Je to smutné, ale je to tak: tento českomoravský stát se jmenuje Čechy. Jak je to možné? Jednoduše.
V dobách národního obrození se slovanští (rozuměj především etnicky čeští) národní buditelé rozhodli převzít cizí názor, že národy se od sebe liší jazykem. Jejich potomci se tohoto nesmyslu drží dodnes, takže např. téměř všichni Latinoameričané jsou ve skutečnosti Španěly… Protože do té doby a ještě dlouho potom se od etnických Němců lišili jen tím, že stejnou řečí se cítili být „tschechisch“, kdežto germáni „böhmisch“, usoudili, že je nutno vytvořit nový slovanský jazyk, k němu příslušné dostatečně důstojné dějiny a samozřejmě také literaturu. Jenže kde brát, když není z čeho? I vzali si moudře na pomoc Moravany. Hlupáky, kteří o své vlastní národní obrození nestáli, zato měli Velkou Moravu a vše s ní související, včetně jazyka Bible Kralické, napsané česky, jak tuto řeč nazval Přerovan rodem Jan Blahoslav.
Za staletí od sepsání Bible Kralické její jazyk zestárl a pro mnohé nové výrazy neměl potřebná slova (kdo by před pouhými 100 lety věděl, co je mobil, vrtulník, počítač, projektor, atd.?). Nevadí, máme jiné slovanské jazyky: třeba taková polština není k zahození — vykradli ji, slova počeštili a dali jim jiný význam — a dnes se Slovan se Slovanem pořádně nedomluví… Moravské dějiny se jim hodily znamenitě: ono se totiž s vrahem „praotcem Čechem“ nebylo moc co chlubit (viz česky psaná Kronika tak řečeného Dalimila). České dějiny jsou v tomto smyslu vůbec zajímavé: oslavuje se den vraždy sv. Václava (příznivce Germánů) i výročí likvidace Československa (vznik samostatné ČR). Proto Franz Palatzky příslušně (hned na začátku Dějin národu českého v Čechách a v Moravě) příslušně poopravil geografickou blízkost Čechů a Moravanů v „odvěké spojení“, přestože Češi byli ve skutečnosti v odvěkém spojení s Germány. Protože „v zájmu národa je dovoleno vše“, přišly v pravý čas vhod padělky „Rukopisů“ a kdo si dovolil jen naznačit, že nejsou pravé, byl veřejný nepřítel číslo jedna. Palacký nenáviděl nejen odpůrce pravosti „Rukopisů“, ale také Slováky, kteří si dovolili vytvořit svůj vlastní spisovný jazyk, protože to zmenšovalo velikost českého národa. Poslední významné jazykové úpravy mají rovněž moravský původ: j místo g, v místo w, atd. uzákonil moravský sněm dříve, než je přijali za své i Češi. Po vzniku slovenštiny se z původně čechoslovenského jazyka stal jazyk český.
Při vymýšlení nových slov byli v zajetí jim důvěrně známé němčiny (jazykově jsou Češi dodnes poloněmci: já tam byl, vezměte místo, přijměte místo, atd.), takže nové termíny měly několik variant. Tak kupříkladu vzniklo slovo Česko (kolem roku 1780) jako ekvivalent Polsko, Rakousko, atd. a Čechy (Rakousy, Vlachy). Vnímavý čtenář už jistě pochopil, že Česko = Čechy. Lze se o tom ostatně přesvědčit nahlédnutím do Jugmannova Slownjiku. Přestože výraz Česko se neujal, občas byl po celou dobu používán, a to samotnými Čechy, ne Němci v hanlivém slova smyslu, jak se nám snaží někteří namluvit.
Jestliže se někdo pohoršuje nad tím, že Čechy sahají od Aše po Jablunkovský průsmyk a je pro něho přijatelnější nelibozvučné Česko, snad po tomto pochopil, že pro Moravany je Česko stejně tak nepřijatelné, jako Čechy. Obě slova totiž znamenají totéž. Jako když jeden řekne brambora, jiný zemák nebo erteple. Pořád jde o totéž.
Jestliže chtějí být Češi velkým národem ve velkém státu, neměli z něj vyhnat napřed Podkarpatské Rusíny (Beneš), potom Slováky (Havel, Klaus) a nakonec i Moravany (česká pštrosí politika). Takto budou stále menší a menší, až se jednou stanou nepatrnou součástí velkého Německa a napraví tak nedopatření Frankfurtského sněmu, kdy díky Bismackovi zůstali součástí Rakouska.
Ukládám ...