S výstupem k prameni Moravy se konala souběžná akce, výstup na Králický Sněžník, v režii České republiky (Staré Město pod Sněžníkem) a Polska a s podporoú Evropské Unie. Zmíněné pěkné počasí a obě akce přilákaly řádově stovky turistú, všeci byli odměněni diplomy a propagačními materiály. Největší odměnoú byly ale zážitky z putování na Sněžník a zpět, a ovšemže každoroční setkání s přáteli. A abych se nadarmo netahl s moravskoú flétnoú, několikrát sem zahrál pro potěšení sobě a take ostatním, paráda.

Protože sem byl závislý na vlakovém spojení pro cestu zpět, nemohl sem počkat na druhoú hodinu odpolední, kdy byly v plánu oficiality s přítomností představitelú Starého Města p. S. a spolupořadatelú. Cestoú dolú jsem potkal další turisty, dokonce prúvod svatebčanú, kteří doprovázeli pár který se měl sezdat na vrcholu, navíc jednoho Moravana na jednokolce.

Vydařený výlet, takže příští rok zase „Na shledanoú!“

Čekal jsem tam zhruba hodinu než dorazil vlakem od Brna kolega, to už vlály vlajky dvě a ostrým tempem jsme vyráželi na 25 km dlouhou trasu. Specifikem tohoto pochodu jsou chybějící kontroly na trati, za to na ní bylo spoustu stánkú s burčákem.

Na úvod jsme se nadýchali vúně hustého borového lesa, pak naše chřípí zachytilo pach koní, prošli jsme kol stáje Rudník, za ní se 17 km a 25 km tratě větvily, na rozcestí bylo turistické centrum, burčák a placky a opravdu vřelé přijetí z titulu našich vlajek.

Přes obec Vacenovice jsme mírným svahem dorazili k liliovému kříži a soše vládce Sáma na vrchu Náklo, který snad skrývá hlavní město Velkomoravské říše, odkud se naskytly nádherné výhledy na zámek v Miloticích, Strážovský vrch, panorama Ždánického lesa a Chřibú.

Prošli jsme obcí Dubňany, navštívili vinařství Spěvák, pak po hrázi rybníka a zas kousek lesem a přes pole, kde jsme sestupovali ke sklepúm v Mutěnicích. Zde již byla taková koncentrace lidí, otevřených sklepú, stánkú, burčáku, vína, keramiky…

Zde poprvé nastal problém s orientací, jak včas najít cílovou kontrolu a nádraží, povedlo se, takže snad na příštím ročníku „Pochodu slováckými vinohrady“ na prosluněném vínoplodém podbřišku naší Moravy znovu. U sklenky nápoje, jehož tradice zde sahá nikoli ke Karlu IV. ale až ke starým Římanúm, v krajině upomínající dávnou historii mnohem starší než dějiny sousedních Čech. Historii a kulturu, kterou opravdu netřeba nazývat českou.

Večer dne před výstupem vypadal velice slibně, vymetená obloha umožňovala výhled po celém panoramatu Jeseníkú včetně Pradědu. Ráno však vypadalo jinak húř. Z malé vesničky Stříbrnic nedaleko Starého Města pod Sněžníkem jsme vyrazili v hloučku tří moravských vlajek a vlajky MNS, cesta vzhúru vedla malým stoupáním po asfaltové cestě, zpočátku sledovala tok Stříbrnického potoka a žlutou turistickou značku, my jsme se drželi asfaltky i ve chvíli, kdy značka odbočila směrem k chatě Návrší, důvodem byla vysoká mokrá tráva.

Zlom nastal ve chvíli, kdy z asfaltky odbočovala stezka k vrcholu Sněžníka, zde pořadatelé připravili stánek s občerstvením čaj a káva, moravské koláče koblihy z Polského Slezska, šlo totiž o mezinárodní výstup, dále zde ženy ze Starého Města rozdávaly upomínkové předměty, kloboučky, pláštěnky, odznáčky na hole, kelímky apod. Zde se potkávaly rúzné skupinky účastníkú, které se na rúzně dlouhou dobu zastavovaly, lidé se občerstvovali, dávali do řeči, jedním z témat byly i naše žlutorudé vlajky a vše, co představují.

Následoval krátký úsek řídce zarostlým úbočím, kterému dominovaly polámané a vyvrácené smrky s výhledy na Staré Město, dále stezka odbočila po vrstevnici, kde její prúchodnost stěžovalo několik velkých kaluží. Zde jsme se již potkávali s lidmi vracejícími se od vrcholu potažmo od pramene, všiml jsem si před dvaceti lety dost frekventovaného od té doby takřka nevídaného erbovního symbolu moravskoslezské orlice ve formě nášivky na rameni. Vyměnili jsme si krátké pozdravy, abychom nevypadli z tempa a pokračovali.

