Muž stoupal vzhúru do kopce jen velmi zvolna a kruhová zářivě bílá církevní stavba na vrcholu se přibližovala jen velmi pomalu. Těžký meč, drátěná košile, slunko silně zářící vysoko na obloze a také prošedivělé skráně byly dúvodem ke kroku rozvážnému až pomalému. Ale možná nespěchal, aby mohl nechávat hlavou volně proudit vzpomínky vázající se k tomuto místu. Vracel se z dlouhé služby v západní zemi, kam jej osud zavál, z níž si i jako výsluhu nesl i mnohou jizvu, jako byly ty z bitvy u Všerubského prúsmyku. V městě nad Dyjí se hodlal zdržet jen chvíli, pak hodlal pokračovat k městu na soutoku dvou řek pramenících někde v pomezním hvozdu Svitavy a Svratky, a dále na své panství.

Vzpomínal těch nadějných 15 let, kdy se panovník snažil navázat na někdejší slávu země a svých předkú velkomoravských knížat a králú. Ale i na to, co těmto rokúm předcházelo, dlouhá cesta až do města u vltavského meandru, které se zúčastnil s osmičlennou delegací moravských pánú . Přijeli tehdy k českému knížeti v nelehké době, Morava byla od severu okupována Poláky, z východu Uhry, zbytek po vymření mojmírovské dynastie a povodních na řece Moravě v polovině 10. století, jež zničily vzkvétající města na jejím dolním toku, se podobal spíše území nikoho než státu, říši, která vymazala z Evropy avarský vřed a hrdě oponovala francké rozpínavosti politické, vojenské ale i katolické zřízením vlastní na Římu a franckém králi nezávislé křesťanské provincie biskupa Metoděje. Tenkrát se stal jazyk slovanský po latině, řečtině a hebrejštině čtvrtým jazykem liturgickým. Ovšem situace v Čechách nebyla o mnoho lepší, po smrti Boleslava II. Pobožného o trún soupeřili jeho tři synové Boleslav III., Jaromír a Oldřich, občas se do sporu přimíchal i římský král či polský panovník Boleslav Chrabrý. Ovšem potomci Boleslavovi byli i vzdálenými příbuznými krále Svatopluka, vedlejší větví mojmírovského rodu, který moravský vládce usadil v Praze a pověřil vládou vazalským Čechám. Byl ovšem tento vlastními třenicemi ovládaný rod schopen sjednotit Moravu?

To byl problém, vúbec otázka na koho z bratrú se obrátit byla náročná na odpověď, jenže naštěstí tu byl Oldřichúv sotva dospělý syn Břetislav a moravská delegace dala jeho otci šanci uklidit ho někam mimo Čechy zmítané dynastickým konfliktem. Tehdy mladý kníže odcestoval do země svých předkú, aby stanul v čele vojska, které mu šlechta připravovala, aby s ním v čele vytlačilo ze země Uhry a Poláky. Tehdy to s moravskou korunou vypadalo slibně, izolován od českých nepořádkú obnovoval kníže páteřní síť hradú a měst, Olomouc, Brno a Znojmo se zaskvěly znovuzrozenou silou a významem. V rotundě na kopci, která přežila pád Velké Moravy dal kníže vyhotovit monumentální freskovou výzdobu s rodokmenem jeho rodu sahající od Svatopluka, Rostislava a Mojmíra až k vítězi nad Avary a Dagobertem Sámovi.

Jenže…Rytíři vlétla asi do oka nějaká muška, na chvíli se zastavil a mnul si víčko.

Na podzim 1034 umírá Břetislavúv otec, trún přechází na jeho bratra vykleštěného oslepeného Jaromíra a ten jej přenechává Břetislavovi. Je konec s budováním Moravy, kníže se vrací do Čech, čekají ho bitvy s Poláky i německým správněji římským králem, jeho družina jej následuje. Nezaslouženým centrem říše se stává město nad Vltavou, to město jež kdysi Mojmírovci vybudovali jako místodržitelství pro Svatoplukova synovce a údělníka Bořivoje. Moravu čekal osud tří údělných knížectví Znojma, Brna, Olomouce pro méně významné přemyslovce a to více jak na sto let.

Existovala samostatná Moravská lékařská komora?

Doc. MUDr. Pavel Strnad, CSc.

V letošním roce, konkrétně dne 8. 5. 2011 je tomu 20 let, kdy přijala tehdejší Česká národní rada zákon o České lékařské komoře, České stomatologické a České lékárnické komoře. To znamenalo, že po 41 letech totalitního režimu byla opět obnovena profesní lékařská samospráva, která mohla alespoň ideově, když už jí veškerý majetek odcizil stát, navázat na tradice lékařských komor vznikajících na území současného státu již koncem 19. století.

Nikde se nepublikovalo, alespoň jsme o tom nevěděli, že Lékařská komora pro Markrabství moravské se sídlem v Brně a pro vévodství Horní a Dolní Slezsko se sídlem v Opavě vznikly již v roce 1893, zatímco v Čechách až v říjnu 1894 a to rozhodnutím c. k. místodržitelství, jímž byla zřízena lékařská komora v Praze. Byla však na přání německých lékařů rozdělena na dvě sekce, českou a německou.

Prezident komory /tehdy s titulem předseda/ byl volen na jeden rok a to střídavě z české a německé sekce.

Z moravských komorových funkcionářů stojí za uvedení a tichou vzpomínku alespoň dva lékaři.

Celkem dvanáctkrát byl viceprezidentem moravské lékařské komory dr. Josef Dreuschuch /1855-1938/, který byl zdravotním radou a praktickým lékařem v Náměšti nad Oslavou a od roku 1912 byl prezidentem lékařské komory v Markrabství moravském dr. Stanislav Kostlivý /1877-1946/, chirurg z Třebíče a pozdější zakladatel slovenské chirurgické školy na nově zřízené Univerzitě Komenského v Bratislavě.

V nové Československé republice byl přijatý zákon o lékařských komorách Národním shromážděním v roce 1929, který stanovil povinné členství v jedné ze tří komor /pro Zemi Českou, Moravskoslezskou a Slovensko s Podkarpatskou Rusí/. Zmíněným zákonem byly zřízeny samostatné čestné rady, jimž byla legislativně přiznána sankční pravomoc pokuty do výše 10.000,- Kčs, případně suspenze lékařské praxe po dobu až jednoho roku. Komory se dále vyjadřovaly k žádosti lékařů o povolení praxe či udělení titulu odborného lékaře, schvalovaly žádosti o přesídlení praxí či doporučovaly jmenování soudních znalců. Prezidenty jednotlivých komor ve třicátých letech 20. století byly kapacity lékařských fakult Univerzit sídlících v jednotlivých metropolích, v Praze, Brně a Bratislavě.

V Čechách to byl chirurg prof. dr. Arnold Jirásek /1887-1960/ a na Moravě brněnský mikrobiolog, prof. dr. Václav Tomášek /1893-1962/.

Jen na okraj stojí za zmínku, že již v roce 1876 byl formulován požadavek, aby podle vzoru Německa, Švýcarska a dalších států, byla i v zemích Koruny české založena lékařská komora. Iniciátorem tohoto požadavku byli lékař, historik prof. Vítězslav Janovský /1847-1921/ a prof. Jan Evangelista Purkyně /1787-1896/.

Vídeňská administrativa dlouho nechtěla povolit vznik lékařských komor, teprve v roce 1891 vydal vídeňský parlament říšský zákon, na jehož základě byly i v Rakousko-Uhersku postupně zřizovány lékařské komory.

První vážnou pohromou pro lékařské komory v Čechách a na Moravě byla nacistická okupace. Řada českých a moravských lékařů byla za II. světové války popravena či umučena v koncentračních táborech, z toho několik známých profesorů z lékařské fakulty Masarykovy Univerzity v Brně. Smutnou skutečností je, že za tragické osudy židovských lékařů v Čechách nenesli odpovědnost jen němečtí fašisté, ale i československá regulérní vláda, která vydala v říjnu 1938 nařízení o dočasných omezeních v živnostenském a jiném výdělečném podnikání, jehož účelem bylo zabránit příchodu německých a židovských lékařů z okupovaných území. O několik dnů později zaslali zástupci osmi profesních organizací ministru vnitra Janu Černému /1874-1959/ memorandum, v němž upozornili na to, že ve svobodných povoláních jsou činni v nepoměrném počtu Židé a že bude zapotřebí, aby přiměřeným opatřením byla účast Židů v uvedených svobodných povoláních ihned omezena. Za uvedené antisemitské memorandum byl podepsán za lékařskou komoru její prezident prof. Jirásek. K omluvě za toto memorandum došlo až o 72 let později z podnětu předsedy vědecké rady ČLK, MUDr. Aleše Hermana.

Během krátkého období poválečné svobody se lékařským komorám kvůli nedostatku kvalitních funkcionářů fakticky nepodařilo činnost svých demokratických volených orgánů obnovit, takže nastupující totalita neměla s ovládnutím lékařů žádný větší problém.

V březnu 1946 byla ministerstvem zdravotnictví jmenována nová správní komise v čele s prof. Karlem Káclem /1900-1986/, který byl od října 1945 národně socialistickým poslancem. Pod jeho vedením se komora snažila nejen navázat na svou činnost v předválečných letech, ale i řešit aktuální problémy, např. snaha o obnovení dostupnosti lékařské péče v pohraničních oblastech republiky či komisionální posuzování míry morálního selhání svých 165 členů, obviněných z kolaborace s nacisty.

Navzdory původnímu návrhu KSČ na zrušení lékařských komor zvláštním zákonem, k tomuto kroku nakonec došlo aktem zcela protiprávním. Zákon o lékařských komorách byl totiž zrušen pouhým výnosem tehdejšího ministra zdravotnictví, katolického kněze Josefa Plojhara /1902-1981/, později církví exkomunikovaného. Tento smutný akt byl datován v červenci 1950. Tedy ke dni 31. 7. 1950 byla veškerá činnost zmíněných stavovských organizací na území ČSR ukončena.

Prvním prezidentem obnovené komory se stal profesor Miloš Štejfa z Moravy, z brněnské interní kliniky Masarykovy univerzity. Sídlem komory se stala Olomouc, ale postupně se činnost přenesla do Prahy, kde je dodnes.

Komora je dnes ryze českou, Morava nemá svoji komoru, tedy dopadla tak, jako celé státní uspořádání, kdy nebyl proveden akt rehabilitace Moravy.

Co dále?

Autor použil materiál z časopisu České lékařské komory Tempus medicorum, ročník 20, 6/2011 str. 4-15.

Popis

Vrcholové partii Klášťova dominuje skalisko Čertův kámen na nejvyšším bodě a studánka pod vrcholem. Po celém obvodu hradiska je patrný kamenný val, který se na jižní straně neuzavírá prostor, ale podbíhá a přesahuje opačný konec valu a tvoří tak jakousi bránu krytou z boku oběma konci valů.

Val má dodnes výšku přibližně jednoho metru, v severovýchodní části dosahuje výšky až tří metrů, zatímco v jihovýchodní části se ztrácí úplně. Obepíná plochu asi 2,1 ha ve tvaru trojúhelníka se zaoblenými vrcholy a s mírně zaoblenými stranami.

Na jihovýchodní straně areálu jsou pozůstatky uměle vytvořené kamenné terasy s prohlubní nejasné funkce, jednu dobu považované za cisternu. Na terase se totiž nachází i několik dalších zahloubení. Terasy upravené kamenným dlážděním jsou v areálu hradiska celkem dvě.

Historie

Opevněné sídlo vzniklo na Klášťově zároveň s prvním intenzivnějším osídlením této hornaté části jihovýchodní Moravy cca před necelými 3 tisíci lety na přelomu pozdní doby bronzové a starší doby železné – halštatské přibližně v rozmezí let 900 – 750 př.n.l.. Již tehdy bylo obehnáno mohutným celokamenným valem navršeným z velkých na sucho kladených kamenů, širokým přes 3 metry, na čelní straně zpevněným dřevěnou konstrukcí.

Tuto lokalitu později využívali Slované. Klášťov byl nejvýše položeným velkomoravským hradištěm.

Lidové pověsti

Podle pověstí tu prý kdysi stával dřevěný hrad. Poslední bezdětný majitel měl údajně svůj majetek zakopat do země. Místní lidé se pak bezúspěšně pokoušeli poklad ze země vyzvednout. Poklad byl však střežen hady a štíry ukrytými v trouchnivějících troskách hradu. Poklad v noci „vartovali“ též černí psi se svítícíma očima a zdivočelý býk. Ani později se na Klášťov místní lidé příliš neodvažovali, neboť na Klášťově našel úkryt černokněžník, který tu žil osamoceně jako poustevník. Černokněžník byl celkem neškodný, pouze jeho zlatý „čagan“ zavěšený na vysoké jedli způsobil náhodnému poutníkovi ztrátu orientace.

O skupině kamenů na vrcholu Klášťova odedávna vypráví lidová pověst, že kameny tam donesl čert. Na jednom z nich je údajně otisk čertova ramene, hlavy a dokonce i kopyta.

Na nedalekém návrší směrem k Pozděchovu zvaném Smolný vrch stával údajně zámek s jezírkem, do kterého byli pochováváni velcí hříšníci, aby nestrašívali na běžných hřbitovech.

Pověsti o tajemném Klášťově se samozřejmě dostaly i do sbírek pátera Františka Müllera, které v Pověstech z Vizovických hor převyprávěla Eva Eliášová.

Historie výzkumu

První ne příliš přesný popis lokality pochází z pera J. Kučery již v r. 1890 (ČVSMO VII). O dva roky později v r. 1892 se o lokalitě zmiňoval E. Peck (Okresní hejtmanství holešovské, 107), ovšem ve formě lidových pověstí.

Přesnější popis lokality podal Inocenc Ladislav Červinka v roce 1928 (Slované na Moravě a říše Velkomoravská, s. 91), který lokalitu interpretoval jako velkomoravské útočištné hradisko. Nalezl zde několik kamenných žernovů (které jsou uložené zřejmě v muzeu ve Valašských Kloboukách). Později se pod vlivem E. Šimka přiklonil k názoru, že by se mohlo jednat o keltské hradiště. Tento chybný názor však nebyl potvrzen ani při pozdějších archeologických výzkumech. (Přesto po nějakou dobu figuroval v povědomí širší laické veřejnosti a dokonce i v některých turistických informačních materiálech.)

V roce 1968 vytvořil archeolog zlínského muzea Vít Dohnal nákres hradiska a provedl zde menší sondáž na ploše 1,5 x 2 m, kde v půlmetrové hloubce narazil na deset keramických zlomků, z nichž jeden pocházel skutečně z doby velkomoravské a zbytek patřil slezskoplatěnické fázi kultury lidu popelnicových polí z doby prvního osídlení hradiska.

V roce 1981 zde provedl archeolog PhDr. Jiří Kohoutek povrchový průzkum spojený s mikrosondážemi a získal obdobný počet keramických zlomků většinou z doby halštatské, ale i několik z doby slovanského osídlení doby velkomoravské (střední doby hradištní).

V roce 1982 na Klášťově Jindra Nekvasil z Archeologického ústavu ČSAV v Brně našel ve vývratu padlého stromu část nádoby z období kultury lidu popelnicových polí doby halštatské.

Na základě dosavadního stavu bádání však i u dr. Kohoutka stále ještě převládal názor, že lokalita byla využívána spíše až v mladší době hradištní, i když možnost dřívějšího slovanského osídlení dr. Kohoutek nevylučoval. Do té doby však chybělo více důkazů. Osídlení střední doby hradištní se nepovažovalo za dostatečně spolehlivě prokázané. Názory na stáří lokality tak stále kolísaly mezi střední a mladší dobou hradištní.

Novodobá rozsáhlejší výzkumná akce této tajemné hory, podnícená amatérským nálezem z roku 2003, proběhla v květnu 2005 na popud starosty obce Vysoké Pole Josefa Zichy, v jejímž katastru lokalita leží. Ve dnech 8. – 11. 5. geodeti Ústavu archeologické památkové péče Brno nově zaměřili lokalitu a ve dnech 23. – 27. 5. archeolog PhDr. Jiří Kohoutek provedl několik zjišťovacích sond menšího rozsahu v jihovýchodní části hradiska. Na to, že tato lokalita není příliš dobře dostupná, byly objevy značně překvapivé, šokující zejména množstvím hromadných skladů – tzv. depotů. Pozoruhodný byl dosud nevídaný depot v podobě 51 předmětů ukrytých pod žernovem. Z dalšího výzkumu bylo získáno dalších více jak 100 železných předmětů, nástrojů, zbraní i ozdob z doby halštatské (např. součásti výbavy jezdecké bojovnické družiny), dále předměty charakteristické pro dobu velkomoravskou. Nechyběly ani kousky velkomoravské keramiky, zdobené charakteristickou vlnicí. Tím bylo definitivně potvrzeno velkomoravské osídlení lokality.

Archeolog dr. Kohoutek se domníval, že Moravané tuto lokalitu využívali jako kultovní místo a železné předměty představovaly oběť bohům. Klášťov je totiž z jižní strany lemován půlkruhem slovanských pohřebních mohyl. Podle dr. Jiřího Kohoutka jde o první prokázané kultovní místo starých Slovanů na území Moravy a Čech z období před nástupem křesťanství. Podle jeho názoru hora musela mít významný sakrální účel, předpokládal, že byla zasvěcena bohu hromu, bouře a ohně, což by měl být Perun. V pozdějších tradicích však údajně neměla hora nejlepší pověst. Podle názoru dr. Kohoutka se církev snažila potlačit staré pohanské kulty, a tak horu zasvětila ďáblu. Tak zdůvodnil existenci četných pověstí o výskytu čertů a dalších nadpřirozených temných sil, podle nichž není radno Klášťov navštěvovat v kteroukoliv denní nebo noční dobu.

Prozaičtější variantou se může jevit využití hradiska coby ideální zásobárny materiálu k obchodním účelům nebo jako vhodného úkrytu na tu dobu cenných předmětů v době nebezpečí. Na Slavičínsku, Bojkovicku a Luhačovicku se totiž vyskytovala naleziště poměrně chudé železné rudy – pelosideritu, tato oblast byla i oblastí severní větve obchodního spojení Pomoraví s Povážím. Nedaleko Klášťova směrem na severozád v trati Padělky u Chrastěšova byly objeveny středohradištní objekty patrně výrobního charakteru, související s úpravou železné rudy nebo jejím následným zpracováním.

Na základě překvapivých nálezů byla o rok později provedena další důkladnější sondáž v roce 2006. Bylo dokončeno geodetické zaměření lokality pracovníky z ÚAPP Brno. Vlastní sondážní výzkum proběhl ve dnech 5. 6. až 17. 9. Celkově i s depotem z předchozího roku dosáhl počet celkově nalezených železných předmětů na Klášťově v roce 2006 počtu přes 400 kusů jednotlivých exemplářů.

Druhá etapa zjišťovacího výzkumu, zaměřená na dokončení sondáží, pokračovala ve vnitřním areálu hradiska v průběhu června až srpna 2007. Byly objeveny 4 nové depoty, největší z nich obsahoval 40 železných předmětů, mezi nimiž byly většinou zastoupeny zemědělské i jiné druhy nástrojů. Celkový počet depotů dosáhl desítky a počet jednotlivých železných předmětů přesáhl v roce 2007 již 700 exemplářů.

V započaté práci dr. Kohoutka pokračuje PhDr. RNDr. Jana Langová a Ivan Čižmář, který nalezl dalších asi 300 nejrůznějších kovových předmětů. Preventivním archeologickým průzkumem hradiska Klášťov v roce 2009 se podařilo vyzvednout a geodeticky zaměřit přes 200 železných předmětů ze středohradištního období. Byly vyzvednuty také starší předměty ze slezskoplatěnické fáze kultury lužických popelnicových polí.

Jedinečné archeologické objevy z doby starých Slovanů jsou tedy zastoupeny téměř tisícovkou železných předmětů zahrnujících nejrůznější typy nástrojů či součásti výstroje jezdce a koně, především však nález celkově více než deseti depotů, obsahujících často unikátní výrobky ze železa (koňská udidla, třmeny tauzované stříbrem, sekerovité hřivny používané jako platidla, sekery včetně bradatic, kosy, radlice, ostruhy, pily, hroty oštěpů, hroty šípů, klíče, zlomky petlic, kování vědérek a věder, závěsná kování, ocílky, krojidla, vrtáky, kladivo, kovářské kleště, klín či průbojník, motyka, osníky, nože, srpy, zlomek čepele nějaké zbraně, snad meče, výhňové lopatky, misky slezského typu v neobvykle velkém množství 34 ks, překvapivý byl také nález 90 cm dlouhé obouruční pily a kosy), olověné přesleny, pozoruhodný je též nález olověného ingotu. To vše představuje největší soubor depotů z doby velkomoravské, který se kdy našel na území Moravy, Čech, Slovenska i okolních zemí. Zajímavostí je i nález kamene svoru s čočkami polodrahokamů, pocházející z Jesenicka.

Převážná většina nálezů je podle archeologa dr. Jiřího Kohoutka datována od konce osmého do zhruba poloviny devátého století.

Z doby halštatské je to amfora, zdobená na tuhovaném povrchu charakteristickým žlábkováním. Byl odkryt také bronzový depot čítající 15 náramků s rytou výzdobou. Ojedinělý byl nález menšího bronzového srpu a bronzová sekerka s tulejkou a ouškem. Jedná se o vůbec první bronzové předměty známé z této lokality.

Tyto svého druhu výjimečné nálezy zařadily tento valašský kopec mezi nejvýznamnější, ale zároveň i nejvíce záhadné lokality spojené s velkomoravským obdobím v celém středoevropském prostoru. Převratné výsledky výzkumů posledních let tak přinesly zcela nové a závažné poznatky o historii jižního Valašska v rámci širšího kontextu východní Moravy. Proto se lokalita i s jejími nálezy oprávněně stala objektem zvýšené pozornosti sdělovacích prostředků.

