To ráno bylo poměrně chladné, už jsme si zvykli na ranní teploty nad nulou, a ono zase mrzlo, zima zalézala za nehty, když člověk toho nedělního rána, místo aby se ještě převracel v posteli na druhý bok, stál na zastávce směrem na Čejč.

V Čejči, aniž by tam kdy byl dále než na hlavní silnici, zamířil veden orientačním smyslem přímo k vlakovému nádraží. Ač bylo ještě relativně dost času, tu předbíhal, tu byl předbíhán hloučky lidí mířících stejným směrem.

Na nádraží vyhrávala kapela, nabízely se koláče, víno, slivovice a trpělivě se vyčkávalo. Čekalo se na chvíli, kdy od Zaječí se závojem černého dýmu dorazila parní lokomotiva táhnoucí vláček složený z historických vagónů z první republiky. Průvodčí v dobové uniformě prodával drobné lístky na vlak z tvrdého papíru.

V uličce bylo plno, ale bylo to zase něco nového, krajina vypadala od kolejí úplně jinak než ze silnice, i Mutěnice, jediná zastávka po trati, byly jinačí a snad i hezčí.

Hodonínské nádraží vlak vítalo spoustou diváků, dobových uniforem, lidových krojů, sokolů s jejich vlajkami. Jedna žlutočervená historická moravská zemská vlajka, která se za onoho idealizovaného státu nesměla vyvěšovat, hrdě zavlála z okna kupé a neumdlévající vlajkonoš ji držel stále co nejvýš, jak na nádraží tak posléze na náměstí u sochy T.G.Masaryka.

Barevnost krojů se střídala s vojenskou elegancí hradní stráže, odlišitelné od jakéhokoliv jiného vojenského tělesa výšivkou na rameni, tři štíty lev a dvě orlice, jednoduché vkusné elegantní nehrající si na nějaká heraldická pravidla, na rozdíl od běžné symboliky státu, ale v duchu těchto pravidel nelhající.

A žlutočervená moravská vlajka odvozená ze zlatorudé kostkované orlice z roku 1462 hrdě vlála tak vysoko, jak jí teleskopická žerď dovolovala. Jako by s otázkou na kolika radnicích 5. července po vzoru Břeclavi zavlaje.

Malý námět na iniciativu.

 Není pochyb, že Praha dělá vše možné, aby popřela Moravu a nás Moravany vymazala z mysli lidí. Musíme-li my, Moravané, platit na české TV a rozhlas a kupovat pražské noviny, k propagaci našich moravských myšlének tak moc možností nemáme.

 Neměli bychom tedy vynechat žádnou příležitost, která se objeví. Dovolte, abych vás na jednu upozornil.

 Mnohé z nás rozčilují mapy tzv. „ČR“ bez řádného vyznačení moravsko-české hranice. Uráží nás to a připadá nám to nespravedlivé. Co nám ale brání hranici naší vlasti s jejími západními kolonizátory na mapu doplnit, vyznačit ji tam?

 Je jistě rozdíl, bude-li mapa někde v terénu či ve městě jako součást informačního panelu pro turisty, nebo na chodbě úřadu; vždy záleží na míře osobní statečnosti. Poznamenejme, že o trestnosti vyznačení hranice lze úspěšně pochybovat!

 Jezdívám vlakem z Brna směrem na Jihlavu a některé rychlíky pokračují až do Plzně. Vozy vlaku mají na chodbách mapu tratí moravských a českých železnic, samozřejmě bez hranice. Moravsko-českou hranici do mapy zde pravidelně dokreslím, stačí k tomu obyčejná průpiska. A vlak tuto propagaci zaveze až do západních Čech!

 Každý cestující, a projde jich vlakovými vozy hodně, tak uvidí, nejen že existuje hranice, ale že existují i občané, kteří na to myslí a není jim to lhostejné!

 Osobáků i rychlíků jezdí po Moravě i směrem z Moravy do Česka v rozdílných směrech hodně. Každý z nich je příležitostí pro každého, kdo chce prospět dobré věci.

 Pokud si nejste jisti, kudy moravsko-česká hranice vede, je to sice ostuda, nebudu vás ale peskovat. Zapamatujte si, prosím, že na jihu od Moravských Slavonic, Dačic a Telče přes Javořici k Horní Cerekvi a po řece k Jihlavě, jež je též moravská, stejně jako Žďár, Jevíčko, Svitavy atd. až po Kralický Sněžník, ležící na hranici.

 Přeju pevnou ruku a klidný hlas, dojde-li k rozmluvě s průvodčím. Sám jsem to zažil už vícekráte. Představte si, že mne žádný z nich nepeskoval ani nežaloval, že více než půlka z nich mne alespoň slovně podpořila.

 Takže hurá do malování!