Stezka počala stoupat a stala se značně kamenitou vyžadující dúkladnou turistickou obuv, na borúvčí podél ní bylo ještě trochu plodú, pak jsme napravo uviděli nízkou betonovou stavbu, nebyl to ale nějaký bunkr ale základy a přízemní zděná část někdejší turistické vyhořelé dřevěné lichtensteinské chaty na moravské straně pohoří.

To už jsme slyšeli hlasy, stezka pokračovala snad sto metrú po vrstevnici a tam byla zděná stavbička dekorovaná moravskou vlajkou obezdívající pramen naší hlavní řeky odvádějící vodu z historické země Moravy směrem k Černému moři. Pořadatelé tu rozdávali plechovky pěnivého moku od sponzorujícího pivovaru Hanušovice. Dost lidí se tu zastavilo již před námi, takže tu byl poměrně početný shluk, došla řeč i na vlajky i na verše o Moravě prúběžně vycházející na facebooku na stránce „Poezie moravského disentu“.

Po občerstvení a oddych následovala prémie, úkol byl již defacto splněn, výstup k vrcholu Kralického Sněžníku značně prudký nicméně krátký, ani jsme nezaregistrovali překročení hranice do Slezska či chcete-li Polska. V malém kameném návrší nás vítaly vlajky EU, Polska a Československa a přímo vyzývaly k doplnění. Vrcholu hory dominovalo suťové návrší, zbytky v sedmdesátých letech stržené rozhledny. Nyní se vrátím k počasí, prakticky celou cestu jemně mžilo a zde, kde by se býval nabízel nádherný výhled, to tudíž nestálo za řeč.

Potkávali jsme tu jak Moravany tak Poláky, realizovali pár fotografií, pár rozhovorú někdy i částečně recitovaných, navázali nějaké kontakty, rozdali pár adres.

Ze zpáteční cesty bych zmínil návštěvu ruin , již dříve zmíněné, lichtensteinské chaty, jako symbol Kralického Sněžníku tu po požáru na sloupu zbyla soška slona, zde nás dohonila skupina Polákú projevujících zájem fotit se s moravskými vlajkami, což jsme překvapeni , jim rádi umožnili.

Nebudu popisovat zpáteční cestu, škoda, že nám počasí nedopřálo lepší výhled, nicméně akce se vydařila, vlajky byly vnímány pozitivně, boty i nohy obstály a ze setkání s řekou zbyl pocit, touha se sejít pro změnu s pádlem a kánoí pod hýžděmi.

Na úpatí Králického Sněžníku se nás, Moravanú, sešlo šest. Já jsem se dostavil vlakem do Starého Města pod Sněžníkem, ostatní, protože by to měli nepohodlné, startovali z chalupy v blízkosti. Počasí standardní pro toto roční období, proměnlivá oblačnost, občasné srážky, které si snad ani nezasloužily označení déšť, spíš jenom poprchání.  Cesta standardní, se známými zastaveními a pohledy na známá místa, ovšem, proměnlivá oblačnost dodala pohledúm aktuální čerstvost. Pro turisty pěkná procházka, bohatá na zážitky, Králický Sněžník je prostě klasika.

V družném rozhovoru, který umožňovalo mírné tempo pochodu, jsme dospěli až k prameni Moravy, kde jsme se setkali se zástupci pořadatelú, obdrželi diplomy, nějaké suvenýry, udělali fotky na památku. Mohl to být zdařilý výlet, ale….

Některé věci se oproti minulým ročníkúm změnily. Ano, na diplomu (předvyrobeném a pro letošní rok ručně doplněném číslem ročníku) byla zmínka o straně Moravané a o Společnosti pro Moravu a Slezsko. Ano, u pramene řeky Moravy byla vidět moravská zemská vlajka. Ovšem, bylo cosi navíc, nejen spousta propagačních materiálú k oblasti Králického Sněžníku (o Moravě taktně mlčících). Pochod se najednou jmenoval Mezinárodní, pořadatelú najednou několik -  Staré Město pod Sněžníkem, Česká republika, Polská republika, spoluúčast Evropské Unie, Společnost pro Moravu a Slezsko (ze slušnosti?).

Během cesty k vrcholu nás došla skupinka turistú nevím odkud, jen jsme zaslechli poznámku „co je to za spolek?“, zřejmě reakci na moravské zemské vlajky, které jsme měli sebou. Když jsme jim vysvětlili, že nejsme spolek, ale příslušníci moravského národa, jednoho z nejstarších evropských národú, skupinka viditelně zrychlila, snad aby se tím „morem“ nenakazila taky. Jen taková maličkost, ale k ilustraci pokažené atmosféry púvodně moravské akce by to mohlo stačit. Tímto směrem organizace výstupu k prameni Moravy pro Moravany cesta nevede. Doufám, že se vrátí ke staré tradici.

