Vážený pane Smejkale,

nemohla jsem se Vám dovolat. Posílám Vám článek, abyste viděl, jak vyšel. Doufám, že je vše v pořádku.

Svitavy – Jeden z hraničních kamenů z doby vlády Marie Terezie, který před více jak třemi lety společně s dalšími šesti zmizel z Javornického hřebene, tedy z hranice mezi Čechami a Moravou, se brzy vrátí na své místo. Kameník dokončil jeho opravu.

Nejkrásnější kámen z celé kolekce hraničních kamenů z roku 1754 je od konce minulého týdne uložený na Lesní správě ve Svitavách. „Dostali jsme zprávu od pana Mitáše z kamenické dílny, že je kámen připravený k odvozu. Dohodli jsme se s ním a zajeli pro něj,“ uvedl jeden z pracovníků lesní správy, kteří kámen z Pomezí dovezli.

Na zprávu o dokončení opravy čekali Jan Smejkal a Jaroslav Nesiba z Moravskoslezské akademie pro vzdělání, vědu a umění přes rok. Vloni v červenci převezli kámen z poloviny osmnáctého století do Pomezí. Víc jak dvousetkilový hraničník byl v kamenické dílně Přemysla Mitáše. Nežádoucí manipulace a rovněž zub času se podepsaly na jeho poškození. Podle předpokladu se měl kámen po několikatýdenním restaurátorském zásahu vrátit na své původní místo v lese nedaleko Kukle. Jeho oprava se ale o několik měsíců prodloužila.

„Několikrát jsme pana Mitáše urgovali,“ uvedli shodně oba muži, kteří se jako všichni členové moravskoslezské akademie rozhodujícím způsobem podílejí na renovaci, konzervaci, stabilizaci a dokumentaci hraničních kamenů mezi Moravou a Čechami. Na počátku července navštívili kameníka v Pomezí naposled. Kámen z dílny ale neodvezli.

Přemysl Mitáš zdržení zdůvodnil. „Nejprve jsem neměl všechny potřebné podklady, abych mohl pracovat,“ argumentoval Přemysl Mitáš. Chyběly mu údajně materiály, podle kterých by vzhled hraničníku zrestauroval. Jan Smejkal ale podotkl, že kameník dostal fotografie. „Jiná dokumentace než fotografie neexistuje a ty měl pan Mitáš k dispozici,“ vysvětlil.

Podle kameníka před samotným restaurováním pískovcový mezník několik měsíců vysychal. „Poté jsem musel provést neodkladné restaurátorské práce. Chybějící části jsem doplnil, celý kámen jsem naimpregnoval,“ uvedl v krátkosti Přemysl Mitáš. Každý technologický postup vyžaduje svůj čas. Netajil se však ani tím, že současně pracuje na zakázkách pro jiné historické objekty.

V současné době kámen čeká na svůj další osud ve skladu svitavské lesní správy. Když se Jan Smejkal a Jaroslav Nesiba nedočkavě blížili k jeho dveřím, sršeli nedočkavostí. Při pohledu na hraniční kámen je radost opustila. „Nedá se říci, že bychom byli nadšení. Představovali jsme si to jinak. Při pohledu na kámen uniká umělecký cit. Historická hodnota z kamene nevyzařuje, některé věci nejsou dokončené,“ poznamenal Jan Smejkal. Oba jsou rozčarovaní úrovní práce, za kterou Přemysl Mitáš dostal zaplaceno. „Nesrovnalosti v opravě kamene se budeme snažit s kameníkem dohodnout. Nedodělal znak korunky na část kamene, kterou doplnil, nevybarvil reliéf pod kardinálským kloboukem. Nedokonale zatmelené spáry by při zatečení a zamrznutí mohly popraskat,“ míní Jaroslav Nesiba.

Prostředky na opravu kamene poskytly Lesy České republiky, které jsou jeho majitelem. Hraničník i přes některé nedostatky poputuje již brzy na své místo na Javornickém hřebenu. Členové moravskoslezské akademie, historici i pracovníci lesní správy se shodují, že kámen patří jedině tam. Na místo původního stanoviště, tedy na hranici mezi Moravou a Čechami.

