Na úpatí Králického Sněžníku se nás, Moravanú, sešlo šest. Já jsem se dostavil vlakem do Starého Města pod Sněžníkem, ostatní, protože by to měli nepohodlné, startovali z chalupy v blízkosti. Počasí standardní pro toto roční období, proměnlivá oblačnost, občasné srážky, které si snad ani nezasloužily označení déšť, spíš jenom poprchání.  Cesta standardní, se známými zastaveními a pohledy na známá místa, ovšem, proměnlivá oblačnost dodala pohledúm aktuální čerstvost. Pro turisty pěkná procházka, bohatá na zážitky, Králický Sněžník je prostě klasika.

V družném rozhovoru, který umožňovalo mírné tempo pochodu, jsme dospěli až k prameni Moravy, kde jsme se setkali se zástupci pořadatelú, obdrželi diplomy, nějaké suvenýry, udělali fotky na památku. Mohl to být zdařilý výlet, ale….

Některé věci se oproti minulým ročníkúm změnily. Ano, na diplomu (předvyrobeném a pro letošní rok ručně doplněném číslem ročníku) byla zmínka o straně Moravané a o Společnosti pro Moravu a Slezsko. Ano, u pramene řeky Moravy byla vidět moravská zemská vlajka. Ovšem, bylo cosi navíc, nejen spousta propagačních materiálú k oblasti Králického Sněžníku (o Moravě taktně mlčících). Pochod se najednou jmenoval Mezinárodní, pořadatelú najednou několik -  Staré Město pod Sněžníkem, Česká republika, Polská republika, spoluúčast Evropské Unie, Společnost pro Moravu a Slezsko (ze slušnosti?).

Během cesty k vrcholu nás došla skupinka turistú nevím odkud, jen jsme zaslechli poznámku „co je to za spolek?“, zřejmě reakci na moravské zemské vlajky, které jsme měli sebou. Když jsme jim vysvětlili, že nejsme spolek, ale příslušníci moravského národa, jednoho z nejstarších evropských národú, skupinka viditelně zrychlila, snad aby se tím „morem“ nenakazila taky. Jen taková maličkost, ale k ilustraci pokažené atmosféry púvodně moravské akce by to mohlo stačit. Tímto směrem organizace výstupu k prameni Moravy pro Moravany cesta nevede. Doufám, že se vrátí ke staré tradici.

„Jsme Moravané, hrdý lid, jsme Moravané a chceme být, Moravané pro celý svět, Moravané na tisíc let.“ ……..skutečně chceme?

Tvář postaršího mnicha byla pokryta kapkami potu jako sklenice dobře vychlazeného nápoje, bylo dusno k večernímu ochlazení vylepšenému nálety komárú z blízkých lužních lesú zbývalo ještě několik hodin, optimální čas zchladit se někde ve sklepě. I když dnešní den chystal zchlazení ještě před soumrakem, obloha se zatáhla olověnými bouřkovými mračny až na prstenec blankytné modři nad blízkým pohořím. Host z relativně vzdálených Čech tenhle úkaz viděl poprvé. Púsobilo to dojmem, že se něco nadpozemského chystá sestoupit dolú přímo na vrcholky Pálavských kopcú. Skutečnost však byla mnohem prostší, rozpálené vápencové skály prostě nad sebou neumožnily dešťovým mrakúm uzavřít poslední výhled ma modř nebe.

Ovšem ve sklepě bylo nejlépe, bude ještě pár let trvat než římský císař, český král Karel IV. ale v neposlední řadě i moravský markrabí přiveze francouzské odrúdy na Mělnicko (tak jak na Moravu slivoně), zdejší vinice však byly vpravdě starověké, protože je v těchto místech pěstovali již Římané (narážka na objev římského vinařského nože při stavbě Novomlýnských nádrží pod Pálavou).