Archeologický průzkum zatím nenarazil na známky obytných stavení ani na pohřebiště či jednotlivé hroby, není tedy jasné, zda lokalita sloužila jako obydlený prostor nebo pouze k rituálním nebo skladovacím účelům či jako pouhé útočiště v době nebezpečí vojenského napadení nepřítelem. Slovanské osady s pohřebišti ale s určitostí existovaly v nezanedbatelném množství zejména na jižní straně od hřebene Vizovických vrchů na Slavičínsku (Lipová, Nevšová, Rudimov). Totéž se týká i sídlišť nebo pohřebišť období pozdní doby bronzové a počátku doby železné jihozápadně od Klášťova (Sehradice, Slopné), jižně od Klášťova (Vlachovice, Štítná nad Vláří) nebo jihovýchodně od Klášťova (Tichov, o kus dále pak Sidonie).

Literatura

Kohoutek Jiří: Klášťov 2006 – Hradisko kultury popelnicových polí, významná velkomoravská lokalita jižního Valašska – závěrečná zpráva

Kohoutek Jiří: Vysoké pole (okr. Zlín) – Klášťov – zjišťovací výzkum hradiska – výroční zpráva 2007, Ústav archeologické památkové péče Brno

Hlavica Michal: Raně středověké kultovní aktivity na vrchu Klášťov a jejich odraz v archeologických pramenech a ústní lidové slovesnosti (bakalářská diplomová práce), 2009, MU Brno

Čižmář Ivan: Vysoké Pole (okr. Zlín) Klášťov – archeologický průzkum, výroční zpráva 2009, Ústav archeologické památkové péče Brno, 2010 Brno

Nekuda Vladimír: Vlastivěda moravská – Zlínsko, 1995 Brno, Zlín, str. 115 -116, 131-146

Eliášová Eva: Pověsti z Vizovických hor, 1991 Zlín, str. 11

Jiné zdroje

Přednášky RNDr. PhDr. Jany Langové v Muzeu jihovýchodní Moravy ve Zlíně ve dnech 6. 10. a 3. 11. 2010.

Výstava Klášťov – hora čarodějů, Muzeum jihovýchodní Moravy Zlín, 9. 9. až 21. 11. 2010.

Část základů okrouhlé velkomoravské rotundy z 9. století byla objevena Vilémem Hrubým při archeologickém průzkumu vnitřní části pozdně románského římskokatolického farního kostela svatého Michaela archanděla v roce 1962 v hloubce pouhých 23 cm pod tehdejší úrovní dlažby. (Samotný sálový kostel pochází z 1. poloviny 13. století a nachází se uprostřed městského hřbitova.) Zbývající část základů rotundy, která se nalézala mimo vnitřní část kostela, se nezachovala, neboť byla rozebrána a druhotně použita při přestavbě rotundy na nový sálový kostel. Ze základů kněžiště byly nalezeny jen nepatrné stopy kamenných zbytků pod novou sakristií, přistavěnou v roce 1939. Při opravě po velké povodni v roce 1997 byl proveden kontrolní archeologický průzkum a zviditelnění části zachovalých základů včetně nadzemního zdiva rotundy jejich osvětlením a pokrytím průhlednou skleněnou deskou.

Rotunda měla kruhovou loď a směrem na východ vybíhající polokruhovité kněžiště. Vystavěna byla z lomového pískovce vázaného vápennou maltou. Kromě pískovcových kamenů bylo při její stavbě použito i pálených cihel římského původu, mnohdy opatřených kolkem XIV. legie (LEG XIIII GANT) z Carnunta. Jde o cihly pocházející pravděpodobně z rozebrané bezprostředně blízké dosud nelokalizované římské stavby ze 3. století n. l. Z vnitřní strany byla rotunda omítnuta bílou omítkou. Podlahu rotundy tvořila základová vrstva z drobného kameniva, která byla zalita maltou. Relativně delší funkci rotundy potvrzuje obnova podlahy, která byla provedena poněkud odlišným způsobem: na původní litou maltovou podlahu byla udusána vrstva zeminy a na ni nasypána silnější vrstva drceného pískovce a zlomků římských cihel, a ta byla zalita maltou promíchanou s drtí římských cihel. Tato rotunda byla s největší pravděpodobností vlastnickým kostelem velkomoravského vladaře, protože v její blízkosti byly nalezeny pozůstatky základů honosného reprezentativního paláce významného velmože se zbytky třech druhů litých maltových podlah. Palác byl s rotundou propojen štěrkovou cestou. Rotunda byla tedy součástí významného mocenského okrsku aglomerace a s nezanedbatelnou mírou pravděpodobnosti i celé Velkomoravské říše.

Rotunda svatého Michaela přežila pád Velké Moravy. Tuto skutečnost dokládá nález denáru Oty I. Sličného z let 1061 – 1086. Nepřímé prameny potvrzují existenci farního a hřbitovního kostela (bez uvedení patrocinia) v 11. a 12. století. Kontinuitu života v tomto období v okolí rotundy významně dokládá i nález pro tu dobu typické esovité bronzové ozdoby vlasů, tzv. záušnice. V 1. polovině 13. století byla rotunda přestavěna velehradskými cisterciáky na větší sálový kostel s obdélníkovou lodí a pravoúhlým kněžištěm.

Literatura:

Bezděčka Pavel, Čoupek Jiří, Galuška Luděk, Pojsl Miroslav, Tarcalová Ludmila: Staré Město v proměnách staletí, s. 84 – 86, Staré Město 2000.

Galuška Luděk, Staroměstská výročí: Předběžné hodnocení výzkumu profánní kamenné architektury ve Starém městě „Na Dědině“, s. 121-136, Brno, Uherské Hradiště 1990

Nekuda Vladimír, Janák Jan, Michna Pavel, Uherskohradišťsko, s. 146, 170. Brno, Uherské Hradiště 1992

]]> http://www.hlasmoravy.eu/2011/06/rotunda-svateho-michala.html/feed 0 http://www.hlasmoravy.eu/2011/04/baron-prazak.html http://www.hlasmoravy.eu/2011/04/baron-prazak.html#comments Fri, 22 Apr 2011 11:56:32 +0000 Jindřich Žaludek http://www.hlasmoravy.eu/?p=2382 Baron JUDr. Alois Pražák, svobodný pán (*21.2.1820 Uherské Hradiště, †30.1.1901 Vídeň) významný moravský šlechtic, právník a politik, nejvýznamnější reprezentant Moravy ve druhé polovině 19. století.

Život

Alois Pražák se narodil 21. února 1820 v Uherském Hradišti v zámožné měšťanské římskokatolické rodině Augustina Pražáka (měšťanem od 15. 10. 1806) a jeho ženy Johanky. Vyrůstal s pěti sourozenci – bratrem Augustinem, který však tragicky zahynul ještě jako student (otrava kysličníkem uhelnatým), a sestrami Annou, Rozálií, Karolínou a Amálií. Jeho otec vlastnil koželužnu, dvě usedlosti s pololánem ve Starém Městě a vinohrad v Mařaticích. Matka pocházela z italského rodu Pogliesů. Její předkové se v Hradišti usadili na přelomu 16. a 17. století. Rodině Pražáků patřil dům na Mariánském náměstí. Obě rodiny, Pražákova i Pogliesova, patřily ve městě k velmi váženým, přestože rod Pražáků nepatřil k starousedlým. Augustin Pražák zastával ve městě řadu čestných úřadů.

Do Uherského Hradiště přišel děd Aloise Pražáka z Tábora. Jméno Pražáků, které přijali za své, je odvozeno od Prahy, (kde však nosili jméno Srbský), kam přišli jejich předkové snad v 16. století až z Chorvatska.

Otec Augustin Pražák byl poměrně zámožný, a protože sám byl absolventem několika tříd gymnázia, druhorozeného Aloise se rozhodl dát na studia. (S prvorozeným Augustinem počítal, že po vyučení převezme otcův rodinný podnik). Podle otcova mínění se Alois na řemeslo ani moc nehodil, neboť v mládí prodělal těžký zánět pobřišnice a jen zázrakem se uzdravil. Byl proto považován za fyzicky slabého a neduživého.

Vzhledem k tomu, že Uherské Hradiště mělo v 19. století německý ráz, navštěvoval Alois školy německé. Uměl však dobře mluvit česky, neboť tak se v rodině s dětmi mluvilo. Číst však česky tehdy ještě neuměl. V deseti letech studoval v Kroměříži piaristické gymnázium. Nebyl sice vynikajícím žákem, ale jako milovník přírody vynikal botanickými znalostmi též zásluhou prof. Wintra. V šestnácti letech studoval filozofii v Brně. Jeho učiteli byli topograf Řehoř Volný, profesor historie a filologie, a spisovatel František Matouš Klácel, profesor filozofických věd. Jejich zásluhou se v mladém Pražákovi „vyvinul cit pro studie estetické a historické a láska k národu“. Od října roku 1838 studoval Alois Pražák v Olomouci na právnické vysoké škole, kde tenkrát přednášeli prof. dr. Scari vědy politické a statistiku a dr. Helm právo občanské. Tady se stýkal s rodinou strýce a tety (matčiny sestry) Fanderlíkových, kteří jej podporovali na právnických studiích (neboť otec ztratil při požáru velkou část majetku a nemohl jej podporovat tolik, co dříve). Alois si též přivydělával soukromým vyučováním. Na studiích se probouzely jeho vlastenecké city (jeho moravanství bylo zprvu orientováno spíše německy, neboť byl samotář, vzdělán v německém jazyce a neměl ani mnoho příležitostí s někým kloudně promluvit česky) a teprve díky vlivu vyučujících dr. Bočka a profesora Aloise Vojtěcha Šembery se prohluboval jeho zájem o češtinu. Po ukončení právnického studia v roce 1842 nastoupil Alois Pražák praxi u olomouckého magistrátu. Na jaře roku 1844 dosáhl Alois Pražák titul doktora práv a po dobu tří let byl „koncipistou“ (koncipientem) u brněnského advokáta dr. Dudezya. Nejprve však sám spíše než o advokátské praxi uvažoval o kariéře v zemských či státních službách a chybělo málo, aby zakotvil jako úředník finanční prokuratury v Haliči. Na počátku roku 1848 si otevřel v Brně na rohu Velkého náměstí (dnes nám. Svobody) a Kobližné ulice vlastní „veřejnou agenturu“ (napůl advokátní, napůl úřední kancelář).

V roce 1849 stál JUDr. Alois Pražák u zrodu Národní jednoty svatých Cyrila a Metoděje v Brně, pozdější Matice moravské. Obdobně se podílel na založení Besedy, pozdějšího (od roku 1861) Filharmonického spolku Beseda česká.

V roce 1850 se dr. Pražákovi podařilo dosáhnout potvrzení místa advokáta zapsaného v advokátní komoře. To zase na oplátku pomáhal jeho o 19 let mladšímu bratranci JUDr. Josefu Fanderlíkovi mladšímu, významnému moravskému politikovi, rovněž poslanci moravského zemského sněmu, když působil v Brně a v Uherském Hradišti.

28. srpna 1850 měl JUDr. Alois Pražák na sv. Hostýně svatbu s Antonií, dcerou olomouckého tiskaře a nakladatele Skarnitzla, s níž se seznámil v době olomouckých studií na právnické fakultě. Byla rodem i výchovou Němka, ale naučila se tak dobře česky a působila v českojazyčných spolcích, že by v ní Němku hledal málokdo. Manželé Pražákovi bydleli nejprve v Offermanově ulici u Ferdinandových hradeb (dnešní Bašty, roční nájem 400 zlatých, později 500), později na Zelném trhu, kde měli také rozsáhlou zahradu. Zde se jim narodily čtyři děti – synové Vladimír, Jaroslav a Otakar a dcera Marie.

Dr. Pražák se nadále věnoval advokacii a získal brzy jméno jednoho z nejobratnějších advokátů na Moravě. Býval proto často volen do správních rad různých průmyslových závodů (např. šlapanického cukrovaru). Byl právním zástupcem mnoha příslušníků moravské šlechty, např. knížete Hugo Salma, hrabat Karla a Jindřicha Haugviců, hraběte Albrechta Kounice, Aloise Serenyiho a jiných. Kromě toho byl stále činný v Matici moravské.

Ve druhé polovině roku 1854 a v prvních měsících roku 1855 byl dr. Pražák nemocen. Domníval se, že trpí mozkovou chorobou. Byl však zřejmě pouze přepracován a byl mu doporučen klid, dovolená a veselá mysl. V roce 1854 pobýval na léčebném pobytu v Meranu. Potom však dr. Pražák odpočíval poměrně aktivně. Vzpomněl si na svou lásku k horám a podnikal cesty za poznáním po Evropě a túry po Alpách. Protože byl i zaníceným nimrodem, najal si s několika brněnskými advokáty honební revír v okolí Brna. Pomalu se vracel k práci a od roku 1860 se opět věnoval veřejným událostem.

Když v 60. letech přesídlil do Vídně, předal advokátní kancelář v Brně dr. Šromovi, do té doby působícímu v Uherském Hradišti. S dr. Šromem, s bratrancem dr. Fanderlíkem, advokátem v Olomouci, s dr. Mezníkem, svým stálým zpravodajem z Prahy, s kroměřížským advokátem Kozánkem a dalšími byl v neustálém kontaktu.

Politická činnost

JUDr. Alois Pražák se stal výraznou osobností, která významným způsobem zasáhla do politického dění v rakouské monarchii.

Jeho politická kariéra začala revolučním rokem 1848. Vždy si uvědomoval svůj slovanský původ a především své moravanství. Když byl povolán do moravského stavovského sněmu, rád toto pozvání přijal. Po pádu kancléře Metternicha byl totiž zvolen poslancem zemského sněmu Markrabství moravského (i s jeho otcem, který se však mandátu záhy vzdal), kde ihned vynikl nad jiné jako skvělý řečník. Jeho životopisec Libor Vykoupil jej charakterizuje následovně: „Mluvil vždy věcně a klidně, vyjadřoval se k širokému spektru problémů a byly mu svěřovány stále významnější referáty. Vynikajícím způsobem se zúčastnil rozpravy o obeslání či neobeslání frankfurtského sněmu.“ Moravští poslanci sympatizovali s listem Františka Palackého z 11. dubna 1848 o odmítnutí českých poslanců se sněmu zúčastnit. Na rozdíl od Palackého na českém sněmu zastával Pražák obeslání s podmínkou, že Rakousko si udrží své postavení mimo Německo. Z obavy o samostatné postavení Rakouska však nakonec zvítězilo stanovisko frankfurtský sněm neobeslat. Z Moravy tedy odjelo do Frankfurtu pouze 13 poslanců německé národnosti.

Jako moravský vlastenec se však Alois Pražák 14. dubna 1848 výrazně zasloužil o odmítnutí návrhu českých politiků spojit země Koruny České v jeden celek a rovněž sloučit jejich zemské sněmy. Právě na půdě moravského zemského sněmu vystoupil Alois Pražák s takovou razancí proti politickému a organizačnímu splynutí Moravy s Čechami, že dokázal rozhodující měrou ovlivnit i názor ostatních poslanců (72 poslanců bylo pro, pouze 6 bylo proti). Návrh na spojení obou zemí byl zamítnut slovy poslance Cibulky: „Češi jsou nám bratři a přátelé, ale musíme pevně držeti od mnoha staletí zachovanou samostatnost a nezávislost.“ Alois Pražák měl eminentní zájem na tom, aby si Morava v 19. století jako jedna ze zemí Koruny české zachovala vlastní zemský sněm, a nadále byla v rámci habsburské monarchie suverénním politickým subjektem. Pod Pražákovým vedením uskutečňovala Morava vlastní národní politiku, nezávislou na politice staročeské, reprezentované Františkem Ladislavem Riegrem. (Zklamaní čeští politici tak sklidili plody své poněkud velkopanské politiky, když se domnívali, že proti jejich návrhům nelze mít jakýchkoliv námitek. Dr. Pražák později prohlásil, že přes sympatie k Čechům byl natolik Moravanem, že k jinému závěru ani dojít nemohl). Tak jako dr. F. L. Rieger v Čechách byl mluvčím Čechů, tak na Moravě dr. A. Pražák se stal vůdcem a mluvčím Moravanů. Oba byli uznávanými politickými autoritami ve svých rodných zemích.

Dne 13. 5. 1848 se rozešel stavovský zemský sněm. Zasedání nového tzv. „selského“ zemského sněmu (zástupce totiž měli majitelé statků zapsaných v zemských deskách, měšťané, zástupci venkovských obcí (cca 40%) a universitní profesoři) bylo zahájeno již 31. 5. 1848. Dr. Alois Pražák byl opětovně zvolen za Uherské Hradiště. Ve sněmovně se stal význačným zástupcem moravských královských měst a jedním z hlavních řečníků. Svůj odstup vůči politice Čechů potvrdil tím, že se ani nezúčastnil slovanského sjezdu v Praze ve dnech 2. až 12. června 1848. Vedoucím asi šedesátičlenné moravské delegace byl MUDr. Jan Helcelet.

Naopak, v téže době, na druhém zasedání moravského zemského sněmu 5. června 1848 projednával tradičně velmi aktivně záležitosti týkající se roboty a desátků. Jako poslanec moravského zemského sněmu, díky svým schopnostem a kvalitám vyjednávače, sehrál Alois Pražák zcela zásadní roli při jednáních za kurii královských měst jako referent v komisi o zrušení roboty, což by mu samo o sobě mělo zaručit nesmazatelné místo v učebnicích dějepisu, neboť jeho zásluhou měla Morava jako první ze všech zemí rakouské říše vyřešenu otázku zrušení roboty. Teprve po něm vystoupil ve Vídni se svými návrhy Hans Kudlich. Dr. Alois Pražák vypracoval též návrh pro panovníka.

Nový moravský zemský sněm zasedal téměř 8 měsíců až do 24. 1. 1849.

Když na podzim r. 1848 císař přesídlil říšský sněm z Vídně do Kroměříže, stala se Morava místem důležitých dějů a moravští poslanci se často zabývali též nejnovějšími aktuálními problémy. Dr. Alois Pražák si získal na Moravě takové sympatie, že byl v právě probíhajících volbách do říšské rady bez agitace zvolen hned ve třech okresech (Uherské Hradiště, Vizovice a Prostějov). Přijal mandát za své rodné město. Z celkového počtu 38 poslanců z Moravy se pouze 8 pokládalo za Slovany, včetně Pražáka. (Karel Havlíček Borovský, který ve svých Národních novinách otiskl jména poslanců jednotlivých krajů a ke každému z nich uvedl stručnou charakteristiku, u poslance za Uherské Hradiště napsal: „JUDr. Alois Pražák, veřejný agent v Brně. Slovan, protivník všelikého sblížení se k Čechám, jinak bez barvy.“)

Teprve v Kroměříži se dr. Pražák otevřeně přihlásil k českému klubu vedenému F. Palackým a jeho zetěm F. L. Riegrem. Tam také navázal přátelské styky a také se sblížil s K. H. Borovským. Tehdy se teprve začal podepisovat „Pražák“ místo dosavadního německého „Praschak“.

Dne 7. října císař Ferdinand odjel z revoluční Vídně s celým dvorem na Moravu do Olomouce, kde se rozhodl 2. prosince abdikovat a postoupit trůn osmnáctiletému synovci Františku Josefovi. Po abdikaci odjel Ferdinand i s císařovnou Marií Annou do Prahy. Z kroměřížského sněmu byla poslána do Olomouce deputace k novému císaři, aby mu vzdala hold. Císař přijal deputaci blahosklonně a vyjádřil se, že si je dobře vědom, že Slované zachránili říši rakouskou. (K. H. Borovský na toto vyjádření císaře reagoval ve svých Národních novinách poznámkou ke zprávě o přijetí deputace: „Přejeme si, aby Jeho Milost císařská tuto pravdu vždy dobře na paměti zachovat ráčil, zvláště až nastane den odplaty, aby nezůstali ti, kteří při práci první byli, posledními při hodech.“) Z Olomouce pak deputace odešla do Prahy k odstoupivšímu císaři Ferdinandovi. V deputaci byl také dr. Alois Pražák, který tak poprvé viděl Prahu a měl možnost se po několik dnů pobytu seznámit s pamětihodnostmi tohoto slavného a starobylého města.

Kroměřížský sněm byl císařským manifestem ze dne 4. 3. 1849 rozpuštěn s odůvodněním, že je sněm nezpůsobilý k řešení ústavní otázky. Císař sám vyhlásil oktrojovanou ústavu, jejíž znění, silně omezující veškerou svobodu národů v rakouské monarchii, nechtěli poslanci říšského sněmu schválit. Po rozpuštění kroměřížského sněmu dr. Alois Pražák připojil svůj podpis k oficiálnímu protestu a vrátil se do Brna ke své právnické praxi.

Naděje, probuzené událostmi roku 1848 a necelé dva roku určitého uvolnění byly tím krutěji vystřídány nástupem absolutistické moci Alexandra Bacha. I když z počátku vystupoval tak, aby zachoval zdání pokrokovosti, postupně začal omezovat veškeré národnostní a politické projevy v rakouské říši. Byly zakázány jakékoliv neněmecké spolky, nesměly se vydávat žádné národní noviny. Ustrnul všechen slovanský veřejný život. Jako úřední řeč se všude šířila němčina, jen na venkově se mezi prostým lidem udržovala čeština. Ovšem inteligence nezapomněla přes všechny překážky a pronásledování na svůj národně buditelský úkol. Na Moravě byla známa jména např. prof. Šembery, prof. Hanuše, dr. Helceleta, Klácela nebo hanáckého poslance Františka Skopalíka. (V tu dobu (26. 5. 1851) už K. H. Borovský píše dr. Pražákovi: „Vysoce vážený pane, drahý příteli!“ a žádá jej, aby uschoval jeho knihy a zachránil je před konfiskací.) Dr. Alois Pražák se však nevzdal ani kontaktů s brněnskými Němci a navštěvoval Politický spolek brněnský, kde se scházela brněnská elita.

V roce 1859, kdy odpor proti Bachovu absolutismu vyvrcholil, kdy i ve Vídni usoudili, že krutý absolutismus by mohl Rakousko výrazně ochromit politicky i hospodářsky, byl Alexander Bach 26. srpna 1859 propuštěn z funkce ministerského předsedy.

