Okupace Moravy

Jak se dostala Morava do českého područí? Je české národní obrození na Moravě podvodem století?

Po mém vyjádření k sobotní demonstraci strany Moravané před budovou někdejší moravské sněmovny, dnes Ústavního soudu, kdy jsem mj. uvedl, že tato budova byla stejně jako ostatní zemský majetek ukradena a že v ní sídlí instituce okupujícího státu jiného národa, se na mě snesla menší vlna kritiky tvrdící, že zacházím příliš daleko a že můj výklad se svou tvrdostí jeví jako neseriózní. V následujícím textu se pokusím zdůvodnit, proč jsem citovaná slova zvolil a proč je – samozřejmě – považuji nadále za zcela oprávněná.

Píše-li se, že začlenění Moravy do nového státu bylo aktem revolučním, provedeným se souhlasem široké české veřejnosti, aby se mu dodalo zdání legitimity, je to nejspíše pravda. Slabinou tohoto pojetí je ovšem ta česká veřejnost. Kdo to je? Kdo do ní patří, a kdo už ne? A co moravská veřejnost? Ta zanikla revolučním aktem? Nebo do toho neměla co kecat? Jak silná byla vůbec česká identita na Moravě toho revolučního roku, kdy zde přece stále ještě bylo staleté Markrabství moravské se všemi institucemi a symboly a úřady atd. a nežil nikdo, kdo by pamatoval něco jiného. Kolik zde žilo těch stoprocentních Čechů? Neexistují k tomu žádné studie, žádná tvrdá data. Jenom oficiální český nacionální výklad, mytologie.

Jako se Češi domnívají, že dotčená záležitost byla jasná věc a Morava byla veskrze česká, na což mají subjektivně zcela jistě právo, my Moravané se naopak zcela oprávněně můžeme domnívat, že těch vyhraněných Čechů bez přívlastku tady bylo na prstech jedné ruky. Pak tady byla masa Čechů z Moravy nebo Čechů a Moravanů v jednom těle (tudíž Moravanů, když na věc přišlo), a pak zde jistě byla velmi početná masa hlavně venkovského obyvatelstva, které si vesele a bohužel pasivně žilo v moravské identitě a nějaká vrchnostenská politika jim byla ukradená… Nezapomínejme, že v roce 1918 bylo v populaci několik desítek procent lidí narozených kolem poloviny 19. století a vychovaných a tedy získavších etnickou identitu před rokem 1875, tudíž to mohli být Češi leda omylem, a tudíž netvořili ani českou veřejnost, a tedy byli pasivním, to jest okupovaným, subjektem v tomto aktu.

Shrňme si, kdo tedy nebyl v té české veřejnosti:
-   25% německojazyčných Moravanů, kteří do té doby žili se slovanskými Moravany v relativním klidu a míru (na rozdíl od nenávistné atmosféry v českém království), a pro něž byl daný akt něco jako  bezdůvodná rána pěstí mezi oči jen tak z hecu.
-   Pro zjednodušení dejme tomu 25% starší populace Moravanů nedotčených českou indoktrinací.
-   U zbývající poloviny obyvatel si připomeňme, že se zřejmě považovala zrovna tak za Moravany jako za Čechy, takže jejich souhlas s tím, co se děje, lze považovat za moravsky podmíněný, za předpokladu (zjevně nenaplnitelného), že věděli, co se děje a chystá.