BARACK OBAMA – ROK PREZIDENTEM USA

Právě před rokem převzal úřad nový prezident USA Hussein Barack Obama. Během uplynulých 12 měsíců svého rozhodnutí kandidovat možná občas litoval. Když se totiž v roce 2008 Obama o zvolení začal ucházet, byla celková situace v Spojených státech zcela jiná, než v době převzetí úřadu. V období Obamovy nominace občané USA požadovali změny, neboť byli znechuceni osmi lety vlády neschopného prezidenta George Bushe mladšího. Zároveň v létě 2008 se ještě v plné síle neprojevovala největší hospodářská krize od třicátých let. Ta naplno vypukla v posledních měsících Bushova prezidentství. Tím se situace změnila takovým způsobem, že 20. ledna 2009 Obama Spojené státy přebíral ve velmi neutěšeném stavu po všech stránkách. Těžká krize zcela zpochybnila hospodářskou politiku USA za posledních 30 let. Neoliberalismus a deregulace, prosazené prezidentem Ronaldem Reaganem a jeho nástupci, se z dlouhodobého hlediska ukázaly jako kontraproduktivní. Reagan neodstranil jen ty státní zásahy do národního hospodářství, které se ukázaly jako překážka rozvoje, ale zlikvidoval i opatření, která účinně bránila opakování katastrofální krize z třicátých let. Na Reaganových reformách v konečném důsledku více než poctiví podnikatelé vydělali různí spekulanti, jimž se uvolnily ruce k pochybným machinacím. Banky s klidem spekulovaly na burze s penězi svých vkladatelů, nebo rovnou prováděly mnohamiliónové transakce s de facto neexistujícími finančními prostředky. Docházelo k nafukování různých „bublin“ – v devadesátých letech okolo internetu, potom zase na trhu s nemovitostmi. Asi nejcharakterističtějším případem doby se stal donedávna velmi vážený podnikatel Bernard Madoff, ze kterého se nakonec vyklubal podvodník, provozující ve velkém obchody typu „Ponziho systému“ u nás známého jako „letadlo“.

Další časovanou bombou v národním hospodářství USA představuje státní dluh, který k 4. březnu 2009 činil 10 942 165 294 650,89 dolarů, tedy 75 % HDP. O začátek růstu dluhu do současné hrozivé výše se rovněž postaral prezident Reagan snížením daní, které ovšem nebylo kompenzováno odpovídajícím snížením státních výdajů. Reagan naopak vydával obrovské částky na zbrojení. V současné době se díky hospodářské krizi dá předpokládat další skokový nárůst dluhu, neboť Obamova vláda je nucena vynakládat další stovky miliard dolarů na záchranu krachujících bank a firem. Zatím se ještě daří rozpočtový deficit krýt prodejem dluhopisů do zahraničí, především do Číny a Japonska. Ke konci loňského roku USA dlužily Číně 894,8 miliardy dolarů a Japonsku 768,8 miliard dolarů. Nelze ovšem předpokládat, že Číňané a Japonci budou americké dluhopisy kupovat do nekonečna, aniž by měli záruku splacení. Obama bude chtě nechtě v brzké době nucen strpět důrazné rady věřitelských zemí, jak s půjčenými financemi hospodařit. V případě, že americké dluhopisy za současné situace přestanou nacházet kupce, nenechá na sebe dlouho čekat státní bankrot USA. Určitého varování v tomto směru se Obamovi dostalo začátkem letošního roku, když Čína prodala část amerických dluhopisů Japonsku, a čínští představitelé začali otevřeně prohlašovat, že výše rozpočtových schodků USA je znepokojuje. Za těchto okolností si Obama bude muset počínat velice opatrně při oblíbeném poučování Číny o lidských právech nebo při podněcování tibetských a ujgurských separatistů. Ve vztahu k Číně nepředstavuje pro USA problém jen zadlužení státu, ale i obrovský schodek ve vzájemném obchodu. Mnohé zboží, dříve vyráběné ve Spojených státech, se díky globalizaci prosazované Obamovými předchůdci musí dovážet právě z Číny. Prezidenti Clinton a Bush mladší se spolu se svými poradci naivně domnívali, že globalizace přinese užitek především americkým firmám, přičemž v konečném důsledku dojde k dalšímu posílení velmocenského postavení USA. Tyto předpoklady vycházely jen krátkou dobu. Pak ale začaly globalizaci využívat také Čína, Indie a další země, jenže podle svých vlastních pravidel.