Po pádu Bachova absolutismu nastalo politické a národnostní uvolnění. V březnu 1860 se po dlouhé odmlce sešel říšský sněm a říjnovým diplomem téhož roku vyhlásil císař návrat k ústavě a úpravě říše.

V roce 1861 dr. Alois Pražák založil Národní stranu na Moravě. Se skupinkou přátel, mezi nimiž figurovali např. Jan Helcelet, P. Ignác Wurm a František Antonín Mathon, vytvořil volební výbor, který vydal předvolební prohlášení. Jeho zveřejnění umožnil redaktor Jan Ohéral, který je otiskl v Moravských novinách, jediném česky píšícím politickém listu na Moravě.

V březnu 1861 na Moravě vznikla moderní politická reprezentace, která nadále usilovala o co největší zastoupení v zemském sněmu a o uznání jazykové i národní samosprávy Moravy. Ve volbách do moravského zemského sněmu se mezi kandidáty objevovala jména známá z dřívější doby: Pražák, Helcelet, Skopalík, Šrom, Mezník.

Národní straně na Moravě nepřinesly volby do zemského sněmu (18. a 20. března) výrazný úspěch. Přesto byl v roce 1861 dr. Alois Pražák zvolen za okres Boskovice, Kunštát a Blansko jako poslanec do moravského zemského sněmu. Dne 6. dubna pronesl v moravském sněmu svou první řeč v českém jazyce, když na žádost zemského hejtmana opakoval hlavní myšlenky německy. V moravském zemském sněmu zasedalo pouze 24 slovanských Moravanů, kteří 9. dubna podali po vzoru českých liberálů ústy svého mluvčího dr. Pražáka ohrazení. Ještě nepříznivější národnostní situace byla v brněnském zastupitelstvu, jehož byl v tu dobu dr. Pražák také členem, které bylo prakticky vesměs německé. Navíc byl starostou protislovansky zaměřený Němec dr. Karl Giskra. Přesto právě díky členství v zastupitelstvu se dr. Pražák zasloužil o stavbu nové zemské nemocnice u sv. Anny.

Při práci v moravském zemském výboru se blíže seznámil s dr. Františkem Šromem, advokátem v Uherském Hradišti a poslancem za toto město.

V roce 1861 byl též jednomyslně zvolen za Uherské Hradiště do říšského sněmu a jeho politickým působištěm se stala Vídeň. Do říšského sněmu vyslal moravský zemský sněm celkem 22 poslanců, z toho pouze 4 byli Moravané slovanští: Pražák, Helcelet, Bílý a Kostelka.

Po pádu absolutismu Alexandra Bacha začaly též vznikat různé čtenářské, pěvecké, divadelní a jiné spolky. Dr. Pražák se značnou měrou v listopadu 1861 zasloužil o založení Slovanského čtenářského spolku v Brně, který se brzy stal centrem českojazyčné inteligence v Brně. V březnu 1863 byl dr. Pražákem a několika jeho spolupracovníky založen časopis Moravská orlice.

Jako poslanec zemského sněmu a člen říšské rady byl dr. Alois Pražák iniciátorem řady důležitých politických kroků, které směřovaly k prosazení státoprávních nároků bývalé Koruny české a rovnoprávnosti mezi slovanskými Čechy a Moravany na straně jedné a Němci na straně druhé v rámci monarchie. Při debatách v moravském zemském sněmu o jazykové rovnoprávnosti dr. Pražák spolu s dalšími česky hovořícími moravskými poslanci bojovali za prosazení češtiny na vysoké technické škole v Brně. V říšském sněmu předložili spolu s dr. Helceletem návrh, aby říšský zákoník byl vydáván nejen německy, ale ve všech jazycích národů v rakouské monarchii.

Ve Vídni tvořili slovanští Moravané a Češi pevnou skupinu. Roztržka nastala teprve v roce 1863, kdy 25. června Češi odešli pro německou nesnášenlivost a na protest proti nevyřešení státoprávních snah Čechů z říšské rady. Už počátkem roku 1863 přednesl F. L. Rieger zdůvodnění odmítnutí účasti Čechů na jednání říšské rady. Uherský sněm totiž neuznal novou únorovou ústavu a tudíž působnost říšské rady byla omezena pouze na oblast Předlitavska. V zákulisí podporoval tento český nátlak hrabě Jindřich Jaroslav Clam- Martinic, zastánce historických práv zemí bývalé Koruny české.

Pod vlivem dr. Pražáka však Moravané zatím zůstali. Na poradu k Palackému totiž nebyli všichni pozváni a MUDr. Jan Helcelet, mluvčí Moravanů v Praze, nepřivezl odtud jasné stanovisko. Počátek pasivní rezistence považoval dr. Pražák za osudný okamžik a iniciátorům pak kladl za vinu i pozdější rakousko-uherské vyrovnání.

Teprve o rok a půl později, v prosinci 1864, odešli pro německý útisk a svévoli (zamítnutí řádné dovolené) z říšské rady i slovanští Moravané a setrvali v pasivitě až do roku 1874.

Po roce 1865 nebyl pro odpor německého starosty Brna dr. Giskry dr. Pražák ani znovu zvolen do městského zastupitelstva. (Od té doby byli v zastupitelstvu Brna pouze samí Němci až do roku 1918.)

V červenci 1865 byl propuštěn ministerský předseda Anton von Schmerling a na jeho místo byl jmenován moravský šlechtic hrabě Richard Belcredi.

Mezitím byl ve volbách do moravského zemského sněmu v roce 1866 dr. Alois Pražák zvolen opět za okresy Boskovice, Kunštát a Blansko.

Únor 1867 přinesl rozčarování, když byl hrabě Richard Belcredi propuštěn z vlády a pánem situace se stal baron Friedrich Ferdinand von Beust. Maďaři prosadili vyrovnání a říše se rozdělila na dvě části. Rakousko-uherským vyrovnáním zůstaly nenaplněny státoprávní snahy Čechů.

Český zemský sněm roku 1867 v únoru odmítl obeslat říšskou radu a 13. dubna téhož roku slovanští poslanci na protest proti rakousko-uherskému vyrovnání opustili i český zemský sněm. Ten měl od té doby většinu německou. Po vydání dokumentů o rakousko-uherském vyrovnání v den zahájení nového českého zemského sněmu v Praze 22. srpna 1868 odevzdala tříčlenná deputace jménem 81 českých poslanců sněmovnímu prezidiu zvláštní státoprávní Deklaraci, která rozvedla zásady zahájení bojkotu z dubna 1867. Deklarace obsahovala vedle historicko-právního a politického úvodu 10 bodů, v nichž formulovala své státoprávní stanovisko a protestovala proti prosincové ústavě a proti usnesením říšské rady, byla zdůrazněna státoprávní tradice a svébytnost zemí Koruny české. Sněm Deklaraci nepřijal a vyzval české poslance k účasti na svém jednání. Ti však odmítli. Podobné prohlášení vydali téhož dne i moravští poslanci (spolu se šlechtou), prohlašujíce, že se nové říšské rady nikdy nezúčastní. Dne 28. srpna Češi zdůvodnili svou neúčast na sněmu. Deklaranti dokazovali, že země Koruny české souvisely s ostatními zeměmi rakouské monarchie vždy jen osobou panovníka a že změny v jejich právním postavení jsou možné jen na základě smlouvy mezi králem a národem. Čeští poslanci zaslali Deklaraci císaři a žádali rozšíření české otázky.

Slovanští Moravané začali bojkotovat zemský sněm 24. srpna 1868, kdy na zemském sněmu podali obdobné Osvědčení. Formuloval je samozřejmě dr. Alois Pražák. Jeho stylizace byla mírnější, neboť Osvědčení podepsali i olomoucký arcibiskup a brněnský biskup a též někteří konzervativní velkostatkáři. I dr. Alois Pražák však rozhodně odmítl dualismus jako „úmyslné zneuznání všech historických a státoprávních poměrů“, vyvíjejících se v rakouské monarchii od roku 1848. Neopomněl zdůraznit kontinuitu Markrabství moravského, které nechtěl nechat rozplynout ani v Předlitavsku, ani ve státoprávním svazku zemí Koruny české. Jinak moravský zemský sněm (rovněž i slezský, ovládaný německými liberály) deklaroval věrnost prosincové ústavě a vyjádřil se proti spojení s Čechami.

V Čechách i na Moravě se ozývaly hlasy protestu proti dualismu a obyvatelstvo projevovalo podporu deklaraci českých poslanců. Jedinou světlou velkou událostí té doby bylo položení základního kamene k Národnímu divadlu v Praze 16. května 1868. Do moravské delegace, vyslané na tyto oslavy, byl jmenován i dr. Alois Pražák jako mluvčí Moravanů. (Dostalo se mu velké pocty, kdy po největších mužích českého národa té doby Františku Palackém, Bedřichu Smetanovi, dr. Františku Ladislavu Riegrovi jako čtvrtý jménem Moravanů poklepal kladívkem na základní kámen. Za ním přistupovaly k základnímu kameni další významné osobnosti politického a kulturního života Čech i Moravy.)

Sedmdesátá léta byla vyplněna novými sliby ze strany císaře a vídeňské vlády a z toho plynoucími nadějemi Čechů o státoprávní úpravě, změně ústavy a též dalšími zklamáními z nesplněných slibů.

České snahy byly podporovány i některými rakouskými federalisty. Jedním z nich byl i hrabě Karl Siegmund von Hohenwart. Ještě v době, kdy byl místodržitelem v Linci, pověřil prof. Karla Habietinka zorganizováním tajné schůzky, na které by představitelé české politické reprezentace vytýčili základní (fundamentální) články představ o státoprávním postavení zemí bývalé Koruny české v rakousko-uherské říši. Prof. Karel Habietinek se úkolu zhostil velmi odpovědně. Tajná schůzka proběhla v domě poslance českého zemského sněmu JUDr. Jana Žáka v Pardubicích za účasti hraběte Jindřicha Clam-Martinice, dr. Františka Ladislava Riegra, dr. Jana Žáka, dr. Karla Habietinka, dr. Aloise Pražáka, z Vídně poslal hrabě Hohenwart ze svých lidí dr. Josefa Alexandra Helferta a dr. Antona Becka. Kvůli utajení přijížděli účastníci postupně, někteří dokonce v přestrojení. Konspirace byla tak důkladná, že se dodnes neví, kdy vlastně celodenní schůzka proběhla.

V srpnu roku 1870 se čeští politici vrátili do českého zemského sněmu a zahájili vyjednávání s rakouskou vládou. Jednaní vedli dr. Alois Pražák, dr. František Ladislav Rieger a hrabě Jindřich Jaroslav Clam-Martinic. Dne 26. 9. 1870 v císařském reskriptu František Josef I. slíbil prozkoumat české stížnosti a potvrdil nedílnost a nescizitelnost Českého království. Současně vyzval české poslance k návratu do říšské rady. Jako ústupek projevil přání být korunován na českého krále. V tu dobu se střídali předsedové vlády jako na běžícím pásu. Dne 6. 10. 1870 došlo k vypsání přímých voleb do říšské rady na území Čech. V těchto volbách, konaných na začátku listopadu, bylo zvoleno 36 poslanců české státoprávní opozice, kteří odmítli dostavit se do vídeňského parlamentu. Neochota Čechů k zasednutí v říšské radě vedla k tomu, že dne 4. února 1871 byl odvolán kabinet hraběte Alfreda Potockého a nastoupila nová (tzv. masopustní) vláda v čele s Karlem Siegmundem von Hohenwarthem, v níž zasedl jako ministr spravedlnosti i Karel Habietinek. Úkolem vlády bylo česko-rakouské vyrovnání, tzv. Fundamentalní články. Toto několikaměsíční jednání vedli za vládu ministr Albert Eberhardt Friedrich Schäffle a za Čechy dr. František Ladislav Rieger, dr. Alois Pražák a hrabě Jindřich Jaroslav Clam-Martinic. Jednání probíhala střídavě v Praze a ve Vídni. V srpnu 1871 došlo k vypracování předběžné dohody o podstatě českého vyrovnání ve Fundamentálních článcích.

Dne 12. září 1871 v císařském reskriptu, zveřejněném na jednání českého sněmu 14. 9., panovník slavnostně zopakoval své rozhodnutí nechat se korunovat českým králem. Spolu s tímto prohlášením vyzval sněm k započetí jednání o mírném a smířlivém uspořádání českého státoprávního uspořádání v souladu se státoprávními poměry celé říše.

V srpnu roku 1871 byly tyto články přijaty českým zemským sněmem, včetně zákona na ochranu národností a rovnosti jazyků v oblasti školství a státní správy. Fundamentální články představovaly 18 bodů, jimiž byl v podstatě akceptován rakousko-uherský dualismus. Podstatou dokumentu nebyl trialismus říše, nýbrž realistický odhad možnosti určité národní rovnoprávnosti se zachováním specifik.

Vyrovnání se mělo týkat v podstatě pouze Čech, neboť moravský zemský sněm se sice přihlásil k zásadám fundamentálek, avšak jeho slovanští poslanci setrvávali na požadavku samostatného Markrabství moravského. Rovněž slezský sněm, kde byla většina centralistických poslanců, protestoval proti požadovanému státoprávního spojení Slezska a Čech.

Fundamentální články však nebyly přijaty pro odpor rakousko-uherské vlády, německého i maďarského obyvatelstva říše a ruského cara, kteří v nich viděli nebezpečí pro své postavení. Císař jim ustoupil a již připravený zákon neschválil. Hohenwartova vláda padla a byla jmenována vláda nová v čele s Carlosem Auerspergem.

Dalším neúspěchem české politiky byly tzv. chabrusové volby (z řec. chabrus- kšeft), kdy Češi ztratili svou pozici ve vládě. Po zklamání z nepřijetí fundamentálek se šířily hlasy, že politika pasivní rezistence nebyla k ničemu a nakonec přinesla jen krach. V Čechách to vyvolalo rozkol mezi Staročechy Palackým a Riegrem a Mladočechy.

V roce 1872 byla znovu obnovena pasivní politika české neúčasti ve vládě i přes nesouhlas Mladočechů. Na Moravě se ukázalo, nakolik má JUDr. Pražák v moravské politice rozhodující slovo. Moravští poslanci, dotázáni, zda jsou pro návrat do říšské rady či pro setrvání v pasivní opozici, odvětili, že je to jedno a že se podrobí rozhodnutí dr. Pražáka.

V roce 1873 vstoupili Moravané i přes varování Františka Palackého pod vedením Aloise Pražáka do zemského sněmu a v roce 1874 po zavedení přímých voleb vstoupili i do říšské rady s tím, že Moravané budou vždy vystupovat s ohledem na historické právo, aby nezadali Čechům záminku ke stížnostem na svoji údajnou zradu. V témže roce se rozhodli Mladočeši, že se zúčastní českého zemského sněmu. Využili k tomu červencových voleb. Od vánoc 1874 už fungovali jako samostatná strana.

Léta 1874 a 1875 byla ve znamení akcí česky hovořících moravských poslanců za zřízení dostatečného počtu českojazyčných středních škol na Moravě a projednávaly se návrhy na stavbu nového zemského domu. I v těchto akcích se nejvíc uplatňovaly návrhy moravského zemského poslance Aloise Pražáka.

V letech 1874 až 1879 se tedy názory moravských a českých poslanců na členství v říšské radě rozcházely, neudržovaly se ani přátelské styky. V roce 1876, na druhý den po pohřbu Františka Palackého, navštívil dr. Pražák dr. Riegra a radil ke smíru Staročechů s Mladočechy. Navrhoval, aby čeští poslanci přerušili pasivitu ve Vídni, že je vhodná doba pro aktivní činnost v radě. Připravuje se prý další jednání kolem vyrovnávání s Uhrami a bývalé země Koruny české by mohly být důležitým činitelem při tomto vyrovnávání. Hrabě Edward Taaffe naznačil Pražákovi, že pro Slovany se vytvářejí příznivé podmínky a i sám císař při soukromé audienci sdělil Pražákovi, že při nastávajících úpravách budou brány v úvahu i záležitosti Čechů. Dr. Rieger sice navázal jednání i s hrabětem Hohenwartem, protahoval však vstup do říšské rady a vyčkával, kdo bude příštím ministerským předsedou. (19. září 1877 píše dr. Rieger dr. Pražákovi: „…Že by naše vstoupení do říšské rady mohlo polepšit osud národa našeho, toho nedoufáme, – a tuším ani Vy nedoufáte více. Krom toho nelze nám se podrobiti bez vyjímky a po šestnáctiletém odporu, s tolikými ztrátami a boji spojeném, podrobiti se bez koncesse. Není-li této spravedlnosti pro nás Čechy v Rakousku k nalezení, pak nám na zachování Rakouska záležeti nemůže – a zařídíme chování své k němu dle okolností, řídíce se jedině prospěchem národa. Rád bych od Vás věděl, jak se hodlá sněmovna zachovati k nám! Zdali nás opět vyzvou nebo nás nechají stranou, což nám je ovšem na ten čas nejmilejší a nejpohodlnější. Nicméně neradi bychom, aby se vyrovnání s Uhry nějakým usnesením Reichstathu skutečně stalo – bez nás a proti nám. Zdá se nám zapotřebí proti tomu aspoň protest českého národa položiti.“)

Mezitím se JUDr. Alois Pražák v roce 1878 stal na šestileté funkční období členem moravského zemského výboru.

V březnu 1879 byl odvolán prozatímní Stremayrův kabinet. Z kandidátů hrabat Karla Sigmunda Hohenwarta, Jindřicha Jaroslava Clama-Martinice a Edwarda Taaffa nakonec císař za ministerského předsedu vybral právě šestačtyřicetiletého hraběte Edwarda Taaffa.

Když se dr. Pražák 12. srpna 1879 dověděl, že byl jmenován do nového Taaffova ministerstva, přestože nabídku nečekal (alespoň ne tak brzy), rád ji přijal, neboť se domníval, že jako ministr bude moci lépe prosazovat národní a kulturní zájmy svého národa. Složením slibu 16. srpna 1879 vystoupil Alois Pražák na nejvyšší příčky politiky, když se stal v Taafeho vládě ministrem bez portfeje (s platem 20000 zlatých ročně). Do jak složité situace se dostal, to si uvědomil až později.

Dr. Rieger okamžitě napsal dr. Pražákovi dopis, v němž mu ani nepoblahopřál, ale už jej úkoloval jako „našeho speciálního zastánce“. Dr. Pražák ještě v průběhu srpna a září jednal ve Vídni s představiteli českých politiků o jejich návratu do říšské rady. Dne 16. září byly dohodnuty zásady vstupu českých poslanců do říšské rady za účasti J. J. Clam-Martinice, J. Lobkovice, F. L. Riegra, J. Grégra a zástupců vlády. Češi se tedy konečně probudili z letargie a obeslali říšskou radu. Období pasivní rezistence české politiky, beztak bez valného výsledku, skončilo.

Krátce po nastoupení požádal Taaffe Pražáka, aby vypracoval návrh trůnní řeči. Dr. Pražák se v návrhu jasně vyslovil pro vytvoření autonomie a zdůraznění práv jednotlivých zemí v říši. Ministerská rada i císař přijali návrh téměř beze změny, avšak k žádnému rozhodnutí nedošlo. Centralistické snahy hraběte Taaffa převážily Pražákův návrh. Již v první fázi Pražákova působení na ministerstvu se k němu sám císař vyjádřil Taaffovi: „Der Ministr Pražák trifft stets den Nagel auf den Kopf.“ Dr. Pražák však přes trefování hřebíku na hlavičku důvodem ke spokojenosti příliš neoplýval. Neměl totiž resort. Celé jeho ministerstvo obnášelo penzionovaného dvorního radu Neubauera s peněžitou odměnou k platu 1000 zlatých ročně a jednoho denního písaře, který dostával plat z ministerského paušálu. Dr. Pražák bral i záskoky. V první půli roku 1880 dr. Pražák zastupoval na ministerstvu financí ne příliš schopného ministra Karla von Kriegsaua a ve druhé půli téhož roku nemocného ministra Juliana von Dunajewského. Za dobře odvedenou práci byl jmenován tajným radou (což komentoval 29. 7. 1880 dr. Rieger v dopise dr. Pražákovi: „Velectěný příteli! Právě se dovídám z novin, že J. Vel. Vám udělil titul tajného rady. Netoliko, že Vám toho upřímně přeji, ale těším se z toho také upřímně, že aspoň jednomu uvědomělému našinci zasvitla záře císařské milosti. Posud je to věc tak vzácná pro nás, Slovany…“).

Dne 14. ledna 1881 byl dr. Alois Pražák vlastnoručním dopisem císaře Františka Josefa I. jmenován správcem ministerstva spravedlnosti. Zároveň mu byl udělen císařem titul „Excellence“. Z titulu svých vládních funkcí se dr. Pražák významně podílel na přípravě tzv. Stremayerových jazykových nařízení, která měla být prvním krokem ke zrovnoprávnění češtiny s němčinou v Čechách a na Moravě. Nařízení stanovilo, že každý občan může hledat a dosáhnout právo jazykem českým i německým (a to i v tzv. uzavřeném území německém). Dr. Pražák měl lví podíl na jejich vydání a vymohl schválení ministerské rady i císaře. V roce 1882 vydal podobná nařízení pro Slezsko. Za zásluhy na práci o jazykovém nařízení byl dr. Pražákovi dne 29. června 1882 udělen Řád železné koruny 1. třídy. V tomto roce se konečně podařilo prosadit Pražákovu vytrvalou snahu o rozdělení pražské univerzity na dvě jazykové části. Nepodařilo se však prosadit, aby vláda odvolala ze školské rady dozorce českojazyčných škol, kteří neovládali český jazyk.

Dne 7. 9. 1882 byl dr. Pražák za své zásluhy císařem povýšen do šlechtického stavu, když získal titul barona a erb, a od té doby pak doživotně (do roku 1901) zasedal v panské sněmovně. Ještě dříve byl dr. Pražák vyznamenán papežem Piem IX. udělením Rytířského kříže papežského řádu sv. Řehoře.