S pozdravem

Květa Korbářová

Svitavský deník

nám. Míru 28

568 02 Svitavy

Dostala jsem nesmírnou zlost. Obchodníci a reklamy z nás dělají blbce. Promiňte ten výraz, ale jinak se to ani nazvat nedá. V hypersupermarketu prodávají zázračné „bio francouzské“ kuře už po slevě za 160 Kč kilo, protože prý je vychované na farmě, kde pobíhalo po dvoře a bylo dokrmené cereáliemi.

Cereálie, dřív se tomu říkalo zrní! To se mi navíc spojilo s tvrzením jednoho našeho novináře, který napsal do Fragmentů článek, kde poznamenal, jak naše kuřata jsou namačkána v klecích a krmena antibiotiky. Tak, aby bylo jasno. Vím o čem píšu, protože jsem vysokoškolským vzděláním zemědělec, vyrostla jsem na dvoře mezi slepicemi, husami, kačenami, s kozami, koňmi, ovečkou. Když jsem dostala od rodičů výprask, tak jsem se šla vybrečet krávě na krk. Navíc celý svůj profesní život jsem pracovala v zemědělství, schvalovala porosty jako semenářský agronom, dohlížela na pracovníky „výkupáckých“ laboratoří, zda dobře hodnotí zrniny, pracovala u laboratorního stolu, psala metodiky pro laboratorní a technologické postupy při skladování obilí a výrobě krmných směsí, počítala receptury, navrhovala normy a posledních 10 let lovila na internetu všechno, co se týkalo výživy zvířat, potažmo lidí. Tak mi, prosím, věřte a přečtěte si tento článek, je to ve vašem vlastním zájmu.

Ano naše zemědělství bylo poznamenáno socializací, zcelováním pozemků v nevhodných podmínkách a nevhodnými terénními úpravami, ale to byly spíš výjimky a nebylo to všude. Staří sedláci moc dobře věděli, proč je ta mez tam, kde zrovna je. Celá krajina byla uzpůsobena tak, aby zadržovala vodu. Stejně tak zdravé lesy. Pro člověka je nejdůležitější vzduch, voda a půda. O jakosti vzduchu nemluvím, o jakosti vody a hlavně o jejím množství, které naší současnou krajinou jen rychle prohrne, taky ne a o půdě – o ornici – největším našem pokladu, to by bylo několik stránek málo. Při vstupu do EU jsme měli 120 % potravinovou soběstačnost. Tlak nadprodukce „starých“ členských států EU je tak vysoký, že i třeba v Rakousku, které si berou všichni za vzor hospodaření (viz pan dr. Cílek v nedělní Moravcově debatě) za posledních 15 let zaniklo 40 % malých farem, protože to ekonomicky neustály. Přitom v Rakousku není tolik „hypersuper“ nadnárodních řetězců, a tak každý obchodník musí koupit potraviny kolem sebe a ne je vozit přes půl Evropy, případně zeměkoule, a přesto to malé farmy ekonomicky vzdaly. Tvrdím, že naše zemědělství bylo na vysoké úrovni a plně konkurenceschopné, nebýt nerovných, přímo vražedných podmínek, které mu připravili naši politici.
Jela jsem nedávno po delší době autem po jižní Moravě. Na polích není nic jiného než ječmen, pšenice, kukuřice a řepka. Kde jsou lány vojtěšky, červeného jetele, řepy cukrové i krmné, hrachu, cibule, okurek, jahod, mrkve, bobu … Vždyť už se vůbec nedá sestavit osevní postup. Jaký vliv to má na strukturu půdy, jaký veliký splach je do potoků a řek. To ale není cílem mého článku. Nemáme už žádný dobytek. Jak dlouho mohli zemědělci vydržet výkupní cenu mléka za 5 Kč, když u nejlepšího chovatele se výrobní náklady na 1 litr pohybují k 8 Kč. Tak se podřezaly kravám krky. Chováme se přece ekonomicky! Stejně tak to skončilo u chovů prasat a drůbeže. Nemá kdo žrát jetel, a tak se nepěstuje a není chlévská mrva na hnojení, tolik potřebná pro zachování humusu a udržení vody v půdě, není kde zpracovávat cukr, není kde zpracovávat ovoce a zeleninu. První, co bylo zlikvidováno byla Fruta: v Modřicích, v Miroslavi, ve Znojmě, a cukrovary, kdo je prodal Francouzům? Na jednoho pracovníka v potravinářském průmyslu pracovalo v prvovýrobě, to znamená na poli, v průměru 8 lidí. Že jsou teď všichni na sociální podpoře a nevybereme tolik daní? To nevadí, zvedneme DPH! Že nám ubylo orné půdy o 250 000 ha, že máme na nejkvalitnější orné půdě (kde se pěstovala zelenina) logistická centra, hypersuper a sluneční kolektory, to nevadí, však to zaplatíme všichni v ceně energie. Nejhorší ovšem je, co jíme. A to musíme všichni.
Dám příklad maso. Už jsme potravinově soběstační na nějakých 60 %. Naše hospodářská zvířata nejsou krmena antibiotiky  minimálně 25 let a už tehdy se dávalo pečlivě pozor, aby to nekolidovalo s lidskými léčivy. Zvířata, která byla takto léčena, skončila povinně v kafilériích (státních!). Soudruzi při centrálním plánovaní měli málo devíz na dovoz nezbytných surovin, a proto se všechno do komplexních krmných směsí dávkovalo na spodní hranici, viz třeba fosfor, sója (bez P a bílkovin to prostě nejde). Veterináři v ČR kontrolují na všech jatkách vnitřnosti, játra, ledviny, kde se kumulují těžké kovy, mykotoxíny a objeví všechny průšvihy. Zato u dovozového masa, už mohou kontrolovat jenom svalovinu, protože vnitřnosti se k nám nedováží, a v ní jsou koncentrace škodlivin tak nízké, že je neobjeví. Hádejte, kdo snědl při ,,dioxinové“ aféře všechno německé maso? Bylo levné, že?

