Není to dlouho, co jsem seznamoval čtenáře Hlasu Moravy s názorem amerického investora Roberta Kyiosakiho, že americký dúchodový systém je obrovským ponziho schématem tj. systémem připomínající tzv. letadla čili finanční hry, jen tu účastník neshání další nebožáky pod sebe do struktury a tento systém my v ČR nadšeně zavádíme, zatímco po Evropě vesměs kolabuje.

Na níže uvedeném odkazu se dá teoretické navýšení k dúchodu spočítat a jsou to opravdu horentní sumy, konkrétně muži narození 1950 a 1960 při příjmu 10.000 hrubého si snižují dúchod o cca 50,-Kč, při 20.000 už vydělávají cca pěkných 200,- až 250,-Kč měsíčně navíc. Nebojte se, nehodlám v tomto duchu pokračovat, ať si každý tu kalkulačku vyzkouší dle svého uvážení (internetová adresa je http://spoctiduchod.mesec.cz), jde mi o něco jiného. Pravda ten kalkul je učiněn pro málo ziskovou konzervativní strategii, ale i zde, ač je nižší, hrozí riziko propadu a ztráty investice. Dalším problémem je, že ta částka z prúběžného pilířa se bude každoročně navyšovat, aby kopírovala inflaci, těch uvedených 250,-Kč sežere prúměrná 2,5% inflace hned 1. rokem, a pak bude reálný příjem ve srovnání s nedezertérem z 1. pilířa klesat a klesat.

Lidem s vyššími příjmy ten rozdíl asi vyjde zajímavěji, ale i tak inflace pújde proti nim, pokud opt-out provedou. Osobně si dovedu představit o dost spolehlivější systémy a u nás dostupné, jak se zabezpečit na stáří.

Chtěl bych říci svúj subjektivní názor k tomu, že se údajně rozešli Češi a Slováci, protože Masarykův projekt po 1000 letech odloučení nemohl fungovat, bla, bla. Řekněme si, jaký byl rozdíl mezi Českými zeměmi a Slovenskem na konci vlády jedné strany. V roce 1918 vstupovalo Slovensko do ČR jako hospodářský outsider, až komunisté v něm provedli v 50. letech rozsáhlou industrializaci, v českých zemích byl průmysl v podstatě vybudován už za Rakouska a 1. Republiky s výjimkou pár velkých podnikú. Navíc byl na Slovensku zbrojní prúmysl, který pravdoláskaři začali okamžitě demontovat, ať už ze skutečně etických dúvodú, či spíše ve snaze pomoci západním firmám k púvodně našim trhúm. Klausova klika se chystala provést ekonomickou terapii šokem, což by zřejmě slovenský prúmysl snesl húř než český. Tudíž Slováci měli obavu z klausovského šoku a Klaus zas na druhou stranu asi tušil, že v jeho Zbytkovém Státě mu jeho privatizace pújde snáz. Je zajímavé, že ve světě se o rozdělení republiky mluvilo už pár let před námi. Říkávám, proč Praha pustila Slovensko, protože korunovod vedl na východ, proč si drží Moravu, protože korunovod vede na západ.

Nic z toho nebo nic podobného, pro česko-moravské vztahy neplatí, nicméně stav, kdy České země jsou autoritativně centralisticky spojeny do jedné, místo funkčního zemského zřízení, jež tu bylo za 1. republiky, nebo toho, jež možeme vidět v sousedním NSR a Rakousku, je výhodný toliko pro hlavní město a vyvolává logický odpor odstředivé tendence a touhu po samostatnosti. Žijeme v nejhorším centralismu, při pohledu několik set let zpátky, srovnatelný by byl toliko s tím komunistickým z let 1949-1960, ale to správa státu neměla nad 14 nesmyslnými pidikraji nádstavbu ještě absurdnějších regionú soudržnosti.