V roce 1886 se konečně po delší době podařilo dr. Pražákovi prosadit nařízení, které pak v září jako ministr spravedlnosti vydal pro vrchní zemský soud v Čechách, a to nařízení o odstranění nebo omezení úředních soudních překladů. Zavedlo se tedy částečné české úřadování u soudů. Podobné opatření bylo také zasláno zemskému soudu na Moravu.

Dr. Pražák také pomáhal slovinským vlastencům dr. Lavro Tomanovi, Vošujakovi a dalším, kteří se na něho s důvěrou obraceli v důležitých politických věcech při řešení otázek autonomie.

Správcem ministerstva spravedlnosti byl dr. Pražák až do 11. října 1888, kdy byl po více než sedmi letech z důvodu nutných politických změn zproštěn funkce. Na druhý den mu byl za odměnu na práci na ministerstvu spravedlnosti udělen císařem Velkokříž Leopoldova řádu. Zůstal opět ministrem bez portfeje a snažil se svými přímluvami u Taaffa vymoci pro Čechy, co se jen dalo. Jednalo se zejména o tzv. punktační jednání roku 1890 o vyrovnání mezi Čechy a Němci na českém zemském sněmu a v říšské radě. Hrabě Taaffe byl v jednání s Čechy strohý, zvláště po vítězství Mladočechů nad Staročechy ve volbách do říšské rady v roce 1891. Dr. Pražák byl překvapen úředním, cizím tónem, kterým Taaffe jednal s ním i s dr. Riegrem. Vláda nepočítala v říšské radě ani se staročeskými ani s mladočeskými poslanci. Když punktační jednání nakonec zkrachovala stejně jako politika staročechů, dvaasedmdesátiletý Pražák odešel z vlády i z aktivní politiky. Jako zastánce českého historického státního práva byl totiž stále nepohodlnější kruhům kolem císaře a především pangermanisticky orientovaným Němcům (tzv. Všeněmcům). Koncem července 1892 na Taaffův návrh odstoupil údajně ze zdravotních důvodů a podal návrh o propuštění do penze. Dne 4. srpna 1892 dostává z Ischlu vlastnoručně psaný list od císaře, ve kterém jej na vlastní žádost zprošťuje funkce ministra a děkuje mu za jeho věrné služby. Za tři dny, 7. srpna, obdržel dr. Pražák penzijní výměr 8000 zlatých ročně a byl jmenován doživotním členem panské sněmovny.

I jako penzista zůstával dr. Pražák ve Vídni, pravidelně se účastnil zasedání panské sněmovny, bedlivě sledoval postup a vývoj událostí v Rakousku-Uhersku a prosazoval neúnavně myšlenku ústavních změn ve prospěch autonomního postavení bývalých zemí Koruny české v rakousko-uherské říši. Spolupracoval se svým synem Otakarem, říšským poslancem, ale nedařilo se mu přes odpor Němců prosadit některé jazykové zákony a nařízení.

Během 90. let začal být mohutně kritizován Mladočechy a postupně se stahoval do pozadí. Psal své Paměti a třídil korespondenci.

Na Moravě však byla autorita barona dr. Aloise Pražáka trvalá a nezpochybnitelná. Založil totiž politickou stranu, ba dokonce politickou dynastii. Základnu Pražákem založené Národní strany na Moravě totiž tvořili jeho známí a mnohdy příbuzní. Kromě syna Otakara to byl jeho o 19 let mladší bratranec JUDr. Josef Fanderlík mladší, který se pro změnu oženil s dcerou dalšího moravského politika Jana Helceleta. Z Helceletovy rodiny se v politice angažoval i jeho syn Ctibor, který s Františkem Stratilem a Josefem Koudelou začínal jako advokátní koncipista v Pražákově brněnské kanceláři.

Asi v letech 1890 -1895 byl dr. Pražák členem Čtenářsko-pěveckého spolku Rastislav v Blansku.

Dr. Alois Pražák byl až do posledních dnů svého života stále čilý a udržoval písemný styk s dr. Riegrem a dr. Mezníkem. Všichni si dr. Pražáka cenili jako výborného znalce lidí, s kterými se setkal a které vždy dobře odhadl.

Dne 25. 9. 1890 mu městské zastupitelstvo v Uherském Hradišti jako svému nejslavnějšímu rodákovi udělilo čestné občanství. Kromě rodného města je baron Pražák čestným občanem Brna, Blanska a Pardubic.

Zemřel ve Vídni ve věku téměř 81 let (údajně stářím), ale přál si být pochován skromně, beze všech poct, které by měl ve Vídni, do rodné země moravské. Pohřben byl v rodinné hrobce na hřbitově v Mařaticích, kde už odpočíval jeho nadějný syn Jaroslav, který náhle zemřel v 25 letech v roce 1881 (pozůstatky převezeny do Mařatic 1887), a taktéž jeho manželka Antonie, která zemřela 25. června 1885 ve Vídni ve věku 59 let.

Zásluhy na výstavbě

Dr. Alois Pražák má též svůj podíl na stavební činnosti Brna, které by bez něho mělo asi poněkud jinou tvář.

Dr. Alois Pražák stál za objednávkou výstavby nemocnice U svaté Anny, která byla zadána Theophilu Hansenovi, známému vídeňskému architektovi dánského původu, významnému zastánci ideálu řecké renesance. Roku 1865 byla vypsána veřejná soutěž a ještě 24. června téhož roku byl položen základní kámen. Stavba byla dokončena roku 1868. V listopadu téhož roku byla vysvěcena ústavní kaple sv. Anny. Novostavba zemské nemocnice u sv. Anny byla dobově charakterizována jako „památka starostlivosti zemského sněmu“. Alois Pražák podnikal jako zpravodaj cesty do Německa, Francie a Anglie, aby poznal tamější správy nemocnic. On sám vzpomíná na tuto dobu ve svých Pamětech: „Kdybych nebyl v životě nic jiného učinil pro lidstvo, než umožnil stavbu této nemocnice, pokládal bych si to za čin velmi záslužný.“

Dr. Alois Pražák se podílel i na budování Okružní třídy po zbourání městských hradeb, jejíž součástí je dnešní Husova, dříve Eliščina ulice. Alois Pražák se totiž rozhodl vyrovnat se pěkně po slovansku s německým prostředím tehdejšího Brna i po hmatatelné stránce. O významnou stavební parcelu na Okružní třídě se začalo konsorcium stavebníků českojazyčného kulturně společenského střediska Besedního domu zajímat už před rokem 1870. Nakonec bylo toto staveniště získáno na proněmecké a protislovansky laděné radnici lstí, když o stavební parcelu požádaly nastrčené osoby z německých vyšších kruhů. Dne 23. června 1870 předložili první stavební plány hrabě Egbert Belcredi a hrabě Bedřich Sylva Tarroucca. Po menších průtazích se začátkem dubna roku 1871 ustavila akciová společnost a členové jejího předsednictva dr. Alois Pražák a Jindřich Dvořák vzápětí znovu požádali o vydání stavebního povolení. Ještě v dubnu byla vyhlášena soutěž na provedení stavebních prací, kterou vyhrál stavitel Eduard Svoboda a v květnu stavbu zahájil. Dr. Alois Pražák pověřil projektováním tohoto střediska opět Theophila Hansena, který kromě Besedního domu projektoval i sousedící obytný palác, který se stal sídlem Pražákovy rodiny. Slavnostní otevření Besedního domu proběhlo 21. ledna 1873. V témže roce byla v zahradě přistavena kuželna. Navzdory protichůdným tendencím německé městské správy tedy vznikl v Brně jedinečný soubor budov ve stylu vídeňské neorenesance, který se stal střediskem vlasteneckého života.

Čestné tituly a vyznamenání

• titul „Excellence“ (1881)
• Řád železné koruny 1. třídy (1882)
• titul „baron“ (1882)
• Velkokříž Leopoldova řádu (1888)
• Rytířský kříž papežského řádu sv. Řehoře
• Čestné občanství Uherského Hradiště (1890), Brna, Blanska a Pardubic.

Literatura

• HABARTOVÁ, Marie. Dr. Alois Pražák, moravský politik 19. století. 1967 Gottwaldov : Pedagogická fakulta University Palackého v Olomouci, konzultační středisko v Gottwaldově, 7 – 33, 39 s.
• VYKOUPIL, Libor. Vládcové Moravy – Alois Pražák. 2007 Brno : Moravské zemské muzeum, 165 – 174 s.

Tak jako Čechy, též Morava měla v minulosti svou vlastní ústavu, své zřízení, vládní, soudní, správní a výkonné instituce. Historie je dědictvím, kterého se žádný způsob vlády a správy věcí veřejných nemůže zbavit, proto proniká do přítomnosti a nebyla by bez ní ani budoucnost.

Podíváme-li se na dějiny Moravy, jakožto vlasti všech jejich obyvatel, pak jednoznačně vyplývá, že Morava nebyla v průběhu věků jen přehlížitelným přívěskem Českého království, jak se to jeví v podání národně pojímaných českých dějin. Měla svoji vlastní historii, kterou lze pozorovat též ve vztahu k Čechám, v mezinárodních vztazích Moravy k jejímu okolí a v postavení v rámci Římské a Habsburské říše i v unitárním Československu. Na dějiny Moravy musíme pohlížet jako na subjekt historie. Národní české obrozenecké pojetí dějin a minulé i současné tabuizování dějin Moravy neumožnilo dnešním generacím seznámit se s objektivním pohledem na moravské dějiny.

Česká republika, která leží na území historických zemí, Čech, Moravy a části tzv. moravsko-rakouského Slezska, navazuje svoji státností chronologicky jednak na tradici dávného království Moravanů -Velké Moravy, jednak na historické tradice státnosti zemí Koruny Českého království – Koruny české.

Morava byla sice v 11. století připojena k Čechám, ale ve skutečnosti šlo o středověce tvrdé obsazení země se všem důsledky. Pouze zbožným přáním jsou národně motivované domněnky, že se Morava poté stala etnicky českou, zatímco českou byla jen vládnoucí garnitura z Čech a to jen do 3. pokolení, protože se asimilovala do moravského prostředí a sama se pokládala za Moravany. Pouhou fikcí je tvrzení, že se Morava roku 1186 a zejména roku 1197 stala lénem Čech, ve skutečnosti šlo o dva státoprávní subjekty jedné dynastické diarchie. Morava byla předním a trvalým členem soustátí s názvem Koruna Českého království a vázáno na tuto Korunu, nikoliv na vlastní České království. Také v období 15. století spadala Morava jako samostatný subjekt pod Uherské království /Matyáš Korvín/.

Ideji českého národního obrození 19. století je poplatná legenda o probuzení českého národa na Moravě, která měla zdůvodnit prosazování českého národního vědomí Moravanů, kteří byli v tomto směru z národně českého pohledu údajně zaostalí. Ideje českého národního obrození byly protiváhou pangermánskému hnutí a směřovaly k obnově funkce Koruny Českého království. Protože bylo-li co v dějinách k prospěchu Čechám, nemuselo to být vždy k prospěchu Moravy.

Tak, jak se při hodnocení dějin Čech nelze řídit pouze hledisky dějin Svaté říše římské národa německého, tak nelze i na dějiny Moravy aplikovat pouze pohled filtrovaný prizmatem dějin Čech.

Také v přednárodním českém dějepisectví byla Morava vždy pokládána za jinou zemi než Čechy a tuto rozdílnost respektovalo a dodnes respektuje též zahraniční dějepisectví.

T. G. Masaryk napsal: „Česká otázka je zároveň otázkou moravskou, je a bude opět zkušebním kamenem české politiky. A dále napsal: jest žádoucí, aby byl Moravě zachován její specifický moravský ráz, aby se jí dostalo rozsáhlé autonomie nejen politické, ale i kulturní.“

Z moravských historických osobností jen namátkou z Velké Moravy panovnický rod Mojmírovců v čele s Rostislavem a Svatoplukem. Toho přijal osobně papež v Římě. V té době byla staroslověnština, kterou se mluvilo i na Moravě, prohlášena papežem Hadriánem IV. za liturgický jazyk vedle řečtiny, latiny a hebrejštiny. To byla událost. Dále známé osobnosti Pavel Moravus, který v Římě hájil zájmy krále Vratislava, dále Moravan Boguta, který byl předním rádcem byzantského knížete Manuéla I.. Znojemský kníže Konrád Ota vytvořil z Moravy opět jeden státoprávní celek a stal se markrabím. Markrabí Vladislav Jindřich zabezpečil rovnoprávné postavení Moravy s Čechami. Všichni víme, že dne 26. 9. 1212 byla vyhlášena Zlatá bula sicilská, ale již skoro nikdo neví, že téhož dne byla vyhlášena bula Mocran et Mocran /Moraviae et Moraviam/- potvrzení Moravy jako říšského knížectví pod správou markraběte.

Vůbec se nemluví o moravském markraběti Joštovi Lucemburském, který byl v roce 1410 zvolen římským králem a sídlil v Brně a je pochován v kostele sv. Tomáše v Brně. V lednu měl 600. výročí úmrtí. Další osobnosti z Moravy byly předchůdci Mistra Jana Husa a to Jan Milíč z Kroměříže a Stanislav ze Znojma. Dalšími postavami jsou nejvyšší zemský hejtman moravského markrabství Ctibor Tovačovský z Cimburka, autor 1. Moravské ústavy nebo Václav z Ludanic, obhájce zemských svobod a vyznání. Další významnou moravskou osobností byl zemský hejtman Karel starší ze Žerotína, státník evropského rozhledu. Ten varoval Čechy před povstáním v roku 1619. Napsal: „Čechové se snaží být slavnými tím, že zahubí svoji vlast. Jejich porážky budou počátkem našich, ale vina bude naprosto jejich. Poněvadž sami sebe opustili, nemohou si stěžovat, opustíme-li je my i jiní.“ Jak to dopadlo víme. Také na bojišti Bílá Hora Čechové utekli a Moravané se bili do posledního muže. Dalším Moravanem byl Jan Amos Komenský – Moravus magnus, dále Václav Antonín z Kounic. Současník Palackého, Alois Pražák, představitel státoprávní integrity Moravského markrabství hájil identitu Moravy proti ingerencím Prahy a postavení Moravy v rámci Rakouské monarchie. Dále T. G. Masaryk a další.

Český jazyk není příčinou, proč by nemohl existovat moravský národ. Německy mluví Rakušané, Švýcaři, Lichtensteinové, Němci. Anglicky Skotové i Welšané .

Bylo by toho hodně, ale není čas k dalšímu popisu. Tak dehonestovaná Morava, jako je dnes snad ještě nebyla. Rozdělena do nesmyslných krajů jako v 11. století nebo za Gottwalda, kdy typická moravská města jako Moravská Třebová, Svitavy a další jsou vytržena z území Moravy.

Doc. MUDr. Pavel Strnad, CSc., Brno

Tajemství zániku Svatoplukovy říše. Zničilo Velkou Moravu globální oteplení?

„Chlapci moji drazí,“ oslovuje velkomoravský kníže Svatopluk své tři syny, „zkuste zlomit tento vrbový prut!“ Mládenci sice nedůvěřivě zakroutí hlavami, ale otci jeho přání splní. Každý láme podaný prut a čeká, co bude následovat. Kníže je nyní nechává lámat tři spletené pruty, ale žádnému z nich se to nepodaří. „Vidíte to? Jednotlivě jste snadno zranitelní, ale budete-li svorní a jednotní, naše říše přetrvá všechna nebezpečí.“

Jenže Svatoplukovi synové radu svého otce neposlechnou a už po roce společné vlády propukají mezi nimi spory a hádky a Velkomoravská říše je zničena cizími nájezdníky. Tak to alespoň popisuje byzantský císař a dějepisec Konstantin VII. Poryfyrogennétos (905 – 959). Franský kronikář Regino z Prümu (840 – 915) k ruku 894 uvádí: „Asi v tuto dobu zemřel též Svatopluk, král moravských Slovanů, muž mezi svými nejrozvážnější a duchem nejbystřejší. Jeho království drželi jeho synové nešťastně po krátkou dobu, neboť Uhři vše až do základů zpustošili…“

Kolik měl Svatopluk synů?

Tento tradiční výklad důvodů zániku Velkomoravské říše, prvního státního útvaru západních Slovanů přetrvává dodnes. Například v prvním díle Dějin českých zemí od Josefa Harny a Rudolfa Fišera používaných jako učebnice dějepisu pro střední školy, se můžeme dočíst: „Velká Morava, vyčerpaná vnitřními spory, byla v letech 905 – 908 Maďary zpustošena a zcela rozvrácena. Velkomoravští Mojmírovci patrně v bojích zahynuli a jejich stát zmizel v hlubinách dějin…“

V následujících řádcích si povíme, že toto tvrzení je z valné části mylné a nezakládá se tak docela na pravdě. Se zánikem Velké Moravy to bylo zřejmě zcela jinak.

Z údajných tří Svatoplukových synů máme spolehlivě doloženy jen dva – Mojmíra II., který se stal po otcově smrti vládcem Velké Moravy, a Svatopluka II., jenž dostal do správy údělné nitranské knížectví. Podle Fuldských análů není s tímto podřízeným postavením není příliš spokojen. Mojmír II. ještě v roce 894, krátce po svém nástupu na knížecí stolec 894, uzavírá mír s východofranským králem a budoucím císařem Arnulfem Korutanským (850 – 899. Zřejmě si tak chce uvolnit ruce ke konsolidaci poměrů ve vlastní říši.

Češi se bouří.

Jenže už v následujícím roce se od Velké Moravy odtrhávají Češi. Jejich zástupci vedení asi dvacetiletým Spytihněvem (+ 915), synem zemřelého přemyslovského knížete Bořivoje (+ 889), a jakýmsi Vitizilou, snad Vitislavem, objevují na říšském sněmu v bavorském Řezně a prohlašují: „Máme dost nadvlády Moravanů. Pomozte nám!“ Česká delegace se v této souvislosti zavazuje Arnulfovi věrností a souhlasí s obnovením dávného poplatku Východofranské říši. Moravský kníže Mojmír II. zatím soptí: „To je zrada!“ Okamžitě vytáhne na trestnou výpravou do české kotliny, ale na změněné politické situaci tím už nic nezmění. Navíc jeho problémů a vojenské zaneprázdněnosti využijí i Srbové a rovněž se zbavují závislosti na Moravanech.

Pomoc u Arnulfa zřejmě hledá také Svatopluk II. Dokládá to písemná zpráva, podle níž vyslanci Mojmíra II. žádají na panovnickém dvoře v Ottingenu právě korunovaného císaře, aby s ohledem na platnou dohodu nepřijímal politické uprchlíky z Velké Moravy.

Válka mezi bratry.

Bratrské spory nakonec v souladu s tradovanou pověstí vyvrcholí krvavým válečným střetnutím. Na dolním toku řek Moravy a Váhu propuká občanská válka. Krajem táhnou oddíly jezdců a pěšáků, vypalují vesnice a menší hradiště. Za této situace císař Arnulf samozřejmě vycítí příležitost. Bez ohledu na platnost uzavřeného míru – ostatně na nějaké smlouvy se nikdy příliš neohlíží – vysílá na Moravu vojenskou výpravu Bavorů vedenou velmoži Liutpoldem a Aribonem. Mojmír II. však tuto agresi úspěšně odráží. Když se zbaví cizích vetřelců, v roce 899 zavelí: „Teď si uděláme pořádek doma!“ Následně oblehne svého vzpurného bratříčka na nitranském hradě. Arnulf na to zareaguje dalším vojenským zásahem. Jenže jeho ozbrojenému komandu se podaří pouze vysvobodit Svatopluka II. a jeho družinu z obležení nebo snad už ze zajetí a dopravit je na území Východní marky, tedy dnešního Rakouska.

Morava má arcibiskupa.

V témže roce císař Arnulf v Řezně umírá. Mojmír II. okamžitě prokáže svoji politickou obratnost a potvrdí, že je důstojným nástupcem svého otce Svatopluka. Využije totiž vnitřních zmatku ve Východofranské říši vzniklých po Arnulfově smrti a obnoví nezávislost moravské církevní provincie. K papeži Janovi IX. vyšle poselství s žádostí o vysvěcení nových biskupů a definitivní zřízení moravského arcibiskupství. Papež mu skutečně vyhoví. Vypraví na Moravu tři své legáty – Jana, Benedikta a Daniela, a ti zde v roce 900 vysvěcují jednoho arcibiskupa a tři biskupy – sufragány. Český historik František Dvorníka (1893 – 1975) tvrdí, že „tím arcibiskupem byl Metodějův žák Gorazd, pocházející z urozeného moravského rodu“. Činnost papežských legátů na Moravě však vyvolá protesty bavorských biskupů. Nelíbí se jim, že se Velkomoravská říše opět vymaňuje z jejich církevní pravomoci a nově vysvěcený arcibiskup znovu dává přednost slovanské liturgii před latinskou.

Spojme se proti Maďarům!

Po písemných stížnostech biskupů znovu zaharaší zbraně. Bavoři, tentokrát spolu s Čechy, napadnou Moravu, ale i tentokrát jim Mojmír II. dokáže úspěšně vzdorovat. Ale už o půl roku později , v lednu 901, vyšle do Řezna své zástupce, aby s Bavory vyjednali mír. Na jižních hranicích se totiž objevuje nový nepřítel, který ohrožuje jak Velkou Moravu, tak Východofranskou říši – maďarští kočovníci. Mojmírovy obavy sdílejí i Bavoři. Proto brzy dorazí na Moravu jejich velmi reprezentativní poselstvo vedené pasovským biskupem Richariusem, který se k takovému kroku jako zavilý odpůrce slovanské liturgie, musí asi hodně nutit, a hraběte Udalrika. „Dost bylo sporů, uzavřeme mír a vojenské spojenectví,“ navrhují. Mojmír II. s nimi souhlasí, vždyť se nepochybně jedná o jeho diplomatické vítězství. Však je také nejvyšší čas. Už v roce 902 Maďaři poprvé napadnou Velkou Moravu, ale podle svědectví Herimanovy kroniky jsou zahnání na útěk.

Záhadný konec Mojmíra II.

