Sdílené daně – kraje

Poznámka redakce (JJM): Následující tekst byl převzat z blogu autora dalsimoravak, přestože ho znám osobně, nechcu bez jeho soúhlasu uvádět jeho občanské jméno. Pro úplnost uvádím adresu zmíněného článku: dalsimoravak.bloguje.cz

Mapový přehled příjmů krajů ze sdílených daní

Před několika týdny jsem dostal e-mailem upozornění na jednu záležitost ekonomického rázu, která ukazuje vztah českého státu k Moravě. Je to přidělení finančních prostředků krajům a tedy nepřímý způsob kontroly jejich působení.
Kraje České republiky mají více druhů vlastních příjmů, souhrnně i s tabulkovým srovnáním jednotlivých krajů o nich hovoří stránka Hospodaření krajských samospráv (údaje tam prezentované zachycují období 2004-2007). Zajímavý je druhý řádek první tabulky, zachycující příjem krajů z takzvaných sdílených daní přepočítaný na jednoho obyvatele kraje. Tento druh příjmu krajů spočívá v tom, že z celkového hrubého výnosu daní v České republice určitá zákonem daná část připadne krajům. Konkrétní podíl z celkového výnosu je dán zákonem o rozpočtovém určení daní (nyní platí zákon z roku 2000), který z celkového výnosu určeného pro kraje určuje jednotlivým krajům podíly dané určitým koeficientem; nejlepší koeficienty mají Středočeský kraj a s jistým odstupem kraje Jihomoravský a Moravskoslezský. Avšak tyto koeficienty vypadají (zcela) jinak, pokud se částky podle nich přidělené rozpočítají podle počtu obyvatel jednotlivých krajů. Potom dostaneme údaje zapsané v první tabulce na výše odkazované stránce. Když ony údaje z tabulky (výnos ze sdílených daní rozpočítaný podle počtu obyvatel kraje) zaneseme do mapy, dostaneme následující (v mapě není Praha, protože není uvedena v tabulce, na níž se mapa zakládá – tak je tomu i u následujících dvou map; zanesení Prahy by patrně stejně situaci značně zkreslilo, protože Praha je státem všemožně a nadmíru podporována (a nemusí se to projevit zrovna na poměru přidělených daní), avšak podobné zvýhodňování hlavního města je běžné v mnoha státech):

(Kraje jsem rozdělil do šesti skupin, neboť jsem dostal mapku podobných rozdílů ve financování polských samosprávných vojvodství a ona mapka rozdíly mezi nimi rovněž zobrazovala v šesti skupinách, podržel jsem tedy relativní míru třídění.)
V mapě zřetelně vidíme, že s postavením Jihomoravského a Moravskoslezského kraje je to najednou zcela jinak, oba kraje se zařadily naopak k nejvíce podfinancovaným krajům – Moravskoslezský kraj dostává na jednoho obyvatele ze sdílených daní jen 52% toho, co nejštědřeji obdarovávaný kraj, Vysočina. Ostatně postavení kraje Vysočina je v mapě zřetelné, do první skupiny se nedostal žádný jiný kraj, kraj na druhém místě, Plzeňský, dostává ze sdílených daní na jednoho obyvatele „jen“ 89,9% toho, co kraj Vysočina. Při bližším pohledu na první tabulku na stránce Hospodaření krajských samospráv můžeme vidět, že Vysočina má největší příjmy mezi kraji i u řady jiných zdrojových položek. Ač to může znít paranoidně, není zcela vyloučeno, že to není náhoda (nebo výjimečná schopnost místních politiků v dotyčném kraji), ale systémová záležitost, totiž že kraj Vysočina má od státu privilegované podmínky, jejímž cílem snad je vytvořit spokojenost obyvatel kraje s jeho existencí a činností, tím vytvořit (podpořit) vznik místního „patriotického cítění“ a nechat zapomenout na nějakou moravsko-českou hranici, případně pocitově oddělit kraj Vysočina od Moravy, k níž z velké části patří.
I přes výrazně dobré postavení kraje Vysočina nelze v první mapě přehlédnout, že kraje na Moravě jsou na tom v přepočtu na jednoho obyvatele hůř než kraje v Čechách. Přehledně jsem se to pokusil zobrazit na následující druhé mapě (zemskou hranici jsem zakreslil až na nepříliš velké odchylky v zásadě podle stavu z roku 1948):