„Jsme Moravané, hrdý lid, jsme Moravané a chceme být, Moravané pro celý svět, Moravané na tisíc let.“ ……..skutečně chceme?

V dubnu jsem navštívil biblické země Izrael a Palestinu. Je nesmírným obohacením vidět to, o čem čteme ve Starém a Novém zákoně. Ta slova se díky návštěvě stala realitou. Dnes vím, že je lepší jednou vidět než mockrát odmala slyšet. A moravská vlajka? Tu jsem vzal s sebou a se ctí „tahal“ po všech možných biblických místech. Prošla si to pěkně se mnou.

A tady je pár obrázků.

Betlém – Chrám narození Páně

Palestina

Moravská vlajka u Jezera galilejského

Izrael

Moravská vlajka na desce, na které byl balzamován Ježíš

  Chrám Božího hrobu, Jeruzalém

Kam chodí odpočívat Bůh i lidé.

Kaple Svatého Ducha ve Starém Zubří, vybudována v roce 2000, podnes poskytuje dokonalý vizuální i duchovní zážitek.

Nemohlo být pro ni zvoleno příhodnější místo, než na malém návrší v nadmořské výšce kolem 500 m. Ze tří stran obklopena malebnými svahy Veřovických vrchů, výhled k jihu údolím nad Starozuberským potokem, až po návrší Úlehle za řekou Bečvou, které odděluje další nejstarší valašskou obec Vidče.

S nápadem postavit ve Starém Zubří kapli přišel v r. 1993 tehdejší zuberský farář páter Vojtěch Kološ. Obec Zubří sice má krásný kostel, zasvěcený sv. Kateřině, ale zejména za nepohody bylo k němu ze Starého Zubří daleko. Nápadu se ujali především starozuberští obyvatelé. Zdarma nabízeli pozemky. Nejvíce příhodným a zároveň dobře dostupným je místo zvané Kostelničky, kde kdysi dávno údajně stával kostel pro potřeby někdejší osady Staré Zubří, položené ještě severněji v horách pod vrchem Kamenárka. Místo je zvláštní i tím, že za majitele Jaroslava ze Šellenberka (1530 – 34), který místní obyvatele přetěžoval robotou při těžbě stříbrné rudy, starozuberští jedné noci tajně uprchli do Uher; v místě zanechali jen starou babku, která topila v peci, aby kouř na nějaký čas upokojil dráby, že je v obci všechno jako jindy.

„Podle mě je toto místo po Římu a Neapoli třetí nejkrásnější na světě,“ tvrdí správce kaple pan František Španihel, který ve Starém Zubří prožil všechny ze svého života.

Kaple je kruhová. Obětní stůl z bloku pískovce je umístěn uprostřed, přesně pod kopulí. Kaple pojme na 200 lidí. Sakristie nemá dveře a interiér tak vytváří dojem bezprostřednosti mezi záležitostmi duchovními a světskými. Ambo k předčítání Písma rovněž tvoří blok pískovce. Svatostánek, zabudovaný v boční zdi, je krytý řezbou do dřeva v podobě pecnu chleba, se symbolikou kříže a beránka. Nad ním je vsazeno do stěny sedm polodrahokamů, některé dovezené až z Afriky, které symbolizují sedm darů Ducha Svatého. Poblíž pak dalších dvanáct polodrahokamů, symbolizujících dvanáct apoštolů. Nad svatostánkem je zavěšen stylový dřevěný kříž s řezbou Ukřižovaného.

Při vstupu do kaple je kropenka z největší mořské mušle, jasně bílé, dar z Itálie. Nad ní prastará dřevěná plastika sv. Rocha, zdobená polychromií. V kopuli, kudy proniká jasné světlo okny pod vížkou se zvonem, je zavěšena velká ze dřeva vyřezaná holubice, symbol Svatého Ducha.

Zvláštností je zde více. Průsvitné vitráže jsou tvořeny z leštěného průhledného mramoru – onyxu, vytěženého v moři, dar potomka valašského rodu Dr. Josefa Pustky z Říma. Do pískovce obětního stolu jsou zabudovány ostatky českých světců sv. Jana Sarkandra a sv. Zdislavy; v den jejich svatořečení v květnu 1995 posvětil při návštěvě České republiky v Olomouci základní kámen papež Jan Pavel II. Nikoliv nezanedbatelnou zvláštností je i to, že stavba z kamene, dřeva, cihel a kovu je dílem místních řemeslníků.

