Kontroverzní obchodní dohoda ACTA (Anti-Counterfeiting Trade Agreement – obchodní dohoda proti padělkům) si klade za cíl bojovat proti šíření nelegálních kopií a padělků ať už se jedná o filmy, hudební tvorbu, léky, oděvy, elektroniku či kopie různých programů.

Ve skutečnosti se však pod záminkou obrany duševního vlastnictví skrývá dohoda, která umožňuje narušení svobody jednotlivce. I přes některé pozitivní body obsažené v této dohodě, jako je rozvoj mezinárodní spolupráce, snaha o vytvoření mezinárodně-právního prostředí v oblasti ochrany duševního vlastnictví nebo boj s padělky, považujeme za nepřijatelné zavádět kontroly digitálního obsahu na hranicích v případě pouhého podezření a stejně tak je podle nás neakceptovatelné blokování serverů, neboť to může znamenat cenzurování internetu s omezením svobodného přístupu k informacím. Tato část dohody může být v budoucnu využívána vládnoucí mocí k omezování opozičních politických stran a hnutí čí k omezování chodu občanských sdružení. Stejně tak je možné prostřednictvím této dohody omezovat konkurenční společnosti. Jak člověk může na hranicích prokázat legální nabytí všech dat? Přitom je pravděpodobnost, že by tento krok přispěl k omezení šíření nelegálního obsahu, téměř nulová.

Politická strana Moravané se hlásí k otevřeným svobodným programům, podporuje jejich využití na úřadech a je pro svobodný přístup k informacím. Proto jakékoliv snahy, které povedou k omezování a kontrole internetu ze strany vlády, odmítáme.

Politická strana Moravané se dívá skepticky na současný spor ohledně chystaného návrhu vysokoškolského zákona. Jistě, školné by mohlo značnou část studentů dostat do dluhové pasti a tak jako akademici se stavíme proti zavádění tzv. rad vysokých škol, které mají omezit roli školních samospráv. Na druhou stranu souhlasíme se záměrem ministerstva školsví, mládeže a tělovýchovy změnit status profesorů a docentů z doživotních titulů na funkční místa na jednotlivých školách. To by podle nás umožnilo uvolnění sil pro skutečnou vědeckou práci, neboť dnes jsou vědečtí pracovníci svazováni plněním formálních podmínek docentur.

Současná debata však zcela opomíjí hlavní problém vysokoškolského vzdělání a vědy. Tím je zmasovění a formalizace vysokých škol a vědy. K tomuto vývoji přitom přispěly obě strany současného sporu – ministerstvo, které nastavilo podmínky, a vysoké školy, které těchto podmínek velmi krátkozrace využily. Přitom zainteresovaní disponovali tzv. výhodou zaostalosti, neboť mohli využít zkušeností ze západoevropských zemí, kde k tomuto zmasovění vysokoškolského vzdělání došlo v 60. letech 20. století. Nestalo se tak a akademické prostředí tak přestalo plnit funkci jakési pojistky před negativními jevy ve společnosti. Naopak těmito jevy bylo samo zasaženo.

Výsledkem je pak stav, kdy 60 % populačního ročníku studuje na vysoké škole, kdy se kvůli tomu snižuje význam středních škol a kdy hrozí, že absolventi nebudou mít práci. Akademická sféra k tomuto mlčí, protože z této situace profituje, a vládnoucí třídě to zase vyhovuje proto, že studenti se nepočítají do míry nezaměstnanosti, a také proto, že jsou tak korumpováni intelektuálové, kteří dosud byli vždy jedním z center odporu vůči mocným. Za této souhry se potom proti takové politice ozývají jen jednotlivci. Připomeňme například rakouského filozofa Konrada Paula Liessmanna. Ten v knize Teorie nevzdělanosti hovoří o prázdnotě tzv. vzdělanostní společnosti, o destrukci obsahu vzdělání, o povrchnosti kvantifikace vědecké práce a shánění grantů a především o tzv. inflaci vzdělání – čím větší části obyvatelstva je poskytnuto vysokoškolské vzdělání, tím menší má hodnotu. Při tom poukazuje na absenci odporu vůči těmto jevům mezi akademiky. V obdobném tónu píše brněnský rodák Milan Kundera v románu Nesnesitelná lehkost bytí o miliardách slov chrlených univerzitami, o vršení listů papíru, které si nikdo nepřečte, o zániku kultury v kvantitě, o moři písmen, která nemají žádnou hodnotu.

