Svědectví z radničního průchodu
Mnozí se zřejmě naivně domnívají, že pamatuji hluboký středověk, že bych mohl podat osobní svědectví ve věci ohnuté fiály na portálu staré brněnské radnice, tu měl údajně poškodit stavitel ze msty, že jej radní ošidili na honoráři.
Nepamatuji keltské kmeny Kotinů, kdysi osídlujících Moravu východních to sousedů Bójů z České kotliny, po nichž se tato země příležitostně nazývá Bohemií. Ani o germánských Kvádech, co následovali Kelty, neznám nic ani z doslechu..
A bohužel ani o Sámově říši a říši moravských králů. Vždyť ještě nebylo ani Brno. Mojmírovští panovníci pokračovatelé Sámovi vládci Velké Moravy sídlili ve Znojmě. Fresky v tamnější rotundě by mohly vypovědět daleko více nežli já. O tom, jak Češi, tenkrát si tak ještě neříkali, nabídli moravskému králi Rostislavovi svoji zemi jako léno hledajíce u něj ochranu před Germány (Opravdu nebýt Velké Moravy nikdy by nemohlo být české koruny) a dostali jeho syna Bořivoje jako místokrále. Tyto fresky jsou zatím jediným svědkem, který by mohl doplnit naši představu politického vakua mezi posledními Mojmírovci a Břetislavem I.. Jeho dobytí Moravy mohlo být na pozvání vlastní moravské šlechty, jakožto dědice původní dynastie, a s moravským vojskem, i útěkem z Čech potácejících se v politické krizi, v jejímž důsledku se sami de jure svobodné prohlásily za říšské léno. Takže vlastně nešlo ani tak o dobytí či osvobození z venku ale znovusjednocení země do té doby částečně pod polskou dílem uherskou nadvládou, zevnitř.
Fresky dal vymalovat Břetislav I. zobrazují tři oráče Konstantina, Metoděje a Rostislava a poselstvo, jež králi přináší českou kotlinu jako léno. Až jejím přemalováním vznikl mýtus o bájném Přemyslu Oráči vladykovi ze Stadic.
Mám-li vyprávět sám za sebe, podat vlastní svědectví, měl bych začít roku 1608 za vlády Rudolfa II., nyní jsem se špatně vyjádřil, on v Praze sice v Čechách vládl po další tři roky, ale na Moravě právě vládu ztratil. Tehdy Uhry s Moravou vytvořily koalici proti Rudolfu II., kterého chtěly donutit k abdikaci ve prospěch jeho bratra Matyáše. Spojenci očekávali připojení Čech, ty ale císaře podržely, za čež si vynutily vydání Rudolfova majestátu zaručujícího v Čechách náboženskou svobodu. Císař se pokusil českým stavům pomstít a pozval do Čech žoldnéře z Pasova, neuspěl a abdikoval.
Jenže to již tři roky vládl na Moravě jeho bratr Matyáš, u příležitosti jeho korunovace se razili brněnské groše s matyášovým M na aversu, letopočtem 1608 a orlicí na rubové straně. Repliku si můžete koupit i dnes a to v mojí bezprostřední blízkosti. Mne tehdy dostalo Brno právě toho roku při příležitosti Matyášovy korunovace. Od té doby visím v průchodu jako němý svědek pohnutých událostí nezávislosti Moravy na Praze. Vyprávějí se o mně legendy, říkají mi Brněnský drak, jsem symbolem města, ale spíše bych měl být symbolem svobody celé moravské země a moravského národa….


Článek se mně moc líbí. Čím hlouběji do minulosti, tím zní víc jako krásná pohádka, která pohladí duši. Pohádkou však není. Ale nakonec víme, že i pohádky mívají pravdivý základ, zakrytý poetickou laskavostí, abychom je mohli vyprávět našim dětem a ony zase jejich dětem. Tak procházejí příběhy staletíme …
Líbí se Vám komentář?
1
0
Na pověstech je často více pravdy než na tak zvaných historicky doložených pramenech. Záleží však na tem, kdo tyto pověsti píše…
Líbí se Vám komentář?
1
0
Včera jsem se vypravil za svými předky do Památníku Velké Moravy ve Starém Městě a následně i do Uherského Hradiště – Sady-Špitálky. Na kopec
k základům kostela jsem přišel před polednem.
Vstpoupil jsem nejprve (opovážlivě, ale velmi uctivě a s pokorou)
do prostoru apsidy, zaobleného výklenku za oltářem, a potom i do chrámové místnosti samotné. Tato část kostela byla vystavěna v době krátce po příchodu našich moravských věrozvěstů a vzhledem k významu této lokality i velikosti chrámu lze po právu předpokládat, že tu při určitých příležitostech býval přítomen a patrně tu i sloužil mši svatou sám arcibiskup Medoděj. Stál jsem tedy na místě, kde kdysi, před věky, spočívala noha našeho nejvyššího moravského duchovního otce. Bylo zamraženo a deštivo, nikde živé duše…
Nebylo nesnadné si připustit představu, že jsem tu právě přítomen bohoslužbě, vedle mne stojí skupina moravských velmožů i prostých lidí a já jsem s nimi naprosto identický. Jsem jedním z nich.
Že kdesi na západ od nás leží prostor, kterému se jednou bude říkat Česká kotlina, že tam kdesi daleko na západ od nás stojí skála, pod níž jednou bude založeno město, které dostane název Praha, je nám v tuto chvíli naprosto lhostejné. Jsme tu jen my Moravané, a v pokoře uctíváme Boha.
Ale zároveň jsme si vědomi svého významu, své síly i své velikosti!
– - -
Také jedna krásná pohádka. Ale v tu chvíli bych byl ochoten udělat cokoli, aby této době, této epoše našich slavných předků, byla přiznána její velikost. A také její význam a závaznost pro naši současnost.
Líbí se Vám komentář?
1
0