Povážlivý stav státních financí a obchodní deficit USA nutí Obamu hledat možnosti úspor. Jenže kde. Za současné hospodářské krize a růstu nezaměstnanosti lze sotva snižovat výdaje v sociální oblasti nebo výdaje na plánovanou reformu zdravotnictví. Obama si ani nemůže dovolit nedávat peníze na sanaci krachujících bank nebo na záchranu firem jako je General Motors a Chrysler. Pokud by totiž úplně padly velké banky a velké firmy, narostly by výdaje na sociální podpory a na náhrady vkladů bank do výšek, které by už nebylo možno financovat žádným způsobem. Asi jedinou oblastí, kde jsou drastické škrty možné, jsou výdaje na obranu. V Obamově rozpočtu se však pro Pentagon počítá se stejně horentními částkami, jako v rozpočtu Bushově. Obama finance určené pro Pentagon pouze poněkud přerozdělil. Více peněz šlo na války v Íráku a Afghánistánu, naproti tomu pro Bushovu protiraketovou obranu byla zvolena lacinější mobilní varianta bez nákladných pevných radarů v Brdech. K velké zlosti pražské vládnoucí garnitury, která již počítala s tím, že zastrašováním nespokojených občanů trvalou přítomností amerických vojenských jednotek si udrží moc na věčné časy.

Co se týče zahraniční politiky, připadlo Obamovi stejně neblahé dědictví jako v oblasti politiky hospodářské. Z Obamových předchůdců se největších chyb dopustili Ronald Reagan podporou muslimských fanatiků ve válce proti Rusům v Afghánistánu v osmdesátých letech, a William Clinton podporou muslimské agrese v Bosně a v Kosovu v devadesátých letech. Další osudnou chybou se stal bezdůvodný útok Američanů na Írák v roce 2003 – jen aby se prezident George Bush mladší mohl vydávat za dobyvatele světa. Odstraněním prezidenta Saddáma Husajna byl ovšem zlikvidován režim, jež na svém území sebemenší aktivity muslimských fanatiků nestrpěl. Dnes je pro fanatiky Írák spolu s Afghánistánem rájem islámské svaté války proti nevěřícím a odpadlíkům. Výsledkem jsou dvě nekonečné války, ve kterých Američanům není nic platná jejich technologická převaha, a ve kterých USA sotva mohou zvítězit. Vybřednutí z obou válek, aniž by USA oficiálně přiznaly porážku, se pro Obamu ukázalo jako nemožné. Uznání porážky by totiž znamenalo další rozsáhlý celosvětový nápor muslimského fanatismu. Mnoho „islámských bojovníků“ by se uvolnilo pro války v dalších zemích, především v Pákistánu.

Obama se nedopracoval ani jiných podstatných zahraničně politických úspěchů. Nepodařilo se mu zásadně zlepšit vztahy k Rusku. Protiraketová obrana spolu s aktivitami USA na Kavkaze zákonitě vyvolávají u Rusů hlubokou nedůvěru. A jaký dojem v Číně, Rusku a jinde mohlo vzbudit nedávné Obamovo velkohubé prohlášení, že Spojené státy nedovolí, aby další země zesílily na jejich úroveň?

Za rok vykonávání prezidentského úřadu toho tedy Obama mnoho nedokázal. Není to přitom jeho osobní vina. Těžké chyby jeho předchůdců umocněné vážnou hospodářskou krizí spolu se setrvačností uvažování vládnoucí garnitury se překonávají těžko. Zvláště když Obamu plně nepodporuje ani jeho vlastní demokratická strana. Za těchto okolností tedy není divu, když po roce v úřadu je z prezidenta Obamy tolik Američanů zklamáno. Rozčarování z Baracka Obamy může ve volbách v roce 2012 otevřít cestu do prezidentského křesla půvabné, leč omezené a nepříliš bystré Sarah Palinové. V případě Palinové ovšem nelze předpokládat, že by snad byla schopna doopravdy vyřešit alespoň některé ze současných potíží Spojených států. Palinová by nejspíše dokázala problémy vytvořit i oblastech, které nyní fungují dobře. Obamovi by se tak dostalo svérázného pozdního zadostiučinění.

Jak se dostala Morava do českého područí? Je české národní obrození na Moravě podvodem století?

Po mém vyjádření k sobotní demonstraci strany Moravané před budovou někdejší moravské sněmovny, dnes Ústavního soudu, kdy jsem mj. uvedl, že tato budova byla stejně jako ostatní zemský majetek ukradena a že v ní sídlí instituce okupujícího státu jiného národa, se na mě snesla menší vlna kritiky tvrdící, že zacházím příliš daleko a že můj výklad se svou tvrdostí jeví jako neseriózní. V následujícím textu se pokusím zdůvodnit, proč jsem citovaná slova zvolil a proč je – samozřejmě – považuji nadále za zcela oprávněná.

