úmyslným klamem a hrubou lží.
pokračování v dalším čísle
Ukládám ...