Ani vnějšek kaple není bez zajímavostí. Vedle vchodu upomíná černá tabulka na svěcení základního kamene. Pod ní je umístěna cihla ze Svaté země, kterou odtud přivezl P. Vojtěch Kološ, duchovní otec myšlenky stavby kaple. Do východní části byl z nevyhovujícího místa v Hamrech přemístěn kříž z r. 1825, nejstarší dochovaný v katastru obce Zubří. Pod nadkrytým ochozem jsou umístěny lavičky k odpočinku turistů, kteří procházejí kolem. V prostoru před kaplí vysadili v červnu 2000 lidé družebního města Rosdorf (SRN) lípu. „Z vděčnosti za přátelství, partnerství, které jsme zde v Zubří zažili a které chceme do budoucna uchovat,“ stojí dvojjazyčný text na tabulce.

Slavnost svěcení kaple proběhla 11. června jubilejního roku 2000, na den slavnosti Seslání Svatého Ducha. Za účasti tisíců věřících a významných hostů novou kapli vysvětil olomoucký arcibiskup Msgre Jan Graubner.

Kronika kaple je hustě popsána záznamy obdivu a chvály. Téměř denně kapli navštěvují nejrůznější lidé, odborníci, náhodní pocestní i umělci. Moderní koncepce, vyváženost použitého materiálu a celkového pojetí, soulad prvků a neobyčejný vkus, těsnější sepětí věřících a věcí duchovních, to vše je vskutku důvodem k obdivu.

Autorem architektonického řešení je mladý brněnský architekt Ing. Marek Štěpán. Venkovní úpravy prostoru kolem kaple byly provedeny podle návrhu zahradní architekty Zdislavy Brantalové z Hodonína. Okolí kaple bylo zatravněno a doplněno sochou P. Marie.

Dne 23. května 2010 si Římskokatolická farnost Zubří připomíná 10. výročí posvěcení kaple sv. Ducha ve Starém Zubří. Slavná mše svatá začne v 8 hodin v kapli za účasti iniciátora stavby P. Vojtěcha Kološe. Po ní bude příležitost k občerstvení i k družnému popovídání.

V roce 2010 si připomínáme 160. výročí narození Tomáše Garrigue Masaryka (7. 3. 1850 – 14. 9. 1937), českého filozofa, sociologa, pedagoga, politika a státníka, především však tvůrce samostatné Československé republiky a jejího prvního prezidenta. Do praktické politiky T. G. Masaryk vstoupil v roce 1889. V roce 1914 odjel do Itálie, odtud do Švýcarska, Francie a posléze do Anglie. Od února 1916 byl předsedou Národní rady československé, kterou založil s M. R. Štefánikem a E. Benešem. V květnu 1917 až březnu 1918 jednal v Rusku o čs. legiích. Dne 30. 5. 1918 podepsal Pitsburskou dohodu, která podporovala vznik čs. státu jako demokratické republiky. 28. října 1918 vyhlášeno Československo jako samostatný stát. Dne 14. 11. 1918 byl zvolen první prezidentem, znovu pak 1920, 1927 a 1934. Masaryk měl výrazný vliv na veřejný život v ČSR, po celou dobu si udržel přirozenou mravní autoritu. Vděčný národ stavěl Masarykovi ještě za jeho života pamětní sochy. Ty po roce 1939 a znovu pak po roce 1948 však potkával krutý osud.

 Trpěly egyptské sfingy, žoldáci několika armád si z nich udělali terče pro své zbraně. Krutý konec potkal Stalinovu sochu na Letenské pláni v Praze a pozůstatek podstavce podnes nechává tušit o jak mohutný monument šlo, než ho rozmetala exploze. Nejrůznější plastiky minulého režimu jsou káceny a smýkány v nejlepším případě do depozitářů a nabízeny sběratelům kuriozit, v horším případě končí rozbity nebo v tavicích pecích.

Neméně dramatické osudy měly sochy prvního Československého prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka. Národ jej miloval. Lidé jej nazývali Prezidentem Osvoboditelem, Tatíčkem Masarykem. Stal se symbolem naší samostatnosti, svébytnosti, národní identity. Symbolem svobody. Sochy T. G. M. vyrůstaly na čestném místě každého města, i v sebemenší vesnici. Někde byly jen prosté, jinde honosně vznešené.

Osudy těchto soch a památníčků byly stejně kruté, jako osudy lidí, kteří ve 20. století prožili na osm politických režimů a nespočet životních peripetií.

Zatím co prozíraví Pražané postavili vůbec první sochu T. G. M. na veřejném prostranství teprve 7. března 2000, jinde je stavěli už za Masarykova života a podnes se chlubí, že právě ta jejich patří mezi první, které kdy byly Masarykovi postaveny. Tak tomu bylo zejména na Valašsku.

Specifický vztah Valašska k Masarykovi má kořeny v období, kdy úspěšně kandidoval na poslance Říšského sněmu za 13 valašských obcí. Pamětníci podnes připomínají, že právě Valašsko podporou svého kandidáta Masaryka pomohlo rozvrátit Rakousko-Uherskou monarchii a přispělo takto ke vzniku svobodného Československa.

