O mrtvých jen dobré, říká staré přísloví. V případě některých lidí však toto přísloví nelze použít ani při nejlepší vůli. Mezi takové osoby patří Václav Havel. Na tom nic nezmění ani hysterické chvalozpěvy režimních pisálků a propagandistů.

Stále ještě žije dost pamětníků vstupu Havla do velké politiky za „revoluce“ v roce 1989. Profesionální disident Havel se vynořil odkudsi z neznáma začátkem prosince 1989 a hned začal být sdělovacími prostředky vydáván za nejpovolanějšího z povolaných. Mnoho lidí záhy naivně uvěřilo, že Havel je pro úřad prezidenta opravdu tou nejvhodnější osobou. Již první Havlovy politické počiny po prezidentské volbě – neoprávněná omluva sudetským Němcům za odsun a amnestie znamenající propuštění mnoha nebezpečných kriminálníků – znamenaly pro většinu lidí hluboké rozčarování. Vzápětí poté se Havel zasloužil o likvidaci československého zbrojního průmyslu, která zvláště citelně postihla Slovensko. Uvolněná odbytiště okamžitě obsadily firmy z jiných států.

Havel si neodpustil ani fušování do otázek státoprávního uspořádání Československa. K této problematice ovšem přistupoval výhradně z pozic pragocentrismu a neměnnosti husákovské dvojfederace. O obnově země Moravskoslezské a proměně Československa na trojfederaci nechtěl Havel ani slyšet. Se zástupci promoravských stran a hnutí zastoupených v parlamentu se odmítal setkat, ač běžně jednal s všemi ostatními parlamentními stranami, včetně proklínané komunistické strany. Havlova politická slepota a hluchota tak významnou měrou přispěla k rozbití Československa v roce 1992.

Havlovou nejoblíbenější politickou činnosti bylo řečnění o lidských právech. Havlův přístup k lidským právům byl ovšem velice selektivní. Nad porušováním lidských práv se Havel pohoršoval jedině v případě států, jejichž představitelé nehodlali upřednostňovat požadavky USA a Západu před zájmy svých zemí. Naproti tomu porušování lidských práv diktátory v Gruzii, Ázerbajdžánu, Turkmenistánu nebo v zemích okolo Perského zálivu Havlovi nijak nevadilo. Havla ani nenapadlo požadovat propuštění politických vězňů a nastolení demokracie v odiózní Saúdské Arábii. A netrápily jej ani tamní veřejné popravy.

Havel také rád poučoval jiné o morálce. O jeho vlastní morálce ale nejlépe svědčí hanebné jednání, jehož se dopustil vůči Jugoslávii, zemi, která jako jediná byla ochotna v roce 1938 bojovat po boku našeho státu, a která Československo podporovala v roce 1968. Za to, že v dobách husákovské normalizace k velké nevůli držitelů moci v Praze hráli v bělehradských divadlech Havlovy hry, se Srbové dočkali Havlových výzev k bombardování Jugoslávie paktem NATO a Havlova bratříčkování se s kosovskoalbánskými válečnými zločinci.

Západní publicisté Havla s oblibou vydávají za velkého státníka, myslitele a vizionáře. Bohužel, Havlovo státnictví se vždy podivně shodovalo s prosazováním velmocenských záměrů Washingtonu a Bruselu. Co bylo s těmito plány v rozporu, Havlovu vizionářství jaksi unikalo. Havel se stal přehorlivým hlasatelem „práva“ USA a Západu vojensky napadnout jakoukoliv zemi na světě. „Zásadového“ Havla nijak netrápila proměna platného mezinárodního práva a mezinárodních dohod v cár papíru. Za těchto okolností západní politikové pochopitelně na Havla pěli nadšené ódy. Většina z nich si přitom o Havlovi myslela své, což samozřejmě připustili jen při rozhovoru mezi čtyřma očima. Havel nikdy nepochopil, že pro Západ hraje jen roli užitečného kašpárka.

Ostatně na sebereflexi nebo na sebekritičnost si Havel nepotrpěl. Zvlášť zřetelně to bylo vidět, když se Havel pohoršoval nad všestranným marasmem, do něhož Čechy a Morava po roce 1990 zabředly. Nikdy ovšem ani náznakem nepřipustil svůj nemalý podíl na tomto stavu.