Píše-li se, že začlenění Moravy do nového státu bylo aktem revolučním, provedeným se souhlasem široké české veřejnosti, aby se mu dodalo zdání legitimity, je to nejspíše pravda. Slabinou tohoto pojetí je ovšem ta česká veřejnost. Kdo to je? Kdo do ní patří, a kdo už ne? A co moravská veřejnost? Ta zanikla revolučním aktem? Nebo do toho neměla co kecat? Jak silná byla vůbec česká identita na Moravě toho revolučního roku, kdy zde přece stále ještě bylo staleté Markrabství moravské se všemi institucemi a symboly a úřady atd. a nežil nikdo, kdo by pamatoval něco jiného. Kolik zde žilo těch stoprocentních Čechů? Neexistují k tomu žádné studie, žádná tvrdá data. Jenom oficiální český nacionální výklad, mytologie.

Jako se Češi domnívají, že dotčená záležitost byla jasná věc a Morava byla veskrze česká, na což mají subjektivně zcela jistě právo, my Moravané se naopak zcela oprávněně můžeme domnívat, že těch vyhraněných Čechů bez přívlastku tady bylo na prstech jedné ruky. Pak tady byla masa Čechů z Moravy nebo Čechů a Moravanů v jednom těle (tudíž Moravanů, když na věc přišlo), a pak zde jistě byla velmi početná masa hlavně venkovského obyvatelstva, které si vesele a bohužel pasivně žilo v moravské identitě a nějaká vrchnostenská politika jim byla ukradená… Nezapomínejme, že v roce 1918 bylo v populaci několik desítek procent lidí narozených kolem poloviny 19. století a vychovaných a tedy získavších etnickou identitu před rokem 1875, tudíž to mohli být Češi leda omylem, a tudíž netvořili ani českou veřejnost, a tedy byli pasivním, to jest okupovaným, subjektem v tomto aktu.

Shrňme si, kdo tedy nebyl v té české veřejnosti:
-   25% německojazyčných Moravanů, kteří do té doby žili se slovanskými Moravany v relativním klidu a míru (na rozdíl od nenávistné atmosféry v českém království), a pro něž byl daný akt něco jako  bezdůvodná rána pěstí mezi oči jen tak z hecu.
-   Pro zjednodušení dejme tomu 25% starší populace Moravanů nedotčených českou indoktrinací.
-   U zbývající poloviny obyvatel si připomeňme, že se zřejmě považovala zrovna tak za Moravany jako za Čechy, takže jejich souhlas s tím, co se děje, lze považovat za moravsky podmíněný, za předpokladu (zjevně nenaplnitelného), že věděli, co se děje a chystá.

Suma sumárum: i ta polovina obyvatel, která „podmíněně“ podporovala akt, byla podvedena. Proč?
Po desítky let, co probíhalo české národní obrození a metodická čechizace Moravy, byli zástupci markrabství při vyjednávání se zástupci království ujišťováni, že spojení a spolupráce obou států má za smysl pouze a výhradně obranu proti germanizaci ((pozn.: zdůrazňují-li příležitostně Češi, že procesem obrození zachránili Moravany před germanizací, nutno konstatovat, že zachraňovali a nakonec „obětavě“ zachránili v prvé řadě sami sebe, přičemž obětována na oltář vlasti byla jejich moravská berlička – no ruku na srdce, není asimilace jako asimilace?)). Program integrace Moravy a Čech byl moravským sněmem opakovaně odmítán pro nerespektování státní suverenity Moravy. Česká a moravská čechizovaná inteligence se sice snažila o integraci národní i státoprávní dál, ale až do roku 1918 se žádný moravský kompetentní orgán neusnesl o začlenění Moravy do českého státu. Celou tu dobu ujišťovali Češi Moravany, že zachování jejich zemských práv se rozumí samo sebou, ohó, to bychom vám přece neudělali, jsme bratři a milujeme se až za hrob, kdepak, práva Moravy jsou ZARUČENA! Hned první dny po převratu 1918 však nastavily kurs k jednoznačné centralizaci. Lze to pojmenovat mnohými slovy, ale za nejvýstižnější označení se mi jeví PODVOD. ((Musím se pousmát na tím, že při tomto výkladu se nemnohý Moravan nezlobí na podvodníky, ale na mě, že to říkám – ale že se divím, Stockholmský syndrom je přece dávno popsaný fenomén)).