Masaryk na adresu Československa řekl, že státy se udržují těmi ideami, jimiž vznikly, těch je ovšem Klausúv Zbytkový Stát prost, je prázdný, pomáhá si vykrádáním Československa, které zrušil. Zbývají dvě idey, idea samostatné Moravy, která by nebyla tím nejmenším a nejnevýznamnějším státem v Evropě a idea spolkového státu a samosprávné demokracie. Spolkový stát by snížil kompetence ústředí, tudíž by vyloučil apriori excesy, kterých se kalouskovci dopouští, ústředí by dostávalo část daní vybraných na zemských úrovních, nikoli všechny, aby je pak MF dotovalo žebračenkou. V této variantě bych navrhoval Prahu jako třetí spolkovou zemi, podobně jako jí je Vídeň.

Na okraj bych se zmínil ještě o jedné hrúzné ekonomické praxi v ČR, firmy, a to hlavně ty zahraniční, podnikají rúzně po celém území, ale ekonomicky se tváří, že jsou z Prahy, kde mají ředitelství a kde daní.

Dnes, 18. 12. 2011, zemřel exprezident Československé a později České republiky. Dle absence jakýchkoliv komentářů na tomto fóru (pozn. redakce: forum strany Moravané), v řadách Moravanů toto událost nevzbudila větší zájem. Média v České republice však k této události spustila gigantickou kampaň a v podstatě se pro ně zastavil ostatní svět a samozřejmě i část veřejnosti se přidala k této kampani. Nehodlám se nést na mediální vlně a jít z většinou a oplakávat tady zesnulého. Chci se nezaujatě podívat na Havla jako politika a člověka z pohledu nás Moravanů. Zemřel člověk, který údajně svůj život zasvětil boji za lidská práva. Jak tedy tento člověk, politika a hlava státu bojoval za naše práva? Asi nejznámější jeho výrok k otázce práv Moravy a Moravanů je ten, že „Morava bude mít tolik samosprávy, kolik si sama vybojuje“, tedy přeloženo z diplomatického jazyka, nečekejte, že bych já cokoliv pro Moravu někdy udělal. A také opravdu se o Moravu nijak nezasadil a aktivně se tak podílel na pokračování křivdy spáchaného komunistickým režimem.

Nechci ani moc rozebírat jeho roli a zásluhy při tzv. sametové revoluci, asi je všem jasné, že o změně režimu bylo rozhodnuto v Moskvě a nikoliv v pražských ulicích. Každopádně, byl Havel zvolen prezidentem jednomyslně jen jednou a to komunistickým parlamentem v roce 1989.

Dnes by se měl Havel setkat na pravdě boží s naším mučedníkem Boleslavem Bártou, který položil za pravdu a lásku ke své zemi to nejcennější, svůj život, za okolností dodnes zcela nevysvětlených. A co se tenkrát vlastně stalo. Psal se rok 1991 a vrcholila jednání o uspořádání Československa a obnově Země moravskoslezské. Václav Havel Doc. Bártu pozval na setkání představitelů politických stran a předsednictev národních rad do Budmeric v dnešní Slovenské republice. Pamětníci říkají, že před odjezdem byl Doc. Bárta varován, aby tam nejezdil, že se na něj něco chystá, Bárta přesto jel, aby se už živý nevrátil. Na začátku jednání byli ze sálu vyhnáni novináři a jednání pokračovalo za zavřenými dveřmi. Těžko říci co se v sále dělo, ale asi nic příjemného pro člověka s podlomeným zdravím, jakým Doc. Bárta byl, to nebylo. Z největší pravděpodobností se do něj tak pustili, že to prostě jeho srdce nevydrželo. Téhož dne pak sám V. Havel v televizi oznámil úmrtí Doc. Bárty.

