Pryč s Janáčkem!

Janáček se vždy snažil, aby jeho hudba byla pravdivá. Když hledal metodu, jíž by toho přesvědčivě dosáhnul, dospěl k názoru, že nejlépe tomu poslouží, bude-li jeho hudba vyrůstat z lidové řeči, z její melodie, z jejích úryvků. Po brněnských ulicích, po Lužánkách, po svém rodném Lašsku, chodil vždy s notesem při ruce. Při svých návštěvách na Slovácku pozorně naslouchal prostým lidem, kteří zde žili, a melodii jejich řeči si zapisoval. Do ní se vkořenil a z ní pak i umělecky vyrůstal. Do moravské řeči! Nikoliv české!

Největším oponentem Janáčkovy nápěvkové metody byl pražský muzikolog, univerzitní profesor a pozdější český politik Zdeněk Nejedlý. Když se Janáček se svou tvůrčí metodou objevil, „jako jeden z nemnohých poznal zavčas dílo primitiva“ (pražský časopis Dalibor) a zároveň i geniálně vystihl nebezpečí její originality, spočívající právě v tom, že byla ryze moravská. Janáčkovu tvůrčí metodu označil jako “zcela pochybený princip nápěvků“. Janáčkovo umění může být podle něj moderní jen ve společnosti jalové jak myšlenkově, tak citově (za takovou zřejmě považoval tehdejší společnost moravskou, jíž byl Janáček již od počátku chápán a obdivován). Tak se vlastně dělá program „z nechuti k myšlení a neschopnosti hlubšího citu“, tvrdil dál. O Janáčkově Concertinu se zase vyjádřil, že je to hudba společnosti (zřejmě zase té moravské), která neví kudy kam

V době Janáčkovy sedmdesátky (1924) uvádělo Její Pastorkyňu již sedmdesát světových divadel, Zdeněk Nejedlý však stále trval na svém, jak je Janáček ve svých ideových názorech a ve své hudbě primitivní. Pražská premiéra Lišky Bystroušky, která se uskutečnila téhož roku, se stala Nejedlému jen příležitostí k formulaci názoru, že Janáček se obrátil do světa zvířat, protože jeho primitivismus selhal. Dva roky nato definuje Nejedlý Janáčkovu uměleckou osobnost takto: Celá Janáčkova originalita tkví v nekultivovaném primitivismu, „z něhož nikdy žádné opravdové umění nevzniklo a nevznikne“ a nakonec ho charakterizuje jako „největšího diletanta v hudebním myšlení ze všech našich hudebníků, jakého jsme kdy měli“.

Nejedlého leitmotivem, kterým se snažil zvláště v Praze Janáčka ubíjet a znevažovat, byla jeho nepřestávající snaha označovat ho jako separatistu. Už v roce 1910 zazněla v Národním domě ve Vinohradech za přítomnosti samotného Janáčka Nejedlého slova, jimiž ho označil za primitiva a konzervativního moravského separatistu. V knize Česká moderní zpěvohra po Smetanovi znovu píše o Janáčkovi, že „má na zřeteli cíle nejen umělecké, ale právě separatistické“. A na rozdíl od něj chválí v knize Foerstera a jeho opery, které jsou sice rovněž moravské, ale nesoutěží s českými!

A tady je namístě uvést výrok z dopisu Úřadu vlády z poslední doby (10.1.2008), kde je formulován současný oficiální názor, že my Moravané máme veškeré své aktivity směřovat pouze „ke komplementárnímu (=doplňujícímu) obohacení národa českého než jako vytváření rozdílů v protikladu k němu“ (Čj.16 926/08 RNR).

Hleďme, jak se i současná pražská vláda shoduje s názory komunisty Nejedlého! Napadá mě tedy výzva: Pryč s Janáčkem! Vždyť Janáček je nepochybně moravským separatistou, který v protikladu k hudbě české usiloval o osobitost hudby moravské! Probůh, a dokonce se mu to i podařilo!!!

Jenže odstranit Janáčka dnes není možné, nelze ho ani znevažovat, ve světě je už příliš znám a ceněn. Tak co s tím? Řešení tu je: udělejme z něj skladatele českého a o jeho moravanství, či dokonce o jakémsi jeho moravském separatismu vůbec nehovořme. A je to!

Na závěr však přece jen něco zcela jiného, a sice citát z Lidových novin z roku 1908: „Janáček obětoval všechny své síly, sebe celého Moravě, …“. A tak ho také alespoň u nás na Moravě přijímejme. Jako Moravana, který měl sílu po celý svůj život silným čechizujícím tlakům čelit a svoje moravanství si uhájit. Oproti parodické výzvě uvedené v titulku tohoto článku přijměme naopak Janáčka za jeden ze svých velkých vzorů a svoje moravanství si nedejme vzít!