Jednoznačné volební vítězství Masarykovo vůbec nebylo snadné. Jeho protikandidát z Kroměříže Vilém Povondra neprováděl předvolební agitaci v rukavičkách. „Nevolte Masaryka!“ hlásal a vyzýval k tomu každého, kdo miluje svou manželku a rodinu, kdo věří v Krista, kdo se zpovídá a kdo se modlí, kdo miluje svou živnost a váží si jí, kdo miluje český jazyk… A palcovými písmeny na letácích nevybíravě útočil: „Jeden inteligent Pražan pravil: Divíme se vám zde, v Praze by do Masaryka ani hokynářka nekopla a vy ho zde chcete udělat poslancem!“ Chtěli a věřili mu. Také se poslancem díky vlastencům na Valašsku stal.

 Hutisko-Solanec Zákopčí

Jeden z prvních pomníků Masarykovi na Valašsku postavil uvědomělý učitel a vlastenec Cyril Mach v zapadlém údolí Zákopčí, které patří k valašské obci Hutisko-Solanec. Stalo se tak roku 1921. Děti ve škole se tenkrát svého učitele ptaly, jestli mezi ně pan prezident přijede. Popravdě odpověděl, že ne. Zklamání chtěl dětem vynahradit tím, že v Zákopčí postaví nedaleko školy Masarykovi pomník, aby ho měly děti na očích. Nebylo dlouhých projektů a příprav, myšlenka na stavbu pomníku přišla snad jen tři týdny před připomínkou výročí vzniku Československé republiky.

Cyril Mach si ještě týž den obstaral souhlas k postavení pomníku v podobě Masarykovy skály od okresu. Sochař Drahoš, který na Hutisku pobýval, načrtl portrét T. G. M. Místní občané s nadšením a zdarma, ale především opatrně sváželi z okolních lesů těžké kameny, aby z nich neotřeli mech. Památník byl slavnostně odhalen 28. října 1921. Na jeho božní straně je uveden text: „Srdce jeho hořelo láskou k ukřižovanému národu.“ Podnes žijí pamětníci, kteří se jako malé děti slavnosti účastnili. Památník později zanikl a teprve v novější době byl před školou v Zákopčí postaven nový.

Zašová

Dramnatický byl osud pomníku T. G. M. ve valašské obci Zašová. Měl podobu kamenné busty. Se záviděníhodnou hrdostí místní lidé uvádějí, že byl odhalen 28. října 1920 jako první na Valašsku a mezi prvními v celé republice. V období okupace za druhé světové války se vlastencům podařilo bustu ukrýt a krátce po skončení války znovu instalovat, ale už roku 1953 byl její osud jednoznačně zpečetěn. Pamětníci uvádějí, že se tak stalo kterési noci. Kamenná plastika byla rozbita kladivy a prý by podnes mohli ukázat prstem na domy v jejichž základech skončila. Znovu postavit Masarykovu sochu se podařilo až k 80. výročí existence republiky 28. října 1998. Zanedbaný parčík byl nově upraven. Bronzová busta ing. arch. Františka Crháka je umístěna na stele klasického tvaru a osvětlena. Třebaže opožděný, byl to pro obec Zašovou důstojný návrat Masarykovy sochy.

Valašské Meziříčí

Husova ulice ve Valašském Meziříčí je tichá a plná zeleně. Uprostřed sadové úpravy našla své místo socha T. G. M. Bronzová busta je usazena na žulovém podstavci, pod ní nápis: „Svému osvoboditeli T. G. Masarykovi.“ Válcovitý podstavec s bronzovou plastikou českého lva Masarykovu bustu příznačně převyšuje jako symbol nadřazenosti záležitostí státních, společných, před osobními; nebo také, že i nejvýše postavený člověk je jen služebníkem společnosti. Krásný pomník v krásném prostředí však skrývá překvapení. Ze zadní strany je do žulové desky vytesána jeho historie: Postaven 1925; zrušen 1940; obnoven 1946; zrušen 1950; obnoven 1968; zrušen 1974; obnoven 1990; od posledního údaje Masarykův pomník prozatím stále ještě na tomto místě stojí.

