Prameny Moravy v díle Jaroslavy Grobcové.

Ph.Dr. Jaroslava Grobcová (rozená Hubová) se narodila roku 1931 v Hodslavicích, ale dětství a mládí prožila v malé vesničce Palačově, dnes součást Starého Jičína. Vystudovala Univerzitu Karlovu v Praze, obory filozofie a psychologie. V Ostravě pracovala v kulturních zařízeních, Výzkumném ústavu ekonomiky paliv a v Dopravním podniku města Ostravy jako podnikový psycholog. V současnosti žije v malebném městečku Štramberk, zapsaném jako kulturní památka UNESCO.

Její cesta k pramenům Moravy je ve skutečnosti cestou K pramenům života – jak ostatně zní titul jedné z jejich knih.

„Začala jsem se v ní dotýkat historie Velké Moravy,“ uvádí autorka, „o které bylo vše zatemněno, zničeno, překrouceno i zfalšováno. Prozatím stále jsme nedokázali obrátit pozornost k naší slavné moravské historii. V mé knize Od Velké Moravy svítá je o této historii daleko víc. Ve třech kapitolách je v ní uvedena lípa jako slovanský a národní symbol, o uloupených dějinách Moravy a historii praslovanských Moravanů. Je to také příběh velkomoravského Velehradu, o slovanských bozích, staroslavné hoře Hostýn a pozoruhodné Drastislavově hoře. Vše doplňují posvátné kameny Hostýnsko-vizovických vrchů Lukov a Dračí skály, Čertův kámen u Lidečka, Pulčínské skály, Jarcovská gula a posvátná hora Radhošť. Nechybí ani několik slov o víře našich předků. Absolvovala jsem s oběma knihami řadu besed po celém podbeskydí i ve Slezsku a potěšilo by, kdyby je poznalo co nejvíce Moravanů.“

Zašovský rodák Jaromír Daněk – letec a voják druhé světové války.

Jaromír Václav Daněk se narodil 19. 4. 1911 jako druhý z osmi dětí v selské usedlosti na Daňkově kopci v Zašové. Absolvoval učitelský institut, působil jako učitel v Zašové a později na jednotřídce v údolí Kněhyně v místě Na Kozulích. Po absolvování vojenské služby se vrátil jako důstojník v hodnosti podporučíka.

Kariéru učitele narušila zhoršující se situace v Evropě a nastolení nacismu v Německu. Při mobilizaci na podzim roku 1938 byl odvelen k obraně vlasti do pohraničních opevnění na Bruntálsko. Po podepsání potupné mnichovské dohody evropskými mocnostmi, obsazení pohraničí hitlerovskými vojsky a demobilizaci se vrátil v hodnosti poručíka v záloze.

Opět učil v údolí Kněhyně na jednotřídce v Kozulích, ale už od prvých dnů okupace Československa německými vojsky se zapojil do ilegální odbojové činnosti. Po vyzrazení na podzim roku 1939 prchal přes Slovensko a Maďarsko do Jugoslávie k formující se československé zahraniční vojenské jednotce v Palestině. Po dvojím nezdaru cesty přes Maďarsko zvolil útěk přes Polsko ke vznikajícímu Polskému legionu – československé vojenské jednotce v tehdy ještě svobodném Polsku pod velením podplukovníka Ludvíka Svobody v Krakově. V čase jeho útěku však už bylo Polsko obsazeno od západu Německem a od východu Sovětským svazem. Za velkých útrap v nepříznivém zimním období putoval Jaromír V. Daněk v Sovětském svazu do Buzuluku k formující se československé vojenské jednotce pod velením podplukovníka Ludvíka Svobody.

V čase pobytu v Buzuluku nebyl ještě Sovětský svaz ve válečném vztahu s Německem, proto československá jednotka stále jen cvičila. Někteří vojáci se však chtěli zapojit do boje za osvobození vlasti, žádali o svolení odejít na Blízký východ.

Jaromíru V. Daňkovi se nakonec podařilo dostat se s několika dalšími československými vojáky do Palestiny. Zapojil se do bojů v Egyptě, Sýrii a v Libyi při obraně Tobruku, kde za bojovou činnost získal vysoké vojenské vyznamenání. Na podzim roku 1943 se přihlásil do formující se československé letecké jednotky ve Velké Británii. Tam byl vybrán do kurzu leteckých navigátorů a odcestoval přes USA do Kanady. Jako letec – navigátor absolvoval 432 operačních hodin při dálkových průzkumných a pátracích letech po německých ponorkách a jako doprovod lodních konvojů.

V Kanadě se oženil. Po skončení druhé světové války se vrátil i s ženou Laurette do Československa. V hodnosti štábního kapitána působil v Hradci Králové jako instruktor budoucích československých letců – navigátorů.

Změna politického kurzu po únoru 1948 přiměla k odchodu z Československa do Anglie nejprve jeho ženu Laurette, zanedlouho pak také Jaromíra V. Daňka k opětovné k emigraci. Tajně opustil vlast, odcestoval za svou ženou Laurette nejprve do Anglie, pak společně odejeli do jejího domova do Kanady, kde se usadili v městě Edmunston v provincii New Brunswick. Tam se jim narodily děti: dcera Jarmila Georgette Danek (1952), provdaná MacFarlane, Jirka (George) Václav Danek (1953), Sandra Danek (1955; tragicky zemřela 1959).

Jaromír Václav Daněk stále toužil vrátit se domů do Československa. Jeho návštěvě vlasti v roce 1968 zabránila invaze vojsk Varšavské smlouvy vedených Sovětským svazem. Domů do Československa už se nikdy nepodíval. Zemřel v Kanadě 26. 2. 1983 v domě své dcery Jarmily Georgette Danek, provdané MacFarlane, v LaRonge v provincii Saskatchewan. Jeho popel je uložen ve společném hrobě tragicky zahynulé dcery Sandry v Edmunstonu v provincii New Brunswick.

Jaromír Václav Daněk obdržel za odbojovou činnost a bojové zásluhy celou řadu vyznamenání. V roce 1992 byl in memoriam povýšen do hodnosti podplukovníka v.v.

Laurette, dcera Jarmila, Jaromír V. Daněk.

Kam chodí odpočívat Bůh i lidé.

Kaple Svatého Ducha ve Starém Zubří, vybudována v roce 2000, podnes poskytuje dokonalý vizuální i duchovní zážitek.

Nemohlo být pro ni zvoleno příhodnější místo, než na malém návrší v nadmořské výšce kolem 500 m. Ze tří stran obklopena malebnými svahy Veřovických vrchů, výhled k jihu údolím nad Starozuberským potokem, až po návrší Úlehle za řekou Bečvou, které odděluje další nejstarší valašskou obec Vidče.

S nápadem postavit ve Starém Zubří kapli přišel v r. 1993 tehdejší zuberský farář páter Vojtěch Kološ. Obec Zubří sice má krásný kostel, zasvěcený sv. Kateřině, ale zejména za nepohody bylo k němu ze Starého Zubří daleko. Nápadu se ujali především starozuberští obyvatelé. Zdarma nabízeli pozemky. Nejvíce příhodným a zároveň dobře dostupným je místo zvané Kostelničky, kde kdysi dávno údajně stával kostel pro potřeby někdejší osady Staré Zubří, položené ještě severněji v horách pod vrchem Kamenárka. Místo je zvláštní i tím, že za majitele Jaroslava ze Šellenberka (1530 – 34), který místní obyvatele přetěžoval robotou při těžbě stříbrné rudy, starozuberští jedné noci tajně uprchli do Uher; v místě zanechali jen starou babku, která topila v peci, aby kouř na nějaký čas upokojil dráby, že je v obci všechno jako jindy.

„Podle mě je toto místo po Římu a Neapoli třetí nejkrásnější na světě,“ tvrdí správce kaple pan František Španihel, který ve Starém Zubří prožil všechny ze svého života.