Suma sumárum: i ta polovina obyvatel, která „podmíněně“ podporovala akt, byla podvedena. Proč?
Po desítky let, co probíhalo české národní obrození a metodická čechizace Moravy, byli zástupci markrabství při vyjednávání se zástupci království ujišťováni, že spojení a spolupráce obou států má za smysl pouze a výhradně obranu proti germanizaci ((pozn.: zdůrazňují-li příležitostně Češi, že procesem obrození zachránili Moravany před germanizací, nutno konstatovat, že zachraňovali a nakonec „obětavě“ zachránili v prvé řadě sami sebe, přičemž obětována na oltář vlasti byla jejich moravská berlička – no ruku na srdce, není asimilace jako asimilace?)). Program integrace Moravy a Čech byl moravským sněmem opakovaně odmítán pro nerespektování státní suverenity Moravy. Česká a moravská čechizovaná inteligence se sice snažila o integraci národní i státoprávní dál, ale až do roku 1918 se žádný moravský kompetentní orgán neusnesl o začlenění Moravy do českého státu. Celou tu dobu ujišťovali Češi Moravany, že zachování jejich zemských práv se rozumí samo sebou, ohó, to bychom vám přece neudělali, jsme bratři a milujeme se až za hrob, kdepak, práva Moravy jsou ZARUČENA! Hned první dny po převratu 1918 však nastavily kurs k jednoznačné centralizaci. Lze to pojmenovat mnohými slovy, ale za nejvýstižnější označení se mi jeví PODVOD. ((Musím se pousmát na tím, že při tomto výkladu se nemnohý Moravan nezlobí na podvodníky, ale na mě, že to říkám – ale že se divím, Stockholmský syndrom je přece dávno popsaný fenomén)).

Nutno poznamenat, že Češi se ani v nejmenším netajili s tím, že Československo považují za svůj národní stát. Pro ilustraci citát z důvodové zprávy k vládnímu návrhu zákona o vlajce československé, parlamentní tisk 1773: „Pokud se týče státních barev, padají tu na váhu v prvé řadě barva červená, bílá a modrá. Mnohé důvody mluví pro to, aby za státní barvy byly přijaty jen barvy červená a bílá, tudíž dosavadní barvy království Českého, jichž však jakožto barev národních bylo užíváno též často na praporech na Moravě a ve Slezsku. Barvy tyto doporučovalo by se zajisté přijmouti nejen vzhledem k jejich všeobecnému rozšíření, nýbrž i proto, poněvadž byly zemskými barvami království Českého, tedy barvami země, která tvoří nesporně základ našeho státu“. Z toho jasně plyne, jak se Češi dívali na základy státnosti ČSR, a že ostatní země pro ně nebyly nic jiného než „vedlejší“ země alias kolonie, nebo také okupované oblasti. Takzvaný rakouský žalář národů zcela v souladu s antickou zásadou, že otrok netouží po svobodě, ale po tom, být otrokářem, Češi hbitě přetvořili ve svůj vlastní žalář národů, v němž s ohromením zíraly na to, co se děje mimo jejich vliv a kontrolu, miliony Němců, Maďarů, Rusínů, Slováků a Moravanů. Těm všem byly ústavou okamžitě garantovány… hádejte co, ano, všemožná práva… a také hanebně nevýhodný poměr poslaneckých mandátů pro jednotlivé země, který zaručoval, že otěže moci zůstanou pěkně „demokraticky“ v Praze, i kdyby se všichni navzdory uhlasovali třeba k smrti.

Ještě si zopakujme, že onen vzpomínaný revoluční akt provolání nového státu se udál v Praze BEZ VĚDOMÍ, KONZULTACE, NATOŽ SOUHLASU MORAVANŮ, kteří se teprve se zpožděním dovídali, cože se to děje. Praha si v těch dnech bezprecedentně uzurpovala právo mluvit a rozhodovat za země, za něž nikdy právo mluvit neměla a jež ji k tomu nikdy nezmocnily. Podoba nového státu byla narýsována bez ohledu na případné námitky Moravanů a Slováků, a tyto námitky vbrzku zazněly (např. Slováci se už v listopadu ohradili proti tomu, že jsou ošizeni o 24 poslaneckých mandátů).