Nejhorší ovšem je, že všechno z dovozu, co se u nás zabalí, dostane EAN 859 a jsme u toho, nepoznáme odkud to je. Jedovatě podotknu „nejvíc kravínů, prasečáků a drůbežáren“ je v Praze! Jíme drůbeží maso z Brazilie, které tam nadnárodní řetězec koupil za 9,90 Kč za kg (zabalil jako Vodňanské kuře), hovězí z Argentiny za 19,80 Kč (krmené výhradně GMO sójou, která roste na místě čerstvě vyklučeného pralesa, tedy zelených plic planety), ale balené v Praze třeba pro Ahold! Marže těchto hypersuper je asi 48 % a to jsme nadávali za totáče Jednotě, že měla 12% marži.
Mléko, sýry – zdroj vápníku. V polovině sýrů jsou analogy (jsou 3 x levnější než tvaroh). Mám to dál rozvádět? Co se stalo s naším tvarohem? Už z něj buchty neuděláš! Ve všem je nacpaný modifikovaný škrob a případně vláknina, aby zadržovaly vodu. Kde jsou naše kvalitní sýry? Co s nimi udělal francouzský majitel Želetavy? Jogurty nejsou jogurty, ale nabarvený, navoněný ochucený škrob. Vezměte rozum do hrsti, jogurt je jen to, co má v názvu jogurt (přikázáno EU). Žádné Dobré mámy, Activie, či jak se to všechno jmenuje. Žádný problém, však všechen chybějící vápník, hořčík, atd zakoupíme v lékárnách!

Díváte se občas v televizi, jak vaří špičkoví kuchaři: Ital v kuchyni, Zdeněk Polreich? Používají zásadně „prvotní“ suroviny. Rovněž s tuky je to všelijaké. Kolik si myslíte, že člověk jako zvíře snědl olejnatých semen? Zato jedl sádlo a pil syrové, nehomogenizované tedy plnotučné mléko, ale také se hýbal! Olivový olej, panenský, ano! Ale jen do tří měsíců po vylisování, to už jej „hypersuper“ přivezou k nám. Nejkvalitnější olej je čistý řepkový, dostanete jej ale koupit? Omega mastné kyseliny největší nesmysl, ty naopak zacpávají cévy a způsobují záněty. Najděte si nejnovější výzkumné zprávy o cholesterolu, ale ty sem snad ještě z USA nedorazily.

