Snímek starý dvacet let. Náměstí kteréhokoliv města v sychravý podvečer. Jindy by málokomu napadlo vytáhnout paty z teplého domova, pokud by právě nemusel, ale tenkrát bylo všechno jinak. Náměstí plné lidí. Z vlečky traktoru zaznívají hesla a neformální proslovy, prostřídané Masarykovou oblíbenou písní: „Ach synku, synku…“, ve které se tatíček ptá, oral-li synek a když zjistí, že nikoliv, protože se mu polámalo kolečko, nabádá, aby ho dal spravit s dovětkem: „Nauč se synku hospodařit“. Průvod s vlajkou v čele prochází okolními ulicemi a znovu se vrací na náměstí, které se už zanedlouho bude opět jmenovat „Masarykovo“, a vše se opakuje: hesla, proslovy, píseň o tatíčkovi a synkovi a potřebě naučit se hospodařit
Na železném stojanu pro jízdní kola zapalují lidé svíčky, symbol naděje. Jsou mezi nimi i děti, budoucnost národa. V tom sychravém listopadovém podvečeru roku 1989 jistě sotva chápaly vážnost situace. Dnes už jsou o dvacet let starší. Teď už jistě chápou, že v listopadu roku 1989 nazrál čas ke změně. K jedné z mnoha změn, které starší generace zažily. Možná by prsty obou rukou nepostačily, kolik jich už bylo. Těch nadějí. Nadšení. Sbírky na odstranění škod, napáchaných předchozím režimem. A především doufání, že tentokrát snad už opravu bude lépe, pokud ne materiálně (pokaždé všichni věděli, že se musíme nejprve uskrovnit, abychom se mohli mít lépe), tedy alespoň nepoznanou volností svobodného nadechnutí a vizí lepších perspektiv
Ono Masarykovo „Nauč se synku hospodařit“ nějak vyšumělo. A jaksi na zapřenou jsme se učili porozumět novému významu starých slov: tunel, je zhasnuto a ještě není rozsvíceno, neznám špinavé peníze, retroaktivity a další a další, které z nás utvořily národ s pofiderní minulostí, přítomností i budoucností. Snad není v silách člověka spočítat, kolik slibů bylo už vysloveno. Kolik bylo za těch desítek let promarněno nadějí.
Děti z listopadu 1989, zapalující svíčky naděje, jsou o dvě desítky let starší. Všichni jsme o dvacet let starší. Dočkaly se ty děti nadějí, ve které okolostojící dospělí tehdy doufali? Splnily se dospělým? Nebo se tehdejší činy a sny opět proměnily v bezcenné mince, které není líto poztrácet?
Nejsme starší jen my, zestárly také ohleděné tváře z televizních obrazovek. Už neplanou nadšením, ošuntěly, vyhasly. Vlastně nám ty stálice dávno nemají co říct. A měly snad kdy?
Tehdy v sychravém listopadu 1989 jako by celý prostor hořel novou nadějí. Ale to už je dávno, to už je tak zatraceně dávno…
Ukládám ...
Článek se mně velmi líbí, cítím to podobně. Ale měli bychom se dívat dopředu a říct občanům – voličům, jakou Moravu chceme mít. Že nechceme „vládnout“ v tom nynějším slova smyslu. Že chceme občanům naslouchat a prosazovat více demokracie i té přímé. A že proto chceme postupně vytvářet podmínky. Myslím, že nezájem o politiku u občanů je proto, že mají oprávněný pocit, že na ni nemají žádný vliv. A co je nejdůležitější? Vždy říkat občanům pravdu, a to nejen v jednotlivostech, ale i ve vyváženosti informací a to se v České republice už dlouho neděje. Volby vyhrávají peníze – ne ti nejlepší lidé. My to do budoucna chceme pro občany žijící na Moravě jinak.
Líbí se Vám komentář?
0 
0