Z mnohých údajných úspěchů Havlova prezidentování se při bližším zkoumání vyklubou politické hypotéky zatěžující tento stát do budoucnosti. Řadu Havlových chybných počinů a neprozíravých rozhodnutí co se týče vnitřní i zahraniční politiky se sotva někdy podaří napravit.

Pokud se při zpětném pohledu na Havlovo prezidentování oprostíme od nadšených frází vnucovaných oficiální propagandou, příliš mnoho skutečně pozitivních počinů nenajdeme. A navíc se sotva ubráníme pocitu velkého roztrpčení.

Při debatě ve slovenském parlamentu o navýšení záruk eurozóny za řecké dluhy byly z nejvyšších míst politické scény konstatovány některé nepohodlné pravdy. Především byla položena otázka, proč by občané eurozóny měli financovat svými daněmi zisky francouzských a německých soukromých bank. A proč ještě k tomu musí poplatníci ze zemí s velmi nízkou životní úrovní ze svých kapes přispívat daleko většími částkami, než poplatníci ze zemí bohatých. To nepodstatnější však nebylo vyřčeno ani na Slovensku. Nikdo se zatím otevřeně nezmínil o vlastní struktuře řeckých dluhů. Při bližším zkoumání je totiž třeba uznat, že větší část dluhů tvoří částky toliko fiktivní. Úroky, úroky z úroků, inflační doložky. Zpravidla tyto položky daleko převyšují původně vypůjčenou částku. Jestliže tedy Řecko splácí dluhy z roku 1929, překročily tyto položky vypůjčenou částku několikanásobně. Pokud tedy dojde k onomu bankrotu Řecka, jímž milovníci jednotné evropské měny tak rádi straší, bude to vlastně znamenat částečné snížení sumy, napočítané jako úroky. Vlastní dluh bude ovšem splácen i nadále. Věřitelským bankám se pak pochopitelně zmenší zisky. Lze ale pochybovat, že v důsledku toho by si vedoucí manažeři bank snížili svoje nehorázné odměny. Tím pádem požadavek, aby možný ušlý zisk soukromých bank byl dorovnáván z kapes daňových poplatníků, nelze nazvat jinak, než drzostí.

Jinou otázkou je, do jaké míry bylo nutné, aby se státy takovou měrou vůbec zadlužovaly. Zvláště, když vidíme, na co byly půjčené peníze vynaloženy. Pražští politikové vypůjčené peníze přihráli kmotrům na předražených zakázkách na často úplně zbytečné projekty nebo megalomanské stavby. V USA zase půjčené peníze šly do zbrojení. Spojené státy sice získaly drtivou vojenskotechnologickou převahu nad zbytkem světa, která jim ale v asymetrických válkách v Íráku a v Afghánistánu příliš nepomáhá. Daleko hůře dopadly mnohé země třetího světa. Tamní zkorumpovaní představitelé za patřičné všimné uzavřeli dohody o půjčkách, v nichž bylo rovnou stanoveno, že za získané finance bude pořízeno zboží a služby zajišťované předem určenými firmami ze Západu, propojenými s věřitelskými bankami. A to bez ohledu na to, je-li toto zboží a služby pro danou zemi vůbec potřebné.

Zadlužení státu ovšem není problém jen Řecka, USA či zemí třetího světa. Vlády V. Klause a dalších pohrobků neblahého Občanského fóra stačily od roku 1990 pořádně zadlužit i Republiku Čechy a Morava. Tyto dluhy se staly oblíbeným zaklínadlem současného kalouskovsko-nečasovského režimu. Ne snad proto, že by ODS a TOP 09 o snížení státního dluhu doopravdy usilovaly. Řeči o státním dluhu slouží pouze jako záminka k dalšímu oklešťování sociálního státu a k vytváření nových zlatých dolů pro spřátelené firmy. Kalousek totiž neplánuje jen zvyšování spodní sazby DPH, ale chce, aby se zdražilo úplně vše, a zpoplatnila každá samozřejmost bez ohledu na to, jaká DPH se na danou činnost nebo zboží vztahuje. Co například bude mít státní pokladna ze skokového nárůstu nájmů nebo z poplatků u lékařů? Peníze takto vytažené z kapes občanů shrábnou téměř výhradně soukromníci. K možnému snížení státního dluhu přispěje všeobecné zdražování nanejvýš vyvoláváním inflace, která pak reálnou hodnotu dluhu poněkud srazí.