Ale zpět k V. Havlovi, Havel je především symbol, symbol České republiky, symbol státu který Moravanům upřel právo na sebeurčení. V otázce Tibetu a jiných vzdálených končin se pan Havel angažoval, ale v otázce země s tisíciletou tradicí, kterou ukončili až komunisté, nikdy neprojevil sebemenší náznak úsilí. Havel je také člověk, který určitý čas pobyl ve vězení, jako politický vězeň, stejně mu nevadilo, že byl v roce 1998 prezidentem zvolen o jeden jediný hlas, a to díky uvěznění republikána M. Sládka toho času poslance parlamentu tedy ústavního činitele ČR, který byl krátce po volbě zase propuštěn. Havel byl také velký humanista, proto také podpořil a podporoval tzv. humanitární bombardování Jugoslávie, při kterém došlo mimo jiné k cílenému náletu na civilní vlak či bělehradskou nemocnici, Amnesty International některé útoky označila za válečný zločin, celkem si tato Havlem podpořená akce vyžádala 2500 a 5000 nevinných civilních životů. Havel také velmi aktivně zasahoval do bezpečností situace doma. Jeho opakované hromadné amnestie a milosti poslaly na svobodu tisíce zločinců (hned při své první amnestii poslal na svobodu dokonce ¾ všech zločinců), kteří se v drtivé většině rychle do vězení vrátili, ale před tím dokázali napáchat mnoho trestných činů včetně vražd a jiného lidského neštěstí. I já jsem se stal obětí trestného činu člověka, kterému pak Havel udělil milost, aby nemohl být za své skutky potrestán.

Dějiny píší vítězové, o V. Havlovi se tedy budou naše děti učit jako o světci, zachránci vlasti před komunismem, jako o politiku světového formátu a největším Čechovi 2. poloviny 20. století, budování kultu jeho osobnosti začalo již za jeho života a teď ještě dramaticky zesílilo. Na tom nic nezměníme. Každopádně jak osudové se ukazují dějiny, Havel zemřel krátce po zveřejnění sčítání lidu, které ukázalo, že my Moravané opět nabíráme na síle a svitla tak naděje, že Moravané se jednou konečně dočkají svých práv, stejných práv o které pro celý svět ve svých proslovech usiloval V. Havel a které Moravanům nikdy nebyl ochoten dopřát.

Při jistotě nemožnosti se na příchozí katastrofy adekvátně připravit je dobré se zeptat, komu a čemu takové zprávy mohou sloužit. Pro odpověď nemusíme jít daleko, všichni to víme, že vystrašení lidé se snadněji ovládají, protože strach je zaměstná a paralyzuje natolik, že už nejsou schopni jakékoliv jiné akce. Vystrašení lidé nepůjdou do ulic manifestovat svoji nespokojenost se stavem republiky a nebudou aktivní ve snahách něco změnit.

Nedokážu odhadnout do jaké míry je tato taktika úspěšná, zdá se ale že existují jedinci, kteří se tak snadno zastrašit nedají. Možná proto, že už nemají co ztratit. Budeme čekat na to, až na tom budeme všichni stejně? Je to na každém z nás, jak se rozhodne, na kterou stranu se přidá.

Za redakci Hlasu Moravy vám přeju pěkné Vánoce a hodně štěstí v novém roce 2012.

O mrtvých jen dobré, říká staré přísloví. V případě některých lidí však toto přísloví nelze použít ani při nejlepší vůli. Mezi takové osoby patří Václav Havel. Na tom nic nezmění ani hysterické chvalozpěvy režimních pisálků a propagandistů.

Stále ještě žije dost pamětníků vstupu Havla do velké politiky za „revoluce“ v roce 1989. Profesionální disident Havel se vynořil odkudsi z neznáma začátkem prosince 1989 a hned začal být sdělovacími prostředky vydáván za nejpovolanějšího z povolaných. Mnoho lidí záhy naivně uvěřilo, že Havel je pro úřad prezidenta opravdu tou nejvhodnější osobou. Již první Havlovy politické počiny po prezidentské volbě – neoprávněná omluva sudetským Němcům za odsun a amnestie znamenající propuštění mnoha nebezpečných kriminálníků – znamenaly pro většinu lidí hluboké rozčarování. Vzápětí poté se Havel zasloužil o likvidaci československého zbrojního průmyslu, která zvláště citelně postihla Slovensko. Uvolněná odbytiště okamžitě obsadily firmy z jiných států.

Havel si neodpustil ani fušování do otázek státoprávního uspořádání Československa. K této problematice ovšem přistupoval výhradně z pozic pragocentrismu a neměnnosti husákovské dvojfederace. O obnově země Moravskoslezské a proměně Československa na trojfederaci nechtěl Havel ani slyšet. Se zástupci promoravských stran a hnutí zastoupených v parlamentu se odmítal setkat, ač běžně jednal s všemi ostatními parlamentními stranami, včetně proklínané komunistické strany. Havlova politická slepota a hluchota tak významnou měrou přispěla k rozbití Československa v roce 1992.