To, co je jinde už dlouho v potravinářství zakázané, tak u nás se o tom ani nemluví. Přeskočím chleba – o hrůzo, naše základní potravina. A to jsem se ještě netrefovala do tekutin, které nám obchod nabízí. Hromady PET lahví. Podívali jste se někdy na obsah ovocného podílu? Že bifenily pronikají z obalu dovnitř do obsahu? Že oxid uhličitý v sycených vodách je znečištěn příměsemi? Že nejkvalitnější voda je z vodovodního kohoutku. Že dlouhodobé pití minerálních vod je nepřirozené. Člověk jako zvíře pil povrchovou vodu. Chcete pokračovat?

Letos je v naší republice zasázeno jen 30 000 ha brambor a lékaři naříkají, že málo jíme brambory (zdroj draslíku a vitamínu C). Dříve jsme jich snědli téměř třikrát tolik. Jistě, přestala jsem kupovat brambory také, ne protože jsou drahé, ne protože jsou odněkud z Tramtárie, ale protože jsou zelené, skladované na světle a tudíž jedovaté a karcinogenní. Jak může někdo nabízet zelené brambory, vždyť se to nesmí dávat ani dobytku? Upozorňovala jsem paní vedoucí našeho Alberta tady na sídlišti, ať ty zelené brambory vyhodí. Ano provedla to, ale dnes už jsou tam zelené zase, protože na světle zezelenají už za tři dny.

A ještě abych nezapomněla na ty klece. Brojleři u nás rozhodně v klecích nebydlí, ani chovné kuřice. Bydlí v nich nosnice a jim předepisuje EU velikost klecí. Myslíte si snad, že jinde v EU se klece nepoužívají?

Tááák už jsem si notně zanadávala, a tak končím.

Maria Saláková

Jestliže jsme si loni při vlajkové účasti na „Slavnosti bratrství Čechů, Moravanů a Slováků“ na vrchu Velká Javořina v Bílých Karpatech říkali, že horší počasí už v červenci být nemůže, příroda nás letos přesvědčila, že může! Loni foukal silný vítr, poprchávalo a bylo chladno. Letos foukal ještě silnější vítr, vytrvale pršelo a chladno bylo také.

Z Brna jsme jeli dva – předseda strany Moravané, Milan Trnka, a já. Celkem bez problémů jsme dorazili na místo srazu v Hrabině. Ozvali se nám naši přátelé Jindra Žaludek a Vladimír Olšanský ze Zlína, kteří rovněž směřovali do Hrabiny. Domluvili jsme se že pojedeme ke Kamenné boudě. Měli jsme před nimi trochu náskok a do Hrabiny nikdo jiný nedojel. Pokračovali jsme po lesní cestě asi 3 km ke Kamenné boudě.

Stav lesní cesty byl čím dál horší. Podstatně se změnil oproti roku 2010. Kličkovali jsme mezi hlubokými děrami a výmoly. U Kamenné boudy nebylo ani živáčka. Jindy plné parkoviště bylo prázdné a navíc na něm byly hromady štěrku. Zvažovali jsme, jestli má význam jít nahoru za trvalého deště pěšky. Nakonec jsme se rozhodli, že se vrátíme na silnici a pojedeme na Javořinu přes slovenskou stranu. Zavolali jsme Zlíňákům, že se vracíme a dali si sraz ve Strání. Při cestě zpátky jsme zůstali viset na kamenném hrbu uprostřed cesty. Naštěstí netekl ani olej ani benzín, tak jsme mohli pokračovat v jízdě.

Ve Strání jsme se setkali se Zlíňáky a pokračovali společně přes Slovensko pod vrchol Velké Javořiny. U Holubyho chaty už byla slovenská policie a přijížděla další auta. Vytrvale pršelo. Zůstali jsme v autech a chvíli čekali. Pak jsme uviděli další moravské vlajky a nálada se pozvedla. Z postav pod deštníky se vyklubali naši staří známí spolubojovníci v nepohodě: Mik (Miloš Kovář) se svými dvěma dcerami a Pepa Cicálek s manželkou. Oblékli jsme si všechny svršky, zahalili se pláštěnkami a vyrazili jsme na vrchol k památníku. Nepohoda nás natolik sblížila, že jsme ani moc nevyčítali Zlíňákům odlišnou moravskou vlajku (trikolóru s modrým pruhem).