Nutno poznamenat, že Češi se ani v nejmenším netajili s tím, že Československo považují za svůj národní stát. Pro ilustraci citát z důvodové zprávy k vládnímu návrhu zákona o vlajce československé, parlamentní tisk 1773: „Pokud se týče státních barev, padají tu na váhu v prvé řadě barva červená, bílá a modrá. Mnohé důvody mluví pro to, aby za státní barvy byly přijaty jen barvy červená a bílá, tudíž dosavadní barvy království Českého, jichž však jakožto barev národních bylo užíváno též často na praporech na Moravě a ve Slezsku. Barvy tyto doporučovalo by se zajisté přijmouti nejen vzhledem k jejich všeobecnému rozšíření, nýbrž i proto, poněvadž byly zemskými barvami království Českého, tedy barvami země, která tvoří nesporně základ našeho státu“. Z toho jasně plyne, jak se Češi dívali na základy státnosti ČSR, a že ostatní země pro ně nebyly nic jiného než „vedlejší“ země alias kolonie, nebo také okupované oblasti. Takzvaný rakouský žalář národů zcela v souladu s antickou zásadou, že otrok netouží po svobodě, ale po tom, být otrokářem, Češi hbitě přetvořili ve svůj vlastní žalář národů, v němž s ohromením zíraly na to, co se děje mimo jejich vliv a kontrolu, miliony Němců, Maďarů, Rusínů, Slováků a Moravanů. Těm všem byly ústavou okamžitě garantovány… hádejte co, ano, všemožná práva… a také hanebně nevýhodný poměr poslaneckých mandátů pro jednotlivé země, který zaručoval, že otěže moci zůstanou pěkně „demokraticky“ v Praze, i kdyby se všichni navzdory uhlasovali třeba k smrti.

Ještě si zopakujme, že onen vzpomínaný revoluční akt provolání nového státu se udál v Praze BEZ VĚDOMÍ, KONZULTACE, NATOŽ SOUHLASU MORAVANŮ, kteří se teprve se zpožděním dovídali, cože se to děje. Praha si v těch dnech bezprecedentně uzurpovala právo mluvit a rozhodovat za země, za něž nikdy právo mluvit neměla a jež ji k tomu nikdy nezmocnily. Podoba nového státu byla narýsována bez ohledu na případné námitky Moravanů a Slováků, a tyto námitky vbrzku zazněly (např. Slováci se už v listopadu ohradili proti tomu, že jsou ošizeni o 24 poslaneckých mandátů).

Píše-li se o oněch časech a místech, jako třeba Brně, že i tam, na Moravě, jakési davy cosi vítaly, je zde třeba zopakovat, že nevíme, co to bylo za davy a jak velkého procenta populace vyjadřovaly názor. Zejména pak je zcela nejisté ba pochybné, zda ony davy věděly, že jásají nad zrušením svého markrabství, své samosprávy apod., a zda nebyly pouze krátkodobě opity osvobozením z „doby temna a úpění“. Je prakticky jisté, že ony davy vítaly nový stát, o němž neměly sebemenší představu krom víry, že bude lepší než ten starý, a že rozhodně nevítaly něco, o čem netušily, že se chystá, totiž centralizmus jak řemen. Zjednodušený výklad, že davy v Brně vítaly unitární český stát kašlajíce na nějakou Moravu, je fantasmagorie zdrogovaného propadlíka zvláštní školy.

Určité vystřízlivění se dostavilo záhy, když Moravané čelili pokusu o zavedení žup (nikdy nevstoupily v platnost) a uhájili velice okleštěnou podobu zemského uspořádání. Co se týče zákazu vyvěšování moravské vlajky, k němuž tehdy došlo a o kterém se nyní tvrdí, že je to fáma, nemůžu momentálně najít konkrétní nařízení, jímž se tak stalo, ale zato jsem našel šiřitele této „fámy“, po jehož potrestání se volá – odkazuji tímto na stranu 143 knihy Pod moravskou orlicí, konec předposledního odstavce… ježto jde o knihu populárně naučnou a nikoli striktně vědeckou práci, není připojen odkaz na prameny podkládající dané tvrzení. Osobně však předpokládám, že by autor tuto větu nenapsal jen tak pro poškádlení.

Je mi vytýkáno, že se v otázce postavení Moravy v českém státě ((a že je to sakramentsky český stát a ne jiný!)) vyjadřuji poněkud tvrdě, ba extrémně. Že prý to není okupace. Už jsem to jednou vysvětloval s použitím odborných politologických termínů a nečiní mi obzvláštní potíž potřebnou definici znovu opsat. „Okupace je způsob nabytí území, které v době nabytí nepatřilo k okupujícímu státu, faktickým rozšířením výkonu státní moci na toto území. Metoda užívaná při vzniku kolonií na území Ameriky, Austrálie, Afriky a Asie“. Dodejme, že i na území Evropy. Ať mě husa kopne, jestli se Morava dostala do českého područí nějak jinak.

Zajisté, s uvedeným lze opět nesouhlasit, ba zásadně nesouhlasit, neřkuli absolutně nesouhlasit, přičemž nejsnadnějším ze všech způsobů vyjádření nesouhlasu, zásadního nesouhlasu nebo absolutního nesouhlasu, bude označit mé vývody za takové nebo makové a mě osobě za toho či onoho, případně za to či ono. Prosím, jen do toho.