Havlovou nejoblíbenější politickou činnosti bylo řečnění o lidských právech. Havlův přístup k lidským právům byl ovšem velice selektivní. Nad porušováním lidských práv se Havel pohoršoval jedině v případě států, jejichž představitelé nehodlali upřednostňovat požadavky USA a Západu před zájmy svých zemí. Naproti tomu porušování lidských práv diktátory v Gruzii, Ázerbajdžánu, Turkmenistánu nebo v zemích okolo Perského zálivu Havlovi nijak nevadilo. Havla ani nenapadlo požadovat propuštění politických vězňů a nastolení demokracie v odiózní Saúdské Arábii. A netrápily jej ani tamní veřejné popravy.

Havel také rád poučoval jiné o morálce. O jeho vlastní morálce ale nejlépe svědčí hanebné jednání, jehož se dopustil vůči Jugoslávii, zemi, která jako jediná byla ochotna v roce 1938 bojovat po boku našeho státu, a která Československo podporovala v roce 1968. Za to, že v dobách husákovské normalizace k velké nevůli držitelů moci v Praze hráli v bělehradských divadlech Havlovy hry, se Srbové dočkali Havlových výzev k bombardování Jugoslávie paktem NATO a Havlova bratříčkování se s kosovskoalbánskými válečnými zločinci.

Západní publicisté Havla s oblibou vydávají za velkého státníka, myslitele a vizionáře. Bohužel, Havlovo státnictví se vždy podivně shodovalo s prosazováním velmocenských záměrů Washingtonu a Bruselu. Co bylo s těmito plány v rozporu, Havlovu vizionářství jaksi unikalo. Havel se stal přehorlivým hlasatelem „práva“ USA a Západu vojensky napadnout jakoukoliv zemi na světě. „Zásadového“ Havla nijak netrápila proměna platného mezinárodního práva a mezinárodních dohod v cár papíru. Za těchto okolností západní politikové pochopitelně na Havla pěli nadšené ódy. Většina z nich si přitom o Havlovi myslela své, což samozřejmě připustili jen při rozhovoru mezi čtyřma očima. Havel nikdy nepochopil, že pro Západ hraje jen roli užitečného kašpárka.

Ostatně na sebereflexi nebo na sebekritičnost si Havel nepotrpěl. Zvlášť zřetelně to bylo vidět, když se Havel pohoršoval nad všestranným marasmem, do něhož Čechy a Morava po roce 1990 zabředly. Nikdy ovšem ani náznakem nepřipustil svůj nemalý podíl na tomto stavu.

Z mnohých údajných úspěchů Havlova prezidentování se při bližším zkoumání vyklubou politické hypotéky zatěžující tento stát do budoucnosti. Řadu Havlových chybných počinů a neprozíravých rozhodnutí co se týče vnitřní i zahraniční politiky se sotva někdy podaří napravit.

Pokud se při zpětném pohledu na Havlovo prezidentování oprostíme od nadšených frází vnucovaných oficiální propagandou, příliš mnoho skutečně pozitivních počinů nenajdeme. A navíc se sotva ubráníme pocitu velkého roztrpčení.

Vážení přátelé, členové a příznivci politické strany Moravané!

Čas neúprosně doběhl ke konci roku 2011. Od čtvrtého sjezdu naší strany uplynulo osm měsíců. Nemíním toto období žádným způsobem hodnotit. Každý z Vás si jistě najde sám chvíli na posouzení úspěšnosti či neúspěšnosti naší činnosti.

Všichni jste si jistě vědomi, že prožíváme a budeme prožívat období plné změn ve společnosti. Nikdo není schopen s jistotou říci, jak bude vypadat Češská republika, Evropa a svět vypadat v roce 2012. Jak se můžeme vypořádat s nejistou budoucností? My, Moravané, máme tu výhodu, že čerpáme z odkazu našich předků, z ideálů křesťanství, které rozvíjeli svou činností spolupatroni Evropy svatí Konstantin a Metoděj. Jejich příchod na Velkou Moravu před 1150 lety si ostatně budeme již brzy připomínat.