Při víně z kameninového džbánku se tak pěkně naslouchalo pověstem z dávných časú, děkan pražské kapituly byl dobrý posluchač, kdy na Stolovou horu a Děvín vystoupil vladyka svého lidu přicházející z Panonie, aby zde objevil kraj mlékem a medem oplývající a dal mu jméno svého lidu Morava. Také pověstem o dívčí válce mezi knížetem Sámem a místní matriarchální společností uctívající tyto vrchy jako ňadra Bohyně Země, končící svatbou knížete a velekněžky.

Při víně se tak dobře naslouchá a tak špatně pamatuje, zvláště člověku z Bohemie tedy z Čech „tekutému slunci Moravy“ nezvyklému, nelze se pak divit, když Kosmas ve své kronice všechno popletl, počínaje Praotcem Boemusem na Řípu…

Kapitola 1. – Krumvíř

Možná byli 5. 7. někteří občané Krumvíře stejně jako dalších obcí zaskočeni, státní vlajka se tam na den sv. Cyrila a Metoděje již objevuje pravidelně, letos k ní přibyla, ale to většina obyvatel věděla dopředu, vlajka obce slavící tímto premiéru.

Ovšem tu vlajku uprostřed si troufám tvrdit mnoho místních nezná, bikolóra dole červená nahoře žlutá s kostkovanou orlicí v modrém gotickém štítě, historickou to vlajku Moravy, její zemskou vlajku schválenou zemským sněmem 1848, tehdy ještě bez orlice. (Jelikož se mezitím k analogické vlajce dopracovala některá města v ČR včetně Prahy, stává se doplnění znaku nutností)

Krumvíř se tu hrdě připojil, a za to patří dík představenstvu obce, k dalším 72 obcím a Jihomoravskému krajskému úřadu, které tuto vlajku na oslavu příchodu slovanských věrozvěstú vyvěsily a založily novou hrdou tradici naší moravské země.

Tato vlajka hrdě vlála toho dne i na Velehradě, kde ji v bazilice požehnal moravský metropolita olomoucký arcibiskup msgr. Graubner, stejně jako žehnal lidem, které tyto symboly spojují.

Kapitola 2. – Náklo

Na malém nenápadném návrší Náklo nabízejícím výhled na Buchlov a Velkou javořinu vyrostl před pár lety liliový kříž a socha Sáma prvního historického sjednotitele slovanských kmenú. Toto návrší je opravdu nenápadné ploché, člověk se ani pořádně nezadýchá než tam dojde, ale zřejmě skrývá mnohá tajemství naší minulosti, naší nečeské minulosti. Tajemství, která jej oprávnila ke vzniku tradice cyrilsko-metodějských poutí. Ta letošní začala již v neděli, od kostela z obce Ratíškovice vyjelo koňské spřežení s otevřeným kočárem stezkou mezi vinohrady následováno skupinkou účastníkú.

Prúvod nebyl početný, ale to ani nebylo až tak podstatné, většina účastníkú a hlavně účinkujících již byla připravena na místě. Bylo zde vidět modré uniformy Moravských rytířú svatého Rostislava a Kolumbána, červenožluté moravské vlajky, lidové slovácké kroje z okolních vesnic. Po úvodním slovu kněze přišlo na kulturní program s vystoupením místních pěveckých sború.

Kapitola 3. – Velehrad

Starodávný Velehrad na úpatí Chřibú s výhledem na Buchlov další dva vršky z erbu pánú ze Žerotína, místy s nimiž se spojují počátky nejen české a slovenské ale především moravské státnosti. Na nádvoří před barokní bazilikou se cyrilsko-metodějské pouti odbývají již tradičně. To nejpodstatnější pro Moravany se ovšem neodehrávalo na nádvoří při mši ale uvnitř baziliky, kde moravský metropolita olomoucký arcibiskup tedy nejvyšší představitel moravské katolické provincie nezávislé na Čechách mons. Graubner požehnal skupině moravských vlastencú moravské vlajky s tím, že žehnal i lidem, které tyto symboly spojují.