Zubří

Dramatické byly osudy Masarykových symbolů ve valašské obci Zubří. Dne 28. 10. 1930 MUDr. Antonín Fabián, zuberský rodák a primář ostravské nemocnice, slavnostně předal sochu T. G. M. pod „Lípou svobody“, vysazenou před fojtstvím, občanům Zubří do vlastnictví. V r. 1940 nařízením německých úřadů měly být všechny symboly – socha T. G. M., pamětní deska legií a nápis „Jubilejní škola T. G. Masaryka“ z tehdy nové školy – zničeny. Vedení obce všechny symboly šetrně odstranilo, tajně je ukrylo do hospodářských objektů obce, písemně však příslušnému Oberlandrátu splnění příkazu potvrdilo. Po atentátu na Heydricha v r. 1942 a po vyhlášení stanného práva však byla socha T. G. M. z obavy před prozrazením zničena. V roce 1945 byly všechny symboly – socha T. G. M., pamětní deska legionářů i nápis na škole – obnoveny. Vydržely do roku 1959. Koncem srpna 1959 byl odstraněn nápis ze školy, jednotlivá písmena však byla uschována na půdě školy. Dne 16. 9. 1959 vznesla plenární schůze KSČ místní továrny Gumáren požadavek pracujících k odstranění pomníku T. G. M. z obce. První jednání rady MNV nebylo 12. května 1960 v této věci jednotné, ale už 24. května 1960 se rada jednoznačně usnesla odstranit v obci nevhodné památníky: pomník obětem 1. světové války a pomník T. G. M. O tři dny později s tímto počinem souhlasilo také plénum MNV, až na dva hlasy. Dne 7. 12. 1960 v noci byl pomník demontován zaměstnanci Gumáren, odvezen a zabetonován do základů nově budovaného objektu válcoven Gumáren Zubří. V roce 1968 obnovilo MNV nápis „Jubilejní škola T. G. M.“, ale 16. 3. 1971 ve čtyři hodiny ráno byla písmena ze školy (údajně hasiči z okresního města) odstraněna a zničena. Nápis na škole byl obnoven až v r. 1990. V tomto roce byl také obnoven pomník T. G. M. a také pamětní deska legionářů.

Rožnov pod Radhoštěm

Neméně dramatický osud měla Masarykova socha z náměstí v Rožnově pod Radhoštěm. Autorem první sochy v podobě sedící postavy byl ak. soch. Rudolf Saudek. K jejímu odhalení došlo 5. 7. 1936. Tato socha byla za okupace údajně zničena. Autorem druhé sochy T. G. M. v podobě stojící postavy byl ak. sochař Antonín Chromek, odhalena byla 3. 3. 1950. Socha byla násilně odstraněna a zničena lidovými milicemi 6. 11. 1959, údajně byla rozřezána na kousky. Prázdný podstavec ozdobil jehlan s rudou pěticípou hvězdou na špici. Naštěstí se zachoval model původní sochy takže třetí socha T. G. M. pro Rožnov p. R. byla kopií předchozí. Jejím tvůrcem byl opět ak. soch. Antonín Chromek. Socha byla zhotovena v roce 1968. Předtím byl z podstavce stržen jehlan s pěticípou hvězdou a do instalace sochy byl sem prozatímně umístěn portrét T. G. M., zhotovený v propagačním oddělení n. p. Tesla. V důsledku srpnových událostí roku 1968 však už k odhalení sochy T. G. M. nedošlo. Socha zmizela. Podstavec znovu ozdobil jehlan s rudou pěticípou hvězdou na špici. Socha byla objevena až v prosinci 1989 v zámeckém sklípku v Lešné u Valašského Meziříčí, pod sutí a dlažebními kostkami. Její převoz do Rožnova se uskutečnil v prosinci 1989. Sochu opravil její autor ak. sochař Antonín Chromek za pomoci rožnovského akademického sochaře Mariuse Kotrby. K jejímu slavnostnímu odhalení došlo 6. 3. 1990 za účasti asi 4000 obyvatel Rožnova p. R.

Kromě soch z rožnovského náměstí – dnes opět Masarykova – byla v r. 1935 umístěna na někdejší Masarykově ozdravovně v Rožnově p. R. bronzová plaketa T. G. M. o rozměrech 81×59 cm, jejím autorem byl Rudolf Saudek. Plaketa byla v r. 1956 násilně odstraněna. V r. 1978 ji nalezl pan R. Skalík pohozenou v řece Bečvě. V r. 1991 byla plaketa opravena a znovu usazena na původní budově, podnes však nese stopy poškození.

To s jakou úporností byly sochy T. G. M. odstraňovány svědčí o síle Masarykova ducha a jeho ideí, ty byly pro ideologii minulého režimu smrtelně nebezpečné. To s jakou obětavostí, ba posedlostí, byly tyto sochy neustále obnovovány a navráceny na původní místo svědčí o tom, že Masarykovy myšlenky byly po celou dobu a jsou stále živé a podnes mají lidem co říci.

„Věřím, že skončila dramatická cesta osudů symbolů T. G. M. u nás,“ zaznamenal kulturní pracovník obce Zubří Jan Koláček. „Že k uvedenému výčtu už nebudeme muset přidávat žádné další změny.“

V to věříme všichni.