Bez ohledu na emoce platí, že my, Moravané, se neodlepíme z fleku, dokud se budeme na skutečnosti dívat českýma očima a dokud budeme poslouchat český výklad dějin a dějů. Českými smysly těžko dojdeme moravských vjemů. Chcete-li být Moravané, uvažujte jak Moravané, věřte jak Moravané. Nemyslím tím, že si máte lhát do kapsy a být schválně subjektivní a překrucovat si věci, jak se hodí. Mám tím na mysli, abyste vycházeli z moravské přirozenosti a prostě si jen jednoduše podstavu, z níž vůbec vycházíte při hodnocení čehokoliv, přesunuli na moravskou půdu.

 Abyste nejdřív viděli Moravu a pak až všecko ostatní. Abyste se dívali moravskýma očima a poslouchali moravskýma ušima. Aby premisa, axiom či postulát, z něhož odvozujete svou osobní teorii světa, byl moravský. Na něm pak svědomitě a pravdivě budujte definice, dokazujte tvrzení a stavte teorie… jež budou vždy více nebo méně subjektivní… ale na každý pád moravské

17:35 – 27.02.2010

Brno – Dvoučlenná policejní hlídka dnes v Brně zmařila hlavní cíl výročního pochodu promoravských aktivistů a příznivců strany Moravané, jímž bylo zapálení svíček u budovy bývalé zemské sněmovny. V paláci v Joštově ulici dnes sídlí Ústavní soud a v nejbližším okolí jsou zakázané jakékoliv protesty a demonstrace. Průvod se zastavil na protější straně ulice. Svíčky šlo zapálit jen několik jednotlivců. Policisté jim je sfoukli.

S průvodem přišel i starosta Břeclavi Dymo Piškula. “Zakážete starostovi Břeclavi položit svíčku u Ústavního soudu?” ptal se policistů, kteří ale trvali na svém. Předseda strany Moravané Jiří Novotný mezitím v proslovu označil sídlo Ústavního soudu za ukradenou budovu. “My se sem vrátíme, páni policisté,” řekl Novotný.

Strana Moravané si pochodem již třetím rokem připomíná sčítání lidu v Československu v březnu 1991. K moravské národnosti se tehdy spontánně nebo pod vlivem nových promoravských politických uskupení přihlásilo asi 1,4 milionu lidí. Strana to pokládá za projev moravského národního obrození.

Dnešního průvodu se zúčastnilo asi 40 lidí s moravskými vlajkami. Vyšli z Denisových sadů pod Petrovem. Prošli městem, aniž vyvolali větší zájem kolemjdoucích. Průvod skončil na Moravském náměstí, kde zazněly projevy aktivistů a zástupců různých organizací. “Musíme se do Prahy chodit ptát málem i na to, jestli si můžeme vyvětrat,” řekla například Alena Ovčačíková z Moravského národního kongresu.

Zástupci strany Moravané v poslední době volí ostrou rétoriku proti Praze a českému státu. Novotný například označil policii za “represivní složku okupující mocnosti”, tedy České republiky. Budova Ústavního soudu byla podle Novotného “stejně jako všechen ostatní majetek Markrabství moravského ukradena Československem a je nadále okupována institucemi státu jiného národa”.

ČTK, 27.2.2010

Po týdnu Vám přinášíme slibovanou 2. lekci stručného přehledu moravské gramatiky. Tentokrát se bude týkat moravského pravopisu.

2. lekce – Moravský pravopis

 V prvé lekci jsme si mohli všimnout, že abeceda nevyjmenovává určitá písmena, ktera ve staré abecedě obsažena byla. V nové abecedě se grafémy ů, q, w, x považují za cizí.

 Ve spisovné moravštině nefiguruje kroužkované ů, vysvětlení možete najít ve slovníku moravštiny. Čárkované ú píšeme všude tam, kde se dlouhé ú ve výslovnosti vyskytuje. Máme tak slova: četníkúm, dolú, domú, dúm, dústojník, húl, múj, rúže, svúj, tvúj, atd.

 Písmena q, w, x se v moravskému jazyku berou za cizí, ale stále je smíme psát. Taktéž Ústav jazyka moravského kodifikoval změnu, která povoluje domácí psaní cizích slov. Q tak može být nahrazeno spřežkou „kv“, w lze zaměnit za „v“, x v případě neznělosti jako „ks“, když je znělé, tak „gz“. Příklady: quadratický/kvadratický, wolfram/volfram, maximální/maksimální, existence/egzistence.

 Podobný princip máme stanovený při psaní s/z v domácích slovech. Tuto problematiku řeší slovník spisovné moravštiny. Pro přehled nám postačí, že lze slova, jež obsahují s/z psát tak, jak známe, nebo tak, jak slyšíme. Př.: zkouška/skouška, shlédnout shora/zhlédnout zhora.

