Dvacáté výročí událostí listopadu 1989 poskytuje držitelům moci v Praze příležitost k neskutečným slovním průjmům na téma svoboda, demokracie, lidská práva a bůhví co ještě. Není také divu. Jedině díky polistopadovému vývoji se mnozí mohli dostat k dobře placeným úřadům, ke kterým by se v normální zemi za normálních okolností díky svým nevalným schopnostem nikdy nedostali.
Pozorný čtenář a posluchač těchto výlevů ovšem nevychází z úžasu. Zvláště ten, kdo listopadové události zažil, a má je doposud v dobré paměti. Tak se například oficiálním dogmatem stalo tvrzení, že konec normalizačního režimu způsobilo vysílání Svobodné Evropy a disidenti okolo Charty 77 vedení převelikým velikánem Havlem. Usilovné vytváření mýtů o pražských disidentech patří mezi nejtrapnější příklady současného účelového přepisování dějin. Tvrzení, že Charta 77 podvrátila a svrhla husákovsko – jakešovský systém zavání směšností. Je třeba zcela otevřeně říci, že za celou dobu trvání normalizačního režimu byli disidenti okrajovou skupinou bez vlivu, neznámou naprosté většině lidí. Nikdo v Československu naděje na změnu systému s chartisty nespojoval. Událostmi v listopadu 1989 byli disidenti překvapeni stejně jako zbytek občanů. Jakmile ale začal být koncem listopadu 1989 zřejmý rozklad režimu, vynořili se Havel a spol. odkudsi z neznáma a hned se začali vydávat za nejpovolanější z povolaných. K nim se nahonem přidaly zástupy konjunkturalistů a převlékačů kabátů.
Rovněž zkazky o vlivu rádia Svobodná Evropa na krach režimu patří do říše báchorek. Poslech svobodné Evropy téměř znemožňovaly rušičky (s výjimkou zimy roku 1979, kdy kvůli nedostatku elektřiny byly rušičky vypnuty). Pokoušet se sledovat Svobodnou Evropu znamenalo neustále přelaďovat mezi jednotlivými kanály, přičemž výsledný poslech stejně nebyl nijak valný. Ani obsah vysílání Svobodné Evropy nebyl bůhvíjaký. Koncem sedmdesátých a v osmdesátých letech byla neustále omílána Charta 77 a její dokumenty, které se navzájem podobaly jako vejce vejci. Přímých antikomunistických komentářů bylo poskrovnu. Rovněž údajná dobrá informovanost Svobodné Evropy byla spíše dílem šeptandy, než skutečnosti. Ve Svobodné Evropě se o určitých událostech nezřídka dozvídali opožděně, často dokonce až z Rudého Práva. Daleko více sledovanou zahraniční rozhlasovou stanici představoval Hlas Ameriky.
Krach režimu způsobila všeobecná nespokojenost s špatně řešenými každodenními potřebami občanů, spojená s tušením, že Gorbačovovo Rusko na podporu udržení Husáka a Jakeše u moci ozbrojenou silou nezasáhne. Bezprostřední příčinou, proč KSČ moc nakonec ztratila, se staly rozpory ve vedení. Pružnější křídlo okolo Miroslava Štěpána chtělo odstranit jakešovsko – husákovskou garnituru. Nepokoje v průběhu roku, a zvláště pak ty listopadové, poskytly „reformátorům“ záminku k nátlaku na předání moci. Husákovi a spol. se odejít pochopitelně nechtělo. Výsledkem vnitrostranických pnutí se stalo ochromení vedení KSČ v rozhodujících dnech na přelomu listopadu a prosince 1989, kdy komunisté ještě mohli rázným zásahem moc udržet. Kdyby se vedení KSČ rozhodlo proti shromáděním na ulicích použít násilí, veřejnost by se zalekla. Stále ještě byly v dobré paměti události z let 1968 – 1969.
Osobní a odborné kvality osob, které se na přelomu let 1989 a 1990 prodraly k moci bohužel určily další vývoj událostí. V podstatě tito lidé v různých obměnách vládnou dodnes. Jejich uvažování se z principu velmi podobá uvažování aparátčíků z ústředního výboru KSČ z dob normalizace. Byť na komunisty tito výtečníci přeudatně nadávají.
Záhy po převzetí moci pohrobky Občanského fóra v letech 1992 – 1993 začaly být demokracie a svoboda tisku omezovány. Stačí si vyhledat noviny ze začátku devadesátých let a podívat se, jaké názory kdo tehdy hlásal. A poté srovnat v dnešním tisku, kdo z tehdejších autorů ještě psát smí. Mnozí autoři s nepohodlnými názory mohou publikovat už zase jen v samizdatu. I se samotnou demokracií jako takovou je to vachrlaté. Režimní strany, které se samy drze vydávají za prý státotvorné, se mohou v médiích naparovat do omrzení a tím vést permanentní volební kampaň. Zato o promoravských stranách a hnutích nesmí padnout ani zmínka. Promoravské strany jsou nadto vystaveny soustavným pokusům je pod nejrůznějšími průhlednými záminkami zakázat, anebo alespoň znemožnit jejich účast ve volbách.
Strany s nepohodlnými názory režim označuje jako „extrémistické“ a neváhá proti nim používat policejních komand. Stačí jen otevřeně vystupovat proti kriminalitě některých skupin obyvatelstva, které nemíní dbát na své občanské povinnosti a už vůbec nehodlají pracovat.
Polistopadoví vládci na své nenadále nabyté moci neobyčejné lpí. Aby zabránili sebemenšímu omezení moci, nechtějí slyšet o likvidaci nefunkčních a drahých krajů a o obnovení zemského zřízení. Proto záhy po listopadu 1989 rozbili Československo, aby je už nikdo nemohl kontrolovat a omezovat. Jen a pouze v zájmu udržení moci zavlekli tento stát do paktu NATO a tolik se dožadují rozmístění vojsk USA na našem území. Co kdyby se nespokojení lidé zase jednou začali bouřit. Servilita současných držitelů moci vůči Bruselu a Washingtonu je srovnatelná snad jedině se slouhovstvím normalizačního vedení vůči Moskvě.
Ani po hospodářské stránce se polistopadoví vládci nemohou vykázat opravdu dobrými výsledky. V dobách reálného socialismu samozřejmě mnohé podniky vyráběly nekvalitní a nekonkurenceschopné zboží. Tyto podniky by zákonitě musely dříve či později zaniknout. Přesto existovala řada firem, které měly dobré šance na přežití i ve změněných podmínkách. Díky špatně připravené privatizaci se těchto podniků zmocnili lidé veksláckého ražení, kteří je vytunelovali nebo prodali západní konkurenci. Díky likvidaci výzkumu se Čechy a Morava změnily v podřadnou montovnu západních výrobků. Schopní podnikatelé jako slušovický František Čuba byli disidenty popliváni a ocejchováni jako lumpové. Státní dluh díky polistopadovým vládcům narostl do takových výšek, že brzy možná bude umění zabránit státnímu bankrotu.
Oslavné tirády na listopadový krach „reálného socialismu“ nelze tudíž pokládat za nic jiného, než za směšnou a trapnou kocourkovskou šaškárnu. Zvláště potom z hlediska Moravy, která se dostala z předlistopadového deště pod polistopadový okap.
Ukládám ...