Kalouskovsko-nečasovská finanční politika samozřejmě nic nemění na tom, že úspory výdajů státu se staly nutností, a to i v sociální oblasti. Jenže tyto výdaje se budou snižovat na nesprávných místech. Zatímco například už delší dobu dochází k odebírání invalidních důchodů těžce nemocným lidem a silné redukci podpor pro lidi ve skutečné nouzi, nikdo z mocných nemíní nastolit otázku přehodnocení neoprávněných invalidních důchodů a jiných státem financovaných výhod pro skupinu obyvatelstva známou svým odmítavým postojem k práci a neochotou respektovat zásady slušného chování k ostatním lidem.

V Republice Čechy a Morava se ovšem nachází spousta oblastí, kde držitelé moci rozhazují peníze plnýma rukama. Neskutečná korupce, rozkrádání státních financí předraženými zakázkami nebo nekonečná řada podivně prohraných arbitráží nejsou zdaleka jedinými bezednými trativody. Co by se jen ušetřilo likvidací krajského zřízení a obnovení zemského státoprávního uspořádání včetně vrácení příslušné části státní správy z pověřených obcí na úroveň okresů. Nebo kolik by se ušetřilo likvidací Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu a Ústavu pro studium totalitních režimů, sloužících pouze k propagandistickému překrucování minulosti podle momentální potřeby držitelů moci. Zcela nepotřebný je i úřad ombudsmana, který se o práva slušných lidí nestará. A o zbytečnosti drahého senátu je už asi zbytečné se rozepisovat. Stejně tak není důvod vyhazovat peníze na účast našich vojáků ve válkách, vzniklých jako důsledek chybných strategických rozhodnutí politiků USA.

Veřejné dluhy nejsou pochopitelně jen „výsadou“ státu. Obstojné dluhy stačily nadělat i obce a města. Většinou uzavíráním nápadně nevýhodných smluv se soukromými firmami. Představitelé radnic pak okázale roní krokodýlí slzy, že nemají finance ani na to nejzákladnější. Peníze se ale vždycky najdou na vydávání měsíčních zpravodajů plných chvalozpěvů na vedení radnic a zcela zdarma distribuovaných do každé domácnosti.

S problémem enormního zadlužení států, měst a občanů je třeba zajisté něco začít dělat. Jenže řešení uplatňovaná současnými mocnými v Evropě i jinde ve světě situaci leda tak zhorší. Nutit občany, aby platili dluhy, které nezavinili, a navíc ještě přispívali do kapes těch, kteří za dluhy nesou zodpovědnost, je velice nebezpečná hra s ohněm.

Francouzská revoluce v roce 1789 také začala v Generálních stavech, svolaných za účelem řešení státního dluhu a spravedlivějšího rozložení daňové zátěže. Současnou krizi lze překonat jedině pomocí opatření zásadně měnících fungování celého systému. Neobejde se to ovšem bez pojmenování problémů správnými názvy.

Článek „Moravská vlajka“ uveřejněný v 45. čísle Hlasu Moravy zabývající se potřebou používání jednotné vlajky rozvířil rozsáhlou polemiku. Mnoho lidí obecně příjímanou zlatočervenou vlajku se státním znakem Moravy odmítá. Někteří potom vymýšlejí nové vlajky, se kterými se objevují na promoravských akcích. Přiznám se, že zlatočervenou vlajku nepokládám za nejlepší řešení ani já. Toto vlajku používá hlavní město našich českých sousedů Praha a zlatočervená vlajka bez státního znaku byla též oficiální státní vlajkou německého spolkového státu Lippe, zlikvidovaného v rámci státoprávní tvořivosti vítězných mocností v roce 1947. Buďme však realisty. Zlatočervená vlajka se státním znakem se už stačila dostatečně rozšířit. Toto vlajku si obstaralo již příliš mnoho obecních úřadů a jiných institucí, které jsou ochotny ji používat. Některé obecní úřady přitom moravskou vlajku vyvěšují poměrně neochotně. Změny vlajky by nejspíš posloužily jako záminka pro upuštění od jakýchkoliv aktivit v tomto směru.