Cizí slova, ve kterých jsme si směli vybrat zakončení -ismus a -izmus, už se dle nové kodifikace píší správně pouze -izmus. Př.: realizmus, aktivizmus.

Posledním dúležitým pravopisným pravidlem jsou nezdvojená písmena v přejatých slovech. Př. bestseler.

Několik výpisků z knihy o Janáčkovi – autor Jindřich Uher (vydal Český spisovatel v roce 1993)

str. 217: Janáček promluvil k nám první po moravsku – a toho jsme z jeviště dosud neslyšeli. (Lidové noviny)

str. 223: Zdeněk Nejedlý o Janáčkovi: „Janáček má na zřeteli cíle nejen umělecké, ale právě separatistické.“

str. 224: Byl jsem pro ně jednou provždy primitiv, folklorista, konzervativní moravský separatista…

„V Praze není potřeby, aby se kdo s Její pastorkyní namáhal, tam se jinak rozhoduje, koho pustit výš na výsluní a koho ne.“

str. 225: Karel Kovařovic o Její Pastorkyni:  „Je to podivná směs snahy po docela nové „novosti“ s krajním primitivismem…“

str. 228: Nejedlý: „Co je v Preissové Pastorkyni moravského? Mimo kroje a trochu špatného dialektu vlastně nic.“

str. 239: Janáček o pražské Akademii: „Cenu Její pastorkyni nepřiřkli, tu dostal Novákův Karlštejn, ale nějakou tu korunu se zřejmě rozhodli na Moravu pustit, pěkně-li o ni ovšem poprosím… Hodil jsem jim čestný diplom pod nohy.“

str. 258: Janáčkovy šedesátiny. V Praze vyšel Almanach českých divadel pro rok 1914, v němž bylo vzpomenuto řady jubilejí: devadesát let od narození Bedřicha Smetany, čtyřicet let od úmrtí Viléma Blodka, ale také třeba čtyřicátin skladatele Bradáče a Oskara Nedbala. O Janáčkovi ani slovo …

str. 260: (V červnu 1914) Janáčka nejvíce mrzelo, že sešlo z velkého Moravského dne…

str. 308: Karel Čapek o Janáčkovi: „Je o šestatřicet let starší než já, a hle – jak svěže, bytře, neúnavně hovoří! Vždyť tento starý moravský hudební skladatel je mi bližší než leckterý můj pražský vrstevník.“

str. 322: „Což kdyby ti pražští drvoštěpi byli tak slyšeli úsudek Rollandův…“ povzdechl si Janáček. (Romain Rolland se chystal psát o Janáčkovi studii.)

str. 336: V Luhačovicích: „Vidím tu jen samé zbohatlíky, šaty věšejí na sebe co den jiné.“

str. 337: (Přítelkyni) Kamile radil: „Rudimu nějak vymluv, aby do toho komunistického tělocvičného spolku nechodil. Nic dobrého tam neuslyší …“

V sedmadvacátém roce Janáček veřejně vystoupil z národně demokratické strany.

str. 287: Roku 1924 došlo k provedení Pastorkyně v Berlíně, Janáček je tu už potřetí. Prodávají se zde dokonce tlusté doutníky Jenůfa.

str. 288: Touto třetí cestou do Berlína se Janáček stává světově známým. Po třech letech ho jmenuje Pruská královská akademie věd svým řádným členem.

str. 288: V Belgii téhož roku obdržel od krále Rytířský řád.

str. 326: První čestný doktor Masarykovy univerzity v Brně.

str. 332: Někteří světoví dirigenti sklonku XX. století již staví Janáčka vedle Mozarta, Wagnera a Verdiho jako čtvrtého největšího světového operního skladatele!

Ještě se vrátím k článku “Evoluce a revoluce”. Mějme na paměti, že všechno, co se mění zpúsobem v neprospěch Moravanú, má povahu aktivní, tedy revoluční, přestože je snaha projevy tohoto procesu bagatelizovat. Nemúžeme tedy čekat, že se něco změní v náš prospěch evoluční cestou, spontánním púsobením nějakých záhadných snad přírodních sil. Má-li byt naše obrana efektivní, musí mít stejně aktivní, revoluční, povahu.

A ještě – i velkých cílú se dá dosáhnout realizací cílú menších, ale v dané vývojové etapě dosažitelných. Dúležité je, aby se o naší práci dochovaly informace – mohly by se našim následovníkúm hodit stejně jako nám  informace o existenci Moravanú od dob Velké Moravy.

“Možná že na tu Ká dvojku nakonec nevylezem, ale aspoň necháme v základním táboře pár kýblú odpadkú.”

Už dnes pro Vás uvádíme prvou lekci spisovné moravštiny. Každý týden pak bude vycházet jedna nová lekce.

1. lekce – Písmo a hláskosloví

Spisovná moravština se nevyznačuje nějakou speciální abecedou.

