Pohlednice z Hodonína

To ráno bylo poměrně chladné, už jsme si zvykli na ranní teploty nad nulou, a ono zase mrzlo, zima zalézala za nehty, když člověk toho nedělního rána, místo aby se ještě převracel v posteli na druhý bok, stál na zastávce směrem na Čejč.

V Čejči, aniž by tam kdy byl dále než na hlavní silnici, zamířil veden orientačním smyslem přímo k vlakovému nádraží. Ač bylo ještě relativně dost času, tu předbíhal, tu byl předbíhán hloučky lidí mířících stejným směrem.

Na nádraží vyhrávala kapela, nabízely se koláče, víno, slivovice a trpělivě se vyčkávalo. Čekalo se na chvíli, kdy od Zaječí se závojem černého dýmu dorazila parní lokomotiva táhnoucí vláček složený z historických vagónů z první republiky. Průvodčí v dobové uniformě prodával drobné lístky na vlak z tvrdého papíru.

V uličce bylo plno, ale bylo to zase něco nového, krajina vypadala od kolejí úplně jinak než ze silnice, i Mutěnice, jediná zastávka po trati, byly jinačí a snad i hezčí.

Hodonínské nádraží vlak vítalo spoustou diváků, dobových uniforem, lidových krojů, sokolů s jejich vlajkami. Jedna žlutočervená historická moravská zemská vlajka, která se za onoho idealizovaného státu nesměla vyvěšovat, hrdě zavlála z okna kupé a neumdlévající vlajkonoš ji držel stále co nejvýš, jak na nádraží tak posléze na náměstí u sochy T.G.Masaryka.

Barevnost krojů se střídala s vojenskou elegancí hradní stráže, odlišitelné od jakéhokoliv jiného vojenského tělesa výšivkou na rameni, tři štíty lev a dvě orlice, jednoduché vkusné elegantní nehrající si na nějaká heraldická pravidla, na rozdíl od běžné symboliky státu, ale v duchu těchto pravidel nelhající.

A žlutočervená moravská vlajka odvozená ze zlatorudé kostkované orlice z roku 1462 hrdě vlála tak vysoko, jak jí teleskopická žerď dovolovala. Jako by s otázkou na kolika radnicích 5. července po vzoru Břeclavi zavlaje.