Tato druhá mapa zachycuje (aritmetický) průměr údajů předchozí mapy, pro každou zemi zvlášť. Protože kraj Vysočina patří do obou zemí – Čech i Moravy – započítal jsem jej do obou zemí. (První mapa (a tabulka, z níž vychází) zachycuje údaj vztažený na jednoho obyvatele daného kraje; to už samo o sobě je zprůměrované číslo a vztahuje se ideálně na každého obyvatele kraje bez ohledu na místo jeho bydliště uvnitř daného kraje. Jestliže tedy rozdělím kraj Vysočina z první mapy, dostanu dva kraje se shodnou charakteristikou, totiž příjmem 5278 Kč na jednoho obyvatele. Jeden tento „půlkraj“ jsem pak přiřadil k Čechám, jeden k Moravě a pro Čechy jsem tedy spočetl průměr za 9 krajů, pro Moravu za 5 krajů.) Výsledky poněkud zkresluje skutečnost, že k Moravě patří i část Jihočeského a Pardubického kraje, ale to jsem ve výpočtu nemohl zohlednit (přece jen, Vysočinu jsem rozdělil zemskou hranicí zhruba na poloviny, naproti tomu obě části zmíněných krajů jsou natolik malé a okrajové ve srovnání se zbytky jejich krajů, že nelze zaručit, že příjmy dotyčného kraje směřují do nich ve stejné míře jako do zbytku jejich území), navíc obě části patří k méně hustě osídleným, takže počet lidí, který se ve výpočtu takto „ztratil“, je ve srovnání s počtem obyvatel ostatních krajů na Moravě relativně zanedbatelný.
Ve druhé mapě jsem ponechal měřítko z mapy první, to znamená, všechny kraje v Čechách se mým výpočtem zprůměrovaly na hodnotu 4354 Kč na obyvatele, což činí 82,5% hodnoty pro kraj Vysočina v první mapě (5278 Kč na obyvatele podle tabulky, na níž je mapa založena) – odtud použití příslušného odstínu oranžovo-hnědé (celé Čechy by tak byly na úrovni Středočeského a Královéhradeckého kraje). Naproti tomu pokud by se zprůměrovaly všechny moravské kraje (se započtením Vysočiny a zanedbáním moravské části Pardubického a Jihočeského kraje), výsledek by činil 3651 Kč na obyvatele, což opět vztaženo k hodnotě pro kraj Vysočina (5278 Kč na obyvatele) činí 69,2% – proto použití žlutého odstínu barvy (celá Morava by byla na úrovni Olomouckého kraje). Kdybych srovnal údaj pro Čechy a údaj pro Moravu (což mapa takto nezachycuje), musel bych konstatovat, že obyvatelé moravských krajů se musí spokojit na osobu s 83,9% toho, co dostávají na osobu obyvatelé českých krajů.
V další mapě jsem se pokusil znázornit situaci, jak by vypadala, kdyby se kraj Vysočina nezapočítal ani ke krajům v Čechách ani ke krajům na Moravě (opět jsem zanedbal moravskou část Pardubického kraje a Jihočeského kraje, hranice tedy odpovídá druhé mapě a neznázorňuje hranice mezi kraji):