O dalších letech nám dochované letopisy zanechávají jen sporá a dosti protichůdná svědectví. Mojmír II. se zřejmě pokouší s Maďary dohodnout. Dokladem by měla být svatba jeho jménem neznámé dcery s maďarským princem Zoltánem, synem velkoknížete Arpáda (+ 907), zakladatele uherské arpádovské dynastie. Podle některých údajů mělo k tomuto sňatku dojít dokonce už v roce 897. Pravděpodobnější je však pozdější termín této svatby. V každém případě s diplomatickými moravsko-uherskými námluvami je brzy konec. K roku 906 zaznamenává zpráva tzv. Saského letopisce, že „Maďaři jsou potřeni od Moravanů“. Přes tento záznam vyvozuje historik Dušan Třeštík (1933 – 2007) z jiných informací závěr o jediné strašné bitvě, k níž dochází v témže roce snad pod Nitrou. Moravané tu mají být rozdrceni a Mojmír II. zřejmě zahyne.

Moravané na straně Maďarů?

Podle jiných domněnek jsou Moravané poraženi až v roce 907, kdy 4. července (nebo 9. srpna) v bitvě u Bratislavy (v letopisech je uváděna jako Brezalauspruc), kde prý tvoří součást bavorského vojska. Salcburské anály však v souvislosti s touto bitvou hovoří jen o vítězství Maďarů nad Bavory vedenými markrabětem Luitpoldem. O Moravanech se nezmiňují ani slovem. Významný archeolog Josef Poulík (1910 – 1998) naopak vyslovuje názor, že „někteří moravští velmoži bojovali už tehdy na straně Maďarů proti Bavorům“. Prostě po vlastní porážce přecházejí na druhou stranu.

V každém případě je prý podle Třeštíka výsledkem této bitvy osud Velkomoravské říše zpečetěn. Jedním dechem ale přiznává: „Život na Moravě fungoval dál a Maďaři z rozsáhlého státu obsadili pouze území dnešního jižního Slovenska.“

O původu Dietrichštejnů.

Moravský historik Lubomír Emil Havlík (1925 – 2000) s ním však nesouhlasí a posouvá zánik Velké Moravy do pozdějších let. Vychází z tvrzení saského kronikáře Widukinda, že teprve po nástupu Jindřicha I. Ptáčníka (876 – 936) na východofranský královský trůn v roce 919 obsazují Maďaři východní pohraniční území Velkomoravské říše. Patrně se jedná o jižní Nitransko až po Váh a krátce před tažením proti Sasku si na Moravanech vymohou placení daní.

Havlík také připomíná listiny salcburského arcibiskupa, na nichž se až do roku 925 mezi významnými osobnostmi objevují jména Mojmír a Svatopluk, snad uprchlých členů dynastie velkomoravských vládců. Zdali však šlo o syny krále Svatopluka nebo někoho jiného, to se z písemných pramenů nedozvíme. Podle pověstí je Svatopluk II. dokonce považován za praotce šlechtického rodu Dietrichštejnů. Nakolik je tato legenda oprávněná, nevíme.

Hledání stop po požárech.

S trochou fantazie si jistě dokážeme představit tlupy divokých maďarských jezdců ženoucích se nivou kolem řeky Moravy a zanechávajících za sebou spáleniště vesnic a kdysi pyšných hradišť a hory mrtvých nepohřbených těl bezbranných obyvatel.

Jenže odpovídá tato představa skutečnosti? Našli archeologové nějaké stopy po dobývání hradišť? Vždyť stopy rozsáhlých spálenišť, násilného rozbití valů a chrámů by musely jejich vykopávky odhalit. S ničím takovým se však na největších zkoumaných lokalitách nesetkáme. Pravda, jediné známé velkomoravské hradiště na území dnešní moravské metropole Brna, Staré zámky u Líšně, zničil obrovský požár. Došlo však k němu až na sklonku 10. století a proto ani nemohl souviset s vpádem Maďarů na Moravu kolem roku 907.

Mikulčice nikdo nedobyl.

Nejrozsáhlejší velkomoravskou archeologickou lokalitou jsou nepochybně Valy u Mikulčic. Toto hradiště se rozkládalo na ploše dvou set hektarů. Sídlila tu početná vojenská družina, archeologové odkryli 140 hrobů jezdců s ostruhami, a tak jak železnými, tak i bronzovými nebo dokonce pozlacenými. Na centrální mikulčické akropoli stával zatím největší objevený moravský kostel, 35 metrů dlouhá a 9 metrů široká trojlodní bazilika, a knížecí palác.

Jenže tahle velkomoravská metropol, Fuldskými anály zmiňovaná „nevýslovná pevnost Rostislavova“, nezanikla naráz, jak by to odpovídalo verzi o ničivém vpádu Maďarů. Podle všeho, co archeologové až dosud zjistili, v průběhu 10. století postupně klesá význam tohoto hradiště. Svědčí o tom úpadek stavební technologické kázně a mnohem chudší nalezené předměty z pozdější doby. Schopní řemeslníci se zřejmě odtud začínají stěhovat, někteří na menší knížecí dvorce nebo dokonce až do Čech, kde, jak připomíná Poulík, „se od konce devátého století na pohřebištích nápadně objevují zlaté i stříbrné šperky moravského rázu“. Mikulčické kostely však zvolna chátrají, i když se v jejich okolí pohřbívá ještě kolem roku 950.

Z metropole pouhá vesnice.

Josef Poulík o proměně kdysi pyšného hradiště uvádí: „…Na troskách kostelů i na rozvalinách hradeb jsou stavěny prosté srubové domy s kamennými podezdívkami a s kamennými krby. Tyto skutečnosti je možno ověřovat téměř na všech dosud odkrytých plochách, kde v profilech se jeví toto zvrstvení: předvelkomoravská vrstva ze sedmého a osmého století se dvěma horizonty, vlastní vrstva velkomoravská se dvěma horizonty (prvá a druhá polovina devátého století) a konečně nejhořejší vrstva se zmíněnými troskami a hmotnou kulturou z desátého až dvanáctého století…“

V 11. století je na rozvalinách někdejšího hradiště připomínána trhová ves Slivnice, kde, jak se zmiňuje kronikář Kosmas (1045 – 1125), měl český kníže Břetislav II. slavit v roce 1099 svatodušní svátky. Podobně na místě dalšího velkomoravského hradiště Starého Města u Uherského Hradiště stávala v téže době další ves s právem trhu a nazývaná Veligrad.

Hradiště chráněná bažinami?

Ale co vlastně zavinilo pozvolný úpadek velkomoravských sídel? Proč je zřejmě početní a dodejme i bohatí obyvatelé opouštěli? Vyhání je odtud strach z maďarských nájezdníků nebo rozpad knížecí moci vyvolaný rozpory mezi velmoži a snad i nepokoji sužujícími moravskou říši? Odpověď na tyto otázky dává bažinatá údolní niva řeky Moravy.

Zakladatel moderní české archeologie profesor Lubor Niederle (1865 – 1944) předpokládá, že „velkomoravská hradiště byla budována v bažinatém terénu a neschůdné a často zaplavované močály představovaly jejich důležitý obranný prvek. Jednalo se o tzv. blatná hradiště.“ Podobně archeolog Vilém Hrubý (1912 – 1985) soudí, že „staří Moravané měli ve zvyku budovat hradiště u řek v bažinatém terénu“. Dokladem jsou pro něj četné tůně, které až do počátku 20. století lemují někdejší staroměstský ostroh u Uherského Hradiště.

Všechno je jinak.

Jenže tyto tůně byly vlastně opuštěnými a zanesenými rameny řeky a rozhodně se tu nenacházely v době Velké Moravy. Proto definitivní důkazy o podobě údolní nivy řeky Moravy v 9. a 10. století mohla dát až paleobotanika, vědní obor zabývající se rekonstrukcí podoby rostlinné vegetace v dávných dobách.

Paleobotanik Emanuel Opravil (nar. 1933) se zabývá rostlinnými zbytky a semeny nalezenými při výzkumu velkomoravských hradišť. Zjišťuje, že na březích dolního toku Moravy rostly v časech knížete Svatopluka suchomilné dřeviny jako dub, jilm a jasan. V žádném případě tedy nemohlo jít o bažinaté území. Původní představa Lubora Niederleho o pevnostech uprostřed močálů se tak stává zcela neudržitelnou. Vychází totiž z mylné domněnky, že krajina a příroda kolem dolního toku Moravy zůstala po staletí stejná a neměnná.

Kde se vzala vrstva písku.

Rozhlédneme-li se dnes po někdejším mikulčickém hradišti, překvapí nás, že celé území bývalého hradiště je takřka na rovině a řeka Morava je od někdejší centrální akropole vzdálena asi 400 metrů. V 9. století byl však obraz zdejší krajiny zcela jiný. „Nevýslovná pevnost Rostislavova“ se rozkládala na ostrově obtékaném rameny Moravy. Teprve v dalších staletích se krajina výrazně měnila, říční ramena byla zanesena povodňovými naplaveninami a samotná Morava si vyhloubila nové koryto. V mnohém tomu v pozdější době napomohl sám člověk stavbou jezů a regulací toku.

Archeologové, kteří zkoumají mikulčické hradiště, zjišťují zajímavou věc. Při vykopávkách totiž narážejí na dvoumetrovou vrstvu sterilního písku, který zanesl někdejší říční koryto. Ovšem sterilního v tom slova smyslu, že neobsahoval absolutně žádné předměty vyrobené lidskou rukou ba ani zbytky rostlin. Přitom tato silná vrstva písku se sem musela dostat v relativně krátké době a to na počátku desátého století. „Stalo se tak v době kolem zániku Velkomoravské říše,“ tvrdí archeolog Zdeněk Klanica (nar. 1938).

Osudný příval velké vody.

O čem vlastně vypovídá tato mocná vrstva písečných naplavenin? Určitě nemůže být výsledkem pravidelně se opakujících záplav během dlouhého období tisíce let, k nimž zde na jihu Moravy skutečně rok co rok docházelo. Jistě, i tyto záplavy se podílely a změně tvářnosti zdejší krajiny, ale vrstva písku bez jakýchkoliv přimíšenin musela přijít naráz. Ale jak se k Mikulčicím dostala?

Odpovědí by mohla být nenadálá katastrofální povodňová vlna, jaká postihla Moravu v létě roku 1997. Připomeňme si, že tato povodeň si tehdy v celé republice vyžádala 60 lidských obětí a způsobila škody převyšující 62 miliard korun. Tehdy jsme ovšem netušili, že ještě větší tisíciletá voda postihne už pět roků na to českou kotlinu.

Počátkem 10. století mohla mít taková katastrofa přímo osudové následky. Navíc mohla přijít v nejméně vhodnou dobu, kdy vojsko Mojmíra II. porážejí Maďaři a země je zřejmě zbavena své mocenské elity. Kumulaci takového neštěstí by nemusela Velkomoravská říše odolat.

Svět se otepluje.

Hlavní příčinou katastrofální povodně byla zřejmě změna klimatu. Právě na přelomu 9. a 10. století dochází na severní polokouli k celkovému oteplování. Průměrné teploty stouply o 2 až 3 stupně Celsia a arktické ledovce postupně tály. Na nyní klimaticky drsném Islandu se kolem roku 900 začali usazovat norští Vikingové, kteří sem uprchli před krutovládou norského krále Haralda I. (+ 933), a zakládali zde zemědělské usedlosti. Jeden z nich doplul v roce 981 až do Grónska, které je v našem povědomí je nehostinná země ledu a sněhu. Tehdy ho však Erik Rudý (940 – 1007) nazval Groenlandem, tedy zelenou zemí, a noví osadníci tady pěstovali dokonce obilí. Erikův syn Leif pak odtud doplul až k New Foundlandu, který nazval Vinlandem, zemí vína. Je neuvěřitelné, že by se za normálních okolností tak daleko na severu mohl dařit divokému vínu.

Co nám prozrazuje rozšíření vína.

Ostatně vínu se v té době dařilo i v Čechách, kde jeho pěstování zřejmě zaváděl kníže sv. Václav, dodnes považovaný za patrona vinařů. Celkové oteplení umožnilo zvýšení zemědělské produkce a tím také hospodářskou prosperitu a upevnění nových státních celků ve střední a východní Evropě. Připomeňme si, že v 10. století buduje kníže Měšek I. polský stát, na východě vzniká Kyjevská Rus, pod vedením prvního maďarského krále Štěpána I. se v Podunají upevňuje maďarský stát a samozřejmě v české kotlině se pod nadvládou Přemyslovců sjednocuje České knížectví.

Paradoxně právě katastrofální následky tohoto globálního oteplení jednu říši vyvrátí z kořenů – říši Velkomoravskou. Jižní Moravu zalije obrovská povodňová vlna, která zasáhne přímo srdce této říše. O sto let později zřizují čeští Přemyslovci svá nová správní střediska nikoliv v někdejším centru Velkomoravské říše, ale v Olomouci a ve Znojmě, kde stávala velkomoravská hradiště mimo oblast někdejší katastrofy.

Chtěl být moravským králem.

Velká Morava nezmizela tak docela beze stopy. Státoprávní nárok na její pokračování si mohlo činit Uhersko, vždyť maďarský velkokníže Zoltán, panující v letech 907 až 946, měl za manželku dceru Mojmíra II. Podle názoru slovanského historika Milana Augustína je dokonce svatoštěpánská koruna uherských králů, kterou byl v roce 1001 v Ostřihomi korunován první uherský král sv. Štěpán, původní korunou velkomoravského vládce Svatopluka. Stejně tak, ne-li s větším oprávněním, se za dědice Velké Moravy považovalo České království. Kronikář Přibík Pulkava z Radenína napsal, že za českého knížete Vratislava II. (+ 1092) v roce 1086 mělo být obnoveno moravské království. Přemyslovec Vratislav, který za vojenskou pomoc císaři Jindřichovi IV. (1050 – 1106) získal jako první český panovník pro sebe královský titul, prý původně pomýšlel na to, že se dá korunovat ne českým ale moravským králem. Tak silná byla ještě v jeho době velkomoravská tradice.

Kdo založil Bratislavu?

V některých písemných pramenech bývá vedle Mojmíra II. a Svatopluka II. zmiňován jako třetí syn knížete Svatopluka I. jakýsi Preslav. Údajně měl být synem druhé Svatoplukovy manželky Svatožizně pocházející z Čech. Tento Preslav údajně založil Bratislavu, původně nazývanou Praslavgrad, v latinských rukopisech uváděnou jako Brezalauspruc, později Německy jako Prešpurk. Podle legend by měl být dokonce totožný se sv. Ivanem, bájným poustevníkem z lesů kolem Berounky.

Konec bukových lesů.

Katastrofální povodeň mohlo na Moravě urychlit nadměrné kácení lesů. Dříve hluboké dubové a bukové lesy měly nejen uvolnit místo polím a pastvinám a poskytnou surovinu na výstavbu vesnic a hradišť, ale také rozvinutému železářství. Ještě v roce 805 zakazuje císař Karel Veliký (747 – 814) obchodním karavanám prodej železných zbraní Slovanům. V dobách knížete Svatopluka (+ 894) si už Moravané vědí rady: z místních zdrojů železných rud dokáží v zemích pecích tavit kov a z něho vykovávat zbraně i pracovní nástroje. Na přelomu 9. a 10. století je Velkomoravská říše v tomto ohledu naprosto soběstačná. U Želechovic nedaleko Uničova a u Olomučan u Blanska objevují archeologové pozůstatky na svou dobu poměrně pokročilých zemních pecí a železářských dílen. Tyto hutě si však vyžadují spoustu dřevěného uhlí páleného v milířích nejlépe z bukového dřeva.

Vládli na Moravě Peršané?

Panovníci Velkomoravské říše, prvního přímého předchůdce českého státu, pocházeli z Persie, tedy z dnešního Íránu. S touto odvážnou hypotézou přišel známý archeolog a bývalý vedoucí výzkumu hradiště v Mikulčicích docent Zdeněk Klanica. Jaké má pro své tvrzení důkazy? Byli skutečně kníže Mojmír I. a jeho následovníci perského původu? Zopakujme si nejdříve základní historická fakta.

Moravané se poprvé objevují na scéně dějin v roce 822. Letopisy království Franků k tomuto roku uvádějí, že se ke dvoru císaře Ludvíka Pobožného ve Frankfurtu nad Mohanem dostavili vyslanci všech Slovanů, mezi nimi také Moravané. V latinském originále jsou uváděni jako „Marvanorum“. O devět let později pak pokřtil pasovský biskup Reginhar „všechny Moravany“.

Tím zřejmě není myšleno, že by celá Morava beze zbytku přijala křesťanství. Patrně se jednalo jen o moravské velmože, kteří svatý přijali křest. Nicméně se tak potvrzují slova Kristiánovy legendy z konce 10. století o tom, že „Morava, země slovanská, přijala, jak se podle ústního podání věří a uznává, víru Kristovu za dávných časů…“

Moravané podle řeky Moravy?

Odkud se vzalo jméno Moravanů? Zdá se, že se tak začali nazývat podle řeky Moravy, snad poprvé zmiňované u římského spisovatele Tacita v 1. století našeho letopočtu. Samozřejmě neznal Moravu, nýbrž řeku Marus. Základ tohoto slova je patrně germánský nebo snad dokonce ještě keltský. Maraha či Maros znamená stojatou vodu, močál. Koncovka –ava vznikla ze starogermánského „ahawa“, tedy voda. V Čechách a na Moravě se objevuje i v názvech dalších řek jako Vltava, Sázava, Otava, Jihlava, Svitava a podobně. V dnešní podobě je pak název nejdelšího moravského vodního toku poprvé doložen v roce 877 jako Morawia.

Kyjevský mnich Nestor ve své kronice Pověst vremennych let z počátku 12. století v souvislosti s rozšířením Slovanů do středu Evropy píše: „Po mnohých pak časech usadili jsou se Slované po Dunaji, kde nyní jest uherská země a bulharská; od těch Slovanů rozešli se po zemi a nazvali se jmény svými, kde na kterém místě se usadili: jakož přišedše usadili se na řece jménem Morava, i nazvali se Moravané…“

Moravané ze Střední Asie

S velmi zajímavou hypotézou vzniku jména Moravanů přišel známý archeolog, bývalý vedoucí výzkumu velkomoravského hradiště Valy u Mikulčic docent Zdeněk Klanica. Nevysvětluje přitom jenom genezi samotného jména, ale i původ vládnoucí dynastie Mojmírovců, panovníků Velké Moravy. Na základě srovnávání archeologických nálezů tvrdí, že jejich předkové přišli do kraje pod Chřiby a Pavlovskými vrchy až ze vzdálené Střední Asie, dokonce z dnešního Íránu.

V roce 637 porazili bojovní muslimští Arabové Peršany a dobyli jejich hlavní město Ktésifón. Poslední panovník sásánovské dynastie Jazdkart zahynul o čtrnáct let později severně od dnešních íránských hranic na území Turkménie v místě, které se nazývá Mary. Shodou okolností tudy protéká řeka Murgháb a až do roku 1222 zde stávalo město Merv, jehož obyvatelé se nazývali Margi. Tedy stejně, jako Xantenské anály z 9. století označovaly Moravany. Mimochodem, v Íránu a dokonce i v Indii prý jméno Maravan znamenalo vítěz nebo hrdina. Že by v tom slově znělo pozdější označení Moravanů a Moravy?

Záhadné společenství bojovníků

Dokážeme si představit, že členové družiny posledního Sasánovce, vladaře kdysi jedné z nejmocnějších říší světa, uprchli před arabskými útočníky do Turkménie a odtud pak putovali dál kolem Kaspického moře do jihoruských stepí a přes oblouk Karpat do Potisí, kde v Srbsku kupodivu také nalézáme řeku jménem Morava. Do dnešní Moravy přes západní Slovensko to pak byl vlastně už jen – obrazně řečeno – skok. Podobné tažení nebylo v té době ničím výjimečným. Podobně přitáhli do střední Evropy kmeny Gótů, Hunové, Avaři, samozřejmě Slované a po nich také Maďaři.

Klanicovu hypotézu podporují i další významní historikové, například už zesnulý Lubomír E. Havlík: „Antropologie … prozrazuje, že koncem 7. nebo počátkem 8. století přešla do povodí Moravy a Dyje z dnešního jihozápadního Slovenska silná vrstva bojovníků. Odlišovali se jak od ženské populace hradišť, tak od mužské a ženské populace venkova. Spolu se Slovany, kteří se na Moravě usadili už dříve, přispěli ke vzniku moravského státního útvaru. Byli to patrně nositelé jména Moravanů a nepochybně hovořili slovanským jazykem, i když jejich původ je stále otázkou. Navozují ji i archeologické nálezy příbytků, které mají své analogie ve Střední Asii, odkud pocházejí též typy koní, skotu a koz. Nápadným je též typ oblečení a šperků a jejich výzdoby, která připomíná oblasti severního Černomoří, Kavkazu a Zakaspicka, oblasti byzantské a íránské sféry.“

Svědectví archeologie

Zatím však stále zůstáváme jen ve sféře vzrušujících domněnek. Docent Klanica k nim ale má i další závažné důvody a to v podobě konkrétních archeologických nálezů. Ve vinařské vesnici Dolní Dunajovice pod Pálavou bylo v letech 1947 až 1948 odborně prozkoumáno sedm kostrových hrobů z 8. století. V posledním z nich nalezli badatelé velmi zvláštní předměty. U levé ruky pochovaného leželo 11 dosud zvonících bronzových rolniček, které bývali nedílnou součástí kroje východních šamanů – kouzelníků a nepochybně svědčily o jeho významném postavení v tehdejší společnosti.

Archeology však v tomto hrobě nejvíce zaujalo třinácticentimetrové bronzové nákončí, okrasné kovové zakončení opasku nebo pochvy meče, na němž byl vyobrazen bojovník se zvláštní ozdobou hlavy, snad korunou nebo čelenkou. Něco podobného měla na hlavě i postava spodobněná na nákončí z téže doby, objevená už v roce 1933 při regulaci řeky Moravy u obce Moravský sv. Ján blízko slovensko-moravských hranic.