Dlouho jsem váhal, jestli vůbec, ale předpověď počasí říkala, že by se v oblačnosti nad Králickým Sněžníkem mělo kolem poledne udělat jakési okno, a ráno už nepršelo, takže jsem se rozhodl, že přece jen pojedu. Po různých peripetiích při přestupování z vlaku do vlaku a do autobusu, a setkání s Pavlem a jeho synem Vojtou při jednom přestupování, jsme byli už tři. Ve Starém Městě pod Sněžníkem jsme vystoupili a setkali se s Jirkou, vzápětí se přidali ještě Tomáš a David. S Františkem, který se přidal jako poslední nás bylo sedm.

Ještě jsme si zkrátili cestu – auty jsme dojeli až pod samý kopec, zaparkovali jsme na konci obce Stříbrnice. Odtud jsme se vydali na pochod. Hned vedle cesty bublal potůček, na jehož vodu už čeká řeka Morava. První strmý úsek mě dal jasně najevo, že to nebude legrace, dlouhé procházky v lázeňském městě mě na něco takového nepřipravily. S několika krátkými přestávkami na odpočinek a napití jsme dorazili k chatě Návrší. Tam jsme chvilku poseděli, poklábosili, potom jsme pokračovali k prameni.

Větší část této cesty byla po kamenité silnici, strmé úseky byly kratší, přesto jsme chvílemi dělali zastávky na odpočinek. Důvody byly různé, pochopitelně bylo potřeba se občas napít, někdy jsme se zastavili na pár slov s turisty, které jsme potkávali každou chvilku. Když jsme dosáhli výšky kolem 1200 metrů, dostali jsme se do postupující oblačnosti, vítr a voda v podobě drobných kapek nám příliš radosti neudělali. Ale co už? Protože jsme s něčím takovým počítali, překvapení nebylo až tak velké.

Přestože byla také špatná, díky větru proměnlivá, viditelnost, fotil jsem celou cestou, také u pramene řeky Moravy jsem udělal několik fotek. Za celý den jsem jich udělal asi 170.

U pramene nás už očekávala skupinka pořadatelů, no, velká sláva, dostali jsme diplomy a ještě cosi, přátelská konverzace, vtípky, smích, příležitost okoštovat dobrú, nebo dat pivko (údajně nejlepší iontový nápoj), případně svačinku. A to počasí už nevypadalo tak zle. Přesto chci vyslovit obdiv pořadatelům, kteří neztráceli dobrou náladu i když byli u pramene už od rána.

Já jsem ale pokračoval až na vrchol Sněžníku, nechtěl jsem to jen tak vzdát, když už jsem absolvoval takovou cestu. Od pramene na vrchol a zpět je to slabá půlhodinka. Bohužel, nebyl jsem odměněn krásnými výhledy do krajiny, takže jsem se na vrcholu zdržel jen pár minut, poklábosil jsem s nějakými turisty a honem zpátky.

U pramene mě čekal Jirka, abych se cestou zpět neztratil, ostatní byli kdoví kde. Dolů mě Jirka vedl jinou cestou, takže jsem měl možnost vidět jiné scenérie, oblačnost se začala skutečně trhat, i když opožděně,  výhled do krajiny se zlepšil. U chaty Návrší už na nás čekali další z naší skupinky. Po delším odpočinku jsme se všichni vydali dolů, k autům do Stříbrnic. Ten poslední strmý úsek byl hodně bolavý. Ale přežil jsem to. Ve Stříbrnicích jsme se rozloučili, vydali se každý svou cestou domů. Zhruba za tři hodiny už jsem vystupoval z vlaku v našem městě.

Potom už jenom zkopírovat fotky do počítače, uspořádat vzpomínky, napsat článek do Hlasu Moravy. Ty zážitky stály za tu námahu, když to jenom trošku půjde, příští rok vylezu k prameni Moravy a na Sněžník zas.

Tylovice – dnes místní část Rožnova pod Radhoštěm – byly původně samostatná obec. Připomínána je v roce 1504. Vždy tak těsně přiléhala od východu k městu Rožnovu, že jen obtížně bylo možné určit, kde začíná a je pokračováním Horní (dnes Bayerovy) ulice, vyúsťující z rožnovského náměstí.

Tylovicemi protéká říčka Hážovka. Po její levé straně se rozkládaly rozsáhlé selské grunty, po pravém břehu byli usazeni domkaři a menší rolníci. Osada patřila od svého založení vždy k panství Rožnovskému a do Rožnova byla obec také přifařena. V obvodu obce stojí tři kříže. Jedem z nich je na malé návsi, nese iniciály L. P. 1856. Prostor kolem něj je oplocen. Součástí areálu je i památník padlých, je na něm pod jmény obětí uveden text: „Není mrtev ten, kdo vlasti obětoval život“.

