Stála jsem na zastávce. Hustě sněžilo. Za mnou byl malý parčík sestávající především z krásných jedlí, viditelně pocházejících z jiného koutu světa, a z menšího počtu borovic. Borovice také prozrazovaly délkou a hustotou svých jehlic, že nepochází od nás. Větve borovic pod tíhou nového sněhu viditelně klesaly. Jedle však stály hrdě i se svými větvemi a namísto bílých sněhových buchet byly sněhem jen poprášeny. S údivem jsem se na ně pozorně zadívala a všimla si, že zatímco borovice nehnutě stojí a trpně přijímají další a další sníh, který je stále více tíží, větvičky a jehličí jedlí se i při mírném záchvěvu větru mírně pohybují a sníh tak setřásají. Napadlo mně, že tyto stromy jsou asi domovem někde na severu, kde bývá mnoho sněhu. Celé mě to překvapilo a v duchu jsem jako středověký rytíř před přírodou smekla svůj pomyslný klobouk a poklonila se jí.
Autorka podepsala svůj příspěvek jménem Kiki.
Co dodat? Příroda má skutečně hodně inspiračních zdrojů, stačí se jen pozorně dívat a o věcech přemýšlet. Vždyť i my, lidé, jsme součástí přírody, i když by se asi mnozí chtěli hádat, že to tak není. Každý z nás může kdykoliv něco pozitivního zažít, něco poznat. Jen se tomu nebránit. Výlety do přírodního prostředí jsou už od počátků lidstva klasickým způsobem rekreace.
Za redakci JJM
Ukládám ...