U památníku jsme byli první spolu s redaktorem týdeníku Nové Slovácko, Antonínem Vrbou, který nás také postupně zpovídal a natáčel. Byl překvapený, že jsme v takovém počasí vážili cestu z různých koutů Moravy, abychom demonstrovali existenci Moravanů a připomněli všem, že jsme na moravsko-slovenské hranici a že se zde od poloviny 19. století setkávali Slováci s Moravany. Vladimír Olšanský položil k památníku základní kámen moravské samostatnosti.

„Je skoro 9 hodin a ještě žádný politik tu není, ani slovenský – ani český, akorát Moraváci sú tady“, komentoval redaktor Vrba nedochvilnost politiků.

Vzápětí přijel župan Trenčínského samosprávného kraje a byl zklamaný , že tam ještě nikdo z oficiálních osobností není. Asi s 10-ti minutovým zpožděním přijela kolona vozidel se zástupci tzv. „české“ strany, tedy představiteli moravských krajů, které sousedí se Slovenskem. S nimi přijeli zástupci sdělovacích prostředků. Byli tu zástupci Jihomoravského kraje v čele s hejtmanem Michalem Haškem a Zlínského kraje v čele s hejtmanem Stanislavem Mišákem. Představitelé české ani slovenské vlády nebo parlamentů se tentokrát nedostavili. Po slavnostním aktu položení kytic a věnců, zazněly hymny (česká a slovenská) v podání pěveckých sborů. Pak zmizeli politici ve svých vozech a odjeli dolů k Holubyho chatě.

Několik se jich ještě zdrželo, včetně místopředsedy Senátu ČR, Zdeňka Škromacha. Strávili jsme s ním několik minut v družné debatě. „ Já se taky cítím Moravanem“ prohlásil Zdeněk Škromach při rozhovoru s naším předsedou Milanem Trnkou.

„Sejdeme se dole“, nepřímo nás pozval k dalšímu pokračování debaty dolů pod stany. Zapěli jsme píseň „Jsem Moravan“ a vydali se směrem dolů. Po cestě jsme potkali ještě Tondu Růžičku, který měl problémy se spoji, ale na Javořinu statečně dorazil.

Sešli jsme k chatě, ale místní restaurace byla tak nabitá, že jsme to vzdali. Ještě jsme podebatovali s místními lidmi, Slováky i Moravany, kteří nám vesměs projevovali sympatie. Byli jsme ale tak promočení a zmrzlí, že jsme už k dalším debatám neměli chuť. Když jsme došli k autům, Milan vylil vodu z bot, nasedli jsme a vyrazili směrem k domovu.

Na jakou tradici Slavnost bratrství Čechů a Slováků na Velké Javořině navazuje? Na tradici setkávání Slováků s Moravany cca od roku 1845 do roku 1968, nebo na tzv. tradici z dob komunismu od roku 1968 do dnešní doby?

Morava je historicky země rovnoprávná s Čechami i se Slovenskem, jen je momentálně součástí České republiky, stejně jako bylo ještě nedávno Slovensko. (I když název zněl Československá republika). Slováci i Moravané byli v historii součástí různých států a soustátí, přesto si k sobě našli cestu právě na Javořině.

Několik faktů:

Bylo to setkávání Slováků s Moravany ještě v době Rakousko-Uherska (od roku 1845), částečně po 1. světové válce (1924) – viz výzva: „Nahoru na Javořinu, tam se opět utvrdí Slovák s bratrem Moravanem na historickém místě!“

a částečně po 2. světové válce (1. září 1945): „Slováci si po šestiletém násilném odloučení chtěli podat ruky s bratry Moravany, odvalit hraniční kámen a podívat se z vrchu na svůj rodný kraj.“ (pramen: Ján Kedro – Jan Šimoník „Spod Javorničky štyri chodníčky“, 1968)

Po roce 1968 už byli Moravané „nahrazeni“ Čechy a tak je to dosud…

Ale zpět na Velehrad 2011. Opět zde byla Lívia Klausová, manželka prezidenta republiky, ale tentokrát v doprovodu ministra práce a sociálních věcí za TOP09, Jaromíra Drábka (ze známých důvodů už ne, jako dříve, v doprovodu představitelů KDU-ČSL). Opět se v předvečer státního svátku konal „Koncert lidí dobré vůle“ a opět bylo kolem prostranství před bazilikou plno stánků.