O tom, že používání moravské vlajky má svůj význam, nejlépe svědčí letošní zlostné články v pražském časopisu Týden, jejichž autoři se nad vyvěšováním „ilegálních“ vlajek velice rozčilovali. A hned vyvolávali internetové diskuze, jak mají být obce za vyvěšování moravské vlajky potrestány. Za těchto okolností by jakékoliv zavádění jiných podob vlajky věci Moravy jedině uškodilo. Zlatočervená vlajka přece jen určitou jednotu představuje.

O konečné podobě vlajky ať rozhodne Moravský zemský sněm nebo lidové hlasování moravských občanů. Do té doby můžeme zlatočervenou vlajku nazývat třeba vlajkou pracovní.

V posledních letech se mezi mnohými lidmi v Čechách a na Moravě rozmohl sklon si idealizovat habsburskou monarchii. K tomuto jevu do značné míry přispívá přepisování dějin pražskými deníky a časopisy vlastněných Němci a záplava knih o rodině Habsburků, zvláště potom díla velebící císařovnu Sissi. Nicméně k obdivnému pohledu na Rakousko – Uhersko mnohé vede i frustrace z rozbití Československa a z mizerie, do níž Čechy a Moravu zavlekli polistopadoví vládci a před nimi normalizační režim.

V Rakousko – Uhersku zajisté byly některé věci v lepším stavu než jsou nyní. Například nikdy nedošlo k likvidaci Moravy a Slezska jako zemí. Přesto není idealizující pohled na habsburskou monarchii příliš na místě. Habsburské soustátí vzniklo díky dynastické sňatkové politice spolu se shodou příznivých okolností. Soustátí bylo ovšem tvořeno zcela rozdílnými zeměmi s odlišným dosavadním vývojem. Jejich spojení bylo původně tvořeno jen osobou absolutisticky vládnoucího panovníka. Jelikož ani absolutistický vládce nemohl mít pod kontrolou vše, mnohé věci se v jednotlivých zemích zemích děly i nadále v souladu s místními podmínkami a tradicemi. Teprve Marie Terezie a její syn Josef II. přistoupili k vytváření jednotného státu a k omezování svébytnosti jednotlivých zemí. V důsledku těchto změn došlo na přelomu 18. a 19. století k vzniku silného vídeňského centralismu. Prakticky o všem podstatném se rozhodovalo ve Vídni. K historickým zemím začali ve Vídni přistupovat podobně, jako nyní v Praze přistupují k obnoveným komunistickým krajům.

Jinou typickou vlastností celé vládní mašinérie habsburské monarchie, počínaje panovníkem, přes vládu, říšskou radu až k úřednictvu se stala neschopnost efektivně řešit výzvy vnitřní i zahraniční politiky. Problémy byly pokud možno zametány pod koberec. Nezbytné změny se zpravidla prováděly pět minut po dvanácté. Často tyto změny nadělaly ještě větší škody než původní stav. Asi nejtypičtějším příkladem se stalo rakousko – uherské vyrovnání z roku 1867, tolik připomínající nespravedlivou husákovskou dvojfederaci Československa. Za těchto okolností se není divu, když habsburská monarchie postupně zapadla do všestranného marasmu a skončila tak, jak skončila. Dílčí úspěchy jako moravské jazykové vyrovnání z roku 1905 nemohly už nic změnit.