Moravané se hlásí k těmto nemnoha odvážným a ve svém programu se zasazují za zachování či obnovu jedinečnosti vysokých škol. Hodláme zrušit hodnocení vědeckých pracovníků na základě počtu získaných externích grantů, citací a impact factoru, což jsou podle nás jen prázdná čísla, jež nemají s kvalitou nic společného. Chceme omezit roli bakalářského studia, jež vede ke znehodnocování univerzit i středních a vyšších středních škol.

Především ale zrušíme systém financování vysokých škol, který je založený na počtu studentů. Ten totiž vede jen k nafukování tohoto sektoru. Pro jednotlivé obory by podle našeho názoru měl být zaveden početní limit studentů, tzv. numerus clausus, tak jak je tomu v Německu, v některých kantonech Švýcarska a ve Finsku.

Ano, chceme návrat k tradiční, osvědčené roli vysokých škol a vědy a nikoli štvanici v rámci nejrůznějších žebříčků. Stavíme se proti módním trendům, ať už vycházejí z bruselských či pražských úřednických kanceláří nebo ze samotného akademického prostředí. Uvažujeme dlouhodobě, neboť význam vzdělání se projevuje v dlouhodobé perspektivě.

Moravskou národnost jakou svou druhou národnost při sčítání lidu uvedlo 108 443 lidí. Je zřejmé, že budoucnost Moravy není lhostejná 630 897 lidem, kteří se za svou rodnou zem nestydí a nebojí se ji uvést při sčítání. Toto číslo představuje téměř 66% nárust oproti sčítání před deseti lety. Děkujeme.

Pro stranu Moravané jsou tato čísla výrazným povzbuzením při naší práci pro Moravu.

Dnes, kdy se začínají prosazovat zákony na cenzurování internetu, není jisté zda a jak dlouho bude Hlas Moravy vycházet v této podobě, možná bude nutné nasadit lety prověřené metody, způsoby práce a šíření samizdatu. Když si představím, že budu muset ručně přepisovat texty přes pět kopíráků, potom je rozvážet na kole po celé Moravě, mám oprávněné pochybnosti o tom, jestli ještě budu na Hlasu Moravy pracovat. Tož tak.

Není to dlouho, co jsem seznamoval čtenáře Hlasu Moravy s názorem amerického investora Roberta Kyiosakiho, že americký dúchodový systém je obrovským ponziho schématem tj. systémem připomínající tzv. letadla čili finanční hry, jen tu účastník neshání další nebožáky pod sebe do struktury a tento systém my v ČR nadšeně zavádíme, zatímco po Evropě vesměs kolabuje.

Na níže uvedeném odkazu se dá teoretické navýšení k dúchodu spočítat a jsou to opravdu horentní sumy, konkrétně muži narození 1950 a 1960 při příjmu 10.000 hrubého si snižují dúchod o cca 50,-Kč, při 20.000 už vydělávají cca pěkných 200,- až 250,-Kč měsíčně navíc. Nebojte se, nehodlám v tomto duchu pokračovat, ať si každý tu kalkulačku vyzkouší dle svého uvážení (internetová adresa je http://spoctiduchod.mesec.cz), jde mi o něco jiného. Pravda ten kalkul je učiněn pro málo ziskovou konzervativní strategii, ale i zde, ač je nižší, hrozí riziko propadu a ztráty investice. Dalším problémem je, že ta částka z prúběžného pilířa se bude každoročně navyšovat, aby kopírovala inflaci, těch uvedených 250,-Kč sežere prúměrná 2,5% inflace hned 1. rokem, a pak bude reálný příjem ve srovnání s nedezertérem z 1. pilířa klesat a klesat.