Píše-li se o oněch časech a místech, jako třeba Brně, že i tam, na Moravě, jakési davy cosi vítaly, je zde třeba zopakovat, že nevíme, co to bylo za davy a jak velkého procenta populace vyjadřovaly názor. Zejména pak je zcela nejisté ba pochybné, zda ony davy věděly, že jásají nad zrušením svého markrabství, své samosprávy apod., a zda nebyly pouze krátkodobě opity osvobozením z „doby temna a úpění“. Je prakticky jisté, že ony davy vítaly nový stát, o němž neměly sebemenší představu krom víry, že bude lepší než ten starý, a že rozhodně nevítaly něco, o čem netušily, že se chystá, totiž centralizmus jak řemen. Zjednodušený výklad, že davy v Brně vítaly unitární český stát kašlajíce na nějakou Moravu, je fantasmagorie zdrogovaného propadlíka zvláštní školy.

Určité vystřízlivění se dostavilo záhy, když Moravané čelili pokusu o zavedení žup (nikdy nevstoupily v platnost) a uhájili velice okleštěnou podobu zemského uspořádání. Co se týče zákazu vyvěšování moravské vlajky, k němuž tehdy došlo a o kterém se nyní tvrdí, že je to fáma, nemůžu momentálně najít konkrétní nařízení, jímž se tak stalo, ale zato jsem našel šiřitele této „fámy“, po jehož potrestání se volá – odkazuji tímto na stranu 143 knihy Pod moravskou orlicí, konec předposledního odstavce… ježto jde o knihu populárně naučnou a nikoli striktně vědeckou práci, není připojen odkaz na prameny podkládající dané tvrzení. Osobně však předpokládám, že by autor tuto větu nenapsal jen tak pro poškádlení.

Je mi vytýkáno, že se v otázce postavení Moravy v českém státě ((a že je to sakramentsky český stát a ne jiný!)) vyjadřuji poněkud tvrdě, ba extrémně. Že prý to není okupace. Už jsem to jednou vysvětloval s použitím odborných politologických termínů a nečiní mi obzvláštní potíž potřebnou definici znovu opsat. „Okupace je způsob nabytí území, které v době nabytí nepatřilo k okupujícímu státu, faktickým rozšířením výkonu státní moci na toto území. Metoda užívaná při vzniku kolonií na území Ameriky, Austrálie, Afriky a Asie“. Dodejme, že i na území Evropy. Ať mě husa kopne, jestli se Morava dostala do českého područí nějak jinak.

Zajisté, s uvedeným lze opět nesouhlasit, ba zásadně nesouhlasit, neřkuli absolutně nesouhlasit, přičemž nejsnadnějším ze všech způsobů vyjádření nesouhlasu, zásadního nesouhlasu nebo absolutního nesouhlasu, bude označit mé vývody za takové nebo makové a mě osobě za toho či onoho, případně za to či ono. Prosím, jen do toho.

Bez ohledu na emoce platí, že my, Moravané, se neodlepíme z fleku, dokud se budeme na skutečnosti dívat českýma očima a dokud budeme poslouchat český výklad dějin a dějů. Českými smysly těžko dojdeme moravských vjemů. Chcete-li být Moravané, uvažujte jak Moravané, věřte jak Moravané. Nemyslím tím, že si máte lhát do kapsy a být schválně subjektivní a překrucovat si věci, jak se hodí. Mám tím na mysli, abyste vycházeli z moravské přirozenosti a prostě si jen jednoduše podstavu, z níž vůbec vycházíte při hodnocení čehokoliv, přesunuli na moravskou půdu.

 Abyste nejdřív viděli Moravu a pak až všecko ostatní. Abyste se dívali moravskýma očima a poslouchali moravskýma ušima. Aby premisa, axiom či postulát, z něhož odvozujete svou osobní teorii světa, byl moravský. Na něm pak svědomitě a pravdivě budujte definice, dokazujte tvrzení a stavte teorie… jež budou vždy více nebo méně subjektivní… ale na každý pád moravské