Kníže s péřovou čelenkou

Klanica v této souvislosti připomíná už starší myšlenku dr. Pavla Radoměřského. Tento přední český numismatik totiž napsal studii o moravských denárech Břetislava I. (1002 až 1055), na nichž je zmíněný přemyslovský kníže rovněž vyobrazen se zvláštní čelenkou. Radoměřský z ražby na mincích vyvodil, že jde o péřovou korunu, slavnostní čelenku moravských králů, ne nepodobnou čelenkám, které při zvláštních příležitostech nosili indiánští náčelníci. Břetislav, jemuž jeho otec, český kníže Oldřich, svěřil v roce 1019 správu Moravy, vědomě podporoval moravské historické tradice, které byly i sto let po zániku Velkomoravské říše ještě živé. Vždyť i systém tehdy zakládaných správních center navazoval na někdejší velkomoravská hradiště.

Tak u hradiště sv. Hypolita vzniká Znojmo, u Pohanska Břeclav, u Mikulčic Hodonín a prakticky na základech bývalého hradiště stojí Olomouc. S trochou fantazie můžeme z ražby Břetislavových denárů vyčíst, že čelenka byla vytvořena z pavích per. Ostatně asi ne náhodou. Vždyť páv, poprvé přivezený do Evropy řeckými vojáky Alexandra Velikého z Indie jako velký vzácnost, bývá v pohádkách a legendách mnoha národů pokládán za královského ptáka.

Tajemné asijské runy

Docent Klanica nalézá postavu moravského panovníka na nákončích z Dolních Dunajovic a Moravského Sv. Jána a ptá se, proč se Mojmírovci rozhodli právě pro takovýto odznak své moci, proč si vybrali právě takovéto insignie. Leccos by v tomto ohledu mohl napovědět úlomek kostěného obložení reflexního luku z přelomu 7. s 8. století, objevený v roce 1983 v Mikulčicích. Zajímavý je mimo jiné i tím, že na něm bylo ve velkomoravském prostředí vůbec poprvé zjištěno písmo. Podle Klanicova názoru jde o runy, nikoliv však o runy severské, jaké známe z vikingského prostředí, ale o runy používané národy obývajícími jihoruské a středoasijské stepi.

Právě těch pár znaků na kousku kosti, které lze snad dešifrovat do latinské abecedy jako písmena K, R, A, G a H, aniž samozřejmě tušíme, co znamenají, obrátilo archeologovu pozornost do střední Asie.

Zbraň asijských kočovníků

Úlomek kostěného obložení reflexního luku, typické zbraně asijských kočovníků, nebyl zdaleka jediným předmětem, který svědčil o tom, že se na Moravě museli usadit bojovníci z hodně vzdálených zemí. Archeolog Klanica prohlašuje: „Na jižní Moravě se vojenské družiny s reflexními luky objevily na konci 7. století. Zpravidla byly zformovány do kmenových svazů, etnicky pestrých, podobně jako Hunové či Avaři. Koncem 7. století dochází k velkým přesunům celých etnických skupin nebo jejich částí z území při severních hranicích Íránu do východní a střední Evropy. Historické pozadí těchto osudových událostí dosud uspokojivě objasněno není. V našem prostředí pravděpodobně znamenaly pád říše založené Sámem. Politická nadvláda na Moravě přechází do jiných rukou, končí sídliště s keramikou tak zvaného pražského typu a rozhodující hospodářskou a politickou silou se stávají pravděpodobně již opevněná sídliště na ostrovech v řece Moravě – Olomouc, Uherské Hradiště a Mikulčice…“ Klanica k tomu dodává: „Ptáme-li se, z čeho mohla vyplývat mimořádná prestiž Moravanů,… musíme se přenést do oblastí, odkud vycházely na konci 7. století vojenské družiny s reflexními luky, tedy k severním hranicím Íránu.“

Moravané nosili župany

Samozřejmě pouhý úlomek obložení reflexního luku by byl trochu málo k odvážnému spojení Moravy a střední Asie. Zastavme se proto na mikulčickém hradišti. Právě zde totiž nalezli badatelé četné předměty zdobené perskými motivy. Typickou ukázkou v tomto směru je pozlacené stříbrné nákončí zdobené charakteristickým středoasijským motivem stromu života střeženého dvěma pávy. Vida, zase tady máme toho královského ptáka, z jehož per snad byla vytvořena koruna moravských panovníků.

Vladařské členky z peří nás zajímají ještě z jednoho důvodu. Byly totiž typickým odznakem také perských králů! Je to jen náhoda, že jak perští tak moravští vladaři si při slavnostních příležitostech nasazovali na hlavu stejnou ozdobu?

O přinejmenším duchovní příbuznosti perských Sásánovců a moravských Mojmírovců svědčí i rekonstrukce oblečení moravské vládnoucí vrstvy. Velkomoravská móda rozhodně neměla nic společného s oděvy, do nichž ve svých kresbách oblékal staré Slovany třeba Mikoláš Aleš. Vypadala zcela jinak. Podle dochovaných písemných záznamů i archeologických nálezů se velmi podobala kroji, jaký se nosil v krajích severního Íránu, ale i jinde ve střední Asii. Představoval ho především krátký župan s typickými kulovými spínadly – gombíky, které velmi dobře známe z velkomoravských hrobů.

Ptáci, kteří hledali krále

Ke všem nepřímým důkazům spojitosti Moravy s Persií můžeme přitom přidat další. Poněkud záhadným archeologickým nálezem je například často publikovaná stříbrná plaketa s jezdcem, který nese na ruce dravého ptáka, patrně sokola, objevená v základech jednoho kostela ve Starém Městě u Uherského Hradiště. Většinou se o ní dočtete, že má zobrazovat sokolníka, tedy lovce lovícího pomocí ochočeného dravého ptáka a je prý svědectvím o rozvoji sokolnictví ve Velkomoravské říši.

Docent Klanica však toto vyobrazení spojuje s dávným íránským rituálem vyhledávání budoucího vladaře prostřednictvím posvátného ptáka. V asijském prostředí se často vyskytuje pověst o ptákovi přinášejícímu vybranému bojovníkovi odznaky královské či knížecí moci. Například perský básník z 10. století Firdausí zmiňuje ve svém díle Šáh-náme epizodu o panovníkovi, kterému se zdál sen, že k němu přiletěl pták s odznakem královské moci v zobáku. Podobný příběh se objevuje u kočovných národů ze středoasijských stepí. Ostatně na motiv zázračného ptáka přinášejícího moc a bohatství byste narazili i v u nás známých pohádkách.

Perské rituály v srdci Evropy

Dost možná, že rituál vyhledávání panovníka prostřednictvím zázračného ptáka znali a používali i na Moravě. Samozřejmě pověřený kouzelník, mág či vybraný stařešina neponechal výběr příštího vládce náhodě a libovůli. Cvičený pták byl patřičně usměrněn, aby usedl na ruku předem určenému muži. Pro veřejnost to však musel být přesvědčivý obraz toho, že o osobě panovníka rozhoduje prostřednictvím ptáka nějaký vyšší božská, nadpřirozená moc. Takto vybraná osoba si už zasloužila nosit čelenku z pavích per! Připomeňme si vyobrazení na bronzovém nákončí nalezeném v Moravském sv. Jánu: Vidíme na něm muže z čelenkou, jak vypouští (nebo snad zachytává?) ptáka. Mohlo se tedy jednat o rituál, který moravští velmožové přejali od svých perských předků. Ve folklórní podobě se pak mohl dochovat až do nedávných časů. Však si vzpomeňte třeba na pohádku o ptákovu ohnivákovi, kterou zaznamenal v polovině 19. století spisovatel Karel Jaromír Erben.

Ve Starém Městě u Uherského Hradiště, v lokalitě Na valách byl v jednom z hrobu už v roce 1948 objeven stříbrný pozlacený gombík. Je zdobený třemi miniaturními kruhovými medailónky s vytepaným obrazem ptáka. Podobný motiv známe ze severního Íránu, kdy je vyobrazen na stříbrných mísách nebo textiliích. Pták cosi drží v zobáku a docent Klanica to vysvětluje jako náhrdelník se závěsky, tedy další s insignií vladařské moci. Právě takové máme doloženy u posledních perských králů sásánovské dynastie. Opět tady máme spojitost Moravy a Íránu, motiv ptáka přinášejícího království.

Vzrušující hypotéza

Přišli tedy představitelé moravské elity na Moravu z Persie? Zdá se to být velmi pravděpodobné. Ukázali jsme si, že dokladů svědčících ve prospěch této vzrušující hypotézy je poměrně dost.

Ostatně nepředstavovalo by to jediný případ v dějinách, kdy příchozí cizinci vytvořili v nějaké zemi vládnoucí vrstvu. Vždyť například zakladateli ruské panovnické dynastie Rurikovců byli švédští Vikingové. V každém případě je to pro nás důvodem k zamyšlení nad kořeny, které nás spojují s dávnou minulostí a s tradicemi moravanství a češství, nad kořeny, jež jsou hlubší a spletitější, než jsme ochotni vůbec připustit.

Panovníci Velké Moravy

Mojmír I.

Mojmír I. byl velmožem, který pod svou vládou sjednotil slovanské kmeny na Moravě, západním Slovensku a v okolních územích do jediného knížectví. Na jeho jméno v letopisech poprvé narážíme až v roce 833, kdy vyhnal z Nitry knížete Pribinu. Poté dále rozšířil moravské území o oblast mezi řekami Dyjí a Dunajem. V roce 846 vytáhl proti Mojmírovi východofranský král Ludvík Němec a dosadil místo něj na moravský trůn jeho synovce Rostislava. Co se stalo s Mojmírem, o tom letopisy mlčí. Podle jedné verze prý zemřel ještě před vpádem franských vojsk na Moravu. Pravděpodobnější však je, že zahynul při obraně své země nebo byl prostě zajat a zabit.

Rostislav

Východofranský král Ludvík Němec předpokládal, že v Rostislavovi dosadil na moravský trůn sobě oddaného vládce. Jenže Rostislav začal brzy uskutečňovat zcela samostatnou politiku. V roce 855 proto Ludvík Němec napadl Moravu a oblehl Rostislava v „nevýslovné pevnosti“ (jak ji nazývají franské letopisy) chráněné rameny řeky Moravy. Nepochybně se jednalo o hradiště Valy u Mikulčic. Jenže všechny východofranské pokusy o dobytí rozlehlého hradiště skončily neúspěchem. Rostislav chápal, že může své postavení upevnit jen tehdy, podaří-li se mu vymanit Moravu z církevní podřízenosti bavorským biskupům. V roce 862 se proto obrátil na byzantského císaře Michala III. s žádostí o vyslání církevních učitelů. Císař mu vyhověl a poslal na Moravu jako misionáře a učitele bratry Konstantina a Metoděje. Konstantin pro tyto účely vytvořil staroslověnské písmo a do staroslověnštiny přeložil část evangelií, liturgické texty i soudní zákoníky. Přítomnost byzantské misie na Moravě vyvolala nevoli Ludvíka Němce, který v ní spatřoval ohrožení svých zájmů. V roce 864 znovu vytáhl na Moravu, se svým vojskem překročil Dunaj a oblehl Rostislava na hradě Děvíně. V bezvýchodné situaci se nakonec moravský kníže podvolil a spolu s ostatními velmoži „potvrdil přísahou, že po všechny dny zachová králi věrnost“. Nakonec se Rostislav stal obětí zrady vlastního synovce Svatopluka, který ho v květnu 870 zajal a vydal Ludvíku Němcovi. Rostislava pak oslepili a doživotně uvěznili v řezenském klášteře sv. Jimrama.

Svatopluk

Na moravský trůn měl nyní usednout Svatopluk, ale místo něj se správy Moravy ujali franští velmožové Vilém a Engišalk. Jenže Moravané se proti cizímu protektorátu vzbouřili a zvolili svým vůdcem jakéhosi Slavomíra. Svatopluk k němu přeběhl a s moravským vojskem Franky porazil. V létě roku 873 přijal na Moravě Metoděje, kterého papež jmenoval moravským arcibiskupem. Konstantin mezitím v Římě zemřel. O rok později uzavřel s Ludvíkem Němcem mír, což mu uvolnilo ruce k vlastním dobyvatelským plánům. Jak se píše v  Životě sv. Metoděje, „moravská oblast se začala šířit na všechny strany a úspěšně porážet své nepřátele“. Postupně Svatopluk ovládl Malopolsko, Panonii a zřejmě také Srbsko. Došlo také na Čechy, kde si zavázal knížete Bořivoje, kterého na Moravě pokřtil arcibiskup Metoděj. Svatopluk už nebyl pouhým knížetem jako jeho předchůdci, ale skutečným králem. Jeho mimořádné postavení mezi říšemi franskou na západě a byzantskou na východě potvrdil i papež Jan VIII., který mu v roce 880 udělil zvláštním privilegiem přímou a bezprostřední patronaci sv. Petra a Apoštolského stolce, a to s „pominutím všech jiných světských vládců“. Náboženské konflikty mezi Římem a Byzancí se promítly i do Metodějovy moravské arcidiecéze. Když arcibiskup Metoděj 6. dubna 885 zemřel. Svatopluk pak v souladu s papežským nařízením vyhnal ze země všechny kněze, pokud se nezřekli slovanské liturgie. V letech 892 a 893 dvakrát odrazil intervenci franského krále Arnulfa, ale v následujícím roce 894 zemřel.

Mojmír II.

Na uprázdněný trůn usedl Svatoplukův nejstarší syn Mojmír II., zatímco mladší Svatopluk II. získal údělné nitranské knížectví. Jenže už v roce 895 se od Velkomoravské říše odtrhli Češi, jejichž předáci se objevili na říšském sněmu v Řezně a požádali krále Arnulfa o ochranu. Po odpadnutí Čech vypukla na Moravě válka mezi bratry. Mojmír II. oblehl Svatopluka II. v Nitře, ale tomu se podařilo uprchnout do Východofranské říše. Po Arnulfově smrti získal Mojmír povolení papeže Jana IX. k definitivní zřízení moravského arcibiskupství. Podle názorů některých historiků se arcibiskupem stal Metodějův žák Gorazd. V lednu 901 vyjednal Mojmír II. mír a spojenectví s Bavory namířené proti Maďarům. Následující rok 902 vpadli Maďaři poprvé na Moravu, ale podle svědectví Herimanovy kroniky byli zahnáni na útěk. V dalších letech však zprávy o Velké Moravě mizí, patrně se stala obětí dalšího maďarského vpádu.

Nejstarší písemné památky patří k nejdůležitějším pramenům o historii každého národa. Moravané mají velmi cenný dokument. Popis sídelního města Velké Moravy a návod cesty kupeckým karavanám trhům tohoto města.   Nahrazoval mapu. Vzdálenosti uvádí počtem dnů pochodu. Soudí se, že denní trasy byly asi 20 km. Od překročení řeky Tisy má v terénu 6 orientačních bodů. Které lze přesně určit i v dnešním terénu. Podle J. Marquarta pocházel původní, nedochovaný  text  z let 846-847 a byl doplněn v roce 855. Zachovaly se však dva opisy původního díla. Nejpodrobnější se nazývá se „Kniha vzácných drahokamů“. Soudí se, že je napsal arabský geograf ibn Rusta z Isfahánu. Soudí tak L.E. Havlík v práci „Ibn Rusta o králi Svatoplukovi a jeho sídelním městě. Tento opis zřejmě vznikal později, Havlík soudí že po roce 900. Takové datování podporuje skutečnost, že původní dílo nezachytilo působení Cyrilometodějské mise (asi od r. 863), ale krále hlavního města nazývá Svjatabulk. Svatopluk vládl až od roku 871. Toto dílo nebylo u nás nikdy zveřejněno. Přesto by literatura o něm zaplnila slušnou knihovnu. Většinou se autoři snaží publikovat upravené překlady, v nichž napravují domnělé chyby a píší jak to vlastně autor myslel.  Na příklad L. E. Havlík uvádí: Opojné nápoje vyrábí z medu. Při spalování mrtvého se veselí a hrají na tyto nástroje v přesvědčení, že Pán ho přijal do své milosti. Mají jen malý počet soumarů a koně má pouze jejich čelný představitel. Jako zbraně používají krátké oštěpy, štíty a kopí. Jiné zbraně nemají. Svého vládce nazývají župan, jeho poslouchají a jeho radami se řídí. Nejvznešenější a nejčelnější je mezi nimi ten, jemuž říkají vládce vládců a nazývají ho Svatopluk. Má větší moc než župan a župan je jeho zástupce. Tento král vlastní nejlepší koně a jeho pokrm se připravuje jen z kobylího mléka. Má dobrá, pevná a drahocenná brnění. Město, ve kterém sídlí se nazývá Džrwáb. V každém měsíci se v něm konají po tři dny trhy a při nich nakupují a prodávají. V jejich zemi je tak tuhá zima, že si lidé musí vykopat obydlí v zemi, které přikryjí střechou ze dřeva, podobně jako u křesťanských kostelů. Potom na ni naházejí hlínu a každý vejde dovnitř se svou rodinou. Nanosí tam dříví a něco kamenů, potom rozdělá oheň, až se kameny rozžhaví do červena. Potom si svlékají šaty a zůstávají v tomto obydlí až do jara.Komentáře historiků z toho vyvozují řadu tvrzení. Od kozáckého původu Svatopluka, který pil kumys až po údiv nad absencí moravských bradatic, častého to nálezu výzbroje velkomoravských bojovníků. Vzhledem k stáří původního překladu (1898!) je divné, proč se historikové vyhýbají modernímu překladu. Originální text je znám v jediném exempláři, který je uložen v Londýně. Také reprodukce originálu jsou  dobře střeženy. Jedinou výjimkou je faksimile části, kterou, jako ilustraci,  uveřejnil L. E. Havlík ve své práci Kronika i Velké Moravě na straně 229. Doslovný překlad této části jsme provedli tak, že jsme jednotlivá slova pomocí scaneru digitalizovali (pro zamezení chybného překreslení pro nás neznámé abecedy) a posílali internetem znalcům k překladu. Je nutné podotknout, že dílo je psáno dnes již mrtvým jazykem, k němuž však existují slovníky. Tímto jazykem byl totiž psán také Korán. Proto je dodnes jeho abeceda nezměněna. Podobně, jako latina, která je sice mrtvá, ale latinkou psané texty můžeme číst. Význam jednotlivých slov však je nutné přeložit pomocí slovníků. Překladem se zabývají zejména muslimští duchovní a arabští lingvisté. Zvláštností je, že původní texty jsou psány opačně, než je naším zvykem. Podobně jako hebrejština se píší zprava doleva a zdola nahoru. Shodně s Judish nerozdělují v textu slova mezerou. Jednotlivá písmena následují za sebou, jak se někdy uvádí podobně jako sypaný řádek čaje. Židovské texty mají proto dva znaky pro každé písmeno. Tvar označovaný END informuje o konci slova. Arabština Koránu má 4 abecedy. Každá z 28 souhlásek je zapisována čtyřmi různými znaky. Podle umístnění na začátku slova, uprostřed slova, na jeho konci a pro písmena stojící samostatně ve větě. Mají také tři samohlásky, a, i u. Jsou-li krátké, vynechávají se. Vzniká tak nutnost jejich doplnění (vokalizace).

Získali jsme dva nezávislé doslovné překlady tohoto textu. Do češtiny nám je přeložil přední český znalec tohoto jazyka, Dr. Chálíf Bahbouh, který pochází ze Sýrie a v Praze založil arabské nakladatelství. Je také spoluautorem prvního česko-arabského slovníku. Text nám přeložil do češtiny. Druhý překladatel byl pákistánský duchovní, který působí v Islamabádu. Zprostředkovali nám to vídeňští  muslimové, kteří používají texty ve spisovné arabštině Koránu pro značení kultovně schválených potravin pro turecké muslimy. Jejich duchovní tyto texty čtou, ale význam znají jen u některých slov. Podobně jako u latinské liturgie se je učí odříkávat zpaměti. Doslovný překlad textu byl u obou překladatelů shodný.

Muži jejich, jak je to možné, jsou pod povrchem země a potom tomu udělali střechy ze dřeva. Nakupují v ní a prodávají. A v jejich zemi vládne Velehrad, docela vykopané město, ve kterém bydlí Chrwáb. A mají v něm trhy v měsíci tři dny, kromě toho co nadojí z mléka. A mají hradby výborné, nedobytné a vzácné. On se nazývá pán pánů, prvorozený a proto král. Dobytek (velký) nemají, jen on má, který požívá z něho jídla. Ten, který prý má korunu země. Náčelníci ho jmenují Svatopluk, který je nejvznešenější. A konají dle jeho slov. Jeho sídlo leží uprostřed území Slovanů. Příbytek jeho, kde je oni vědí. Mimo štítů a oštěpů, nemají jiné zbraně. Náčelníka svého poslouchají a radami se řídí velitele svého. Muži, jež mají koně, cepy jsou zbraně jejich. Mrtvého když spalují, že je to na přání Boha tvrdí, když se veselí a hrají na hudební nástroje. Jejich strunný nástroj má osm strun. Z medu mají víno a zpívají během spalování.

Jediné nepřeložitelné slovo, které zůstává záhadou, je Chrwáb. Je zřejmé, že to nebyl perský výraz. Mohl to mohl být titul, nebo jméno někoho, kdo byl významný, ale ne panovník, ale bydlel ve Veligradě, zatím co Svatopluk mohl mít své obydlí, které bylo všeobecně známé, jinde, než v sídelním městě. Snad původní Veligrad, považovaný staršími historiky za dřevěné město, doplnil Svatopluk honosnějším kamenným sídlem (Mikulčickými valy, Starým městem, Znojmem, Pohanskem?), kde přebýval. Publikovaný výklad, že Chrwáb je Chorvát, naznačuje i možnost, že šlo u představitele pohanského kultu. Legenda o sv Klimentovi, patronovi Bulharů uvádí, že po smrti Metoděje vyvolávali nějaké čáry „kouzelníci“ v jejichž moci byli němečtí duchovní. Kánon o sv. Dimitrovi i kult hada (draka) spojovaný s latinskými duchovními v Životě sv. Konstantina naznačují souvislost s nejstarším kultem zemědělských národů. Uctíváním bohyně plodnosti Luny a bohyní země Gaya. Kultu, který zřejmě v christianizačním procesu vedl k pohanské tradicí Veligradu.