Jsme stranou, která zakládá svoji činnost na slušnosti a toleranci, nemění své názory na osvědčené skutečnosti a trvá na určitých programových zásadách. Jsme stranou, kterou neprovází skandály, korupce, zlodějiny a podrazy na spoluobčany.

Je třeba, aby každý z nás porozuměl dobře tomu, proč pro naši Moravu děláme zrovna to, co děláme. Každý z nás si musí uvědomit svůj díl zodpovědnosti za plnění úkolů, které přijal. A každý z nás musí pochopit, že svých cílů nedosáhneme jako jednotlivci, ale jen společnou prací.

Že se nám dílo začíná dařit, potvrzuje i výsledek při Sčítání lidu, domů a bytů 2011 v oblasti sčítání národnosti. Zde je na místě poděkovat všem členům strany, všem členům promoravských občanských sdružení i všem příznivcům, kteří se podíleli na zajišťování osvětových akcí mezi občany. Dík patří především předchozímu předsedovi strany Moravané panu Jiřímu Novotnému. Výsledek sčítání je třeba v následujících měsících důkladně využívat při naší osvětové činnosti mezi občany. Nezapomínejme, že naši odpůrci mají velké možnosti nasadit proti nám celé týmy zkušených manipulátorů veřejného mínění a výsledek sčítání národnosti zpochybnit. Ostatně první náznaky se již objevují.

Chci požádat o prominutí všechny, kteří mi zasílají písemně nebo telefonicky povzbudivé vzkazy, přání a připomínky, že jim odpovídajícím způsobem neodpovím. Není to opravdu v mých časových možnostech

Všem našim členům a příznivcům i jejich rodinám přeji pohodové prožití Vánočních svátků a do nového roku 2012 mnoho zdraví a vzájemného porozumění.

Ing. Milan Trnka – předseda strany.

První možnost je pochopitelně oslovit některého z poslanců Evropského parlamentu, kteří byli v demokratických volbách zvoleni, aby nás zastupovali. Jistěže ale nemůžeme čekat, že pomohou řešit problémy, které na úrovni České republiky nikdo řešit nechce. Ano, je řeč o územně strukturálních změnách v souvislosti s decentralizací a návratem k ověřenému samosprávnému zřízení obec-okres-země-republika, a ovšem o změnách zacházení s penězi vybraných na daních.

Jsou tu ale další možnosti. Ty souvisí s aktivní účastí v systému který je nazýván jako „multi-level governance“.

Už počátkem devadesátých let minulého století se ukázalo, že pro proces sjednocování Evropy bude potřebné najít nástroje, které by umožnily efektivně a taky demokraticky vytvářet pravidla soužití v novém evropském prostoru. První, kdo se pokusil definovat nástroj pro evropskou integraci byl Gary Marks, který dal taky systému průběžného vyjednávání na různých úrovních jméno multi-level governance. Jde o vyjednávání na úrovni nadnárodní, národní, regionální, lokální, kdy dochází k propojování účastníků vyjednávání (zájmové skupiny, instituce, státní orgány, jednotlivci) ve směru horizontálním a zároveň taky vertikálním.

Evropská komise, Evropský parlament a Evropský soudní dvůr jsou reprezentanty nadnárodní úrovně, vlády národních států o úroveň níž, regionální a lokální reprezentanti jsou nejníž. Protože ale multi-level governance je nástroj k vyjednávání v širokém záběru zájmů, není podmínkou účast všech úrovní reprezentantů, logicky v některých případech, protože už není rozhodující dělení na domácí a mezinárodní politiku – účastníky vyjednávání jsou přeshraniční uskupení, nemají národní vlády takový vliv. Národní státy ztrácí svoji výlučnou roli jako nositelé pravomocí, nemají kontrolu nad všemi rozhodnutími. Multi-level governance však v sobě také zahrnuje oblast správní a implementaci rozhodnutí. To je samozřejmě to, co centralistickým vládám současných evropských států nejvíc vadí. Jen bych spekuloval, kdybych tvrdil, že to je taky důvod, proč se ve veřejných a odborných  médiích o tomto nástroji evropské integrace taktně mlčí (na internetu jsem našel na toto téma pouze dva česky psané články, několik let staré).