Lidem s vyššími příjmy ten rozdíl asi vyjde zajímavěji, ale i tak inflace pújde proti nim, pokud opt-out provedou. Osobně si dovedu představit o dost spolehlivější systémy a u nás dostupné, jak se zabezpečit na stáří.

Ke střední Evropě neodmyslitelně patří aleje. Jsou výrazem promyšleného komponování krajiny a šetrného přístupu člověka k okolí. U nás jsou typické především pro Horácko. Z necelých dvou set památných stromořadí v České republice je jich pouze v okresech Jihlava a Třebíč celých 24. Připomeňme jen stromořadí u Třeště nebo Haugwitzovu alej u Dalešické přehrady.

Po roce 2006 začaly krajské správy silnic stromořadí plošně kácet a kvůli tomu padly stovky zdravých stromů. Argumentuje se tím, že stromy zapříčinily mnoho dopravních nehod, přitom se ale opomíjí přínos alejí k bezpečnosti dopravy. Stromořadí totiž působí jako větrolam, omezují víření prachu z polí a snižují riziko vytváření sněhových jazyků. Dále řidičům usnadňují orientaci v noci, za deště nebo v mlze. Navíc lze na těchto úsecích zvýšit bezpečnost provozu prostřednictvím mnohem šetrnějších opatření, jako jsou bílé nátěry kmenů, odrazky na stromech či svodidla.

Proto jsme přesvědčeni, že není nutné sahat k tak radikálním krokům, jako je kácení celých alejí. Požadujeme také posílení ochrany dřevin rostoucích mimo les s tím, že je nezbytné zrušit výjimky silničářů a správců toků, kteří smějí kácet stromořadí a břehové porosty bez povolení orgánů ochrany přírody.

Upozorňujeme rovněž na politiku okolních zemí, které stromořadí chrání, ba dokonce je rozšiřují. V Braniborsku musí být za každý pokácený strom vysazen jeden nový, v Meklenbursku-Pomořandsku jich může být vysazeno i víc. Vláda Severního Porýní – Vestfálska pak od roku 2006 vysadila 70 nových alejí.

Možná to není náhoda, že zatímco německé zemské instituce krajinu chrání, krajské orgány u nás zaujaly zcela opačný postoj.

Chtěl bych říci svúj subjektivní názor k tomu, že se údajně rozešli Češi a Slováci, protože Masarykův projekt po 1000 letech odloučení nemohl fungovat, bla, bla. Řekněme si, jaký byl rozdíl mezi Českými zeměmi a Slovenskem na konci vlády jedné strany. V roce 1918 vstupovalo Slovensko do ČR jako hospodářský outsider, až komunisté v něm provedli v 50. letech rozsáhlou industrializaci, v českých zemích byl průmysl v podstatě vybudován už za Rakouska a 1. Republiky s výjimkou pár velkých podnikú. Navíc byl na Slovensku zbrojní prúmysl, který pravdoláskaři začali okamžitě demontovat, ať už ze skutečně etických dúvodú, či spíše ve snaze pomoci západním firmám k púvodně našim trhúm. Klausova klika se chystala provést ekonomickou terapii šokem, což by zřejmě slovenský prúmysl snesl húř než český. Tudíž Slováci měli obavu z klausovského šoku a Klaus zas na druhou stranu asi tušil, že v jeho Zbytkovém Státě mu jeho privatizace pújde snáz. Je zajímavé, že ve světě se o rozdělení republiky mluvilo už pár let před námi. Říkávám, proč Praha pustila Slovensko, protože korunovod vedl na východ, proč si drží Moravu, protože korunovod vede na západ.

Nic z toho nebo nic podobného, pro česko-moravské vztahy neplatí, nicméně stav, kdy České země jsou autoritativně centralisticky spojeny do jedné, místo funkčního zemského zřízení, jež tu bylo za 1. republiky, nebo toho, jež možeme vidět v sousedním NSR a Rakousku, je výhodný toliko pro hlavní město a vyvolává logický odpor odstředivé tendence a touhu po samostatnosti. Žijeme v nejhorším centralismu, při pohledu několik set let zpátky, srovnatelný by byl toliko s tím komunistickým z let 1949-1960, ale to správa státu neměla nad 14 nesmyslnými pidikraji nádstavbu ještě absurdnějších regionú soudržnosti.

