Přesněji *Slovanské hradiště v Mikulčicích, národní kulturní památka*, je známé nejen svojí expozicí archeologických nálezů, ale také díky dalším aktivitám, mezi které patří mimo jiné také činnost Klubu přátel památníku, nebo tak jako v neděli 5. dubna *Velkomoravský den – jarní slavnost*, kdy se mohli návštěvníci setkat se členy Centra experimentální archeologie a živé historie, jejich prací, která spočívá v ověřování poznatků o starých zvycích, technologiích a výrobcích, jinými slovy šlo o setkání s lidmi, kteří mimo svůj běžný občanský život zkoušejí také žít tak jako staří Slované v oblasti Velké Moravy, nosí dobové oděvy, používají dobové nástroje a také vykonávají některé ze starých rituálů, tím také ověřují, které z představ o životě starých Velkomoravanů by mohly odpovídat historické skutečnosti.
Smyslem jarní slavnosti bylo loučení se zimou, symbolizovanou slaměnou figurou Morany (Mořeny), pohanské bohyně zmaru, smrti, která na jaře ztrácí svoji moc, slaměná figura bývá kamenována, pálena, nakonec vhozena do vody. Její plášť přebírá nejkrásnější dívka, princezna, na znamení převzetí moci jara nad zimou. Tento původně pohanský rituál vydržel ve folklórní podobě až do dnešních dob, přes veškeré snahy církví jej potlačit. My jsme měli možnost jej vidět v podobě, jaká byla běžná v dobách Velké Moravy.
Pro návštěvníky památníku Velké Moravy je ještě navíc přírodou připraveno jedinečné prostředí údolní nivy, které památník obklopuje, velké plochy luk s ostrůvky starých stromů, na dohled břehy řeky Moravy porostlé lužním lesem. Ideální pro dlouhé procházky, nebo piknik, silnici z Mikulčic k památníku, díky minimálnímu provozu, si oblíbili lidé na kolečkových bruslích, cyklisté a také pěší.
Cestou zpátky, jel jsem na kole, jsem zjistil, že už nemám v zadní duši žádný vzduch, nezbývalo než jít pěšky. Po třech stovkách metrů jsem došel k domu mého kamaráda Oldřicha, takže o pomoc nebyla nouze. Duši jsme společně opravili, poklábosili, ještě jsem si dovezl dva litry bílého domů, že aby na Velikonoce nebyla žízeň. Takže, Oldřichu, děkuji.
Ukládám ...