Strana Moravané je součástí evropské politické strany EFA (European Free Alliance), která je nadnárodním sdružením politických stran a hnutí usilujících o sebeurčení, zrovnoprávnění a nezávislost nestátních národů v Evropě. Je jen na nás, jestli se v blízké budoucnosti dokážeme zapojit do činností EFA jako aktivní účastníci s vlivem na budoucí podobu Evropy, Evropy samosprávných historických regionů, nebo jen budeme nadávat na bruselské byrokraty. A když přihlédneme k aktuálnímu vývoji v Evropě, vrcholící finanční a politické krizi, může být existence možnosti vyjednávání v rámci multi-level governance jednou z mála nadějí pro další existenci evropské spolupráce.

Pokud jde o export k vytištění, je přístupný z horního řádku menu Hlasu Moravy, položka Vydaná čísla…….

Interview Ing. Milana Trnky pro časopis Dimenzie, August / September 2011, redaktor Róbert Matejovič.

Chcú zastaviť čechizáciu Moravy.

„Morava musí mať svoju vládu, musí mať svoj parlament. Vždy tieto inštitúcie mala, aj keď pod rôznymi názvami. Vývoj po roku 1989 nenaplňuje predstavy občanov na Morave o spokojnom, zabezpečenom živote. Vláda v Prahe nezohľadňuje potreby Moravanov,“ konštatuje Milan Trnka, predseda politickej strany Moravané.

Je v poradí tretím predsedom tejto neparlamentnej moravskej politickej strany, ktorá vznikla 17. decembra 2005 zlúčení dvoch politických strán – Hnutia samosprávnej Moravy a Sliezska – Moravské národné zjednotenie a Moravskej demokratickej strany. V súčasnosti má asi 600 členov, v samosprávných orgánoch miest a obcí má niekolko starostov a 80 poslancov. Sídli v Brne, najväčšiu podporu má však na vidieku (Valašsko, Haná, Hodonínsko, Žďársko) a v mestách Ostrava a Zlín. Strana je súčasťou širšieho moravského hnutia, hlási sa k Veľkej Morave a Cyrilometodskej tradícii. Upozorňuje na to, že keď bola Morava začleňovaná do Českého kráľovstva začiatkom 11. storočia, došlo k vyvražďovaniu moravskej elity a šlachtických rodín. „Moravania majú vlastnú 1200 rokov trvajúcu moravskú historiu, vlastné tradície, kultúru, národné a zemské symboly. Je neprijatelné, aby národ, ktorý vytvoril prvý slovanský štátny útvar v Európe – Velkú Moravu, na ktorej území pôsobili zakladatelia slovanskej duchovnej kultúry a spolupatróni Európy svätí Cyril a Metod, sa nemohol spolupodieľať na vytváraní spoločnej Európy národov,“ hovorí.

Pán predseda, tvrdíte, že v tzv. demokratickom českom štáte je totalitným spôsobom potlačovaná národná identita občanov Moravy, že sa nerešpektuje historické územie Moravy, že sa na mapách neuvádza moravsko-česká hranica….V čom a ako sa popiera existencia moravského národa? Nie sú Moravania uznaní za národnostnú menšinu tak ako napríklad na Slovensku?

Myšlenka prohlásit se jako Moravané za národnostní menšinu tady byla. Poukazovalo se na jakousi paralelu s obdobím 1918 – 1938, kdy za republiky Československé byl prosazován jednotný československý národ a přes tři miliony Němců byly národnostní menšinou. Česká republika je prý národnostně unitárním státem, složeným z Čechů. Proto by Moravané mohli být národnostní menšinou.

