BARACK OBAMA

BARACK OBAMA – ROK PREZIDENTEM USA

Právě před rokem převzal úřad nový prezident USA Hussein Barack Obama. Během uplynulých 12 měsíců svého rozhodnutí kandidovat možná občas litoval. Když se totiž v roce 2008 Obama o zvolení začal ucházet, byla celková situace v Spojených státech zcela jiná, než v době převzetí úřadu. V období Obamovy nominace občané USA požadovali změny, neboť byli znechuceni osmi lety vlády neschopného prezidenta George Bushe mladšího. Zároveň v létě 2008 se ještě v plné síle neprojevovala největší hospodářská krize od třicátých let. Ta naplno vypukla v posledních měsících Bushova prezidentství. Tím se situace změnila takovým způsobem, že 20. ledna 2009 Obama Spojené státy přebíral ve velmi neutěšeném stavu po všech stránkách. Těžká krize zcela zpochybnila hospodářskou politiku USA za posledních 30 let. Neoliberalismus a deregulace, prosazené prezidentem Ronaldem Reaganem a jeho nástupci, se z dlouhodobého hlediska ukázaly jako kontraproduktivní. Reagan neodstranil jen ty státní zásahy do národního hospodářství, které se ukázaly jako překážka rozvoje, ale zlikvidoval i opatření, která účinně bránila opakování katastrofální krize z třicátých let. Na Reaganových reformách v konečném důsledku více než poctiví podnikatelé vydělali různí spekulanti, jimž se uvolnily ruce k pochybným machinacím. Banky s klidem spekulovaly na burze s penězi svých vkladatelů, nebo rovnou prováděly mnohamiliónové transakce s de facto neexistujícími finančními prostředky. Docházelo k nafukování různých „bublin“ – v devadesátých letech okolo internetu, potom zase na trhu s nemovitostmi. Asi nejcharakterističtějším případem doby se stal donedávna velmi vážený podnikatel Bernard Madoff, ze kterého se nakonec vyklubal podvodník, provozující ve velkém obchody typu „Ponziho systému“ u nás známého jako „letadlo“.

Další časovanou bombou v národním hospodářství USA představuje státní dluh, který k 4. březnu 2009 činil 10 942 165 294 650,89 dolarů, tedy 75 % HDP. O začátek růstu dluhu do současné hrozivé výše se rovněž postaral prezident Reagan snížením daní, které ovšem nebylo kompenzováno odpovídajícím snížením státních výdajů. Reagan naopak vydával obrovské částky na zbrojení. V současné době se díky hospodářské krizi dá předpokládat další skokový nárůst dluhu, neboť Obamova vláda je nucena vynakládat další stovky miliard dolarů na záchranu krachujících bank a firem. Zatím se ještě daří rozpočtový deficit krýt prodejem dluhopisů do zahraničí, především do Číny a Japonska. Ke konci loňského roku USA dlužily Číně 894,8 miliardy dolarů a Japonsku 768,8 miliard dolarů. Nelze ovšem předpokládat, že Číňané a Japonci budou americké dluhopisy kupovat do nekonečna, aniž by měli záruku splacení. Obama bude chtě nechtě v brzké době nucen strpět důrazné rady věřitelských zemí, jak s půjčenými financemi hospodařit. V případě, že americké dluhopisy za současné situace přestanou nacházet kupce, nenechá na sebe dlouho čekat státní bankrot USA. Určitého varování v tomto směru se Obamovi dostalo začátkem letošního roku, když Čína prodala část amerických dluhopisů Japonsku, a čínští představitelé začali otevřeně prohlašovat, že výše rozpočtových schodků USA je znepokojuje. Za těchto okolností si Obama bude muset počínat velice opatrně při oblíbeném poučování Číny o lidských právech nebo při podněcování tibetských a ujgurských separatistů. Ve vztahu k Číně nepředstavuje pro USA problém jen zadlužení státu, ale i obrovský schodek ve vzájemném obchodu. Mnohé zboží, dříve vyráběné ve Spojených státech, se díky globalizaci prosazované Obamovými předchůdci musí dovážet právě z Číny. Prezidenti Clinton a Bush mladší se spolu se svými poradci naivně domnívali, že globalizace přinese užitek především americkým firmám, přičemž v konečném důsledku dojde k dalšímu posílení velmocenského postavení USA. Tyto předpoklady vycházely jen krátkou dobu. Pak ale začaly globalizaci využívat také Čína, Indie a další země, jenže podle svých vlastních pravidel.