A a (á), Á á (dlouhé á), B b (bé), C c (cé), Č č (čé), D d (dé), Ď ď (ďé), E e (é), É é (dlouhé é), F f (ef), G g (gé), H h (há), Ch ch (chá), I i (í), Í í (dlouhé í), J j (jé), K k (ká), L l (el), M m (em), N n (en), Ň ň (eň), O o (ó), Ó ó (dlouhé ó), P p (pé), R r (er), Ř ř (eř), S s (es), Š š (eš), T t (té), Ť ť (ťé), U u (ú), Ú ú (dlouhé ú), V v (vé), Y y (ypsilon), Ý ý (dlouhé ypsilon), Z z (zé), Ž ž (žé)

Cizími písmeny jsou pro moravštinu Q q (kvé) a X x (iks). O jejich užití se zmíníme v lekci Pravopis. Délka samohlásky se označuje čárkou nad písmenem – á, é, í, ó, ú, ý. Kroužkované ů ve spisovné moravštině není.

V hláskosloví se ve spisovné moravštině dochovaly staré koncovky u podstatných jmen ženského rodu. Jde o slova typu “neděla”, “práca”. Slovník spisovné moravštiny určuje, která slova mají stejnou koncovku -a jako slova neděla a práca.

Spisovná moravština klade dúraz aj na moravské é. Typickými případy jsou mléko, okénko, seménko, raménko, méně, lépe, atd.

Pro Moravu je zvláštní aj hláska je (ě), zastoupená ve slově větr, která je kontarstní proti novočeskému vítr.

Poznámka redakce (JJM): autor příspěvku, Jan Kozohorský,  je aktivní člen ÚJM.

Lidé mají v povaze nechávat vývoj na evoluci, pokud je jejich životní komfort dostatečně dobrý, nebo i jen snesitelný, těžko se přimějí nejen k přemýšlení nad čímkoliv, ale také k jakékoliv aktivní účasti na organizaci společnosti. Koneckonců je to zřejmé ze současné politické situace. Lidé se mají ještě pořád dost dobře, než aby se aktivně zapojili do nastartování procesu změn k lepšímu, zmůžou se jedině na nějaké brblání.

Není jich sice mnoho, ale existují také lidé, kteří se odlišují od většiny v tom, že přemýšlejí dopředu, snaží se průběžně analyzovat současný stav a hledat budoucí řešení dnešních problémů. Výstupy jsou pak v podobě občanských sdružení, politických stran a jejich programových cílů, případně dalších dokumentů, osvětovém působení na obecný lid atd. Programové cíle politických stran jsou jakousi nabídkou, která se dá realizovat jen za podpory dostatečného počtu lidí – voličů. Opět se nám tu objevuje potřeba vůle dosáhnout cíle, jde tedy o změny, které mají povahu revoluční, přestože vždycky nemusí znamenat obrat o sto osmdesát stupňů. To jenom na úvod.

Chci se zmínit o něčem, co se na první pohled jeví od politiky vzdálené a bezvýznamné. Je snad každému jasné, že celostátní média nerespektují spisovný jazyk, že preferují jazykové zvyklosti, které jsou na Moravě vnímány jako cizí. Jinými slovy, veřejnoprávní média vysílají za peníze všech  poplatníků jen pro určitou skupinu. O tom, kam tyto skutečnosti zapadají, jaký mají cíl, už jsme četli mnohokrát a nechci to znova opakovat.

V situaci, kdy český jazyk opouští podobu danou pravidly spisovného jazyka, se dá snaha Ústavu jazyka moravského – definovat základ a směr vývoje spisovné moravštiny, která by reflektovala přirozený jazyk obyvatel Moravy – akceptovat jako správná. Aktuální stav vývoje spisovné moravštiny je pravidelně zveřejňován v dokumentu Slovník spisovné moravštiny, který vydává ÚJM. Včera vyšla na veřejnost aktualizace, která obsahuje první významný počin v odklonu od pravidel spisovné češtiny, vyjmutí kroužkovaného ů z psaného projevu ve spisovné moravštině.

Pochopitelně, jako každá změna má své kritiky, pochybovače, pomlouvače a pošklebovače. Ale vzhledem k charakteru – je to změna revoluční – osvojení této změny  si vyžádá aktivní účast píšících autorů, každý má pochopitelně možnost volby nadále psát podle pravidel pravopisu českého, nebo moravského. Mimochodem, není se čeho obávat, dospělé nekontroluje žádný pan učitel, který známkuje co je správně a co ne, ten kdo to zkouší má zcela jinou motivaci než se starat o kulturu psaného projevu, nebo naše vzdělání. A vzpomeňte si: Když nevíte proč se co děje, ptejte se, komu to prospěje.

Slovník spisovné moravštiny