Kaple je kruhová. Obětní stůl z bloku pískovce je umístěn uprostřed, přesně pod kopulí. Kaple pojme na 200 lidí. Sakristie nemá dveře a interiér tak vytváří dojem bezprostřednosti mezi záležitostmi duchovními a světskými. Ambo k předčítání Písma rovněž tvoří blok pískovce. Svatostánek, zabudovaný v boční zdi, je krytý řezbou do dřeva v podobě pecnu chleba, se symbolikou kříže a beránka. Nad ním je vsazeno do stěny sedm polodrahokamů, některé dovezené až z Afriky, které symbolizují sedm darů Ducha Svatého. Poblíž pak dalších dvanáct polodrahokamů, symbolizujících dvanáct apoštolů. Nad svatostánkem je zavěšen stylový dřevěný kříž s řezbou Ukřižovaného.

Při vstupu do kaple je kropenka z největší mořské mušle, jasně bílé, dar z Itálie. Nad ní prastará dřevěná plastika sv. Rocha, zdobená polychromií. V kopuli, kudy proniká jasné světlo okny pod vížkou se zvonem, je zavěšena velká ze dřeva vyřezaná holubice, symbol Svatého Ducha.

Zvláštností je zde více. Průsvitné vitráže jsou tvořeny z leštěného průhledného mramoru – onyxu, vytěženého v moři, dar potomka valašského rodu Dr. Josefa Pustky z Říma. Do pískovce obětního stolu jsou zabudovány ostatky českých světců sv. Jana Sarkandra a sv. Zdislavy; v den jejich svatořečení v květnu 1995 posvětil při návštěvě České republiky v Olomouci základní kámen papež Jan Pavel II. Nikoliv nezanedbatelnou zvláštností je i to, že stavba z kamene, dřeva, cihel a kovu je dílem místních řemeslníků.

Ani vnějšek kaple není bez zajímavostí. Vedle vchodu upomíná černá tabulka na svěcení základního kamene. Pod ní je umístěna cihla ze Svaté země, kterou odtud přivezl P. Vojtěch Kološ, duchovní otec myšlenky stavby kaple. Do východní části byl z nevyhovujícího místa v Hamrech přemístěn kříž z r. 1825, nejstarší dochovaný v katastru obce Zubří. Pod nadkrytým ochozem jsou umístěny lavičky k odpočinku turistů, kteří procházejí kolem. V prostoru před kaplí vysadili v červnu 2000 lidé družebního města Rosdorf (SRN) lípu. „Z vděčnosti za přátelství, partnerství, které jsme zde v Zubří zažili a které chceme do budoucna uchovat,“ stojí dvojjazyčný text na tabulce.

Slavnost svěcení kaple proběhla 11. června jubilejního roku 2000, na den slavnosti Seslání Svatého Ducha. Za účasti tisíců věřících a významných hostů novou kapli vysvětil olomoucký arcibiskup Msgre Jan Graubner.

Kronika kaple je hustě popsána záznamy obdivu a chvály. Téměř denně kapli navštěvují nejrůznější lidé, odborníci, náhodní pocestní i umělci. Moderní koncepce, vyváženost použitého materiálu a celkového pojetí, soulad prvků a neobyčejný vkus, těsnější sepětí věřících a věcí duchovních, to vše je vskutku důvodem k obdivu.

Autorem architektonického řešení je mladý brněnský architekt Ing. Marek Štěpán. Venkovní úpravy prostoru kolem kaple byly provedeny podle návrhu zahradní architekty Zdislavy Brantalové z Hodonína. Okolí kaple bylo zatravněno a doplněno sochou P. Marie.

Dne 23. května 2010 si Římskokatolická farnost Zubří připomíná 10. výročí posvěcení kaple sv. Ducha ve Starém Zubří. Slavná mše svatá začne v 8 hodin v kapli za účasti iniciátora stavby P. Vojtěcha Kološe. Po ní bude příležitost k občerstvení i k družnému popovídání.

Občan Milo Komínek – profil rebela.

Milo Komínek, vzdušný akrobat, spisovatel, novinář, vězeň číslo 8503, člověk.

Milo Komínek se narodil 20. června 1926 v rodině hutního mistra ve Frýdku-Místku. Po absolvování základní školy se vyučil strojním zámečníkem a kinooperátorem. Prostřednictvím „Svazu zaměstnanců umělecké a kulturní služby“ studoval dálkově filmovou kameru a filmovou režii. Od dětství ho přitahovalo letectví a jako žák Masarykovy letecké ligy (MLL) prošel od stavby modelů přes větroně až po pilotáž motorových letadel. Věnoval se také hudbě, gymnastice a varietnímu umění.

V letech 1944-45 působil jako účastník ozbrojeného odboje proti nacismu.

Od 1. října 1945 až do konce roku 1947 působil po intenzivním výcviku jako parašutista, pilot, akrobat.

Jako vzdušný akrobat ČSR reprezentoval na 121 mezinárodních leteckých dnech v Evropě, Asii, Austrálii a Africe. Strávil 1 280 hodin za pilotním řízením, provedl 382 seskoků padákem. Jeho vzdušnou akrobacii sledovalo na leteckých dnech více než pět milionů diváků.

V roce 1946 založil v Praze koncesovanou firmu Československá letecká reklamní kancelář. (Po únoru 1948 byla komunisty zlikvidována.)

Roku 1947 podepsal Komínkův manažer smlouvu s americkou filmovou společností Metro Goldwyn-Mayer na natáčení dvou leteckých filmů, ve kterých měl Milo Komínek vytvořit hlavní postavy. Měl také vystoupit na 25 leteckých dnech v USA. Dne 18. prosince 1947 se vrátil do Prahy z turné po čtyřech světadílech.

Po únoru 1948 mu ministerstvo vnitra zabavilo pilotní diplom a letadla Piper-Cub a Brücker-Jungmann 131, zakázalo mu přístup na veškerá letiště v ČSR a přikázalo denně se hlásit na SNB (policie).

Dne 21. března 1948 se rozhodl pro útěk v prostoru Mariánských Lázní. V blízkosti hranic byl zraněn (průstřel krajiny břišní), dva týdny se léčil v selské usedlosti.

Dne 4. dubna 1948 se i s nedoléčeným průstřelem břicha rozhodl pro útěk, ale fyzicky vyčerpán a vyzrazen byl zatčen a eskortován do okresní věznice v Mariánských Lázních, po výslechu eskortován do věznice Ústředny Státní bezpečnosti v Bartolomějské ul. č. 4 v Praze. K výslechům odvážen na velitelství Zemského odboru bezpečnosti ve Washingtonově ulici (pověstná Pečkárna).

Dne 24. dubna 1948 eskortován do Krajské věznice Pankrác.

Dne 21. června 1948 propuštěn na amnestii nově zvoleným prezidentem republiky (Klementem Gottwaldem). Ještě týž den večer opět stíhán zatykačem, v té době už se nacházel mimo Prahu.

V červnu byl pověřen založit v Moravskoslezských Beskydech v prostoru Jablunkovského průsmyku odbojovou skupinu „Portáš“, tam působil pod krycím jménem „Mílo“.

Dne 6. srpna 1948 byl zrazen, v horách obklíčen, zraněn, zatčen a převezen do Krajské nemocnice v Ostravě.

Dne 6. října 1948 odsouzen v Ostravě Státním soudem na 20 let těžkého žaláře, eskortován do věznice Bory v Plzni.

Jako vězeň komunistického režimu byl nepřetržitě vězněn plných 17 let.

Dne 26. května 1965 propuštěn (stalo se tak až 16 týdnů po vyhlášení amnestie).

V roce 1965 nastoupil po propuštění jako invalida do nemocnice ve Frýdku-Místku. Tam se seznámil s ošetřující zdravotní sestrou Maruškou.

Dne 18. června 1966 se oženil se zdravotní sestrou Maruškou. V tomtéž roce po devatenácti letech opět předváděl vzdušnou akrobacii na leteckém dnu v Szegzardu v Maďarsku.

Dne 25. června 1967 se manželům Komínkovým narodil syn Jiří.

Dne 4. dubna 1968 založil ve Frýdku-Místku organizaci bývalých politických vězňů K-231, zvolen jejím předsedou za Frýdek-Místek a místopředsedou krajské organizace. Založil také „Společnost pro lidská práva“ okresu Frýdek-Místek a byl zvolen jejím předsedou.

Dne 6. srpna 1968 odjíždí do Vídně.