Je zřejmé, že inovovaný překlad přináší také vysvětlení některých tradovaných nejasností. Svatoplukova obliba koňského mléka je nesmysl, vyplývající s vyloučením mléka z měsíčních trhů. S ním se obchodovalo stále, aby jim nezkyslo. Nešlo však o koňské mléko. Velký dobytek měl jen Svatopluk, který požíval hovězí pečeni. Moravské bradatice ve formě cepínů, seker s dlouhou rukojetí, zapsali jako výzbroj jezdců. Překvapil nás mylný překlad vlády Velehradu (Velkého města) na vládu „velké zimy“. Původní anglický překladatel zřejmě nepochopil slovanský termín města grad. Krátká samohláska a se nazapisovala. Proto je zapsáno bez vokálu: Kábir grd. Kábir znamená velký. Pro grd nabízí slovník dvě možnosti. Garad tj. kroupa a Gard, t. j. zima. Vláda „velké kroupy“ se mu nejevila možná a použil tedy výraz zima. Zvláštnost města vykopaného v zemi pak vysvětlil popisem sauny. To však již byla zřejmě jen jeho soukromá literární tvorba. Mohutné hradby přeložil jako Svatoplukovo nevídané brnění. Porovnáme-li Havlíkův překlad s doslovným překladem, je zřejmé, že navíc byl přehozen sled vět. Ty byly „číslovány“ abecedně (a, b, c..) od počátku textu ke konci a po překladu vět seřazeny abecedně. Havlíkem publikovaný překlad zřetelně čte věty postupně od konce textu k začátku. Je zřejmé, že Havlík měl pravdu, když zdůvodnil svou Kroniku o Velké Moravě slovy „audiatur et altera pars“ tedy „ať je slyšena i druhá strana“, strana písemných pramenů, neboť atraktivnost pramenů archeologických vytváří výklady, které mají blíže k legendám, než historické pravdě o Velké Moravě.

Nechceme-li o sobě říkat jenom že jsme Češi z jakési východní části Česka, oblasti, které se ještě v minulém století říkalo Morava, ale prohlásíme-li se navzdory manipulacím ve sčítacích arších a stanovisku institucí, které určuje direktivně „státně přípustné národnosti a etnické skupiny“ (Čechy, Rómy či různé cizince ano, ale co nadto, od Zlého prý jest) za Moravany, pak bychom k tomuto rozhodnutí měli mít také dostatečné důvody, zejména vědomosti o historických pravdách i nepravdách, které jsou nám ze všech stran podsouvány v duchu osvědčeného zákona, že stokrát vyslovená lež se musí stát pravdou. Proto si prvně řekněme alespoň něco málo kolem několika z oněch nejzákladnějších nepravd.

Začněme tím, co máme zatlučeno do mozků už z dávných obecných škol: Krok, Kazi, Přemysl, Křesomysl, Hostivít a jiní, kteří se měli podílet na zakládání naší české státnosti. Slyšíme o nich z různých koutů dodnes a to i s udáním autora, mnicha Kosmy. Ano, on to skutečně byl, kdo napsal už před skoro tisícovkou let, že mu jacísi „bájní starci“ vyprávěli o tom, jak prý se to tenkrát přihodilo, když se z jistého oráče jménem Přemysl a z dcery otce Kroka (potomka praotce Čecha) Libuše začali rodit čeští vladaři. Podivná je už sama metafora o původcích zprávy, těch starcích. Dnes pro takovýto velice neurčitý pramen máme už ustálenou zkratku: JPP („jedna paní povídala¨). Jinak onen rodokmen podle mne označit nelze.

Shodit tak vážnou věc prostě nálepkou JPP bych však nepovažoval za dostatečně čestné. Zkusme to raději pomocí odborných věd. Nezaujatý archeolog by asi jen pokrčil rameny s povzdechem: O nějakém takovém rodu a lidu, kterému by vládli jakýsi Přemyslovci, se nikde žádné stopy nezachovaly a na zmiňovaném Vyšehradě, odkud prý Libuše zvěstovala nebetyčnou slávu Praze, v té době a ještě dlouho potom prokazatelně rostlo jen křoví. Nikde nic, žádné vykopávky, jen jalové kamení. A např. Tetín – jak by smet. Co tedy Levý Hradec nebo dokonce samotná Praha? Ať kopali, jak chtěli, ani tam nic z doby Libuše a Přemysla nenašli.

A jak by reagoval analista nebo historik? V žádných evropských písemných dokumentech z té a pozdější doby (a bylo jich požehnaně) není nikde ani písmeno o někom z Kosmova rodokmenu. Nějaká různá jiná jména ze slovanského prostředí lze sice tu a tam vystopovala, ale nic ve vztahu k jakýmsi Přemyslovcům. Bylo by s nesmírným podivem, kdyby před nástupem druhého tisíciletí existoval v okolí Franské říše nějaký lid se svými vladaři, který by zůstal pro své sousedy zhruba po dvě století úplně bez povšimnutí! To si snad nedokáže představit ani ten nejskalnější zastánce onoho bájného oráče.

V naší pomyslné anketě se zeptejme i těch, co zkoumají kulturnost, třeba jazykozpytců. Ti by asi jen zakroutili hlavou nad těmi podivnými jmény, že se prakticky téměř všechna ve známé době vůbec nevyskytují. A že by otec dal svému synovi, nástupci už při narození taková negativní jména, jako NEzamysl nebo NEklan, to snad NE!

Když jsme u těch jazykozpytců, tak si připomeňme odborníka Karbusického. Tomu se rodokmen tak znelíbil, že začal tvrdit, že jde o něco úplně jiného, že to je nějaký vzkaz nebo možná fragment nějakého zápisu staré balady či čeho a že jde pouze o nesprávné čtení nějakého náhodně nalezeného textu. Tenkrát se totiž nedělaly mezi slovy při psaní mezery jako dnes a tak bylo možno číst zápisy různým způsobem. Napišme si proto onen rodokmen oním způsobem, ale jako tři slova, upravená jako jakési trojverší:

Krokkazitetalibušepřemysl

nezamyslmnatavojenvnislav

křesomyslneklanhostvít

a pokusme přečíst tento text maličko upraveně po staru s jiným rozdělením slov:

Krok(y) kazi, (teta = oslovení někoho?), libo přemýšl(ej)

nezamýšl(í)m na t(ě) voj(ny) (a)ni zla

k(říži?) s(e) my neklan(íme), hosty vít(áme).

Text teď po převedení do současného jazyka dává zhruba tento smysl: Kroky nedělej, raději přemýšlej, nezamýšlíme proti tobě vojnu ani nic zlého, kříži se neklaníme, ale naopak hosty vítáme. Takže skutečně mohlo jít o něčí snad i neúmyslnou desinterpretaci nějakého náhodného nálezu, dobře se hodícího Kosmovi do jemu svěřenému úkolu popsat účelově orientovanou „českou historii“. Domněnku, že Kosmas psal svou Kroniku (jak bychom dnes řekli) „na politickou objednávku vladaře“ a ne z osobního zápalu snad lze podložit takovýmto souběhem událostí: V roce 1099 doprovázel Kosmas českého vladaře Břetislava II. do Uher přes už ne starobylé Rostislavovo, ale přece jen významné sídelní údělní město Znojmo. Při té příležitosti určitě Kosmas (byl to kněz) zašel do hradní rotundy a uviděl zde na zdi překrásnou výmalbu. O jejím smyslu asi pohovořil s místními pamětníky („starci“), ti mu toho napovídali jistě víc – a Libušin oráč i jejich rodokmen byl na světě.

O stáří (či mládí) rotundy a smyslu její výmalby se rovněž šíří bludy. Vše začíná opět chybným čtením latinského textu kdesi na zdi svatyně, ve kterém někteří čeští badatelé spatřují jasný důkaz že rotunda byla vystavěna v roce 1134 a opatřena malbami … To odpovídá místní vládě Konráda II. Znojemského a době panování Břetislava I. v Praze. Jenže po doplnění pisatelem vynechaných písmenek maličko jinak text říká: Tato rotunda byla zrenovována v roce 1134 a doplněna malbami … Kdo má pravdu je možno hledat různými způsoby, např. logikou. Mohl mít prostý údělnk nějaký důvod k tomu, aby na svém hradě budoval nějakou domácí rotundu a vyzdoboval ji přitom malbou řady postav, z nichž čeští kunsthistorici dokázali spolehlivě rozklíčovat podle helmice jenom Sv. Václava? Nebo mají pravdu ti badatelé, kteří tvrdí, že stavbu založil Rostislav jako královskou kapli na počest příchodu jím pozvaných věrozvěstů a jako takovou ji dal vyzdobit alegoriemi svého života a svých předků – a že horní pořadí postav bylo doplněno domalbou třetího pořadí dalších postav až v rámci rekonstrukcí 1134? V tomto případě dokáží moravští ikonografové identifikovat všechny postavy včetně jejich symbolů a atributů! Komu věřit? Má logika mi říká, že rozhodně těm, jejichž výklad je smysluplný a dává mnohem více odpovědí, než jsem z důvodu stručnosti stačil zde naznačit.

Výše nastíněný rozbor se opírá hlavně o logiku. My však máme k dispozici i řadu vědeckých metod, které by mohly vnést mnohem jasnější světlo do tohoto sporu: chemické rozbory maltovin a barev či spektrální rozbory maleb, které by např. možná odhalily, co se skrývá pod přemalbou chybějící ruky v družině kolem údajného Přemysla. Jenže v pražských centrálních institucích na „takovéto experimenty“ peníze nejsou. Bojí se snad někdo něčeho?

Vraťme se však ke Kosmovi a k pramenům jím deklarovanému rodokmenu prvních „Přemyslovců“. Podle něho měl jakýsi Hostivít mít syna Bořivoje, který po něm převzal vládu nad kmenem Čechů. Je s podivem, že jinak až z centra vládnoucí dynastie určitě dobře informovaný Kosmas věděl tak málo o otci Bořivoje, a o jeho matce vůbec nic. Všechno ponechal na velice kusých informacích od „bájných starců“. Nebylo to vlastně jinak a pravda se tenkrát nikomu říci nesměla?

Nemám rád, když se někdo opírá o údaje nebo slovíčka v legendách. Přesto i já se zde obdobné nedokonalosti na obhajobu jiného než Kosmem deklarovaného původu Bořivoje dopustím. Není to nic víc než chabý „nepřímý důkaz“ (o pádnějších až dále), ale zajímavý určitě je. V zachované legendě o mnichu Ivanovi, majícím poustevnu nedaleko od dnešní Prahy, se hovoří o tom, že jeho klid hrubě narušil jakýsi velmož Bořivoj s jasným moravským přívlastkem, připojeným k jeho jménu. Nenaznačuje snad tento přívlastek spolehlivěji a věrohodněji než Kosmovi „starci!“ pravý rodový původ onoho sporného Bořivoje?

Moravští historici provedli řadu rozborů a podložili je nejedním důkazem svých závěrů, že otcem Bořivoje byl král Rostislav z Velkomoravské říše, ale to přiznat bylo v době Kosmově politicky neúnosné a toto tabu vlastně platí dodnes. Nebudu to zde komplikovat rozváděním řady oněch rozborů a důkazů, o jednom (i jen jako velice křiklavý příklad obhajoby nepravd) se však zmíním.

Moravští badatelé odkryli v rámci svých vykopávkových prací už v minulém století poblíž Uherského Hradiště hrob nějakého určitě velmi významného (dosud však spolehlivě neidentifikovaného) velkomoravského velmože z doby kolem Bořivoje. V té době pracoval na svých výzkumech uznávaný antropolog profesor Vlček a ten se na nový nález okamžitě vrhnul. Jeho zjištění bylo pro české badatele přímo šokující. Podle úplně shodných specifických deformací některých lebečních kůstek je prý zcela jasné, že onen velkomoravský velmož a Bořivoj museli být velice blízcí pokrevní příbuzní. Podle Vlčka byl velmož v době úmrtí 45 až 50 let starý. To nekoresponduje Jak se Svatoplukem tak i jeho synem Mojmírem. Dožitý věk Bořivojova bratra Slavomíra není znám, ale když předával královské žezlo svému bratranci Svatoplukovi roku 871 mohlo mu být nanejvýš kolem 25 let. Takže odkrytý velmož mohl být tím nejtěsnější Bořivojovým příbuzným – bratrem! Samozřejmě, že se v Praze okamžitě vyrojila celá řada krkolomných vysvětlení této skutečnosti (učebnice českého dějepisu přece nelze přepisovat!), ale že by se sáhlo k běžnému potvrzení či vyvrácení příbuznosti pomocí nejen v soudnictví často používaných vědeckých metod DNA – to ne, na to se opět v centru státu nenašlo pár potřebných korun. Kdo, kde a hlavně čeho se tu zase někdo příšerně děsí?

V rámci povídání o nejasnostech našich prvopočátků je možno se zmínit ještě o dalších drobnostech. Bořivojovo jméno je v análech u sousedů poprvé zmiňováno v zajímavé souvislosti. Ty líčí jakousi šarvátku v roce 872 mezi Čechy a jejich zašumavskými sousedy, při níž prý bylo pět českých předáků (v textu taxativně jmény uvedených) zahnáno zpět přes Vltavu. Kdybychom chtěli identifikovat místo střetu, pak mi vychází jedině prostor někde kolem Horní Plané. Tam, kde teče řeka jihoseverním směrem by zahnání přes ni ztrácelo svůj význam. To však není podstatné, zajímavější je zde zmínka o jakémsi Gorivoiovi, doplněném v jediném opisu onoho textu jako šestého za předchozími vladyky. Číslovku pět však opisovač nezměnil. Že by pisatel neuměl počítat alespoň do pěti, to se nezdá. Důvod musel být jiný. Myslím si, že vazbu mezi pátým a šestým jménem netvořila prostá spojka „a“, ale jakási prodleva, mající smysl „kromě těch pěti ještě jejich předák …“. V každém případě však tu je v nedomácích pramenech zmínka, že v oné době měl ten Gorivoi určitý vztah k Čechům.

Píšeme-li o historických poznámkách o Bořivojovi, pak se musíme zmínit o jednom domácím prameni, který uvádí, že tento „český“ panovník byl pokřtěn až v roce 874 Metodějem. Dokonce prý jednou při návštěvě Moravy nesměl „jako nekřtěnec – pes“ sedět s panstvem u jednoho stolu. To je samozřejmě (snad i dokonce úmyslný) blud, i takové v análech najdeme. Bořivoj, Rostislavův syn, byl pokřtěn určitě, jak tenkrát bylo zvykem, už v poměrně ranném věku. Nejistý je rovněž rok křtu Bořivojovy manželky Ludmily.

Do pikantních často citovaných historek oné doby z cizích pramenů snad patří i ta o přepadení průvodu královské nevěsty, putujícím z Čech na Moravu v roce 871. Popis události připomíná, jak bychom dnes řekli, bulvární zprávu, plnou senzačních detailních čísel o velikosti kořisti, ale postrádající základní údaje. Jádro oné zvěsti však asi pravdivé je. Dnes se rozpory točí nejen kolem otázky, kdo a koho že to vlastně nevěsta byla, ale také kde že se to vůbec stalo. Já souhlasím s Moravany uváděným názorem, že mohlo jít o Svatoplukovu nevěstu Svatožizňu, dceru jednoho z jihočeských vévodů (snad Svatoše), zatlačených při pozdější šarvátce za Vltavu, ale mohlo to být i jinak. A domnívám se, že museli putovat odněkud z jihu Čech přes Doudleby, tenkrát Moravská města Velenice (dnes Rakouský Gmuend), Světlou (Zwettel), kolem Rohů (Horn) do Znojma, kde v tu dobu asi Svatopluk dlel.

Tolik jenom malá ukázka ze směsky dlouhé řady nepravd, bludů, mystifikací a skazek s oblibu od pradávna dodnes vtloukaných do hlav prostému důvěřivému lidu. Teď se však pokusme alespoň telegraficky načrtnout, jak tenkrát události skutečně probíhaly a jaké návaznosti pro dnešek mají.

Historii Moravy nelze začít jinak, než jménem Samo. Kronikáři píší, že to byl jakýsi franský kupec, co založil Velkomoravskou říši. Já si myslím, že to nemohl být nějaký obyčejný obchodník, který jako mladík zavřel svůj krám a vyměnil ho za trůn jakési cizí říše, že to byl spíše člen nějakého významného (šlechtického) rodu, ale to není podstatné. Prostě zárodek suverénní státní jednotky tu prostě zhruba kolem roku 630 byl a upevňoval se dalších 30 let až do doby, kdy tento první vládce Moravy zemřel.

Do Samovy doby (631-32) spadá zajímavá bitva „u hradu Vogastisburgu“, kde Moravané na hlavu porazili vojska Franského krále Dagoberta. Dnes se spíše bojuje o to, kdeže vlastně onen hrad leží. Nevím proč ho někteří badatelé stále hledají porůznu v Čechách, jakoby právě tam se odehrávalo Samovo působení. Zajímavější je (i když také ne plně podložená) varianta, že šlo o jiný název Znojma, kde měl s nejvyšší pravděpodobností Samo své sídlo. On totiž, když se zabydloval na Moravě, tak jistě nehledal pro své sídlo v duchu své otčiny žádnou mokřinu, ale pevný hrad. A takový zde už tenkrát stál, bylo to Znojmo, pevnost mohutnou osmibokou „loupežnickou“ věží, která se, žel, v roce 1892 sesula. Vše vybudovali staří Římané jako opěrné body na své vojenské cestě k severu – mimochodem její zřetelné hatěmi ztužené zbytky se našly i při vykopávkách v Třebíči – Jejkově. Znojmo je zřejmě tedy místem, zmiňovaným později analisty jako „urbs antiqua Rasci“ (o překladu viz maličko víc dále).

Po Samově smrti samozřejmě jeho už dobře konsolidovaná říše určitě nezanikla. Zprávy o jeho pokračovatelích nám zanechala hlavně Pešinova práce Mars Moravicus, sepsaná až v pozdější době a proto českými historiky zpochybňovaná. Pešina však určitě nečerpal své informace od žádných bájných starců, ale z nějakých starších, už ztracených pramenů, proto proč jim nedat větší váhu, než těm o Krokovi a jeho následnících! A přesto, Křesomysla každý Čech zná, ale o jménech Samových pokračovatelů až po Mojmíra se neví téměř vůbec nic. Měli to tedy být Moravod, Svatoš, Samoslav, Hormidor, a Mojmír, řekněme „nultý“, otec onoho nám už všeobecně známého Mojmíra „prvního“.

Rostislav se ujal vlády nad Moravou až v roce 846. Byl to činorodý král, sídlící zřejmě na bývalém Samově hradě, zmíněném v kronikách termínem „antiqua urbs Rasci“. Urbs bylo označení pro město Řím a protože bylo aplikováno i v případě Rostislavově sídla, byl tak zdůrazněn mimořádný (královský) význam tohoto města a navíc přívlastek antiqua = starobylý ještě více podtrhl jeho váženost. Muselo to být se vší pravděpodobností město kamenné, ve svém okolí dominantní a takovému na Moravě v té době odpovídalo jen už Římany založené a Samem a jeho nástupci zvelebené Znojmo.

Rostislav se oženil s kněžnou Miloslavou, pocházející z českých Charvát (Pardubicko?), a hned na počátku své vlády se dal do rozvoje křesťanství ve své říši Vrcholem tohoto jeho úsilí byl příchod soluňských bratří Konstantina (později přijal jméno Cyril) a Metoděje na Moravu. A při této příležitosti dal na svém hradě vybudovat královskou modlitebnu, rotundu, zasvěcenou Panně Marii a dal ji i vyzdobit malbami, které by podtrhly význam jeho počinů: nejen alegorii, kde jako oráč vyorává první brázdu kolem nového období Moravy při přijetí slovanského Písma (později jako symbol křesťanství zamalovaného – vždyť „Přemysl“ byl tenkrát ještě pohan!) a kde jen naznačuje dynastické předky Samem počínaje. Rostislav měl k takovému počinu důvod, po něm už nikdo jiný a to je další střípek do tvrzení že rotunda stojí ve Znojmě už od devátého století. Za všechny tyto své zásluhy (a také za svůj až mučednický konec) byl Rostislav zapsán východní církví mezi svaté, ale západní katolickou církví dosud, žel, kanonizován nebyl.

V té době však žil také někdo, kdo Rostislavovi jeho úspěchy vůbec nepřál. Byl to jeho synovec Svatopluk, možná přímý vnuk Mojmírův. Možná, že i Svatoplukův otec už reptal proti tomu, že tenkrát v roce 846 to nebyl on, ale že za krále Moravy byl vybrán Rostislav z vedlejší rodové větve. K přímému odporu se však neodhodlal. Ne tak však Svatopluk. Byl sice pověřen vedlejší funkcí vládnutím nad Dolní Moravou (Nitranskem), ale ve svém srdci určitě stále nosil jako „přímější dědic“ touhu po vrcholové moravské péřové koruně. Zprvu s králem spolupracoval, ale od roku 869 už začal potají jednat s panovníkem franské Východní Marky markrabětem Karlomanem jak zbavit Rostislava jeho vlády. Věc se neutajila a tak oba soupeři začali plánovat stejné: smrt toho druhého. K činu mělo dojít o velikonocích roku 870 ve starobylém moravském městě, tedy zřejmě ve Znojmě, kam Rostislav pozval svého synovce na oslavu. V duelu plném intrik a přemetů nakonec zvítězil Svatopluk. Rostislav byl zajat, předán zprvu Karlomanovi, pak až Ludvíku Němcovi, králi Franské říše a tam byl odsouzen k smrti. Trest mu však byl zmírněn, byl „jenom“ oslepen a doživotně uvězněn v jakémsi klášteře. Kolem jeho smrti koluje mnoho fám, žádná průkazná zpráva však neexistuje.