Mapa jednoznačně ukazuje, jaký vliv má započitání přijmů kraje Vysočina do příjmů moravských krajů: zatímco vynecháním Vysočiny mezi českými kraji zůstal odstín Čech nezměněn (pohybuje se na stupnici stále u hodnoty 83-76%), Morava bez Vysočiny se propadla ještě o jeden stupínek hlouběji do rozmezí 68-61% (což je hodnota Zlínského kraje v první mapě). Je však třeba upozornit, že v druhé mapě Čechy byly jen kousek od zařazení ke druhé nejvyšší příčce (rozmezí 91-84%) a tedy příjmové úrovni Jihočeského, Plzeňského a Karlovarského kraje, Morava naopak byla ve druhé mapě jen kousek nad spodní hranicí „žlutého“ rozmezí, takže není divu, že po odečtení Vysočiny její průměrná hodnota o stupeň klesla na úroveň Zlínského kraje. Výsledkem je, že Čechy bez Vysočiny zaujímají druhou příčku odvrchu, Morava bez Vysočiny druhou příčku odspodu. Pokud bych opět zapomněl na stupnici první mapy a srovnal výsledky třetí mapy samostatně, musel bych uvést, že obyvatelé českých krajů bez Vysočiny (a stále bez Prahy) dostávají ze sdílených daní 4238 Kč na osobu, zatímco obyvatelé moravských krajů bez Vysočiny 3245 Kč na osobu, což jinými slovy znamená, že obyvatelé moravských krajů bez Vysočiny se musí spokojit se 76,7% toho, co obyvatelé českých krajů (bez Vysočiny).
Také bych mohl celý kraj Vysočina započítat na Moravu, potom by se údaj pro Čechy nezměnil (4238 Kč na osobu), obyvatelé Moravy by měli na osobu k dispozici 3651 Kč, což by barevně odpovídalo mapě druhé a obyvatelé Moravy by dostávali 86,1% toho, co obyvatelé Čech.
Uvedené údaje lze interpretovat pouze jedním způsobem: v národní ideologii, která panuje v České republice tvoří všichni obyvatelé České republiky (nepočítaje zjevné menšiny odlišující se jazykem nebo barvou kůže) jeden jednolitý český národ, který je zcela jednotný a nedělí se ani na žádné větve (tj. českou a moravskou). Avšak praxe je v příkrém rozporu s touto ideologií, český stát se k obyvatelům Moravy v oblasti ekonomické chová, jakoby zvláštní větev tvořili, a to větev méně hodnotnou. Dokonce by výsledky mohly svádět až k tvrzení, že na základě ekonomickém snad obyvatelé Moravy jakoby až patřili k nějakému jinému národu, který musí být „trestán“; ačkoli srovnání kulhá (současné česko-moravské rozdíly nejsou tak značné), vybavila se mi situace Irska v 19. století, o jehož sebemenší autonomii nechtěly tehdejší britské vlády ani slyšet, avšak místo jako k rovnoprávné součásti státu se k Irsku ekonomicky chovaly jako ke kolonii. A ještě jsem si vzpomněl na jeden úryvek z knihy Jiřího Pernese Pod moravskou orlicí aneb dějiny moravanství, v němž předseda Moravskoslezského národního výboru František Loubal v roce 1946 trpce komentoval zacházení pražské vlády s moravskoslezskou zemí: „Z oficiální zprávy o poradách o uhlí se například dovídáme, že domácí otop uhlím bude v Čechách kryt ze 30 procent a v zemi Moravskoslezské jen z 20 proč. Marně se táži proč? Či snad proto, že jsme proti zimě otužilejší? Víte, že jen v Brně je třeba na 2 miliony čtver. m. skla? Když je někdo u nás na Moravě, tak plně chápe naše těžkosti a starosti, slibuje, že nesmíme býti odstrčeni, a najednou z úst téhož muže jedné ústřední rozdělovny pak čteme zprávu, že na nás zapomněl 10 procenty uhlí. – A tak je to i v jiných případech, že se nám nedodrží sliby, které jsme ať přímo na Moravě nebo v Praze s kompetentními činiteli sjednali… Připomínám (to) také proto, aby i čtenáři v Čechách věděli, proč se tak často ozývají ze země Moravskoslezské i nevrlé hlasy a brojí proti tak zvanému pražskému centralismu.“ I já bych nad výsledky tohoto článku mohl vznést ironickou otázku, zda dnešní obyvatelé Moravy mají menší žaludky, hustější srst, jsou otužilejší proti nemocem a mají silnější svaly na nohách (to pro cestu do práce), že nepotřebují, aby na ně vynakládaly jejich kraje tolik prostředků jako kraje v Čechách na své obyvatele. Ono jak se zdá, od roku 1946 se nic nezměnilo, ba vůbec bez ohledu na panující ideologii a vlády u moci se na vztahu Čechů k Moravě nic nemění. Ale zato všechny návrhy na samosprávu Moravy – zejména pokud by zahrnovala důsledné oddělení rozpočtů Čech a Moravy – jsou považovány za extremizmus. Vlastně, to se od roku 1946 (a od dob ještě dřívějších) taky nezměnilo.