Večer 22. srpna 1968 přednesl na demonstraci asi 30 tisíc rakouských studentů před velvyslanectvím SSSR televizní projev proti vojenské okupaci Československa. Promluvil jménem čs. politických vězňů z organizace K-231 a Společnosti pro lidská práva a jménem těchto organizací napsal otevřený protestní dopis generálnímu tajemníkovi OSN U´Thantovi do New Yorku (text otištěn všemi hlavními deníky ve Vídni a Zürichu). Závěrem srpna odcestoval z bezpečnostních důvodů do Švýcarska, kde mu vláda nabídla politický azyl. Ve Švýcarsku vystupoval jako akrobat na leteckých dnech.

Závěrem roku 1968 se rozhodl vycestovat do Kanady, dne 17. listopadu se usadil v Torontu.

V lednu 1969 začal provozovat propagační firmu „Canadian Air Artistic Agency“. Dne 25. června po získání vystěhovaleckého pasu za ním do Toronta přiletěla manželka s dvouletým synem Jiřím.

V lednu 1970 byl zvolen tajemníkem „Sdružení bývalých čs. politických vězňů v exilu“, ústředí zřídil v Torontu, kde začal tisknout exilový časopis „MUKL“. Dne 10. března zakoupil firmu „Our Voices, Publishing and Printing Co.“ a vydavatelství exilového týdeníku „Naše hlasy“ (založeného v květnu 1955) a pro dalších dvacet let se stal jeho vydavatelem a šéfredaktorem (první vydání „Našich hlasů“ redigovaných Milo Komínkem vyšlo 21. března 1970). V tomtéž roce založil produkci „Čs. rozhlasového programu“ pro radiostanici „CHIN“ FM a AM v Torontu. Začal ve vlastní tiskárně tisknout a vydávat české, slovenské a cizojazyčné knihy, brožury a časopisy. Dne 21. června předvedl nad jezerem Ontario u pobřeží Central Island v Torontu akrobacii pod vrtulníkem Bell-Ranger snímanou filmem a přenášenou TV. Po těžké operaci se stal trvalým invalidou. Organizoval kulturní a národopisné programy v Kanadě a USA a organizoval demonstrace na obranu těchto zemí proti mezinárodnímu komunismu a proti komunistickému režimu v Československu. Dne 1. prosince 1970 se manželům Komínkovým narodil druhý syn Petr.

Roku 1971 založil produkci pravidelného „Čs. TV programu“ na televizní stanici „Channel 10“ v Torontu. Napsal a vydal knihu „I pod oblohou peklo“ (vydavatelství „Our Voices Publishing Co.“ v Torontu. Založil filmovou produkci a jako scenárista, kameraman a režisér vytvořil celovečerní dokumentární film „Dva světy“.

Dne 3. 5. 1971 odsoudil Okresní soud ve Frýdku-Místku Milo Komínka nepodmíněně na dva a půl roku vězení a propadnutí majetku za nedovolený pobyt v zahraničí.

V roce 1972 byl v holandském Naardenu zvolen generálním tajemníkem čs. exilové organizace „Naardenský výbor“ (za což ho 22. 6. 1978 zbavilo Ministerstvo vnitra v Praze občanství ČSR).

Dne 1. února 1973 získal živnostenské oprávnění k filmové produkci firmy „Film Production our Voices Co.“

V roce 1974 byl zvolen viceprezidentem „Canadian Journalist Club“, sdružujícího přes 160 časopisů, novin, rozhlasových a televizních vysílání různých národností v Kanadě.

Roku 1975 přijal státní občanství Kanady. Založil v Torontu firmu „Moravia Press Ltd.“ A o několik let později „Moravia Publishing Inc.“

Roku 1976 vyznamenán ministerským předsedou provincie Ontario Hon. Larry Grossmannem „Diplomem“ za žurnalistickou činnost a politicko-kulturní spolupráci mezi jinými národnostmi v Kanadě (Multikulturalism).

Dne 28. října 1980 nahrál ve studiu v Ohio (USA) a vydal LP gramodesku protikomunistických protestsongů „Šumaři pod pendrekem“ (účinkovala také manželka Marie i synové Jiří a Petr). V roce 1980 založil „Křesťanskou unii“ s ústředím v Torontu, sdružující exulanty roztroušené ve svobodném světě.

V roce 1987 vydavatel a šéfredaktor magazínu „Vězeň“, vycházejícího v Torontu.

V roce 1988 organizoval balonovou akci k vypouštění letáků proti komunistickému režimu ze Západního Německa a Rakouska do ČSSR.

V roce 1989 jako scenárista, kameraman a režisér vytvořil dokumentární videofilm „Svatá Anežka Česká“ při jejím svatořečení v chrámu sv. Petra v Římě.

V únoru 1990 po 22 letech poprvé přiletěl do ČSR. V Olomouci založil filiální redakci časopisu „Svědomí-Conscience“, kam zahrnul i časopisy „Naše hlasy“ a „Vězeň“, tohoto nezávislého kanadsko-českého měsíčníku zůstal i nadále vydavatelem a šéfredaktorem.

V červnu 1991 vydal v nakladatelství „Moravia Publishing Inc.“ přepracovanou knihu „I pod oblohou je peklo“, následovala další vydání. Filiální vydavatelství „Svědomí-Conscience“ přemístil z Olomouce do Frýdku-Místku, kde založil vydavatelství časopisů a knih „MIKO PRESS“.

V květnu 1993 jmenován čestným občanem Pržna, okres Frýdek-Místek.

V listopadu 1996 kandidoval do Senátu České republiky za Vlasteneckou a republikánskou stranu (VRS) za volební obvod č. 69, okres Frýdek-Místek.

Dne 10. března 1970 koupil Milo Komínek v Kanadě exislové vydavatelství novin,časopisů a knih s tiskárnou, aby poukazoval na zločiny komunismu. Stal se tak vydavatelem a redaktorem. Od té doby se touto činností zabývá nepřetržitě už plných 40 let.

Kniha – Milo Komínek: „I pod oblohou je peklo“

Kniha, uvedená jako dokumentace, vyšla v prvém vydání v září 1971 v nakladatelství „Our voices publishing & printing co.“, Toronto, Ontario, Canada. Ve druhém exilovém vydání ji v červnu 1991 vydala „Moravia publishing inc. Toronto, Ontario, Canada“. Jejím autorem je vzdušný akrobat Milo Komínek, který své odvážné kousky v závěsu na podvozku letadla předváděl v mnoha zemích světa, také však vězeň číslo 8503, neboť byl jako „záškodník z Těšínska“ ve druhé polovině roku 1948, coby vedoucí sedmičlenné skupiny rozvratníků, kteří utvořili na Jablunkovsku ozbrojenou bandu, odsouzen na 20 let těžkého žaláře. Putování věznicemi (Bory, Mírov, Leopoldov, Jáchymov) pro něj skončilo 26. května 1965.

Dlouhých sedmnáct let – celé své mládí – strávil autor v komunistických věznicích.

Tři roky po propuštění emigruje 6. srpna 1968 do Rakouska, odtud se přesouvá do Švýcarska a nový domov nachází 17. listopadu 1968 v Torontu v Kanadě.

Kniha osobních prožitků z „procházky“ československými věznicemi je burcujícím svědectvím. Nelidské zacházení s lidmi, kteří se ve skutečnosti ničeho nedopustili. Perspektivní byl pro ně vlastně jen titul „mukl“ – muž určený k likvidaci. Neuvěřitelný příběh prokládaný jmény popravených. Brutální násilí jedněch na příslušnících vlastního národa. Týrání a smrt těch, kteří v nedávno skončené válce nasazovali své životy za svobodu Československa.

Svědectví doplňuje předlouhý seznam spoluvězňů, se kterými žil Milo Komínek na celách, pracovištích, nebo se s nimi potkával po dobu vězení v letech 1948 – 1965.

Některé knihy se dostanou ke čtenáři opožděně a jaksi jakoby na zapřenou. Dokument Milo Komínka ani více než třicet let od prvého a čtrnáct let od druhého vydání neztratil nic ze své aktuálnosti, neboť: „Více než 240 popravených, tisíce ubitých a umučených v komunistických koncentrácích a žalářích, statisíce zničených existencí, nezměrné utrpení téměř celého národa, dosud přesně nezjištěný počet zastřelených na hranicích…,“ jak uvádí autor, to prostě nelze jednoduše odfajfknout tlustou čárou.