Abychom názory lidí na jihu Apeninského polostrova pochopili, musíme se vrátit k událostem v letech 1859 – 1861. V roce 1859 vyprovokoval piemontský stát, oficiálně nazývaný Sardinským královstvím, válku s habsburskou monarchií, která ovládala většinu severní části Itálie. Na straně Piemontu se do války zapojila Francie, takže Rakousko bylo rychle poraženo. Piemont po vítězné válce zabral nejen habsburské Milánsko, ale obsadil i nezávislé státy Parmu, Modenu a Toskánsko, které v roce 1860 oficiálně připojil ke svému území. Záhy po anexi severoitalských států se Piemontu naskytla příležitost k dalšímu rozšíření území o Království obojí Sicílie. V dubnu roku 1860 na Sicílii vypuklo povstání. Toto povstání posloužilo jako záminka pro invazi piemontských dobrovolníků revolucionáře Giuseppe Garibaldiho. Po vylodění na Sicílii se Garibaldimu podařilo využít všeobecné nespokojenosti s režimem vládnoucím v hlavním městě Neapoli k rychlému získání kontroly nad celým ostrovem a k následné invazi do vlastního Neapolska. Poté se ale vládní ozbrojené síly vzpamatovaly, a na řece Volturno zasadily Garibaldiovcům těžký úder. Garibaldiho nakonec zachránilo piemontské vojsko, které mu přispěchalo na pomoc. Mimochodem, oficiální piemontské ozbrojené síly zaútočily na jih bez vypovězení války a aniž by mezi oběma státy byly přerušeny diplomatické styky. V únoru 1861 pak bylo Království obojí Sicílie zlikvidováno a zabráno Piemontem.

Piemontské, nyní již celoitalské vojsko, se na jihu Apeninského poloostrova i po roce 1861 často chovalo jako na nepřátelském území. Italské vojenské jednotky se tudíž záhy musely potýkat s ozbrojeným odbojem. Obce podporující odbojáře (nazývané briganti) se stávaly terčem brutálních vojenských zásahů. Italští vojáci znásilňovali ženy a vypalovali celé vesnice. Nejhorší situace nastala v Kampánii, kde stačilo pouhé podezření, aby v mnohých vesnicích byli popraveni všichni muži včetně starců. Jinde zase byli rolníci a pastevci podezřelí z podpory odboje nahnáni do koncentračních táborů. Tyto poměry se staly jednou z hlavních příčin masové emigrace obyvatelstva jižní Itálie do zámoří.

Události následující po sjednocení Itálie spolu s problémy v sociální oblasti dodnes zatěžují vztahy mezi severní a jižní částí země. Pro Itálii se stalo osudným, že skutečný tvůrce jednoty poloostrova, piemontský předseda vlády Camillo Benso hrabě di Cavour, neprojevil dostatek prozíravosti a nový italský stát nezaložil na principu spolkového uspořádání. Cavour nevzal v potaz skutečnost, že jednotlivé oblasti Itálie se po staletí vyvíjely rozdílně, a tudíž nejsou vytvořeny zásadní předpoklady pro úspěšné fungování unitárního státu. Přitom byl Cavour státníkem velmi schopným. Cavourovu chybu ve věci státoprávního uspořádání Itálie ovšem nemínili napravovat ani jeho nástupci. Teprve v devadesátých letech dvacátého století se na politické scéně objevila strana s programem zásadních změn – Liga severu. Od samého počátku však Liga severu naráží na to samé, co obdobná hnutí na Moravě a ve Slezsku – na zatvrzelý odpor držitelů moci k jakýmkoliv ústupkům. Pokud se ale nepodaří dosáhnout potřebných změn zavčas, může to mít pro italský stát velmi závažné důsledky.

Vzhledem k tomu, že někteří čtenáři Hlasu Moravy pochopili výzvu „Na den Tibetu vyvěsme moravské vlajky“ jinak, než bylo zamýšleno, pokládám za vhodné se několika větami k výzvě vrátit. Předmětem výzvy rozhodně nebylo srovnávat situaci Tibetu a Moravy, byť se zde určité analogie nabízejí. A výzva už vůbec neměla za cíl chování Pekingu vůči Tibetu chválit. Problematičnost dne Tibetu spočívá v něčem jiném. Na protibetských aktivitách se přiživují mnozí politikáři ze „státotvorných“ stran a s nimi spojení přičinliví novináři, aby se okázale předvedli jako horliví bojovníci za velmocenské zájmy USA, a tím prokázali svoji nepostradatelnost. Na Tibeťanech těmto výtečníkům samozřejmě nijak nezáleží. Práva Tibeťanů jsou ve skutečnosti lhostejná i Američanům. Pro USA je tibetská otázka pouze kartou používanou ve velmocenském pokeru s rychle sílící Čínou. Podobnou kartou, jakou byla v sedmdesátých a osmdesátých letech samotná Čína ve velmocenské hře USA proti Rusku. Když tehdy USA na Rusko čínskou kartu rozehrávaly, nikdo na Západě zájem o poměry v Tibetu nejevil. Za těchto okolností lze těžko považovat vyvěšení moravské vlajky na den Tibetu za ničemný čin.

