Stromy odkvetly a nasazují na plod, tráva vyrostla do sen a jaro se zlomilo do leta. Čas jako stvořený pro romantiky typu Máchy.
Mám ale asociace úplně jiné – mně tento čas připomíná docenta Bártu ze Společnosti pro Moravu a Slezsko. A protože docent už nežije, bude z mého vzpomínání i trochu nekrolog.
Poprvé jsme se setkali koncem listopadu 1989. Tehdy jsme ještě nevěděli, že svaté odhodlání nás obyčejných lidí bude Prahou zrádně vyměněno za „samet“ a vůbec jsme netušili nic o scénářích komunistů a „foristů“, dohodnutých dopředu.
Vydal jsem se tehdy na setkání zástupců OF z celé Moravy. Šel jsem s podrobnými ekonomickými analysami, jednoznačně prokazujícími , že Morava je v postavení kolonie. Skoro půl století totality se podepsalo i na mém sebevědomí – byl jsem nejistý a rozpačitý.
Své argumenty jsem nicméně přednesl. Asi byly dostatečně pádné, protože ihned po mém projevu se o mne začal škubat docent Bárta a doktor Richter. Opravdu škubat, protože na podiu mne tahali každý za jeden rukáv, bohužel každý na jinou stranu.
Vyhrál doktor Richter, zakladatel Moravského občanského hnutí. Ten totiž mluvil o nás Moravanech jako o národu, zatímco pan docent se smolil s jakýmisi moravskými větvemi národa českého. Což musí každého pořádného chlapa (s našimi zkušenostmi s Čechy!) přinejmenším dohřát, když ne přímo urazit a rozčilit.
Podruhé jsme se setkali těsně před volbami 1991. To netahali oni mne, ale já jsem je držel, doslova každého jednou rukou, a přemlouval je, aby se nerozcházeli. Aby se v zájmu Moravy domluvili. Do sídla Moravského občanského hnutí Dr. Richtera jsem totiž pozval Doc. Bártu za Společnost pro Moravu a Slezsko a snažil jsem se o dohodu mezi oběma subjekty. Bohužel se to tehdy nepodařilo.
I později jsme se s panem docentem příliš neshodli v názoru na míru nezbytné razance či tolerance. Proti jeho snahám o parlamentní cesty jsem argumentoval neprůchodností změny ústavy ústavní cestou.
Docent bohužel odmítal i jiné nátlakové akce. Jen namátkou si vzpomínám, že se mně, jako pracovníku odborů, podařilo domluvit se se strojvedoucími. Slíbili, že na celé Moravě v dohodnuté době zastaví na pět, deset minut či na půl hodiny všecky vlaky! A že vlaky budou houkat! Škoda, že jsem tehdy poslechl docenta, jemuž se akce bohužel zdála příliš razantní… Nevím, zda se podobná příležitost ještě někdy zopakuje!
Budiž nicméně poznamenáno, že i přes rozdílné názory a nestejný přístup k řešení problémů pan docent byl vždy vstřícný. Byl vždy ochoten každého vyslechnout, o názorech polemisovat a přístupy i snahy koordinovat. Respektoval nás, mladší, jako své partnery a spolubojovníky.
Nejmarkantněji si tuto jeho vlastnost uvědomuju v souvislosti s jednáním na Slovensku 9. března 1991. On sám tehdy jednání svolal, možná aby prosazoval svůj územně správní přístup. Jednání se účastnily všechny slovenské politické stran, vyjma komunistů a VPN. Nás, několik razantních Moravanů, tam přijelo též a docent věděl, že nebudeme prosazovat nic územně správního, ale jenom a pouze náš Moravský národ. Přesto nás přivítal a nechal jednat.
Dosáhli jsme toho, že celá slovenská politická representace podepsala prohlášení, že nás, Moravany, považuje za moderní státotvorný národ, schopný samostatně si hospodařit na svém vlastním území a samostatně si rozhodovat o svém vlastním osudu.
Ten národní princip pana docenta trochu vyváděl z míry, nevím proč. Nicméně si s nama na oslavu podpisu připil moravskou slivovicí, kterou jsem tam přivezl.
Měl jsem totiž týž den zrovna své padesáté narozeniny. Není to má zásluha a vše se semlelo jaksi samospádem a není to tedy ani chlubení. Neumím si ale představit důstojnější oslavu abrahámovin, než přípitkem na prohlášení o samostatnosti vlastního Moravského národa!
Ale k docentu Bártovi. Po slavnostních přípitcích nás pozval ještě do vinárny U Františkánů. Snad víte, že zrovna tento podnik ke koloritu Bratislavy neodmyslitelně patří. Pili jsme bílé a byl to silván. Až tam jsem ke svému překvapení zjistil, že silván pěstují především na Slovensku, že Morava jej skoro nezná. A docent že si na silván potrpí. Totalita (ta minulá, ne dnešní!), prý mu cesty na Slovensko zakázala a že si tak sklenku vína musel odpírat. Tedy sklenku silvánu. Díky novým časům prý s námi pije „staronové“ víno. To jsme tehdy ještě vůbec nevěděli, že i časy jsou „staronové“ – že staří báťuškové hýbou novými loutkami.
