Malíř Jan Kobzáň

K 50. výročí úmrtí malíře, grafika a spisovatele.

Akademickému malíři a spisovateli Janu Kobzáňovi přirostlo hornaté Valašsko k srdci. Dokázal ho ztvárnit malbou, dřevorytem i písmem. Takových je málo. Znal podrobně historii valašských povstání, psal o těžkém údělu Valašska a jeho obyvatel realisticky, nebyla v tom žádná nadsázka, ale tvrdý a obtížný život.

Není vůbec zvláštní, že jeho první literární dílo se týká právě zbojníků ­- to bylo jeho velké téma. Od útlého mládí žil legendami o zbojnících, byl prorostlý duchem volnosti, to mu zůstalo po celý život. Ne nadarmo se mu říkalo zbojníček – maléreček. Nosil nespoutanou volnost v sobě jako vzácnou minci z ryzího stříbra, ale dokázal se o ni podělit.

Knihu O zbojníkoch a o pokladoch lze považovat za Kobzáňovo stěžejní literární i grafické dílo. Napsal ji jadrným valašským nářečím, navíc doprovodil vlastními dřevoryty, obojí podnes vzbuzuje svým mistrovstvím úžas.

Nebylo to jediné literární dílo, které Jan Kobzáň napsal. Horalská mozaika ze západních Karpat Zbojnický testament vyšla v roce 1959. Kobzáň se v ní vrací ke zvykům zbojníků a okamžikům spojeným se smrtí, i ten byl opatřen Kobzáňovými dřevoryty. Jeho soubor vyprávění, bajek, vzpomínek U počátků vod dlouho ležel v rukopise. I když jej Vladislav Vančura již v roce 1939 pozitivně hodnotil lektorským posudkem pro nakladatelství Družstevní práce, kniha byla vydána až v roce 1984. Kniha navozuje atmosféru besedníků, kteří do svého vyprávění vkládají legendy, pohádky, anekdoty a také autentické příběhy, čímž se vytváří jedinečná rekonstrukce lidové slovesnosti.

Jan Kobzáň neměl snadný život. Narodil se 9. července 1901 v Liptále u Vsetína v dřevěné chalupě. Ve čtyřech letech mu zemřela matka. Ovdovělý otec se znovu oženil. S macechou se chlapec nesnášel. Na vychování byl dán ke staříčkovi Martinu Škrabánkovi zpod Vartovny, řečenému Škrabaneček. Pro budoucí osud chlapce se to ukázal být šťastný krok. Od staříčka písmáka získal sklony ke slovesnému projevu. Také se od něho dovídal o starých časech, poslouchal dramatické příhody zbojníků a pytláků, také o hrdinské minulosti svého kraje a pod vlivem jeho vyprávění se naučil svůj rodný kraj milovat.

Sotva Jan vyšel školu, musel vydělávat. Po měšťance ho čekala práce v Thonetově továrně ve Vsetíně. Pak přešel se svým strýcem k Baťovi do Zlína. Továrník Baťa rozpoznal Kobzáňův malířský talent, vyhledával schopné malíře, protože si chtěl vychovat vlastní kresliče pro reklamní oddělení, posílal talentované lidi do škol a umožnil jim vystudovat.

Bez odborné přípravy odešel Jan Kobzáň rovnou z prostředí těžké práce ke zkouškám na Uměleckoprůmyslovou školu do Prahy. Byl přijat a v letech 1918-1925 školu absolvoval. Po ukončení studia se stal pracovníkem reklamního oddělení Baťových závodů ve Zlíně, tehdy graficky vyřešil Baťův firemní emblém. Také pracoval jako kreslič modelů dámského krejčího, jako výtvarník a ilustrátor, i jako interní učitel na živnostenských školách ve Zlíně. Od roku 1938 žil jako umělec z povolání.