Knihu věnoval autor dětem, vnukům a pravnukům všech postižených. Zároveň také ostatním lidem jako připomenutí i důvod, proč nezapomínat.

Utajený básník J. O. Bor a Zašová.

Postava autora básnické sbírky Zašovské pomněnky, která v roce 1947 vyšla pod pseudonymem J. O. Bor, byla po dlouhá léta tajemstvím. Dokonce přepečlivý spisovatel Oldřich Šuleř ve své knize „Laskavé podobizny“ (Repronis Ostrava, 2005) uvádí: „Postava Jana O. Bora je – byť to zní neskutečně – zahalena tajemstvím, věruže se o něm tuze málo ví.“ Jasno do celé záležitosti vnesly až vzpomínky Vladislava Kresty, prostředního syna J. O. Bora, které sepsal dvacet let po otcově smrti ke stému výročí jeho narození v červenci 1995, ty se v rukopisné podobě dostaly do rukou zašovského kronikáře pana Zdeňka Poruby. Pod pseudonymem Jan O. Bor se skrývá spisovatel, básník, kronikář a kulturní pracovník Josef Kresta (14. 7. 1895 Příbor – 11. 5. 1972 Vítkov) – letos od jeho narození uplyne 115 let.

 Životní dráhu Josefa Kresty nekompromisně poznamenal přelom 19. a 20. století. Narodil se jako druhý ze čtyř dětí v Příboře v domku č. 102 ve Špitální ulici, kde otec Adolf utápěl bídu ševcovského řemesla v kořalce. V devíti letech se stal Josef polovičním sirotkem, když matka Františka po porodu čtvrtého dítěte zemřela na mrtvici; právě narozené dítě, o které se nikdo nestaral, krátce na to zemřelo hladem.

 Bída vyhnala Josefa do služby k sedlákovi. Po ukončení obecné školy se stal žebravým studentem, bydlel u stařenky v obecním chudobinci, spával s ní v jednom lůžku. Ze studia sběhl, ale řemeslo natěračské u mistra v Jičíně, který neuměl slovo česky, se mu nezamlouvalo. Raději se dal v Příboře do učení na bednáře a po vyučení to dotáhl v pivovaře v Místku až na vrchního bednáře s královským platem 65 zlatých měsíčně. Slibnou kariéru ukončil povolávací rozkaz do zákopů první světové války na italskou frontu, kde jako zákopník obdržel za odvahu velkou stříbrnou hvězdu. Vídeňská firma Dreibholz, vyrábějící sudy, potřebovala bednáře, vyreklamovala Josefa Krestu z fronty, platila mu týdně 700 korun; bednáři byli tehdy nejlépe placenými řemeslníky. Hned po skončení války se vrátil Josef Kresta domů, sloužil u II. příborského praporu jako četař. U vojska zůstal až do zimy roku 1920. Potom nastoupil k policii v Ostravě. Státní služba pod penzí mu umožnila oženit se s Františkou Víchovou z Jančí u Vítkova, měli spolu tři syny.

 Jako neuniformovaný „tajný“ policista se specializoval na vyšetřování úrazů ve Vítkovických železárnách. Otřesné pracovní podmínky vítkovických dělníků jej přiměly napsat knihu Oběti strojů (1931). Policejní ředitelství se o tom nesmělo dozvědět, proto zvolil pro své postavy anglická jména a knihu vydal pod pseudonymem J. O. Bor. Přece se vše vyzradilo a následovala šikana. To však Josefa Krestu od další literární činnosti neodradilo, napsal románovou reportáž Ocúny hald (1932), a knihu z Podkarpatské Rusi V hladových horách (1933).

 Neklidný rok 1939 prožíval jako policejní úředník v Českém Těšíně, odkud musel i s rodinou uprchnout do vnitrozemí. Následně byl z důvodu těžké oční vady penzionován. Útočiště během válečných let našel i s rodinou v Zašové u bratrance Antonína Kresty, obchodníka se smíšeným zbožím. Aktivně se zapojil do odboje. Během šesti let pobytu v Zašové psal verše, ty pod pseudonymem J. O. Bor vydal v roce 1947 jako Zašovské pomněnky.

 Po skončení války se Josef Kresta usadil s rodinou ve Vítkově. V neobyčejné šíři se věnoval společenské i kulturní činnosti jako divadelní režisér, filmový referent, vzdělavatel hasičské jednoty a jiné. V letech 1948-1949 působil jako předseda Městského národního výboru ve Vítkově. Byl řádným členem přírodovědecké společnosti, Čsl. astronomické společnosti v Praze, lektor Socialistické akademie v Ostravě, ředitel Okresní osvětové besedy, archivář ONV Vítkov a kronikář města Vítkova. Napsal také kroniku nemocnice ve Vítkově, kroniku obcí Větřkovic a Jančí, vlastivědnou knihu Tvář starého Příbora a další. Dopisoval si s Petrem Bezručem i s jeho sekretářem dr. Pírkem, se spisovatelem dr. Vojtěchem Martínkem, básníkem Metodějem Jahnem, literárním kritikem dr. Milanem Maralíkem a jinými.

 Pocty pro spisovatele, básníka a kronikáře Josefa Krestu (J. O. Bora), zasloužilého občana města Vítkova, zaplnily celé dvě strany.

 Josef Kresta zemřel ve věku 77 let v Okresní nemocnici Vítkov 11. 5. 1972. Rozloučení se konalo o čtyři dny později v obřadní síni ve Vítkově, téhož dne byly ostatky zpopelněny v obřadní síni krematoria v Ostravě, urna převezena do Vítkova a uložena do společného hrobu rodiny Krestovy na městském hřbitově.

 Také v Zašové si „svého“ autora považují. Básnickou sbírku Zašovské pomněnky J. O. Bora – Josefa Kresty znovu vydali v roce 1999.

V roce 2010 si připomínáme 160. výročí narození Tomáše Garrigue Masaryka (7. 3. 1850 – 14. 9. 1937), českého filozofa, sociologa, pedagoga, politika a státníka, především však tvůrce samostatné Československé republiky a jejího prvního prezidenta. Do praktické politiky T. G. Masaryk vstoupil v roce 1889. V roce 1914 odjel do Itálie, odtud do Švýcarska, Francie a posléze do Anglie. Od února 1916 byl předsedou Národní rady československé, kterou založil s M. R. Štefánikem a E. Benešem. V květnu 1917 až březnu 1918 jednal v Rusku o čs. legiích. Dne 30. 5. 1918 podepsal Pitsburskou dohodu, která podporovala vznik čs. státu jako demokratické republiky. 28. října 1918 vyhlášeno Československo jako samostatný stát. Dne 14. 11. 1918 byl zvolen první prezidentem, znovu pak 1920, 1927 a 1934. Masaryk měl výrazný vliv na veřejný život v ČSR, po celou dobu si udržel přirozenou mravní autoritu. Vděčný národ stavěl Masarykovi ještě za jeho života pamětní sochy. Ty po roce 1939 a znovu pak po roce 1948 však potkával krutý osud.

 Trpěly egyptské sfingy, žoldáci několika armád si z nich udělali terče pro své zbraně. Krutý konec potkal Stalinovu sochu na Letenské pláni v Praze a pozůstatek podstavce podnes nechává tušit o jak mohutný monument šlo, než ho rozmetala exploze. Nejrůznější plastiky minulého režimu jsou káceny a smýkány v nejlepším případě do depozitářů a nabízeny sběratelům kuriozit, v horším případě končí rozbity nebo v tavicích pecích.

Neméně dramatické osudy měly sochy prvního Československého prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka. Národ jej miloval. Lidé jej nazývali Prezidentem Osvoboditelem, Tatíčkem Masarykem. Stal se symbolem naší samostatnosti, svébytnosti, národní identity. Symbolem svobody. Sochy T. G. M. vyrůstaly na čestném místě každého města, i v sebemenší vesnici. Někde byly jen prosté, jinde honosně vznešené.