Povážlivý stav státních financí a obchodní deficit USA nutí Obamu hledat možnosti úspor. Jenže kde. Za současné hospodářské krize a růstu nezaměstnanosti lze sotva snižovat výdaje v sociální oblasti nebo výdaje na plánovanou reformu zdravotnictví. Obama si ani nemůže dovolit nedávat peníze na sanaci krachujících bank nebo na záchranu firem jako je General Motors a Chrysler. Pokud by totiž úplně padly velké banky a velké firmy, narostly by výdaje na sociální podpory a na náhrady vkladů bank do výšek, které by už nebylo možno financovat žádným způsobem. Asi jedinou oblastí, kde jsou drastické škrty možné, jsou výdaje na obranu. V Obamově rozpočtu se však pro Pentagon počítá se stejně horentními částkami, jako v rozpočtu Bushově. Obama finance určené pro Pentagon pouze poněkud přerozdělil. Více peněz šlo na války v Íráku a Afghánistánu, naproti tomu pro Bushovu protiraketovou obranu byla zvolena lacinější mobilní varianta bez nákladných pevných radarů v Brdech. K velké zlosti pražské vládnoucí garnitury, která již počítala s tím, že zastrašováním nespokojených občanů trvalou přítomností amerických vojenských jednotek si udrží moc na věčné časy.

Co se týče zahraniční politiky, připadlo Obamovi stejně neblahé dědictví jako v oblasti politiky hospodářské. Z Obamových předchůdců se největších chyb dopustili Ronald Reagan podporou muslimských fanatiků ve válce proti Rusům v Afghánistánu v osmdesátých letech, a William Clinton podporou muslimské agrese v Bosně a v Kosovu v devadesátých letech. Další osudnou chybou se stal bezdůvodný útok Američanů na Írák v roce 2003 – jen aby se prezident George Bush mladší mohl vydávat za dobyvatele světa. Odstraněním prezidenta Saddáma Husajna byl ovšem zlikvidován režim, jež na svém území sebemenší aktivity muslimských fanatiků nestrpěl. Dnes je pro fanatiky Írák spolu s Afghánistánem rájem islámské svaté války proti nevěřícím a odpadlíkům. Výsledkem jsou dvě nekonečné války, ve kterých Američanům není nic platná jejich technologická převaha, a ve kterých USA sotva mohou zvítězit. Vybřednutí z obou válek, aniž by USA oficiálně přiznaly porážku, se pro Obamu ukázalo jako nemožné. Uznání porážky by totiž znamenalo další rozsáhlý celosvětový nápor muslimského fanatismu. Mnoho „islámských bojovníků“ by se uvolnilo pro války v dalších zemích, především v Pákistánu.

Obama se nedopracoval ani jiných podstatných zahraničně politických úspěchů. Nepodařilo se mu zásadně zlepšit vztahy k Rusku. Protiraketová obrana spolu s aktivitami USA na Kavkaze zákonitě vyvolávají u Rusů hlubokou nedůvěru. A jaký dojem v Číně, Rusku a jinde mohlo vzbudit nedávné Obamovo velkohubé prohlášení, že Spojené státy nedovolí, aby další země zesílily na jejich úroveň?

Za rok vykonávání prezidentského úřadu toho tedy Obama mnoho nedokázal. Není to přitom jeho osobní vina. Těžké chyby jeho předchůdců umocněné vážnou hospodářskou krizí spolu se setrvačností uvažování vládnoucí garnitury se překonávají těžko. Zvláště když Obamu plně nepodporuje ani jeho vlastní demokratická strana. Za těchto okolností tedy není divu, když po roce v úřadu je z prezidenta Obamy tolik Američanů zklamáno. Rozčarování z Baracka Obamy může ve volbách v roce 2012 otevřít cestu do prezidentského křesla půvabné, leč omezené a nepříliš bystré Sarah Palinové. V případě Palinové ovšem nelze předpokládat, že by snad byla schopna doopravdy vyřešit alespoň některé ze současných potíží Spojených států. Palinová by nejspíše dokázala problémy vytvořit i oblastech, které nyní fungují dobře. Obamovi by se tak dostalo svérázného pozdního zadostiučinění.