Když vlajkonoši vystupovali dústojně z chrámu byli vyvedeni bokem k vlajkám Sokolú apod., a naše zcela objektivní veřejnoprávní televize neměla vskutku problém tyto nezabírat, jak v jiných letech. Ovšem na závěr zbývá jen vyslovit politování, že mši nesloužil moravský arcibiskup, ale jeho hosté z Čech, pak by možná nedošlo k onomu trapasu, kdy poutníky český celebrant odkázal pod ochranu palladia země české. Tento starodávný posvátný obraz uuložený ve Staré Boleslavi nejposvátnější v Čechách na celém území Pražské arcidiecéze, nemá ani toho nejmenšího vztahu k Moravě, jelikož Palladium Moravy obraz Madony je uloženo v klášteře na Starém Brně. Doufám, že se katolická církev podobných přehmatú v příštích ročnících vyvaruje.

Ukazuje se, že světová krize přivedla spousty lidí k zamyšlení nad současným kapitalizmem a evropskými médii prošla zpráva o výzkumu veřejného mínění v Německu, kde se téměř 90 procent dotázaných vyjádřilo kriticky ke kapitalizmu orientovanému jen na co největší a nejrychlejší zisk bez ohledu na zdraví a spokojenost lidí, bez ohledu na poškozování životního prostředí a drancování zdrojú. Jiná zpráva našich médií se zabývala přehlídkou vín, na které se na předních místech umístila česká vína z Moravy. Ale to není nic vyjímečného, vše co vzniká na Moravě je podle médií dnes už české, jen my, Moravané, si na to nechceme zvyknout. Tož tak.

Každoroční setkávání Moravanú při výstupu k prameni řeky Moravy a na vrchol Králického Sněžníku, v sobotu 4. září 2010. Jedná se o turistickou akci, není potřeba zvláštní vybavení, jen pořádné boty a vhodný oděv – pro případ, že by mrholilo, nebo pršelo. Nejkratší trasa je ze Starého Města pod Sněžníkem, 10 km tam, 10 km zpátky. Tuto trasu zvládnou i prúměrně zdatní chodci, a stojí to za to, zážitek na celý rok, motivace pro příští výstup. Těším se, že se tam někde setkáme.

Pro Moravany z jižní části země je ideální vlakové spojení rychlíkem  Brno – Břeclav – Olomouc (z Hodonína 5:42) pak do Hanušovic a Starého Města p. S. – příjezd 8:31. Zpátky 16:33 ze Starého Města, v Hanušovicích přestup na vlak do Olomouce a potom na směr Břeclav a Brno.

Čeština je skutečně krásný a bohatý jazyk, ale ani ona se nedokáže vyhnout jazykově nejednoznačným výrazúm jako rozlišit obyvatele území, státní příslušnost od národnosti.

Jsou vyjímky, kdy si člověk nesplete Brita s Angličanem, Belgičana s Vlámem, ale co Katalánec versus Španěl, Katálánec má bezesporu španělskou státní příslušnost nikoliv však národnost.

U nás v centrální Evropě je to ještě složitější, ale to až od nějakého 19., 20. století, do té doby existovalo jediné kritérium příslušnost k zemi, tedy Češi a Moravané, tato identita byla dozajista primární ve vztahu k soustátí Koruny české nebo rakouskému mocnářství, Lužický Srb byl prostě Lužickým Srbem a nikoli Čechem, přestože oboje Lužice do Koruny české přináležely.