Nejde jen o připomínky čtenářů k výzvě na vyvěšování moravských vlajek. Mnozí v komentářích k příspěvkům v Hlasu Moravy poukazují na řadu okolností souvisejících s promoravskou činností. Například k článkům, zabývajícím se neúspěchem promoravských stran v parlamentních a obecních volbách v roce 2010 se jeden čtenář vyjádřil v tom smyslu, že se věc pohne dopředu tehdy, až „požadavek na samosprávu zakoření v každém městečku a vesnici na Moravě“. Zajisté zcela správný postřeh. Nicméně komentář bohužel neřeší způsob, jak kýženého stavu ztotožnění se s požadavkem moravské samosprávy dosáhnout. Proto by dotyčný měl sám napsat samostaný příspěvek do Hlasu Moravy, v němž by vyjádřil svůj názor na další postup. Každý užitečný nápad je vítán.

Jiný čtenář se zase vyjádřil, že „myšlenku obnovy samosprávy Moravy on podporuje, avšak hlasovat ve volbách pro stranu Moravané je pro něj nepřijatelné“. Tímto způsobem si sám sobě vytvořil neřešitelný rébus. Když bude hlasovat pro strany se sídlem v Praze nebo k volbám vůbec nepůjde, připraví se o jednu z možností, jak může k obnově zemské samosprávy Moravy a Slezska dopomoci. Nevím pochopitelně, jaké důvody čtenáře k odmítavému postoji vůči straně Moravané vedly, nicméně v zájmu věci by měl svou nechuť dokázat přemoci. Pokud promoravské síly nebudou mít v pražském parlamentu náležité zastoupení, žádná jiná politická strana nebude ochotna se moravskou otázkou zabývat.

Polemiky okolo článků v Hlasu Moravy samozřejmě přinášejí pohledy z jiných úhlů nebo nové informace. V tom spočívá jejich přínos. Diskuze samy o sobě však Moravě a Slezsku samosprávu nevrátí. Je třeba pomáhat i jinými způsoby.

10. březen, den Tibetu, už máme zase na dohled. Při této příležitosti můžeme letos očekávat větší mediální humbuk než obvykle. Švarcenberkovsko–nečasovský režim si sotva nechá ujít příležitost zase jednou okázale předvést celému světu, jak horlivě pečuje o lidská práva ve státech, jejichž představitelé dávají přednost prosazování zájmů svých zemí před podřizováním se velmocenským požadavkům USA. „Naše“ politiky pochopitelně nezajímají následky tohoto chování – velké škody vznikající zahraničnímu obchodu českomoravské republiky a ani stále rostoucí opovržení státem, jehož zahraniční politika se omezuje na vlezdozadkismus vedoucích představitelů vůči Washingtonu a Bruselu.

Pochopitelně, co se týče chování držitelů moci v Pekingu vůči Tibetu, nemá cenu si něco namlouvat. Vztahy Číny a Tibetu mají do idyličnosti daleko. Stejně, jako mocipáni z KSČ svévolně od Moravy odtrhli Moravskotřebovsko a Dačicko, tak Číňané rozšířili provincii S’-čchuan o rozsáhlá území východního Tibetu. Vzájemné vztahy Číny a Tibetu rovněž zatěžují problémy v oblasti hospodářství a kultury. Přesto autonomii Tibetu v Pekingu nikdo nezpochybňuje, nikomu nepřijde na mysl prohlašovat Tibeťany za příslušníky národa Chan nebo tibetské území označovat jako Čínsko.

10. březen bude jako obvykle provázet velký nátlak na vyvěšování tibetských vlajek na radnicích a dalších budovách. Města a obce, které se odváží tibetskou vlajku nevyvěsit, opět neujdou ostouzení ze strany režimních novinářů.