Podnes se tomuto místu říká „U křížku“. Místní podlouhlá budova někdejší továrny na pletení punčoch z roku 1894 dnes slouží jako mateřská škola. V těsné blízkosti stojí rodný dům básníka a literárního teoretika Ladislava Nezdařila, z jehož díla vzbudily pozornost především nářečím psané verše „Horní chlapci“, považovanou za dosud nejlepší moderní básnickou sbírku o starém Valašsku; v roce 2009 uplynulo deset let od jeho smrti. Nedaleko návsi je původně panský hostinec „Harcovna“.

Od nepaměti se v Tylovicích ke křížku konaly Anenské pouti, průvod vyšel z rožnovského kostela, kolem křížku se poutníci shromáždili k modlitbě.

Poslední dobou byl kříž starý 153 let, také pamětní deska obětem války ve značně devastovaném stavu. Na jejich záchranu spojili síly obyvatelé Tylovic s Městským úřadem v Rožnově p. R.

„Stav těchto památek a celkové uspořádání prostranství nás velmi trápilo,“ uvedl jeden z iniciátorů rekonstrukce artefaktů tylovického náměstíčka pan Jaroslav Bolcek. „Hrozila postupná devastace kříže. Šel jsem za místostarostou panem Aloisem Vychodilem, ten přislíbil, že rekonstrukci zajistí. A skutečně byla provedena během velmi krátké doby, ještě do konání letošní Anenské pouti.“

„Iniciativa opravy vyšla od Tylovjanů, kteří měli zájem na tom, aby do konání Anenské pouti, která se konala 2. srpna, bylo vše uvedeno do pořádku,“ řekl místostarosta pan Alois Vychodil. „Spolupracoval jsem s panem Jaroslavem Bolckem a také s dalšími obyvateli Tylovic. Křížek i s podstavcem byly značně devastované, skulptura Krista ve velmi špatném stavu, taktéž podstavec. Podobně na tom byla i pamětní deska se jmény obětí válek, která už nebyla vůbec čitelná. Ještě před rekonstrukcí jsme pořídili fotodokumentaci stávajícího stavu.

Rekonstrukce žulového bloku se jmény obětí válek byla vyčištěna a vyleštěna, text repasován ozlacením, vše financovalo město z rozpočtu správy majetku nákladem 41 650,- Kč. Oprava křížku, včetně korpusu Krista a jeho zlacení přišlo na 42 840,- Kč, při čemž byla na tuto rekonstrukci poskytnuta dotace z fondu kultury Zlínského kraje ve výši 32 000,- Kč, takže město zaplatilo za opravu kříže jen 10 000,- Kč.

Součástí rekonstrukce byla oprava plotu, obou světel a celková úprava prostoru. Práce na rekonstrukci netrvaly ani měsíc. Společným úsilím tak zkrásněla další část města.“

Rekonstrukci provedla firma Sušil.

„Jsme rádi, že se vše podařilo uskutečnit ještě do konání tradiční Anenské pouti,“ dodal pan Jaroslav Bolcek. „Také letošní průvod vyšel od rožnovského kostela. U křížku jsme se zastavili k modlitbě. Paní Nezdařilová přednesla básně Ladislava Nezdařila od jehož úmrtí letos uplynulo právě deset let. Pouť se vydařila, všichni byli spokojeni. Panu místostarostovi Aloisu Vychodilovi a dalším pracovníkům městského úřadu patří poděkování všech obyvatel Tylovic.“

V Rožnově pod Radhoštěm je zmapováno na 30 sakrálních památek, v následujících letech bude 22 z nich restaurováno.

 Na přiložené fotografii je rekonstruované náměstíčko v Tylovicích, v pravé části snímku rodný dům básníka Ladislava Nezdařila.

Počasí výletu přálo, cestou jsem si užíval pohledů na krajinu. Probrali jsme chlapské záležitosti, jak už bývá zvykem – auta, motorky, foťáky a počítače – a ani jsme se nenadáli, přijeli jsme do Náměšti. Protože jsme přijeli dřív, měli jsme před zahájením výstavy ještě možnost prohlédnout si město.

Náměšť je historickými památkami přímo nabitá, vytáhl jsem foťák a – no udělal jsem asi sto fotek, jak ve městě, tak i v Galerii 12, kde proběhlo zmíněné zahájení výstavy. Těch pár hodin, které jsme v Náměšti strávili, bylo ovšem málo na shlédnutí a poznání všech památek a pamětihodností. Můj střízlivý odhad je několik dní. Ale i jeden den, příjemně strávený v pěkném prostředí  Náměšti může být dostatečně pádný důvod k návštěvě. Doporučuji.

Pokud se chcete o Náměšti dovědět víc, navštivte webové stránky města.