Osudy těchto soch a památníčků byly stejně kruté, jako osudy lidí, kteří ve 20. století prožili na osm politických režimů a nespočet životních peripetií.

Zatím co prozíraví Pražané postavili vůbec první sochu T. G. M. na veřejném prostranství teprve 7. března 2000, jinde je stavěli už za Masarykova života a podnes se chlubí, že právě ta jejich patří mezi první, které kdy byly Masarykovi postaveny. Tak tomu bylo zejména na Valašsku.

Specifický vztah Valašska k Masarykovi má kořeny v období, kdy úspěšně kandidoval na poslance Říšského sněmu za 13 valašských obcí. Pamětníci podnes připomínají, že právě Valašsko podporou svého kandidáta Masaryka pomohlo rozvrátit Rakousko-Uherskou monarchii a přispělo takto ke vzniku svobodného Československa.

Jednoznačné volební vítězství Masarykovo vůbec nebylo snadné. Jeho protikandidát z Kroměříže Vilém Povondra neprováděl předvolební agitaci v rukavičkách. „Nevolte Masaryka!“ hlásal a vyzýval k tomu každého, kdo miluje svou manželku a rodinu, kdo věří v Krista, kdo se zpovídá a kdo se modlí, kdo miluje svou živnost a váží si jí, kdo miluje český jazyk… A palcovými písmeny na letácích nevybíravě útočil: „Jeden inteligent Pražan pravil: Divíme se vám zde, v Praze by do Masaryka ani hokynářka nekopla a vy ho zde chcete udělat poslancem!“ Chtěli a věřili mu. Také se poslancem díky vlastencům na Valašsku stal.

 Hutisko-Solanec Zákopčí

Jeden z prvních pomníků Masarykovi na Valašsku postavil uvědomělý učitel a vlastenec Cyril Mach v zapadlém údolí Zákopčí, které patří k valašské obci Hutisko-Solanec. Stalo se tak roku 1921. Děti ve škole se tenkrát svého učitele ptaly, jestli mezi ně pan prezident přijede. Popravdě odpověděl, že ne. Zklamání chtěl dětem vynahradit tím, že v Zákopčí postaví nedaleko školy Masarykovi pomník, aby ho měly děti na očích. Nebylo dlouhých projektů a příprav, myšlenka na stavbu pomníku přišla snad jen tři týdny před připomínkou výročí vzniku Československé republiky.

Cyril Mach si ještě týž den obstaral souhlas k postavení pomníku v podobě Masarykovy skály od okresu. Sochař Drahoš, který na Hutisku pobýval, načrtl portrét T. G. M. Místní občané s nadšením a zdarma, ale především opatrně sváželi z okolních lesů těžké kameny, aby z nich neotřeli mech. Památník byl slavnostně odhalen 28. října 1921. Na jeho božní straně je uveden text: „Srdce jeho hořelo láskou k ukřižovanému národu.“ Podnes žijí pamětníci, kteří se jako malé děti slavnosti účastnili. Památník později zanikl a teprve v novější době byl před školou v Zákopčí postaven nový.

Zašová

Dramnatický byl osud pomníku T. G. M. ve valašské obci Zašová. Měl podobu kamenné busty. Se záviděníhodnou hrdostí místní lidé uvádějí, že byl odhalen 28. října 1920 jako první na Valašsku a mezi prvními v celé republice. V období okupace za druhé světové války se vlastencům podařilo bustu ukrýt a krátce po skončení války znovu instalovat, ale už roku 1953 byl její osud jednoznačně zpečetěn. Pamětníci uvádějí, že se tak stalo kterési noci. Kamenná plastika byla rozbita kladivy a prý by podnes mohli ukázat prstem na domy v jejichž základech skončila. Znovu postavit Masarykovu sochu se podařilo až k 80. výročí existence republiky 28. října 1998. Zanedbaný parčík byl nově upraven. Bronzová busta ing. arch. Františka Crháka je umístěna na stele klasického tvaru a osvětlena. Třebaže opožděný, byl to pro obec Zašovou důstojný návrat Masarykovy sochy.

Valašské Meziříčí

Husova ulice ve Valašském Meziříčí je tichá a plná zeleně. Uprostřed sadové úpravy našla své místo socha T. G. M. Bronzová busta je usazena na žulovém podstavci, pod ní nápis: „Svému osvoboditeli T. G. Masarykovi.“ Válcovitý podstavec s bronzovou plastikou českého lva Masarykovu bustu příznačně převyšuje jako symbol nadřazenosti záležitostí státních, společných, před osobními; nebo také, že i nejvýše postavený člověk je jen služebníkem společnosti. Krásný pomník v krásném prostředí však skrývá překvapení. Ze zadní strany je do žulové desky vytesána jeho historie: Postaven 1925; zrušen 1940; obnoven 1946; zrušen 1950; obnoven 1968; zrušen 1974; obnoven 1990; od posledního údaje Masarykův pomník prozatím stále ještě na tomto místě stojí.

Zubří

Dramatické byly osudy Masarykových symbolů ve valašské obci Zubří. Dne 28. 10. 1930 MUDr. Antonín Fabián, zuberský rodák a primář ostravské nemocnice, slavnostně předal sochu T. G. M. pod „Lípou svobody“, vysazenou před fojtstvím, občanům Zubří do vlastnictví. V r. 1940 nařízením německých úřadů měly být všechny symboly – socha T. G. M., pamětní deska legií a nápis „Jubilejní škola T. G. Masaryka“ z tehdy nové školy – zničeny. Vedení obce všechny symboly šetrně odstranilo, tajně je ukrylo do hospodářských objektů obce, písemně však příslušnému Oberlandrátu splnění příkazu potvrdilo. Po atentátu na Heydricha v r. 1942 a po vyhlášení stanného práva však byla socha T. G. M. z obavy před prozrazením zničena. V roce 1945 byly všechny symboly – socha T. G. M., pamětní deska legionářů i nápis na škole – obnoveny. Vydržely do roku 1959. Koncem srpna 1959 byl odstraněn nápis ze školy, jednotlivá písmena však byla uschována na půdě školy. Dne 16. 9. 1959 vznesla plenární schůze KSČ místní továrny Gumáren požadavek pracujících k odstranění pomníku T. G. M. z obce. První jednání rady MNV nebylo 12. května 1960 v této věci jednotné, ale už 24. května 1960 se rada jednoznačně usnesla odstranit v obci nevhodné památníky: pomník obětem 1. světové války a pomník T. G. M. O tři dny později s tímto počinem souhlasilo také plénum MNV, až na dva hlasy. Dne 7. 12. 1960 v noci byl pomník demontován zaměstnanci Gumáren, odvezen a zabetonován do základů nově budovaného objektu válcoven Gumáren Zubří. V roce 1968 obnovilo MNV nápis „Jubilejní škola T. G. M.“, ale 16. 3. 1971 ve čtyři hodiny ráno byla písmena ze školy (údajně hasiči z okresního města) odstraněna a zničena. Nápis na škole byl obnoven až v r. 1990. V tomto roce byl také obnoven pomník T. G. M. a také pamětní deska legionářů.

Rožnov pod Radhoštěm

Neméně dramatický osud měla Masarykova socha z náměstí v Rožnově pod Radhoštěm. Autorem první sochy v podobě sedící postavy byl ak. soch. Rudolf Saudek. K jejímu odhalení došlo 5. 7. 1936. Tato socha byla za okupace údajně zničena. Autorem druhé sochy T. G. M. v podobě stojící postavy byl ak. sochař Antonín Chromek, odhalena byla 3. 3. 1950. Socha byla násilně odstraněna a zničena lidovými milicemi 6. 11. 1959, údajně byla rozřezána na kousky. Prázdný podstavec ozdobil jehlan s rudou pěticípou hvězdou na špici. Naštěstí se zachoval model původní sochy takže třetí socha T. G. M. pro Rožnov p. R. byla kopií předchozí. Jejím tvůrcem byl opět ak. soch. Antonín Chromek. Socha byla zhotovena v roce 1968. Předtím byl z podstavce stržen jehlan s pěticípou hvězdou a do instalace sochy byl sem prozatímně umístěn portrét T. G. M., zhotovený v propagačním oddělení n. p. Tesla. V důsledku srpnových událostí roku 1968 však už k odhalení sochy T. G. M. nedošlo. Socha zmizela. Podstavec znovu ozdobil jehlan s rudou pěticípou hvězdou na špici. Socha byla objevena až v prosinci 1989 v zámeckém sklípku v Lešné u Valašského Meziříčí, pod sutí a dlažebními kostkami. Její převoz do Rožnova se uskutečnil v prosinci 1989. Sochu opravil její autor ak. sochař Antonín Chromek za pomoci rožnovského akademického sochaře Mariuse Kotrby. K jejímu slavnostnímu odhalení došlo 6. 3. 1990 za účasti asi 4000 obyvatel Rožnova p. R.