Masaryk na adresu Československa řekl, že státy se udržují těmi ideami, jimiž vznikly, těch je ovšem Klausúv Zbytkový Stát prost, je prázdný, pomáhá si vykrádáním Československa, které zrušil. Zbývají dvě idey, idea samostatné Moravy, která by nebyla tím nejmenším a nejnevýznamnějším státem v Evropě a idea spolkového státu a samosprávné demokracie. Spolkový stát by snížil kompetence ústředí, tudíž by vyloučil apriori excesy, kterých se kalouskovci dopouští, ústředí by dostávalo část daní vybraných na zemských úrovních, nikoli všechny, aby je pak MF dotovalo žebračenkou. V této variantě bych navrhoval Prahu jako třetí spolkovou zemi, podobně jako jí je Vídeň.

Na okraj bych se zmínil ještě o jedné hrúzné ekonomické praxi v ČR, firmy, a to hlavně ty zahraniční, podnikají rúzně po celém území, ale ekonomicky se tváří, že jsou z Prahy, kde mají ředitelství a kde daní.

Politická strana Moravané odmítá plán ministerstva práce a sociálních věcí na zrušení dětských center, jež byla dosud nazývána jako kojenecké ústavy. Tato centra se věnují nejen opuštěným dětem do tří let, ale také dětem těžce postiženým. Tyto děti nemohou být v domácí péči a potřebují nejrůznější přístroje a lékařskou péči. Nemocnice jsou určené pro léčbu akutních stavů a ústavy sociální péče zase poskytují pouze sociální služby. Jedinými zařízeními schopnými a ochotnými poskytovat takovou péči jsou dětská centra.

Obdobně ministerstvo plánuje rozmístit opuštěné děti z dětských center v pěstounských rodinách. Jenže pěstounů je málo a není jisté, zda budou včas nalezeni.

Ministerstvo tedy chce zrušit fungující instituce, aniž by za ně mělo náhradu. To považujeme za nepřijatelné a podporujeme proto petici manželů Zabystrzanových z Třince za zachování zařízení nazývaných kojenecké ústavy.

Dnes, 18. 12. 2011, zemřel exprezident Československé a později České republiky. Dle absence jakýchkoliv komentářů na tomto fóru (pozn. redakce: forum strany Moravané), v řadách Moravanů toto událost nevzbudila větší zájem. Média v České republice však k této události spustila gigantickou kampaň a v podstatě se pro ně zastavil ostatní svět a samozřejmě i část veřejnosti se přidala k této kampani. Nehodlám se nést na mediální vlně a jít z většinou a oplakávat tady zesnulého. Chci se nezaujatě podívat na Havla jako politika a člověka z pohledu nás Moravanů. Zemřel člověk, který údajně svůj život zasvětil boji za lidská práva. Jak tedy tento člověk, politika a hlava státu bojoval za naše práva? Asi nejznámější jeho výrok k otázce práv Moravy a Moravanů je ten, že „Morava bude mít tolik samosprávy, kolik si sama vybojuje“, tedy přeloženo z diplomatického jazyka, nečekejte, že bych já cokoliv pro Moravu někdy udělal. A také opravdu se o Moravu nijak nezasadil a aktivně se tak podílel na pokračování křivdy spáchaného komunistickým režimem.

Nechci ani moc rozebírat jeho roli a zásluhy při tzv. sametové revoluci, asi je všem jasné, že o změně režimu bylo rozhodnuto v Moskvě a nikoliv v pražských ulicích. Každopádně, byl Havel zvolen prezidentem jednomyslně jen jednou a to komunistickým parlamentem v roce 1989.