Soláň a Kobzáň patří neodmyslitelně k sobě. Snad i proto, že obě ta měkce kulatá slova – Soláň a Kobzáň – jsou pěkně libozvučná. Kobzáňovi byl Soláň milý dalekými rozhledy a volností, kterou nabízí, určitou nespoutaností. Však se říkalo: „Není Soláňa bez Kobzáňa.“

V roce 1934 postavili malíři František Podešva a Jan Kobzáň na spáleništi Kantorovy chalupy nad zmolou dřevěnici „na dva konce“, každý vlastnil jednu polovinu. Když se později naskytla malíři Františku Podešvovi příležitost zakoupit pozemek kousek níž ve zmole, začal tam stavět poschoďový srub s kamennou podezdívkou. V roce 1938 byl srub hotov a malíř Podešva se do něj přestěhoval s manželkou Marií natrvalo.

V roce 1955 Kobzáň odkoupil od Podešvů i druhou polovinu dřevěného domku, měl celé stavení jen pro sebe, měl prostor kde odstřikovat štětce, aby nemusel hledět. Když pracoval na větší zakázce tak vysadil dveře z pantů a papír rozložil přes obě poloviny domu. Kobzáň špatně slyšel a když do dřevěné chalupy na soláňské samotě přišla návštěva, podle dohody zamávala v okně na znamení halůzkou.

V roce 1959 připravoval Kobzáň velkou výstavu svých prací v Kroměříži na zámku. Mělo jít o průřez tvorby jeho celoživotní malířské práce. Byla to náročná a vysilující činnost, všechno si dělal sám, rámoval, paspartoval, zasklíval. Necítil se dobře, i k doktorovi zašel na radu. Lékař ho poslal na rentgen, ale malíř neměl čas. Vracel se do dřevěné chalupy na Soláň, kde měl svůj ateliér. Vlakem jel do Velkých Karlovic, odtud jako obvykle údolím Bzové pěšky do kopce do svého ateliéru.

Tam hned na začátku u cesty ho potkal malíř Karel Hofman, který na Soláni převzal ateliér po zemřelém malíři Aloisi Schneiderkovi. Viděl, že je Kobzáň ve tváři celý bílý, že mu viditelně není dobře, nabídl se, že ho na Soláň sveze v autě. Ale Jan Kobzáň řekl, že dojde. Dotrpačil se i s nákupem až k prahu dřevěné chalupy, kde měl svůj ateliér. Vejít dovnitř už neměl sil. Bylo 10. října 1959, Kobzáň zůstal ležet v trávě před vchodem do dřevěné chalupy. Zahlédl sousedku, mával na ni. Myslela, že ji zdraví, také zamávala. Nenapadlo jí, že potřebuje pomoc.

Zdálo se, že už nemá dost sil vejít dál, ale musel, měl rozpracovanou zakázku, chtěl ji dokončit. Přece se jaksi dovlekl až do chalupy. Ulehl do lože, aby si odpočinul. Tam ho sklátila srdeční slabost.

Až za tři dny došel do jeho samoty soused Chvostek, aby mu předal dopis s toužebně očekávanou zprávou o schválení umělecké zakázky na historický obraz „Valašské povstání za třicetileté války“ pro vsetínské muzeum. Světlo svítilo a rádio hrálo, ale Janíček neotevíral. Museli vyrazit okno. Našli ho bez ducha na zapnuté elektrické podušce, v ruce román o romantickém rytíři bez bázně a hany donu Quijotovi…

Jan Kobzáň zemřel ve svém dřevěném obydlí, které mu sloužilo jako ateliér, blízko nebe na Soláni 10. října 1959. O dvanáct let později byla urna s jeho ostatky 17. 7. 1971 uložena na Valašském Slavíně ve Valašském muzeu v přírodě. Tak z ogárka Valáška vyrostl malíř a zbojník, co se nebál nikoho a ničeho. Nakonec ho přece  smrt zrádně zaskočila a nečekaně přemohla. Rok po smrti Jana Kobzáně vyšla z pera Oldřicha Šuleře životopisná kniha tohoto malíře O Janíčkovi malérečkovi“, už posmrtně, Věnována památce malíře Jana Kobzáně.