Mé vzpomínání je soukromé a osobní; ono to u vzpomínání ani jinak nejde. Ta konkrétnost mého vzpomínání je ale zároveň bohužel i osudová. Jsem si totiž vědom toho, že nebýt našich konspiračních řečí a snah, nebyl by se docent vypravil tam, kde přišel o život. K tomu pár slov.
Po prvních, takzvaně demokratických volbách Moravské občanské hnutí zůstalo otřeseno málo positivním výsledkem. Zbraně jsme nicméně nesložili, chystali jsme se založit Moravskou Národní Stranu. Zjistili jsme, že se má u Bratislavy sejít jednání o státoprávním uspořádání Československa. Z Moravy tam samozřejmě nikoho nepozvali; Slováci i Češi Moravany a Moravu bezohledně opomněli!
Staronovým centralistům jsme se tedy chystali udělat ostudu v zahraničí. I Masaryk nakonec o ČSR jednal jinde, než v R-U! Začali jsme sestavovat a do němčiny překládat prohlášení pro Rakousko, Polsko i jinam do zahraničí. Probírali jsme body i formulaci prohlášení a úplně jsme zapomněli, že nás podrobně monitoruje dřívější StB, pak FBIS a BIS, v podstatě stále titíž lidé, neodešli-li už do bohatého a tučného důchodu.
Naše domluvy v raném odpoledni den před jednáním způsobily ve Praze asi paniku; pražský hrad k zamezení ostudy honem sháněl někoho z Moravy. Už za pár chvil, kolem páté se docentu Bártovi ohlásili s opožděným, dodatečným pozváním.
Trochu jsme mu to pozvání záviděli. Říkali jsme si, že my se snažíme, my víříme vodu a pozván je nakonec ten, co se nestará! To jsme ale my, ani on sám ovšem ještě nevěděli, že si na jednání pojede pro vlastní smrt.
Jednání o státoprávním uspořádání se uskutečnilo v Budmericiach. Byli zde přítomni president Havel, premiér federace i premiéři obou republik.
Ze zkušenosti vím, že stačí přítomnost ministra (například na vernisáži výstavy, divadelní premiéra, či myslivecký hon), aby musela být v pojízdných karavanech přítomna ú p l n á zdravotní péče.
Nebyl-li při Bártově srdeční slabosti k dosahu kyslík, nebyli-li lékaři, chyběl-li vrtulník ke přepravě atd., nevěděla-li rodina osm hodin po skonu, kde se tělo zesnulého nachází, nutně se každému soudnému člověku vybaví velmi nepříjemné asociace!
Vzpomínka na zesnulého má svá pravidla a obávám se, že poslední sekvence z toho vybočují. Výročí odchodu docenta Bárty mně však připomnělo povinnost nezapomínat. Povinnost, kterou nesmíme odmítat, hlásíme-li se k odkazu a k památce docenta Bárty.
Stromy nasadily na plod, posečená sena voní, jaro se zlomilo do leta. Vždy mně tato nálada připomene dobu, kdy jsme s rozpaky stáli nad rakví člověka, který ještě mohl žít. Neuměli jsme si tehdy ještě mnohé vysvětlit. Nevěřili jsme a ani jsme věřit nechtěli, že je u nás možné doslova všecko! Byli jsme tehdy příliš naivní?!
Jsme-li dne moudřejší, nebojme se otázek. A na odpovědích trvejme! Že je to nepříjemné a že to chce i notný díl odvahy?! Jistěže!
Jako poctiví občané máme kromě práva na odpovědi dokonce i povinnost tyto nepříjemné otázky pokládat. Když ne z vlastního zájmu, tož přinejmenším s ohledem jak na oběti, tak také na naše děti. Troufneme si?!
Poslední věty v podstatě shrnuly celoživotní diskusi mezi mnou a docentem Bártou. Má se občan ptat, zda a o čem je mu povoleno diskutovat? Má se ohlížet na toho, kdo si jej troufá omezovat?!
Zastávám se občana a jeho práv. Já, zatvrzelý zastánce národního principu Moravanství, se vědomě a důrazně dovolávám občanských práv!
Neprotiřečím si však. Nikdy jsem nic jiného netvrdil. Není národnosti bez člověka-občana, není občana-člověka, aby nevěděl, ke kterému národu patří.
Docent Bárta mne právě takového znal. Jistě se na mne z obláčku nemračí.
Čest jeho památce, přejme mu Boží klid, mír a plno světla!
Ukládám ...