Kromě soch z rožnovského náměstí – dnes opět Masarykova – byla v r. 1935 umístěna na někdejší Masarykově ozdravovně v Rožnově p. R. bronzová plaketa T. G. M. o rozměrech 81×59 cm, jejím autorem byl Rudolf Saudek. Plaketa byla v r. 1956 násilně odstraněna. V r. 1978 ji nalezl pan R. Skalík pohozenou v řece Bečvě. V r. 1991 byla plaketa opravena a znovu usazena na původní budově, podnes však nese stopy poškození.

To s jakou úporností byly sochy T. G. M. odstraňovány svědčí o síle Masarykova ducha a jeho ideí, ty byly pro ideologii minulého režimu smrtelně nebezpečné. To s jakou obětavostí, ba posedlostí, byly tyto sochy neustále obnovovány a navráceny na původní místo svědčí o tom, že Masarykovy myšlenky byly po celou dobu a jsou stále živé a podnes mají lidem co říci.

„Věřím, že skončila dramatická cesta osudů symbolů T. G. M. u nás,“ zaznamenal kulturní pracovník obce Zubří Jan Koláček. „Že k uvedenému výčtu už nebudeme muset přidávat žádné další změny.“

V to věříme všichni.

Melodické vykročení s Karlovjankami do nového roku.

V polovině ledna posledního roku první dekády třetího tisíciletí přijel pěvecký soubor Karlovjanky z Velkých Karlovic potěšit svým zpěvem obyvatele Domova seniorů do Rožnova pod Radhoštěm. Zcela zaplněná velká jídelna se zaujetím sledovala jejich písničky, také verše lidové básnířky Marie Chovanečkové, i vyprávění o lidových vánočních zvycích ve Velkých Karlovicích.

Karlovjanky zpívaly o tom, jak v Karlovicách na pavlači vysedávají pěkní chlapci, každý z nich pozná to své děvče podle červeného šátečku a zeleného věnečku. Byla to také balada o tom jak Pánbůh při podarování jednotlivých krajů na Valašsku šetřil hmotnými statky, ne však krásou.

Půvabné bývaly Vánoce ve Velkých Karlovicích, když se ještě dodržovaly lidové zvyky. Hospodyně prostřela na stůl krásně vyšívaný ubrus na který položila bochník chleba. K vánočnímu čarování patřil i ozdobený stromeček, zavěšoval se nad stůl, protože bylo v dřevěné chaloupce málo místa. První svíčka se na něm rozsvěcovala ve stejný čas, kdy navečer vyšla první hvězda.

Když chodili Karlovjané po koledě, než došli z jednoho údolí do druhého, skládali cestou koledu, aby její slova trefně pasovala na navštíveného.

Karlovjanky zazpívaly také halekačky a hečené, kterými na sebe pasáčci povolávali z kopce na kopec přes údolí.

Pěvecký kroužek existuje v Karlovicích odnepaměti. Už na přelomu 20. století si velcí gazdové najímali zpěvačky, aby hečély na dožaté. Po roce 1945 objevil zpěvačky s dobrými hlasy učitel Zdeněk Kašpar ze souboru Jasénka, pak je vedla výborná altistka učitelka Zdeňka Škarpicová, po ní převzala soubor Karlovjanek paní Helena Mičkalová.

„Letos už to je 66 roků, co Karlovjanky zpívají,“ řekla Ing. Jitka Ryplová. „Nejstarší mezi námi je paní Jiřinka Bolfová, má 80 roků. Než se po karlovských údolích posbíráme k vystoupení, najedeme třeba 30 – 60 km, to podle toho jestli objíždíme všechny údolí, nebo jestli některá ze zpěvaček chybí pro nemoc takže to její údolí vynecháme. Ve Velkých Karlovicích máme pořád Vánoce, je to vánoční krajina. Dokonce i na obecním vánočním stromě zůstávají baňky a světla pořád, ani v létě se nesundávají. A když přijdou další Vánoce, je strom k jejich oslavě připravený. Co se našeho zpívání týká – Karlovjanky určitě přetrvají. Zpíváme stále, máme ze zpěvu radost. A radost i z toho, že náš zpěv přináší radost jiným.“

S písničkami Karlovkanek to bylo v rožnovském Domově seniorů pěkné a melodické vykročení do dalšího roku.

Už více jak dva tisíce let si o vánocích připomínáme legendu o zrození Krista. Neobyčejnost prostého příběhu, v němž nad zlem vítězí láska, nás o tomto čase pokaždé znovu dojímá.

Trojrozměrné zobrazení příběhu, nazývané betlém, vzniklo ve 4. století. Prvá připomínka betléma pochází z r. 1223, kdy sv. František z Assisi obdržel při odchodu z Říma svolení od papeže připomenout si Vánoce netradičním způsobem. Nedaleko Greccia přetvořil skalní jeskyni na kapli, nechal tam postavit žlab naplněný slámou, přivést vola a osla. Uprostřed noci stoupalo okolní obyvatelstvo se zapálenými smolnicemi k jeskyni, kde František, oděný jáhenskou dalmatikou, četl evangelium o zrození Páně. To byla první půlnoční mše.

Františkáni a především jezuité šířili zvyk jesliček po celé Evropě. Ke zlidovění betlémů však došlo teprve v 15. stol., kdy sochař Quido Mazzoni vymodeloval a vypálil z hlíny figurky matky s dítětem na klíně, a také postavy žen a mužů, oblečené do dobového kroje, klanějících se právě narozenému

V našich zemích snahy po zlidovění vyobrazení Kristova narození sahají až do pozdního středověku. Největšího rozkvětu dosáhly v projevech lidových betlémářů v 18. a zejména v 19. století. Betlémáři umisťovali děj zrození Krista do blízké krajiny svého domova, která se mísila s krajinou exotickou.

Betlémářství se stalo v Čechách a na Moravě součástí lidového umění a vyniká neobyčejnou variabilitou. Figurky byly celovoskové i kombinované, kašírované, dřevěné polychromované, dvourozměrné. Také figurky „kalhotáči“, oblékané do prostého šatu, a „kožicháči“, oblékané do hnědého kožichu. Figurky malované na papíru zachycovaly důvěrně známý denní život ve městě, na poli, na pastvě, tak blízký a milý lidovému tvůrci. Na figurky, oblékané do místních krojů, bylo také někdy použito těsto.

Počet figurek se v betlémě pohyboval od několika desítek až po několik set. Byly stavěny také betlémy pohyblivé.

I když jsou betlémy stavěny také v domácnostech pod vánoční stromeček, tradičně se objevují především v kostelech.

Betlémy v Rožnově pod Radhoštěm. O každých Vánocích je stavěn v katolickém chrámu, zasvěceném Všem Svatým. Betlém vyřezal lidový řezbář Bohumil Knil z Rožnova. Poprvé byl jeho betlém instalovaný o vánocích v roce 1997. Betlém měl původně 12 lidských a 8 zvířecích postaviček, postupně je doplňován. Neschází ovečky, ovčácký pes, Tři králové, hvězda, ani anděl vznášející se nad chlévem s novorozeným.

Neobyčejně působivý lidový betlém vzešel z dílny řezbáře a restaurátora Františka Janošce z Rožnova pod Radhoštěm. Celé vyobrazení je situováno do krajiny pastýřů oveček – Valachů. Pastýři v lidových krojích pospíchají vzdát hold právě narozenému Jezulátku. Nesou prosté dary. Ve tvářích úžas a očekávání. Kolem nich bělosrsté ovečky. Ve chlévě nad jesličkami Josef a Marie. Jezulátko svým dechem zahřívají volek a oslík. Plastiky jsou vytvořeny v lidovém duchu a upraveny polychromií.

