Odpusťte mi tu nadsázku, ale shodou okolností se nás sešlo sedm, a jak později uvidíte, jistou dávku statečnosti jsme také prokázali, protože podmínky pro výstup k prameni Moravy nebyly zdaleka ideální.
Dlouho jsem váhal, jestli vůbec, ale předpověď počasí říkala, že by se v oblačnosti nad Králickým Sněžníkem mělo kolem poledne udělat jakési okno, a ráno už nepršelo, takže jsem se rozhodl, že přece jen pojedu. Po různých peripetiích při přestupování z vlaku do vlaku a do autobusu, a setkání s Pavlem a jeho synem Vojtou při jednom přestupování, jsme byli už tři. Ve Starém Městě pod Sněžníkem jsme vystoupili a setkali se s Jirkou, vzápětí se přidali ještě Tomáš a David. S Františkem, který se přidal jako poslední nás bylo sedm.
Ještě jsme si zkrátili cestu – auty jsme dojeli až pod samý kopec, zaparkovali jsme na konci obce Stříbrnice. Odtud jsme se vydali na pochod. Hned vedle cesty bublal potůček, na jehož vodu už čeká řeka Morava. První strmý úsek mě dal jasně najevo, že to nebude legrace, dlouhé procházky v lázeňském městě mě na něco takového nepřipravily. S několika krátkými přestávkami na odpočinek a napití jsme dorazili k chatě Návrší. Tam jsme chvilku poseděli, poklábosili, potom jsme pokračovali k prameni.
Větší část této cesty byla po kamenité silnici, strmé úseky byly kratší, přesto jsme chvílemi dělali zastávky na odpočinek. Důvody byly různé, pochopitelně bylo potřeba se občas napít, někdy jsme se zastavili na pár slov s turisty, které jsme potkávali každou chvilku. Když jsme dosáhli výšky kolem 1200 metrů, dostali jsme se do postupující oblačnosti, vítr a voda v podobě drobných kapek nám příliš radosti neudělali. Ale co už? Protože jsme s něčím takovým počítali, překvapení nebylo až tak velké.
Přestože byla také špatná, díky větru proměnlivá, viditelnost, fotil jsem celou cestou, také u pramene řeky Moravy jsem udělal několik fotek. Za celý den jsem jich udělal asi 170.
U pramene nás už očekávala skupinka pořadatelů, no, velká sláva, dostali jsme diplomy a ještě cosi, přátelská konverzace, vtípky, smích, příležitost okoštovat dobrú, nebo dat pivko (údajně nejlepší iontový nápoj), případně svačinku. A to počasí už nevypadalo tak zle. Přesto chci vyslovit obdiv pořadatelům, kteří neztráceli dobrou náladu i když byli u pramene už od rána.
Já jsem ale pokračoval až na vrchol Sněžníku, nechtěl jsem to jen tak vzdát, když už jsem absolvoval takovou cestu. Od pramene na vrchol a zpět je to slabá půlhodinka. Bohužel, nebyl jsem odměněn krásnými výhledy do krajiny, takže jsem se na vrcholu zdržel jen pár minut, poklábosil jsem s nějakými turisty a honem zpátky.
U pramene mě čekal Jirka, abych se cestou zpět neztratil, ostatní byli kdoví kde. Dolů mě Jirka vedl jinou cestou, takže jsem měl možnost vidět jiné scenérie, oblačnost se začala skutečně trhat, i když opožděně, výhled do krajiny se zlepšil. U chaty Návrší už na nás čekali další z naší skupinky. Po delším odpočinku jsme se všichni vydali dolů, k autům do Stříbrnic. Ten poslední strmý úsek byl hodně bolavý. Ale přežil jsem to. Ve Stříbrnicích jsme se rozloučili, vydali se každý svou cestou domů. Zhruba za tři hodiny už jsem vystupoval z vlaku v našem městě.
Potom už jenom zkopírovat fotky do počítače, uspořádat vzpomínky, napsat článek do Hlasu Moravy. Ty zážitky stály za tu námahu, když to jenom trošku půjde, příští rok vylezu k prameni Moravy a na Sněžník zas.
Ukládám ...