Tak Svatopluk zradil Moravu. Jenže další běh událostí vůbec neodpovídal jeho plánům. „Přítel“ Karloman dal teď už nepotřebného Svatopluka uvěznit na svém hradě pro jakousi údajnou velezradu a Moravu, teď už bez krále, obsadil svými místodržícími král Ludvík Němec. To si však Moravané nedali nadlouho líbit, semkli se, donutili v roce 871 Rostislavova staršího syna a už aktivního kněze Slavomíra, aby se postavil do jejich čela jako král a okupanty i s jejich vazaly začali vyhánět ze země. To se zase nemohlo líbit Karlomanovi a tak ihned připravoval odvetu. V tu chvíli pocítil svou záludnou šanci Svatopluk, který svému „příteli“ rozhodně neodpustil křivdu, kterou na něm spáchal. Dal se Karlomanem věrolomně jmenovat za velitele vojska, formujícího se k tažení na starobylé Rostislavovo město a to, když se pod ním utábořovalo, potají opustil. Vyznal se zde, a tak lehce prošel až za hradby. Tam se dohodl se Slavomírem a společně napadli nic netušícího nepřítele a na hlavu ho porazili. Bitva a její okolnosti tak, jak vše líčí kronikáři, se nemohla odehrát někde v bažinách na malém prostoru kolem jen velmi slabě opevněných Mikulčic (nazývaných někdy též městem Morava), ale u nějakého mnohem mohutnějšího hradu. A to je pro mne dalším důkazem, že Rostislavovo starobylé město muselo být Znojmo.

Po porážce markraběte Karlomana se poměry na Moravě rychle vrátily do běžných kolejí. Slavomír neměl nejmenší zájem o trůn, byl celou duší kněz. Jeho mladší bratr Bořivoj už snad měl své trochu zlé zkušenosti z vlády v Čechách za sebou (odtud se jen před nedávnem vrátil pod ochranná křídla rodného hradu), ale byl ještě dost mladý, snad asi 21 let, a tak se naplno otevřela cesta Svatoplukovi k naplnění dávného snu stát se od roku 871 nejvyšším panovníkem Velkomoravské říše.

Svatopluk se změnil, jako král svého lidu začal svou funkci plnit s nejvyšší odpovědností. Také se svými bratranci se vyrovnal naprosto čestně. Bořivoje poslal zpět do Čech jako svého zástupce pro toto území a Slavomír se vrátil ke službě Boží snad někde v klášteře v Sadech a tam byl možná také pochován do honosného (nalezeného a už zmíněného) hrobu. Svatoplukovi a jeho s problémy z Čech dorazivší ženě Svatožizni se brzo narodil syn a ten dostal jméno (po svém pradědovi, aby tak byla zdůrazněna přímá posloupnost rodu?) Mojmír. Snad prý měli také dceru Svatoslavu.

Vztah mezi bratranci Bořivojem a Svatoplukem se rozvíjel velmi dobře. Pomáhali si i v bojích. V míru Bořivoj rozvíjel své svěřené území a se svou manželkou Ludmilou pomalu připravovali přestěhování svého sídla z Levého Hradce do nově zakládané Prahy. Není bez zajímavosti, že toto nové sídlo má řadu stavebních znaků až nápadně shodných s Bořivojovým rodištěm. Je budováno na obdobném skalním protáhlém výběžku, v zeměpise by se řeklo opyši, nad vodnatou řekou a také jméno Praha je významově příbuzné se Znojmem. Praha je místo vyprahlé, Znojmo tenkrát přeznojené, dnes bychom řekli vypocené (znoj = pot). Staví zde vedle paláce i rotundu, podobnou té v jeho rodišti. Bořivoj se však nedočkal vysokého věku, podle antropologů mu nebylo ještě ani 40 let, když asi v roce 888 zemřel.

Svatopluk se v roce 885 znovu žení a to s dcerou (vnučkou?) už zemřelého markraběte Karlomana Gizelou a po krátké době se jim narodil syn Svatopluk (II.). Král i nadále soustavně posiluje svou říši nejen bitvami, ale i smlouvami či náboženským vlivem. Dokumenty (včetně papežských) ztvrzují jeho královský titul i právo vládce nad Čechami. Své sídlo přestěhoval pravděpodobně do místa, které dostalo později podle chronologie název Staré Město (u novějšího Uherského Hradiště). Borák se domnívá, že mohlo nést jméno Sobor. A tak když v roce 894 veliký král umírá, nelze říci nic jiného, než že z několikanásobného zrádce se nakonec stal vynikajícím vládcem Moravy.

Smrt panovníka vždy znamená nebezpečí třenic následníků o trůn. I když se to v tomto případě zdá jednoduché, byl tu jediný dospělý Svatoplukův syn Mojmír, nebylo to úplně jednoznačné. Nejen že tu byl ještě malý asi osmiletý chlapec Svatopluk (II.), za kterým stála matka Gizela s celým svým nemoravským příbuzenstvem, ale já jsem přesvědčen, že o svá „dědická práva“ se ohlásil také Spytihněv, starší Bořivojův syn a vnuk Rostislavův. Nakonec zvítězil Mojmír, ale možná že to bylo pro Moravu jenom takové „Pirhovo vítězství“. Spytihněv, který už jistou dobu udržoval přátelství se svými jihozápadními sousedy Ten se asi po prohrané volbě velice rozhněval a neprodleně vypověděl veškerou poslušnost Mojmírovi. V následujícím roce 895 se dostavil na králem Arnulfem svolaný sjezd do Řezna a zde potvrdil poddání se Čechů Franské říši. To byl základní přelom, kdy se moravské a české dějiny od sebe velice ostře odloučily. Někteří badatelé hlásají, že tento rok je počátkem tisícileté české státnosti, ale kronikáři té doby o tom píší jinak a to podle výkladu Z. Měřínského takto: „… tam (895, Řezno) přišla ke králi z území Slovanů všechna knížata Čechů, která vévoda Svatopluk předtím násilně odloučil a odtrhl ze společenství a moci národa Bavorského – jejich náčelníkem byl Spytihněv … se podrobili královské moci …“, tudíž tam nepřijeli založit nějakou vlastní státnost.

Opusťme na chvíli nového moravského krále Mojmíra a věnujme se dalším osudům v Čechách po jejich ostré změně orientace na západ. Při svém líčení budu v mnohém navazovat na zajímavé závěry ke kterým dospěl český badatel Cinert a publikoval je ve své nedávno vyšlé knize s hodně pravdivým názvem „Bylo to jinak“.

Na šachovnici teď stály jako „dějinotvorné figurky“ v prostoru od Moravy se odtrhnuvších a novou svou politickou orientaci zakládajících středních Čech hlavně dva bratři Spytihněv a Vratislav a také mladičký Václav, syn jednoho z nich. Většinou se traduje, že jeho otcem byl Vratislav, ale podle velice závažných indicií se pravdou zdá být opak. Mimo jiné např. za rok narození Vratislava se udává 882 a u Václava 897 a to příliš neladí.

Spytihněv se z nového vazalství netěšil dlouho, zemřel také poměrně mlád, v roce 915 jako snad pouhý čtyřicátník. To nebyl Václav ještě plnoletý, (měl teprve 18 let) a tak se po zesnulém knížeti chopil vlády Spytihněvův mladší bratr Vratislav. Samozřejmě ihned po splnoletnění (v 19ti letech) se Václav hlásil o svá nástupnická práva a to také prostřednictvím svého ochránce (příbuzného z matčiny strany?) Bavorského vévody Arnulfa. Ten se sice obrátil ostře proti Vratislavovi, ale nakonec (po přijetí tučného úplatku?) souhlasil, že přeceněn ještě dost mladý Václav počká až do smrti knížete a teprve pak budou naplněny jeho nároky.

A tak se taky tenkrát stalo. Vratislav zemřel opět velmi brzo, podle údajů historiků, opírajících se o antropology, někdy v roce 928 ve svých 46ti letech. Před tím se však stačil oženit s Drahomírou, původem ze Stodoran, a mít s ní syna (čili Václavova bratrance) Boleslava. Ten měl v době otcovy smrti pouze 17 let, takže ho jeho matka nemohla podstrčit pro „nedospělost“ na uvolněné knížecí křeslo. Pokusila se tedy vzít vládu do svých rukou. Václavovi se však brzo podařilo Drahomíru i s jejím synáčkem z Prahy vyhnat. Po čase jí povolil návrat a umožnil založit na Labi svůj nový hrad, který nazvala jménem svého syna (dnes Stará) Boleslav.

Jaký byl Václav vládce nám líčí spíše legendisté než historici. Převládá tudíž barva růžová. Byl jistě dobrý, prý však jako kníže méně průrazný. To Boleslav byl zřejmě ostřejší. A tak se jednou stalo, že když se při jakési příležitosti sešli oba bratranci na Boleslavově hradě, došlo k události, znamenající Václavův konec. Legendy tvrdí, že byl z Boleslavova popudu a za jeho asistence před návštěvou ranní mše u dveří kostela zavražděn. Údajnému „bratrovrahovi“ se tak cesta na pražský stolec naplno otevřela. Historikům a antropologům však na oněch legendách leccos trochu nehraje. Především hledají na těch kosterních pozůstatcích, které se po Václavovi dochovaly, nějaké průkazné stopy po smrtících ranách meči a ty stále nelze spolehlivě doložit. A tak spekulují, že Václav nebyl v Boleslavi v roce 936 zbit, ale jen zraněn, zajat a uvězněn a že tam zemřel po několika letech přirozenou smrtí. Teprve pak, když prý byl Boleslav „jat lítostí nad svým hrůzným činem“, dal tělo zesnulého „mučedníka“ převézt do Prahy k druhému, teď už slavnostnímu pohřbu.

Ani tím však nenastal konec divokým příběhům v rodě který si později začal říkat, zapřev Moravu, po neexistujícím praotci Přemyslovci. Václav samozřejmě nebyl mnich, asketa bez manželky. Oženil prý se ihned po svém nástupu na trůn s mladičkou nevěstou z rodu Oty I. Ta však umírá snad ihned v roce 930 po narození jejich syna asi Zdislava. Ten je dán po smrti svého otce (nebo již dříve) na výchovu do příbuzenstva jeho matky a tam mu začnou říkat familiérní modifikací jeho jména Slavník.

Po Václavově smrti v Praze vládl Vratislavův syn Boleslav. Jeho panování bylo vyplněno řadou různých šarvátek se sousedním králem Otou I. Jedna z nich, udála se v roce 950, měla specifický charakter. To prý přitáhl Boleslav někam k Žatci, kde měl Ota I. držet v obklíčení snad syna knížete. Jenže ke střetu ani nedošlo, protože státníci se prý osobně sešli a uzavřeli podivnou dohodu. V Otově vojsku měl být totiž jakýsi kněžic s nárokem na český trůn a tak Boleslav, nechtě riskovat porážku a své sesazení, tak raději slíbil dát tomuto kněžici dočasně úděl v Libici nad Cidlinou a teprve po své smrti pražský stolec. No a tím kněžicem nemohl být nikdo jiný, než v okruhu Oty chovaný Václavův syn Zdislav. Tak prý byl zrozen z čista jasna vstavší mocný rod Slavníkovců ve východních Čechách na Libici.

A znovu tak vzplál vnitrodynastijní požár mezi dvěma Bořivojovými (Rostislavovými) rodovými větvemi: Zvítězí Václavova nebo Boleslavova? Boleslav I. už zemřel, po něm však nenastoupil Slavník, ale Boleslav II., podle určitých náznaků ne syn, ale možná až vnuk zesnulého předchůdce. Ten se rozhodnul k ráznému kroku. Při příležitosti návštěvy své družiny koncem září roku 995 a v nepřítomnosti vojáků „bratrského kmene“ změnil rodovou hostinu v krvavou řež, kterou nepřežil nikdo z překvapených a zaskočených Slavníkovců. Tak byl vyřešen už poněkolikáté „obvyklým způsobem“ další nástupnický rozpor vládnoucího rodu.

Mojmír vládnul po svém otci (i když snad už ne tak důrazně) vcelku dobře. Měl sice potíže s územními ztrátami a to nejen Čech, ale neustálé nájezdy Maďarů zvládal úspěšně. Není doložena žádná bitva, kterou by prohrál, a po které by Maďaři vtrhli na Moravu, okupovali ji a celou devastovali tak, že by byla totálně vyvrácena. Ne, Morava jako suverénní království (i když trochu zmenšená) žila dál až do panovníkovy smrti někdy kolem roku 906. Není známo, že by Mojmír padl v nějaké bitvě, zemřel sice brzo, ale zřejmě přirozenou smrtí. K totálnímu zničení Moravy Maďary skutečně nedošlo, je to zřejmě pouze zbožné přání těch, kterým slavná moravská historie vadí.

Po smrti Mojmíra (pokud je známo toho jména třetího) by se měl o trůn ucházet jeho mladší bratr. Někteří historici se domnívají, že právě on byl oním na královském hradě (Olomouci?) se vynořivším Svatoborem. V tom čase se rozsah Moravy a jejich držav hodně zmenšoval a zájem kronikářů o ní upadal. Moravské království sice existovalo dál, jak dokazuje např. zmínka o hranici tehdejšího Slavníkovského panství které mělo na východě sousedit s územím Velké Moravy. Někdy po roce 920 se na moravské scéně objevuje další podivné jméno, snad z Ruska po přeslici, Olgus. Avšak ani to zde nijak výrazněji nezakotví a nezapíše svými činy do dějin země. Sad prý byl úspěšný proti Maďarům také rozšiřoval své Olomoucké sídlo. Někteří kronikáři k této době připojují i další jména, např. Mojmír Malý („Mojmírek“), Bohuslav nebo i Vratislav(?). Kolem poloviny X. století prý se na čele stále ještě suverénní Moravy pohybují jakýsi blíže neupřesnění vévodové až nakonec Morava spadne pod Polského vládce Boleslava Chrabrého, jehož manželka byla českého původu. A tak se po dlouhé řadě let osudy Moravanů a Čechů znovu protnuly. Boleslav navíc získává v roce 1025 v Řezně (snad jako dědictví po neobsazené moravské koruně) titul Slovanského (ne Českého) krále. Žel, do roka však zemřel.

Na tomto základě se pak začínají Česká knížata zajímat o území Moravy. Ne, že by ji chtěli okupovat jako součást své země (jak se to děje dnes v akci „celé Česko“), ale jako podřízenou Moravskou marku navíc rozdělenou do tří údělů, území, spravovanými vedlejšími členy panovnického rodu. Teprve tenkrát v jedenáctém století Morava zaniká jako nikým nevyvrácený plně suverénní stát a stává se jednotkou, podřízenou nesuverénním (!!!) Čechám. Je to za vlády knížete Oldřicha respektive Břetislava I. Tento stav chápání Moravy jako relativně autonomní (byť zprvu dělené) územní jednotky marky či markrabství pak přetrval až do roku 1918, vzniku ne Českého státu, ale Československa, kdy při vyhlášení jeho vnitřního zemského upořádání státu Masaryk poznamenal, že „jest žádoucí, aby byl Moravě zachován její specifický moravský ráz, aby se jí dostalo rozsáhlé autonomie nejen politické, ale i kulturní“. Po něm však přišel absolutní vládce Gottwald a všechno bylo znovu naruby, Moravu zrušil a zavedl kraje, které tu straší bez nároků na restituci jako jím provedené to nejsprávnější uspořádání (Čechům nejlépe vyhovující) skálopevně dodnes. Zanechme proto rozjímání nad významnou historii Moravy a podívejme se maličko na její současnost jako národopisného koutku „celých Čech“.

K období převzetí vlády nad Moravou Čechy (byť jen „podnájemnickým“ principem, protože i Češi byli téměř nepřetržitě ve vazalském závazku) je třeba dodat, že nešlo o nějaký bratrský, ale dost tvrdý akt. Když tenkrát v roce 894 přetrhl Spytihněv svá pouta s Moravou a podřídil se Frankům, netýkala se změna orientace pouze politiky a vojenské ochrany, ale na jednom z předních míst také náboženství: potlačení kultu Metoděje, slovanské mše a její nahrazování západním latinským kultem s akcentem na Franská biskupství a na Řím. Metodějovi žáci byli pronásledováni a vyháněni, jeho diecéze přebírány západem. Čechy dostaly nové vzory, světce, patrony.Tento proces byl v době vstupu „Přemyslovců“ na Moravu už v Čechách prakticky ukončen, ale „novou marku“ teprve čekal. Zajímavé postřehy k této době vypátral amatérský historik moravský kněz F. Borák. Už tenkrát prý se vzdělaní lidé rádi bavívali různými hádankami a též přesmyčkami. A právě takové přesnou formou vázané přesmyčky (anagramy) prý uplatnil ve své latinské kronice Kosmas, aby tak skrytou formou sdělil svým čtenářům historické pravdy, o kterých nesměl z politických důvodů psát otevřeně. Takových hříček už bylo v kronice nalezeno stovky, tedy tolik, že je nelze brát na lehkou váhu. Zde podle nich upozorním jen na to, že Borák byl přesvědčen, že vykonavatelem nové „přemyslovské“ politiky na Moravě na poli církevním byl jakýsi kněz Radla (Kosmas ho ztotožňuje a Kristiánem, autorem druhé soudobé kroniky) a ten prý s nemírnou důsledností ničil vše, co jakkoli souviselo na Moravě především s Cyrilometodějskou misí. Tak prý bylo rozmetáno i mnoho moravských kosterních pozůstatků a proto jich dnes máme tak málo. Snad právě proto (na rozdíl od Čech, kde o kostry svých knížat stále pečují) nemáme žádné stopy po pozůstatcích králů Svatopluka, Mojmíra a dalších.

Kruté přebírání moci Čechy (nesoucí znaky okupace včetně parcelace na tři díly) nad „bratrskou“ Moravou bylo doprovázeno i ničením hmotných statků. Staré centrum Olomouc bylo vypáleno a nově postaveno o kousek vedle. Podobný osud potkal i původní sídelní (možná Svatoplukovo) město u Velehradu. To zmizelo pod dnešní zástavbou Starého Města a jako „náhrada“ bylo založeno Uherské Hradiště. Také o Znojmu se píše, že bylo založeno až Přemyslovci. Město u Mikulčic zmizelo bez náhrady. Takto tedy vypadalo vyvracení Moravy, ne však Maďary, ale Čechy.

Přejděme však už do současnosti. V následujících odstavcích bych nechtěl polemizovat se stovkami drobností, lapálií, nesmyslů až účelových lží nám ze všech stran vtloukaných do hlav o tom, že druhá naše univerzita v Čechách byla v Olomouci, že náš velký myslitel Komenský byl Čech, že území Moravy je nedílnou součástí České kotliny (světový unikát, kde jedna kotlina má dvě díry, kudy tečou vody do dvou moří), že Břeclav leží na samém východním okraji Čech, že Čechy byli také např. Masaryk, Komenský, Janáček a řada soudobých sportovců. Mohl bych takto ještě dlouho pokračovat, ale raději skončeme a věnujme se tzv. tisícileté České státnosti.

Také tvrzení, že tzv. Česká státnost tu trvá už (nepřetržitě) celých tisíc let je možno podrobit nezávislé analýze. V první řadě je třeba si ujasnit, co že ten pojem „státnost“ (odvozeno od „stát“) mohl před tisíci lety znamenat. Určitě se ještě nepoužíval, ale kdyby ano, pak státem by bylo rozuměno takové (relativně) vymezené území, kde vládnul naprosto suverénně nikomu nepodřízený či zavázaný panovník. Tak tomu bylo u všech moravských králů, jejich stát proto mohli kronikáři nazývat i říší. Avšak malé „České území“, když jeho kníže Spytihněv odmítl poslouchat v roce 894 Mojmíra, se nestalo státem, protože onen český panovník se neosamostatnil, ale prostě okamžitě uznal novou svou podřízenost Franské říši. Tak zde začátek tisícileté svobodné České státnosti rozhodně hledat nemůžeme. Ani u jeho následníků žádnou absolutní nezávislost nedokážeme vystopovat. Vzpomeňme jen namátkou na ony Václavovy voly a hřivny stříbra co je já pamatuji už z obecné školy. A půjdeme-li v historii Čech dále dopředu, těžko bychom hledali něco převratného. Naše knížata povyšovali na krále jiní vyšší cizinci, tedy vždy svým způsobem nadřízení – kde tu je tedy ta „Česká suverénní státnost“ o které dnes tak básníme? Nekončí vlastně teď teprve svůj „týnejdžrovský“ (dorostenecký) věk? Známe skutečnou pravdu (nebo jen účelový soubor nepravd) o své historii, když říkáme: běda národům, kteří neznají svou minulost? Studujme a přemýšlejme!

Tak to snad postačí jako základ pro to, abych věděl, co je to ta naše Morava a proč i já s ní cítím, proč jsem Moravanem, který se nedá zmást polopravdami a nepravdami, která do nás soustavně a neúnavně vtloukají ti naši bratři, kteří by chtěli vidět naší otčinu už na věky absolutně totálně vyvrácenou a obsazenou jen samými pravověrnými Čechy.

Nakonec ještě pár slov o mé osobě. Nejsem žádný badatel, ale prostý laický kompilátor, stavějící pouze na studiích a pracech jiných renomovaných historiků. Já jsem jen hodně přemýšlel a dumal a to mimo jiné hlavně nad těmito díly od pleno titulo autorů: Lubomír E. Havlík, Moravské letopisy (1993), J. Bílý, Moravští panovníci (1997), J. Zástěra, Znojemská rotunda a Velká Morava (1990), Vl. Karbusický, Nejstarší pověsti české (1966), J. Cinert, Bylo to jinak (2008) a pak také nad dlouhou řadou zajímavých příspěvků v Moravském historickém sborníku, jehož prozatím vyšlo pět dílů (1995, 1996, 1998, 2001 a 2006), šestý je připraven do tisku. Motivací mi byla také řada historických „informací“ které jsem zahlédl zejména v České televizi.

poznámka redakce: autorem tohoto článku je Evžen Žamberský, EqM, Třebíč

]]> http://www.hlasmoravy.eu/2011/02/kolem-nepravd.html/feed 4