V 19. století došlo ke vzniku německého národa, dokonce byla zjevná snaha považovat za Němce i Rakušany, na to reagovali Češi a Moravané těsnějším spojenectvím, údajně tehdy zanikly tzv. zemské národy a vznikl jeden novodobý státotvorný český národ. Navíc se nám situace komplikuje vytvořením státu s poněkud matoucím a nepříliš šťastným názvem Česká republika. Mimochodem jeho tvúrci v Saint-Germainské smlouvě se prozízavě neodvolávali na nějaký český národ, ale mluvili o obyvatelích Čech, Moravy, části Slezska …

Kdo je tedy Čech? Može to být obyvatel Čech ale i ČR. Co se týče českého národa, hovořilo se tu o dvou. Ten první je vymezen historickým územím Čech tedy České kotliny, legendou o praotci Čechovi o raných Přemyslovcích a svatém Václavovi i dalšími českými svatými a také heraldickým symbolem dvouocasým královským lvem. Ten druhý by byl definován poměrně uměle vytvořeným českým jazykem a vlastně ničím jiným, jazykem, který lze stejně dobře a oprávněně nazývat česko-moravským a vlastně i národ by bylo možné nazývat českomoravským.

Zmíněné atributy českého národa jsou pro Moravu irelevantní, ani bájní Přemyslovci dokonce ani svatý Václav vládnoucí pouze a pouze Čechám se jí netýkají. A královský lev? Přemyslovská knížata jej neznala až králové, to měl ale pouze jednoduchý chvost, zdvojení pochází někdy z časú Lucemburkú (rovněž měli podobného vlastního lva v erbu). Již od dob prvních českých králú, za Lucemburkú zvlášť patrno, byla na Čechách ( nikoli českém králi ) Morava nezávislým markrabstvím. Nic z těchto by tedy nemohlo být tedy použitelné pro onen novodobý český národ. Ale ony všechny přežily dodnes, stále jsou živé, jak tehdy mohli zemští Češi zaniknout? Lidé se zřejmě nezávisle na sobě hlásí k oběma národúm a žádný sčítací komisař to nedokáže odlišit, navíc spousta respondentú mu tam píše státní příslušnost.

A Moravané, ti byli vždy zemským národem a rozhodně nezanikli. Koneckoncú Petr Bezruč viděl „Slezskou Ostravu národa moravského, a to ještě počátkem 20. století. Rozhodně se nerozpustili v nějakém univerzálním národě, zvláště pokud v něm nezmizeli ani všichni zemští Češi.

Prameny Moravy v díle Jaroslavy Grobcové.

Ph.Dr. Jaroslava Grobcová (rozená Hubová) se narodila roku 1931 v Hodslavicích, ale dětství a mládí prožila v malé vesničce Palačově, dnes součást Starého Jičína. Vystudovala Univerzitu Karlovu v Praze, obory filozofie a psychologie. V Ostravě pracovala v kulturních zařízeních, Výzkumném ústavu ekonomiky paliv a v Dopravním podniku města Ostravy jako podnikový psycholog. V současnosti žije v malebném městečku Štramberk, zapsaném jako kulturní památka UNESCO.

Její cesta k pramenům Moravy je ve skutečnosti cestou K pramenům života – jak ostatně zní titul jedné z jejich knih.

„Začala jsem se v ní dotýkat historie Velké Moravy,“ uvádí autorka, „o které bylo vše zatemněno, zničeno, překrouceno i zfalšováno. Prozatím stále jsme nedokázali obrátit pozornost k naší slavné moravské historii. V mé knize Od Velké Moravy svítá je o této historii daleko víc. Ve třech kapitolách je v ní uvedena lípa jako slovanský a národní symbol, o uloupených dějinách Moravy a historii praslovanských Moravanů. Je to také příběh velkomoravského Velehradu, o slovanských bozích, staroslavné hoře Hostýn a pozoruhodné Drastislavově hoře. Vše doplňují posvátné kameny Hostýnsko-vizovických vrchů Lukov a Dračí skály, Čertův kámen u Lidečka, Pulčínské skály, Jarcovská gula a posvátná hora Radhošť. Nechybí ani několik slov o víře našich předků. Absolvovala jsem s oběma knihami řadu besed po celém podbeskydí i ve Slezsku a potěšilo by, kdyby je poznalo co nejvíce Moravanů.“

Přejme si a doufejme, že se věci postupně zlepší, objevují se nové témata, které bych chtěl zpracovat, ale to bude nějaký čas trvat, nejdřív se budu muset s nimi blíž seznámit.