Den Tibetu ovšem může posloužit i naší věci. Využijme tento den na propagaci našeho úsilí o obnovení zemského zřízení pro Moravu a Slezsko. Vyvěsme 10. března místo vlajek tibetských vlajky moravské. Režimní novináři budou zajisté nemile překvapeni. Moravské vlajky na den Tibetu média totiž nezamlčí tak snadno, jako jiné promoravské aktivity. Mnoho lidí pohled na moravskou vlajku dne 10. března třeba upozorní, že dříve než tibetské kostlivce v čínské skříni je třeba řešit moravské kostlivce ve skříni pražských držitelů moci. Šířením potřebných informací na patřičná místa může k úspěchu této akce přispět skoro každý z nás.

Původně nepředpokládanými výdaji na záchranu bank a některých velkých firem se Obamovi ovšem podařilo pořádně navýšit státní dluh. Za gigantický dluh Spojených států Obama přitom vinu nenese, jedná se o následek nezodpovědné finanční politiky jeho předchůdců, především prezidentů Reagana a Bushe mladšího. Ve věci státní dluhu se Obama nachází ve velice těžkém postavení. Pokud se dluh nepodaří snižovat, může dojít poměrně rychle k státnímu bankrotu USA. Jenže jediným účinným způsobem, jak dluh snížit, jsou drastické škrty ve výdajích na zbrojení a nepopulární zvyšování daní. Za současné hospodářské krize se těžko najde možnost výraznějších úspor v sociální oblasti nebo ve zrušení tolik potřebné reformy zdravotnictví. Prozatím se Obamova vláda rozhodla řešit hospodářské potíže včetně deficitu zahraničního obchodu tím pravděpodobně nejhorším možným způsobem – tiskem dalších 600 miliard dolarů. Špatně ale nehospodaří jenom USA jako celek. Některé spolkové státy na tom nejsou o nic lépe. Nejznámějším případem se stala Kalifornie, pohybující se na hraně státního bankrotu již delší dobu. Tento stav vyvolává velké roztrpčení v těch spolkových státech, které mají finance v pořádku. Krachující státy pochopitelně nikdo dotovat nechce. To vyvolává tlak na nové vymezení vztahů mezi jednotlivými státy a federací.

Spojené státy dnes dospěly do stavu, kdy se všestranné reformy staly nezbytností. Což prezident Obama chápe, byť nejspíš ne v celé šíři. V nově zvoleném Kongresu ovšem Obama sotva bude mít šanci příští dva roky nějaké reformy prosadit. Republikánská strana se netají odhodláním zmařit pokud možno všechny Obamou předkládané zákony. Republikáni se chystají navodit situaci, kdy zablokováním jakýchkoliv reforem dojde k dalšímu zhoršování hospodářských potíží. V podstatě tím odstartovali kampaň k prezidentským volbám v roce 2012. Poněkud naivně se domnívají, že k vítězství ve volbách jim postačí, když vyvolají dojem, že za všechny problémy nese zodpovědnost Obamova vláda. Přičemž voličům nedojde, že současnou krizi způsobily chyby Obamových předchůdců. Na první pohled zatím vše hraje do karet republikánům, takže prezidentské a parlamentní volby v roce 2012 by měly skončit jejich drtivým vítězstvím. Přesto se volby v roce 2012 jednoznačnou záležitostí republikánské strany stát nemusí. Propagandistům demokratické strany se možná s úspěchem podaří vydávat před voliči všechny potíže USA za důsledek republikánských obstrukcí v Kongresu. Nadějím republikánů může zasadit těžkou ránu i stupňující se rozkol ve straně na tradicionalisty a na „Čajovou párty“, jejímž symbolem se stala bývalá kandidátka na viceprezidentku Sarah Palinová. Nesoulad mezi oběma politickými směry republikánů poznamenal již letošní volby. V některých obvodech postavila obě uskupení svoje vlastní kandidáty, kteří si vzájemně konkurovali. V následujících dvou letech se názory uvnitř republikánské strany budou s nejvyšší pravděpodobností dále vyhraňovat. Spory mezi oběma křídly republikánské strany mohou nakonec nabýt i dost dramatických podob. Jediné, na čem se všichni republikáni dokážou shodnout, je nenávist k prezidentu Obamovi a bezmezný vztek na prohrané volby roku 2008.

Výsledek letošních parlamentních voleb v USA napovídá, že v příštích dvou letech se nepodaří vyřešit žádný z naléhavých problémů. A přehlížet závažné potíže, zvláště z důvodu malicherného politikaření, si nemůže dovolit žádná země na světě. Ani Spojené státy americké.

