Nehorázně nepravdivá informace

Na stránkách Wikipedie je moravský hudební skladatel Leoš Janáček uveden jako hudební skladatel český, což je informace nehorázně nepravdivá! Janáčkovo světově ceněné hudební dílo je zakořeněno v moravské lidové písni a v intonaci lidové mluvy moravské, nikoliv české, která je intonačně velmi odlišná! Dirigent a hudební historik Jaroslav Vogel označuje Janáčka v souvislosti s jeho skladbou Moravský Otčenáš (Jaroslav Vogel, Leoš Janáček, Život a dílo, Praha 1963, str.145) a opakovaně např.v souvislosti s Glagolskou mší nejen za „moravsky velmi silně cítícího Moravana“ (tamtéž, str.317), ale když píše „o jeho vzdoru vůči všem nadřazeným rasám“, hovoří dokonce i o rase „české nebo aspoň pražské…“ (tamtéž str.10-11). Tak proboha jaký Čech!!! Dvě díla považuji za nejmarkantnější výpověď o Janáčkově moravanství, vědomém i niterném: Glagolskou mši a operu Její pastorkyňa.

Glagolská mše

Jak vyplývá již z jejího názvu, není to mše na obvyklý text latinský, ale na text staroslověnský, vytvořený svatým Konstantinem ještě před příchodem soluňských bratří na Velkou Moravu. Tedy v jazyce, který dirigent a hudební historik Jaroslav Vogel v již zmíněné janáčkovské monografii velmi výstižně označil za Janáčkovu – a potažmo tedy i naši - dávnověkou mateřštinu (tamtéž str.318).

Rodák z východních Čech, komunistický politik a veřejný činitel Zdeněk Nejedlý, ctitel Smetanův, Janáčka přímo nesnášel. O jeho tvorbě se vyjadřoval velmi posměšně. Tvrdil o něm, že skládá „po vymazalovsku: snadně a rychle“. Ve svém fejetonu Glagolskaja missa, zveřejněném v brněnských Lidových novinách, mu dal Janáček s úsměvem zapravdu. Glagolskou mši složil za pobytu v lázních Luhačovice údajně v průběhu tří týdnů (Leoš Janáček, Fejetony z Lidových novin, Krajské nakladatelství v Brně 1958, str.60). Ve skutečnosti však mše „dřímala“ v Janáčkovi už od července 1869, kdy se jako fundatista starobrněnského kláštera zúčastnil cyrilometodějských oslav na Velehradě, které se tu konaly u příležitosti tisícího výročí smrti svatého Cyrila (Vogel, str.317).

Její pastorkyňa

Zatímco v brněnském divadle byla Pastorkyňa (označovaná v protikladu ke Smetanově tzv. nejnárodnější české opeře Prodaná nevěsta jako nejnárodnější moravská opera) uvedena již v lednu 1904 a ještě do vypuknutí války zde mnohokrát zazněla celkem ve čtverém odlišném nastudování, v Praze došlo k jejímu prvnímu uvedení po letitém odmítání dirigentem Karlem Kovařovicem až v roce 1916. Zde je její někdejší Kovařovicovo hodnocení: „Je to podivná směs snahy o docela nové „novosti“ s krajním primitivismem !!!“ (Vogel str.214)

A že k jejímu uvedení na scéně pražského národního divadla nakonec přece jen došlo? „Spolurozhodovaly přinejmenším pohnutky nadosobní, totiž národně politický příkaz doby – příkaz skoncovat aspoň po dobu války se vším co národ (v jeho tehdejším pojetí – poznámka autora tohoto příspěvku) rozdělovalo, odčinit křivdy vůči Moravě a přiznat se manifestačně k Slovákům (a které dílo to mohlo zprostředkovat výmluvněji než Pastorkyňa?“) – (Vogel str.215).

Nakonec, ale až poté, když Janáček připustil Kovařovicovy zásahy do svého díla, musel i sám Kovařovic uznat genialitu Pastorkyně a po jejím nadšeném přijetí na pražské scéně se sám stal jejím horlivým propagátorem.

Závěrem věta z dopisu Úřadu vlády ČR ze dne 10.listopadu 2008:

„Po všech stránkách plodnější však bude pojímání těchto aktivit (= aktivit nás Moravanů – poznámka autora tohoto příspěvku) jako komplementární obohacení českého národa než jako vytváření rozdílů v protikladu k němu“ (komplementární = doplňující, Slovník cizích slov, Praha 1966, str.249).

Rozumím tomu takto: Zapomeňte, že jste Moravané, a tvořte tak, aby to bylo české!

 Autorem článku je PhDr. Jiří Kvapil