Jeden ze sloganú posledních dnú říká, že Češi volili svobodu. Ano, a skutečně očekávám, že Češi dostanou svobody přesně tolik, kolik si budou moct dovolit podle stavu svého bankovního konta. Pro ty schopné vytěžovat peníze z prostředí ještě víc svobody pro další zvýšení výkonú (za podpory nových zákonú) – zaslouží si to, táhnou přece ekonomiku tohoto státu. Ti, kteří si mysleli, že budou mít taky příležitost těžit víc než ostatní a proto volili pravicové strany, budou mít víc svobody zaplakat nad svým osudem – chytili se na plané sliby, nikdo jim ze svých právoplatných ziskú nedá ani ň.

A pro ty málo schopné svobodu větší dřiny za utahování opaskú až do doby, kdy už nebudou vhodní k vykořisťování, ztratí možnost přístupu k penězúm, ale povinné platby jim nikdo neodpustí, po vyčerpání osobních finančních rezerv a následném postoupení majetku věřitelúm, svobodnou volbu jít do vězení pro dlužníky. Dnes to sice tak nevypadá, ale čtyři roky jsou dlouhá doba a směr budoucího vývoje společnosti je zjevný.

Dalším oblíbeným sloganem je cosi o projídání budoucnosti v souvislosti s opatřeními k zabránění skluzu České republiky na řeckou cestu k bankrotu. Holt, když je nedostatek volných peněz, dají se nějaké vždycky vzít obyvatelstvu, jenom je potřeba najít vhodný slogan a to se povedlo. Ovšem, hodnoty, které společnost vyprodukuje, končí v podobě peněz na kontech, na které vláda nedosáhne – to jsou ty peníze, které jsme údajně projedli sobě a svým potomkúm, a bylo by nezákonné pokusit se tyto peníze vrátit zpět do systému směny peněz, práce a zboží . Takže tak.

O planých slibech vytváření nových pracovních míst už ani není třeba mluvit, slyšeli jsme je tolikrát a opakují se s přibývajícími lety neustále, ale skutek utek. Že by bylo možné za současnosti vytvořit nějaká pracovní místa, tomu by nevěřila ani moje babička. Tato republika není schopná nabídnout světu nic jedinečného a dobrého, za co by svět chtěl zaplatit, protože to nikdo jiný neumí vyrobit. A nastartovat hospodářský rúst tím, že se obyvatelstvu ztíží přístup ke zdrojúm pro udržení života? Jako že budou víc kmitat, aby neumřeli hlady? V historii by se našlo dost informací o tom, že to nemože fungovat, eskalující represe vúči obyvatelúm vedly vždy jen k revolucím, ale ne k hospodářskému rústu.

Přesně takový název má článek Stanislava A. Hoška, zveřejněný v internetovém časopise Britské listy. Ať už si myslíte o tomto časopise co chcete, některé články stojí za pozornost. Snad všichni se zamýšlíme nad současným stavem společnosti, skládáme mozaiku z informací z rúzných zdrojú, hledáme odpovědi na otázky, které nám přicházejí na mysl. Právě uvedený článek je jeden ze zdrojú informací, které mohou napomoci zmíněnou mozaiku poskládat.

Všichni asi tušíme, že něco není úplně v pořádku, že liberální kapitalizmus vede světovou společnost do slepé uličky. Prvním krokem ve snaze věci změnit je analýza současného stavu. Takže pokud vás zajímá analytický pohled na část problému, zde jej najdete:  http://www.blisty.cz/2010/7/30/art53713.html