Při úsilí o znovuzřízení zemského uspořádání je třeba vycházet se stavu, který se trvá od poloviny devadesátých let minulého století a stěží se v dohledné době změní. Obnova Moravy a Slezska je, ať se nám to líbí nebo ne, otázkou politickou, již lze bohužel řešit zase jen politicky. Tudíž jedině existence úspěšného promoravského politického hnutí může donutit pražské politické strany k tomu, aby byly nuceny se moravskou otázkou vůbec zabývat. Pro příklady nemusíme chodit daleko. Obnovu skotské a waleské samosprávy ve Velké Británii umožnil teprve sílící vliv Skotské národní strany a strany Plaid Cymru, který přiměl celostátní Stranu práce přijmout otázku Skotska a Walesu za svou. Skutečnost, že v čele, a na významných místech pražských politických stran stojí lidé původem z Moravy a Slezska, nemá v podstatě žádný význam. Do těchto pozic se tito jedinci mohli dostat jedině za předpokladu, že žádná promoravská stanoviska zastávat nebudou. Jinak by pro svůj vzestup nemohli získat podporu stávajících mocenských struktur. Tito lidé zároveň nemají nejmenší zájem na tom, aby svou pracně vybojovanou moc a vliv zmenšovali zavedením zemského zřízení. Pokud se v minulosti v „hlavních“ politických stranách vyskytovali lidé, kteří se za obnovu zemského zřízení zasazovali, byli během čistek v polovině devadesátých let politicky zlikvidováni.

V oblasti kultury není situace o mnoho lepší. Pokusy kontaktovat známější umělce doposud přinesly mizivé výsledky. V rozhovoru mezi čtyřma očima mnohý z nich obnovení zemského zřízení podpoří. Před kamerou se to ale nikdo zopakovat neodváží. Každý se oprávněně obává možných následků.

S různými podobami existenčního a jiného postihu za promoravskou činnost se setkal už nejeden aktivista. Tím víc potom mrzí, když tolik vynaložené práce spolu s rizikem potíží v osobním životě přinese ve volbách nulový výsledek.

Na komentářích článku „Debakl“ vcelku překvapuje, že stále můžeme najít lidi, kteří mají sklon vidět některé aspekty současných politických poměrů v růžových barvách. Jeden čtenář označil mé konstatování, že představitelé promoravských iniciativ nesmí vystupovat v médiích, za lež jako věž. Kéž by měl pravdu. Několikavteřinový šot z průvodu Moravanů doprovázený uštěpačným komentářem jednou za čtyři roky nebo přizvání Moravanů do nějaké televizní diskuze jednou za osm let těžko dokáže něco ovlivnit. Mimochodem, když pořádají promoravské iniciativy průvod v některém městě, je účastníkům ze strany městských samospráv dovoleno projít pouze zapadlými uličkami. Na hlavním náměstí, kde by mohlo dojít k oslovení velkého množství lidí, se žádná promoravská shromáždění zásadně odbývat nesmí. Pohrobky Občanského fóra na radnicích stále straší noční můry zaplněných náměstí při promoravských demonstracích v první polovině devadesátých let.

Jakým způsobem se provádí mediální propagace určitého politického záměru, jsme byli svědky letos na jaře. Představitelům TOP 09 a Věcí veřejných bylo dennodenně v nejdůležitějším médiu – televizi umožněno se vyjadřovat k nejrůznějším záležitostem, a to v hlavním vysílacím čase. Stačilo si televizi pustit, a už se v ní naparovali Kalousek, John nebo Švarcenberk. Bohužel, pro náležité zviditelnění určitých politických uskupení v očích nejširší veřejnosti dobře posloužil i přihlouple blekotající ňouma. Kdyby každý den v televizi mohli vystupovat také Moravané, vypadal by vývoj okolo moravském otázky úplně jinak. To držitelé moci pochopitelně dobře vědí. Proto se o otázce Moravy a Slezska nesmí mluvit. Problém, o němž se nemluví, přece neexistuje.

Diskuze okolo článku „Debakl“ nicméně ukázaly, že se pořád najdou lidé, jimž není otázka postavení Moravy a Slezska lhostejná. A to je dobře.