Neméně unikátní je „Živý betlém“, který o každém předvánočním čase předvádí veřejnosti Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Tato jímavá lidová hra podle Evangelia svatého Matouše se těší značnému zájmu veřejnosti. Uskutečňuje se pokaždé o vánočním čase v areálu Dřevěného městečka.

Velké Karlovice. Působivým exponátem Karlovického muzea ve Velkých Karlovicích je Karlovský betlém od lidového umělce Josefa Kacerle (1898-1969). Má podobu národopisného muzea. Kromě 70 figurek jsou v něm ve zmenšeném měřítku postaveny také významné stavby z Velkých Karlovic. Autor v čase, kdy Karlovský betlém vytvářel, bydlel v budově nynějšího muzea a vznikající betlém o každých vánocích vystavoval.

Kostel Panny Marie Sněžné ve Velkých Karlovicích, postavený v letech 1752-54, je označován za perlu valašské architektury. Půdorys stavby kostela, roubeného ze dřeva, tvoří kříž. V jeho interiéru se o každých vánocích rozsvěcuje půvabný betlém. Marie a Josef se sklánějí nad jesličkami s Jezulátkem, zahřívaným dechem volka a oslíka. Jezulátku se přicházejí poklonit prostí lidé i králové. Anděl nad střechou zvěstuje slávu novorozeného.

Zašová. K velmi starým patří zašovský betlém, pravidelně o každých vánocích stavěný na jednom z oltářů místního chrámu, zasvěceného Navštívení blah. P. Marie. Zašovský betlém byl zhotoven podle tyrolské školy v r. 1907. Jména těch, kteří jej stavěli a vyřezávali figurky se nezachovala. Na ploše 12 m čtverečních je rozmístěno 18 dřevěných figurek lidských postav vysokých asi 30 cm, 14 oveček, velbloud a slon. Ve chlévě u jesliček s Ježíškem stojí oslík a volek. Nad střechou poletuje anděl. Černoušek, umístěný v popředí, za každou vhozenou minci do klobouku děkuje kýváním hlavy. Prostorově scénu rámuje a pozadí dotváří malba městečka Betléma.

Štramberk. Betlémy v „Moravském Betlémě“, tak by se dala nazvat každoroční výstava betlémů štramberských rodáků a těch, kteří ve Štramberku žijí. Výstava štramberských betlémů je otevřena počínaje prvním adventním týdnem v Muzeu Zdeňka Buriana. Vesměs to jsou betlémy dřevěné, ale také papírové, vyrobené z těsta, keramické, i z moduritu. Vzácný betlém pochází z místního farního kostela Jana Nepomuckého. Cenný je také „Horový betlém“, dřevěná plastika upravená polychromií, která pochází z původního kostela – vrchního, neboli horního – ve Štramberku, ze kterého podnes zůstala zachována jen dřevěná věž.

Neobyčejný je dřevěný betlém Josefa Cochlara z r. 1920, vznikl přímo ve Štramberku a nemá žádný přímý vzor, právě tím je velice vzácný. Podle něj zhotovil obdobnou technikou figurky pro svůj betlém Hofman. Ostatní betlémy mají figurky běžné produkce, které se sériově vyráběly a prodávaly kolem roku 1920.

Zvláštností některých betlémů je to, že si u nich Štramberáci dotvářeli pozadí se štramberským motivem – s typickou Trúbou. Tím jako by umisťovali narození Krista právě do Štramberku. Ostatně není to nic divného, vždyť Štramberk sám o sobě je kouzelný a ne nadarmo je označován jako „Moravský Betlém“.

(Pozn. Poslední výstava betlémů v Muzeu Zdeňka Buriana ve Štramberku se jako 14. ročník uskutečnila v roce 2008. )

Betlém Bystřice pod Hostýnem. Je umístěn v kostele sv. Jiljí v bystřici pod Hostýnem a je u něj text: „Rusavský valašský betlém, podle návrhu arch. Kl. Mayera, bystřického rodáka, provedli r. 1938 bratři Kotrbové v Brně, nákladem p. Ondruškové, která tím splnila přání svého manžela. Restaurovali St. Stanovský a Jar. Zel.“ Betlém je umístěný ve výklenku uvnitř chrámu. Je to kombinace vyřezávaných figurek. Chýše je ve stylu valašské lidové architektury. Domalované jsou stromové partie, na pozadí je vymalovaná krajina. V popředí je tradiční černoušek s kloboukem v klíně, který po vhození mince děkuje kýváním hlavy.Už více jak dva tisíce let si o vánocích připomínáme legendu o zrození Krista. Neobyčejnost prostého příběhu, v němž nad zlem vítězí láska, nás o tomto čase pokaždé znovu dojímá. Betlém má 25 lidských a 156 figur zvířecích. Mimo volka a oslíka u jesliček to jsou většinou ovečky. Nad jesličkami se vznáší anděl. Celý betlém je uspořádaný ve valašském stylu.

Hostýnský betlém. Členitý a barvitý betlém je v poutním barokním kostele P. Marie na Hostýně. Kolem 50 lidských a stejný počet zvířecích figurek 20 – 30 cm vysokých, vyřezaných ze dřeva, povrchově upravených polychromií, představuje biblický výjev narození Krista. Pastýři i králové spěchají pozdravit novorozeně a složit mu k nohám dary. Nad prostým chlévem se vznáší hvězda a anděl. Stupńovité členění zobrazuje idylu betlémské krajiny. Kolorit vánoc doplňují jehličnany, zdobené prostými ozdobami a elektrickými svíčkami. Milodary přijímá do klobouku s děkovným pokývnutím hlavy na jedné straně klasický černoušek, na straně druhé andělíček.

Hostýnský betlém je velmi starý, jeho historie se však nedochovala. „Dokumenty se ztratily v padesátých letech,“ uvedla jedna z řádových sester. „Všechny vyletěly komínem.“

Hostýnský betlém o každých Vánocích obdivují stovky návštěvníků, kteří denně zavítají do poutního chrámu.

Betlém z Dolní Bečvy. Zajímavé řešení má vánoční betlém, instalovaný v katolickém kostele, zasvěceném Svatému Antonínu, na Dolní Bečvě. Umístěním jesliček do kamenné jeskyňky, vyvýšené nad zbývající část souboru, jim dává dominující význam a zároveň ozvláštňuje celkové prostorové řešení betléma, situovaného v nevelkém výklenku po levé straně vstupních dveří. Kontrast samotných jesliček, letícího anděla i zářivé hvězdy, konečně také i lemující výzdoby v barvě svěží zeleně, je vůči šedi kamenné jeskyňky až ohromující. Zbývající část betléma, umístěna podstatně nížeji, nepostrádá žádnou z postav, které k betlému patří, zřetelně vyzařuje pokoru pastýřů i králů před velkým zázrakem zrození. Působivě do komplexu zapadá 23 keramických barevně zdobených figurek. Samotný výklenek, ve kterém je betlém umístěn, vytváří intimní prostředí pro modlitbu i rozjímání. Neschází ani nezbytná figurka černouška s kloboukem v klíně, který za každou vhozenou minci poděkuje pokývnutím hlavy.

Půvabný betlém v Zubří. Neobyčejně půvabný betlém zdobí o vánocích interiér kostela Sv. Kateřiny Alexadrejské ve valašské obci Zubří. Původní betlém pro zdejší kostel pořídil legendární Páter Alois Pozbyl v roce 1912, podnes se z něj dochovala pouze rozměrná stavba chléva, ale z vyřezávaných figurek, vysokých kolem 40 cm, žádná. Po r. 1938 byl po dva roky v kostele umístěn betlém papírový, chlév měl střechu ze slámy. Současný prostorový betlém s krajinou, navazující domalbou na pozadí, pochází z r. 1931 a poprvé byl instalován v r. 1942. Má celkem 58 vyřezávaných figurek vysokých kolem 15 cm a upravených polychromií. Prostorová stavba na ploše téměř 4 m čtvereční má nejníže položenou jeskyňku, ke které se sbíhají prostí lidé i králové s dary novorozeněti. Terén pak terasovitě stoupá k předměstským stavbám městečka Betléma, které splývají s domalovaným pozadím města i krajiny. Neschází pasáček s ovečkami, pramen, jezero, ani anděl nad obzorem a betlémská hvězda. V popředí má své místo nezbytný černoušek s kloboukem v klíně, který pokyvováním hlavy vzdává dík za každou vhozenou minci.