Přece se ale letošní Velehrad od předcházejících ročníků něčím lišil. Od roku 2007, kdy Moravané navštěvují tyto slavnosti s moravskými vlajkami, poprvé celebroval mši jako hlavní celebrant domácí arcibiskup olomoucký a metropolita moravský, Mons. Jan Graubner. (V předcházejících ročnících byl hlavním celebrantem papežský nuncius a koncelebroval arcibiskup pražský. V loňském roce, kdy nám otec arcibiskup Mons. Jan Graubner posvětil moravskou vlajku, byl hlavní celebrant kardinál Miloslav Vlk, emeritní arcibiskup pražský, kazatel: Mons. ThL.ic. Dominik Duka OP, arcibiskup pražský). V homilii se brněnský biskup Vojtěch Cikrle zaměřil na svátost křtu. Jako pohlazení působil projev slovenského biskupa, který v souvislosti se soluňskými bratry vzpomněl „národ slovenský, moravský a český.“

Celkový pohled na letošní oslavy je příznivý. V místě srazu, u archeoskanzenu, se kromě starých harcovníků objevili noví lidé, noví bojovníci obnovující se moravské země. Všem patří dík za to, že obětovali svůj čas a pohodlí proto, aby zavlály moravské vlajky před 25 tisíci lidmi a televizními kamerami v den největšího moravského svátku na Velehradě.

A že ty vlajky byly tentokrát vidět, nám potvrdili naši příbuzní a známí, kteří mši sledovali u televizních obrazovek.

jako každoročně, i letos Vás zveme k oslavě moravského národního svátku a k účasti
na Slavnostní poutní mši na Velehradě. Velehrad je pro Moravany symbolem moravské
státnosti a symbolem příchodu slovanských věrozvěstů sv.Cyrila a Metoděje na tehdejší
Velkou Moravu. Tato akce byla postupem času značně zpolitizována a je prezentována
jako Dny dobré vůle, organizované českou politickou reprezentací, za účasti ČT a Českého
rozhlasu. Prokažme svou účastí a moravskými vlajkami, že si Velehrad nedáme vzít.

Zveme Vás tedy na:

Vlajkovou účast Moravanů
při slavnostní poutní mši
na Velehradě

konané u příležitosti Národní poutě a moravského národního svátku,
1148. výročí příchodu slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje na Moravu.

Mše svatá se uskuteční v úterý 5.července 2011
na nádvoří před bazilikou na Velehradě,
v době od 10:30 do 12:00 hod.

Sraz účastníků bude v 8:30 – 9:15 u Archeoskanzenu Modrá, asi 1km po silnici
východně od baziliky, směrem na Uherské Hradiště. Odchod s vlajkami na nádvoří
před bazilikou bude v 9:15.

Bližší informace: Ing.Zdeněk Zbožínek, e-mail: z.zbozinek@seznam.cz, Tel.: 605 232 061

Poznámka redakce (BF): 5. červenec je významný den pro všechny Moravany, ti kteří nepojedou na Velehrad se mohou účastnit dalších shromáždění po celé Moravě.

Blíží se sčítání lidu, domů a bytů, které proběhne v České republice i v celé Evropě ve dnech 25. a 26. března 2011. Politická strana Moravané pořádá každoročně začátkem března pochod, který je upomínkou na první novodobé sčítání moravské národnosti a na výročí národního obrození Moravanů, které se naplno projevilo při březnovém sčítání lidu v roce 1991.