Dnes by se měl Havel setkat na pravdě boží s naším mučedníkem Boleslavem Bártou, který položil za pravdu a lásku ke své zemi to nejcennější, svůj život, za okolností dodnes zcela nevysvětlených. A co se tenkrát vlastně stalo. Psal se rok 1991 a vrcholila jednání o uspořádání Československa a obnově Země moravskoslezské. Václav Havel Doc. Bártu pozval na setkání představitelů politických stran a předsednictev národních rad do Budmeric v dnešní Slovenské republice. Pamětníci říkají, že před odjezdem byl Doc. Bárta varován, aby tam nejezdil, že se na něj něco chystá, Bárta přesto jel, aby se už živý nevrátil. Na začátku jednání byli ze sálu vyhnáni novináři a jednání pokračovalo za zavřenými dveřmi. Těžko říci co se v sále dělo, ale asi nic příjemného pro člověka s podlomeným zdravím, jakým Doc. Bárta byl, to nebylo. Z největší pravděpodobností se do něj tak pustili, že to prostě jeho srdce nevydrželo. Téhož dne pak sám V. Havel v televizi oznámil úmrtí Doc. Bárty.

Ale zpět k V. Havlovi, Havel je především symbol, symbol České republiky, symbol státu který Moravanům upřel právo na sebeurčení. V otázce Tibetu a jiných vzdálených končin se pan Havel angažoval, ale v otázce země s tisíciletou tradicí, kterou ukončili až komunisté, nikdy neprojevil sebemenší náznak úsilí. Havel je také člověk, který určitý čas pobyl ve vězení, jako politický vězeň, stejně mu nevadilo, že byl v roce 1998 prezidentem zvolen o jeden jediný hlas, a to díky uvěznění republikána M. Sládka toho času poslance parlamentu tedy ústavního činitele ČR, který byl krátce po volbě zase propuštěn. Havel byl také velký humanista, proto také podpořil a podporoval tzv. humanitární bombardování Jugoslávie, při kterém došlo mimo jiné k cílenému náletu na civilní vlak či bělehradskou nemocnici, Amnesty International některé útoky označila za válečný zločin, celkem si tato Havlem podpořená akce vyžádala 2500 a 5000 nevinných civilních životů. Havel také velmi aktivně zasahoval do bezpečností situace doma. Jeho opakované hromadné amnestie a milosti poslaly na svobodu tisíce zločinců (hned při své první amnestii poslal na svobodu dokonce ¾ všech zločinců), kteří se v drtivé většině rychle do vězení vrátili, ale před tím dokázali napáchat mnoho trestných činů včetně vražd a jiného lidského neštěstí. I já jsem se stal obětí trestného činu člověka, kterému pak Havel udělil milost, aby nemohl být za své skutky potrestán.

Dějiny píší vítězové, o V. Havlovi se tedy budou naše děti učit jako o světci, zachránci vlasti před komunismem, jako o politiku světového formátu a největším Čechovi 2. poloviny 20. století, budování kultu jeho osobnosti začalo již za jeho života a teď ještě dramaticky zesílilo. Na tom nic nezměníme. Každopádně jak osudové se ukazují dějiny, Havel zemřel krátce po zveřejnění sčítání lidu, které ukázalo, že my Moravané opět nabíráme na síle a svitla tak naděje, že Moravané se jednou konečně dočkají svých práv, stejných práv o které pro celý svět ve svých proslovech usiloval V. Havel a které Moravanům nikdy nebyl ochoten dopřát.

Při jistotě nemožnosti se na příchozí katastrofy adekvátně připravit je dobré se zeptat, komu a čemu takové zprávy mohou sloužit. Pro odpověď nemusíme jít daleko, všichni to víme, že vystrašení lidé se snadněji ovládají, protože strach je zaměstná a paralyzuje natolik, že už nejsou schopni jakékoliv jiné akce. Vystrašení lidé nepůjdou do ulic manifestovat svoji nespokojenost se stavem republiky a nebudou aktivní ve snahách něco změnit.

Nedokážu odhadnout do jaké míry je tato taktika úspěšná, zdá se ale že existují jedinci, kteří se tak snadno zastrašit nedají. Možná proto, že už nemají co ztratit. Budeme čekat na to, až na tom budeme všichni stejně? Je to na každém z nás, jak se rozhodne, na kterou stranu se přidá.

Za redakci Hlasu Moravy vám přeju pěkné Vánoce a hodně štěstí v novém roce 2012.