Vždy o vánočním čase chodíme obdivovat betlémy, staré i ty novější. Necháváme se opájet kouzlem vánoc, těch věčných návratů do dětství, kdy kouzlo vánočního stromku a betlému je nejživější a nejbarvitější.

Následují fotografie betléma z kostela sv. Jana Nepomuckého ve Štramberku a Štramberského betléma, vyřezaného Stanislavem Sochou.

Podnes se ten příběh o lásce a zradě dobře poslouchá. A nic na tom nezmění ani profesní kvalifikace kriminalistů, že se ve skutečnosti jednalo o zločince a kriminální činy. Život revoltujícího zbojníka Nikoly se stal legendou především díky spisovateli Ivanu Olbrachtovi. Románovou baladu „Nikola Šuhaj loupežník“ vydal Ivan Olbracht v roce 1933. Tehdy už měl za sebou docela slušnou řádku vydaných knih beletrie a nepřehlednou řadu novinových článků, fejetonů, polemik, kritik a reportáží.

Ivan Olbracht (vl. jm. Kamil Zeman; 6. 1. 1882 – 30. 12. 1952),  prozaik, novinář a publicista, syn spisovatele Antala Staška (vl. jm. Antonína Zemana, 1843 – 1931), působil jako redaktor Dělnických listů, Práva lidu aj. Jeho prozaická prvotina „O zlých samotářích“ přinesla do naší literatury nový pohled na společenské vyděděnce. Velkým motivem Olbrachtovy tvorby je touha po svobodě a snaha po spravedlnosti. Olbracht rovněž znamenitě překládal, především německé autory.

Z pobytu na Podkarpatské Rusi vytěžil Ivan Olbracht reportáž „Země beze jména“ (1932), ale zejména baladu o loupežníkovi Šuhajovi, který miloval Eržiku a kterého nakonec zradili a zabili nejbližší kamarádi.

Olbrachtova balada o Nikolovi je poutavá svým příběhem a výstižná svou pravdivostí. Jaroslav Sekera o ní ve své publikaci „Dar slova“ napsal: „Olbrachtův Nikola Šuhaj loupežník je kniha bojovná a kniha krásná.“ Čtenáře kniha upoutá od samého začátku až do konce. Kromě zboje je v ní také láska. A četníci moc dobře vědí, že nebezpečí, které Eržice hrozí, zraňuje Šuhaje přímo do srdce. Přesto Židé, kteří jsou rozhodnuti nenechat si tentokrát svou talmudskou moudrost jen pro sebe, radí četníkům: „Na Eržiku Šuhaje nechytíte. Ale chyťte ho na jeho kamarády. Zavřete Eržiku a pusťte kamarády!“ Pak už není daleko chvíle, kdy topůrko sekery zůstává ve stínu, kdežto na její čepeli pálí plné slunce a úzce broušené ostří bíle svítí a srší tisíci malými slunci. Když pak bylo po všem… „Vzduch páchl nahořklou vůní tlejícího lískového listí. Bylo velké ticho. Padal drobný déšť.“

Kdo navštíví Podkarpatskou Rus, roku 1919 připojenou k Československu, roku 1938 obsazenou Maďarskem, roku 1945 připojenou k Ukrajinské svazové republice, krajinu se svými poloninami nám stále blízkou srdci, obvykle neopomene vyhledat v Koločavě hrob Nikoly Šuhaje loupežníka. Ve svahu porostlém starou trávou jen zdobený kříž odlišuje jeho hrob od všednosti zániku v kraji chudoby, kopců a půvabných dřevěných kostelíků.

Téměř každá země má svého zbojníka, který se v průběhu času stal legendou. Slovensko má svého Juraje Jánošíka (1688–1713), který opustil císařskou armádu a vedl vlastní zbojnickou družinu, byl zajat a popraven. Jeho pověst se rozšířila i na Moravu, do Slezska, Polska a Ukrajinu.

Pánem Lysé hory byl legendární zbojník Ondráš, který začátkem 18. století nacházel v těžko přístupných skrýších hory bezpečný úkryt. Roku 1711 se stal Ondráš vůdcem zbojnické skupiny. Kamarádi na čele s Jurášem ho za slíbenou odměnu 100 zlatých zradili a zákeřně zabili. Namísto slíbené odměny byl Juráš láman kolem, jeho druh Polena a další dva oběšeni, tři zbylí dopraveni na galeje do Rjeky.

Pokud jde o Nikolu Šuhaje loupežníka, díky baladě Ivana Olbrachta není ani dnes téměř stoletá historie o tomto legendárním loupežníkovi zapomenuta.

Fotografie Bára Sobotková:

Dřevěný kostelík v Jasině. Romantické poloniny na Podkarpatské Rusi, na úpatí jednoho svahu se ztrácí neudržovaný hřbitov. Cedule koločavské krčmy připomíná četnickou stanici. Hrob Nikoly Šuhaje loupežníka v Koločavě.

Snímek starý dvacet let. Náměstí kteréhokoliv města v sychravý podvečer. Jindy by málokomu napadlo vytáhnout paty z teplého domova, pokud by právě nemusel, ale tenkrát bylo všechno jinak. Náměstí plné lidí. Z vlečky traktoru zaznívají hesla a neformální proslovy, prostřídané Masarykovou oblíbenou písní: „Ach synku, synku…“, ve které se tatíček ptá, oral-li synek a když zjistí, že nikoliv, protože se mu polámalo kolečko, nabádá, aby ho dal spravit s dovětkem: „Nauč se synku hospodařit“. Průvod s vlajkou v čele prochází okolními ulicemi a znovu se vrací na náměstí, které se už zanedlouho bude opět jmenovat „Masarykovo“, a vše se opakuje: hesla, proslovy, píseň o tatíčkovi a synkovi a potřebě naučit se hospodařit

Na železném stojanu pro jízdní kola zapalují lidé svíčky, symbol naděje. Jsou mezi nimi i děti, budoucnost národa. V tom sychravém listopadovém podvečeru roku 1989 jistě sotva chápaly vážnost situace. Dnes už jsou o dvacet let starší. Teď už jistě chápou, že v listopadu roku 1989 nazrál čas ke změně. K jedné z mnoha změn, které starší generace zažily. Možná by prsty obou rukou nepostačily, kolik jich už bylo. Těch nadějí. Nadšení. Sbírky na odstranění škod, napáchaných předchozím režimem. A především doufání, že tentokrát snad už opravu bude lépe, pokud ne materiálně (pokaždé všichni věděli, že se musíme nejprve uskrovnit, abychom se mohli mít lépe), tedy alespoň nepoznanou volností svobodného nadechnutí a vizí lepších perspektiv

Ono Masarykovo „Nauč se synku hospodařit“ nějak vyšumělo. A jaksi na zapřenou jsme se učili porozumět novému významu starých slov: tunel, je zhasnuto a ještě není rozsvíceno, neznám špinavé peníze, retroaktivity a další a další, které z nás utvořily národ s pofiderní minulostí, přítomností i budoucností. Snad není v silách člověka spočítat, kolik slibů bylo už vysloveno. Kolik bylo za těch desítek let promarněno nadějí.

Děti z listopadu 1989, zapalující svíčky naděje, jsou o dvě desítky let starší. Všichni jsme o dvacet let starší. Dočkaly se ty děti nadějí, ve které okolostojící dospělí tehdy doufali? Splnily se dospělým? Nebo se tehdejší činy a sny opět proměnily v bezcenné mince, které není líto poztrácet?

Nejsme starší jen my, zestárly také ohleděné tváře z televizních obrazovek. Už neplanou nadšením, ošuntěly, vyhasly. Vlastně nám ty stálice dávno nemají co říct. A měly snad kdy?

Tehdy v sychravém listopadu 1989 jako by celý prostor hořel novou nadějí. Ale to už je dávno, to už je tak zatraceně dávno…