Letos tak slavíme 20. výročí tohoto významného mezníku v moravských dějinách. Pochod k Českému statistickému úřadu měl být původně protestem proti formě sčítacích archů, kde nebyla předtištěna moravská národnost, přestože asi polovina připomínek došlých na ČSÚ na jaře roku 2009, obsahovala požadavek, aby předtištěna byla. Moravané mají totiž zkušenost, že i když se v minulosti přihlásili ke své národnosti, tato byla často zahrnuta pod národnost českou, na základě společného jazyka, což je přežitek nacionalismu 19. století. Nehledě na to, že ještě v roce 1910 byl na Moravě sčítán „obcovací“ jazyk moravský. Při letošním sčítání nebude národnost předepsána, každý má možnost vyplnit kolonku podle svého cítění, což se dá chápat jako demokratická svobodná volba, kdyby ovšem v uplynulých 100 letech nedošlo k odnárodňování a asimilaci moravského obyvatelstva do českého národa. Většina obyvatel Moravy se už necítí být Moravany, ale Čechy.

13. ledna 2011 došlo ke schůzce předsedy strany Moravané, Jiřího Novotného, s představiteli Českého statistického úřadu, místopředsedou Ing. Stanislavem Drápalem a tiskovým mluvčím projektu SLDB 2011, Ondřejem Kubalou. Výsledkem této schůzky byla dohoda, že moravská národnost i moravský jazyk budou mít svůj kód. Tento kód zajistí, že nebude možno zaměnit národnost moravskou za českou a mateřský jazyk moravský za český.

Vzhledem k této dohodě se změnil i původně plánovaný ráz pochodu, který byl změněn na manifestační a jehož účelem teď byla spíše informace občanů, že se mohou zcela legálně přihlásit ke své moravské národnosti a ke svému moravskému mateřskému jazyku a tato skutečnost nebude nijak zmanipulována.

Sešli jsme se v sobotu 5. 3. 2011, v parku na Moravském náměstí v Brně, v počtu asi 100 lidí . Mnozí nás přijeli podpořit ze vzdálenějších měst a obcí, za což jim patří velký dík. Byli tu Moravané z Mohelnice, Valašska, Pardubicka, Hodonínska i Břeclavska. Co se týče organizací, kromě členů a příznivců strany Moravané, tu byli naši přátelé z Moravské národní obce, Moravského národního kongresu, Mladých Moravanů a jiných. Akce byla průběžně dokumentována přítomnými zástupci sdělovacích prostředků. Pod dohledem pořádkové hlídky dvou policistů jsme se pod moravskými vlajkami v průvodu, v poklidu přesunuli k budově ČSÚ na Jezuitské ulici. Zde byly proneseny projevy, týkající se nadcházejícího sčítání lidu s apelem na moravskou národnost. K lidem promluvil předseda strany Moravané, Jiří Novotný, předseda Moravské národní obce, Ing. Jaroslav Krábek a regionální zástupkyně ČSÚ v Brně, paní ředitelka Mgr. Dagmar Pospíšilová, která ve svém projevu potvrdila stanovisko ČSÚ o tom, že se občané mohou svobodně hlásit ke své moravské národnosti a ke svému moravskému mateřskému jazyku a tyto údaje budou samostatně a nezaměnitelně sčítány. Její projev byl odměněn potleskem. Na závěr přednesl své básně náš moravský básník Antonín Růžička. Svými vlasteneckými básněmi vzbudil velký zájem a mnozí si jejich text vyžádali.

Brno 18. 1. 2011.

U příležitosti výročí 600 let od úmrtí významného moravského panovníka, markraběte moravského a krále římského, Jošta Lucemburského, uspořádala strana Moravané pietní akt, v úterý 18.1.2011, v kostele sv. Tomáše v Brně. Shromáždění se zúčastnilo asi 30 našich členů, příznivců a členů jiných promoravských organizací. Naši akci podpořili svou účastí také dva zástupci MS Koruny české Brno, v čele s dr. Luďkem Šubertem. Účastníci položili na hrobku markraběte Jošta kytice a zapálili svíčky. S proslovem vystoupil brněnský historik PhDr. Jiří Adámek. Hovořil o jednom z nejvýznamnějších období v historii Brna a Moravy, seznámil nás s životopisem tohoto vládce Moravy, který se svými vlastnostmi a schopnostmi téměř vyrovnal svému strýci, Karlovi IV. Po svém zvolení římským králem, byl Jošt moravský nadřízený i králi českému. Nebýt jeho předčasné a záhadné smrti 18.1.1411, je velmi pravděpodobné, že by z Brna učinil nejen centrum Moravy, ale také centrum celé křesťanské římské říše.