Zastánci této úvahy zapomínají na jeden fakt: Moravané přece žijí na Moravě! Moravský stát existoval dříve než stát český. Moravané jsou na Moravě doma, jsou obyvateli vlastní země! Proč by tedy v ní měli být národnostní menšinou? Snad proto že je jim podsouvána myšlenka: Moravané jsou jen hloupější částí českého národa? (Hloupější proto, že si to nechtějí pořád uvědomit.) Moravané na území současného českého státu za národnostní menšinu ani nemohou být uznáni. Instituce České republiky je totiž zahrnují mezi Čechy. Úředně existují jen Češi v Čechách a Češi na Moravě. Moravané by museli být nejprve uznáni za samostatný národ a teprve pak národnostní menšinou.

Národní identita Moravanů je tedy zpochybňována totalitními způsoby, které byly dovedeny až do absurdních závěrů v době stalinské éry. Naši odpůrci musí vymýtit veškeré povědomí o Moravě, aby mohli dokladovat: nemáte vlastní historii, nemáte odlišnou kulturu, nejste schopni samostatného hospodářského vývoje, mluvíte česky, žijete v „Česku“ (Česko je jen jiný název pro Čechy, pochází z druhé poloviny 18. století), jste tedy Češi! Kritéria, která byla určující pro odlišení národní identity v nedávné minulosti, jsou v mnohém upravena. A především: Součástí ústavy České republiky je Listina základních práv a svobod. Článek 3 uvádí v druhém odstavci, že každý má právo hlásit se ke své národnosti a jakékoliv snahy o odnárodňování se nepřipouští. Jak vypadá naplňování této listiny ve skutečnosti? Státní orgány se ohání jejími ustanoveními při každé příležitosti. Jen v otázce národnosti jsou, slušně řečeno „opatrné“. Pochopitelně – Česká republika přece musí být podle nich národnostně jednotným státem!

V rámci ščítania ľudu sa predsa občania Moravy môžu prihlásiť k svojej moravskej národnosti a k moravskému materinskému jazyku. Alebo sa k svojej moravskosti nehlásia? Ako si to máme vysvetliť?

že při sčítání lidu může občan zapsat do kolonky „národnost“ tu, která je mu podle jeho osobního cítění nejbližší, je na první pohled zcela dostačujícím důkazem, že moravská národnost není nijak potlačovaná v České republice. Je to jen první pohled. Při třídění výsledků sčítání je totiž důležitý kód, který pracovník statistického úřadu písemnému údaji o národnosti přidělí. Jestliže pro určitou národnost kód přidělen není, v konečném výsledku sčítání se tato národnost neobjeví! Děkuji všem občanům, kteří se při debatách k formám sbírání údajů při sčítání lidu 2011 v ČR a ke způsobu jejich vyhodnocování vyjádřili v tom smyslu, že si přejí, aby dobrovolný údaj o fyzických osobách ve sčítacím archu umožňoval nejen zapsání moravské národnosti, ale umožňoval i sečtení počtu lidí, kteří se k moravskému národu hlásí – a to přidělením kódu. A děkuji i pracovníkům Českého statistického úřadu, že přání občanů vyslyšeli a kód přidělili.

S možností zapsat si moravštinu jako mateřský jazyk je to obdobné – tento údaj je zařazen, na rozdíl od dobrovolného údaje u národnosti, mezi povinné údaje.

Pokud si české státní instituce nenajdou způsob, jak zpochybnit výsledek údajů o fyzických osobách, měli bychom se v listopadu tohoto roku dozvědět z předběžných výsledků sčítání kolik lidí se v České republice ke svému národu nebojí nebo nestydí přihlásit. Zdůrazňuji „nebojí a nestydí“. Při sčítání v roce 1991 se k moravskému národu přihlásilo 1 360 000 osob (Morava má zhruba čtyři miliony obyvatel). Při sčítání o 10 let později to však bylo o milion méně. Kam zmizel tento milion lidí? Naši odpůrci samozřejmě tvrdí: „Ti lidé si uvědomili, že žádní Moravané neexistují, že všichni jsme Češi.“ My tvrdíme, že je to jen důsledek čechizace Moravy. Ani výsledek sčítání v roce 2011 nemusí znamenat, že občané napsali do kolonek mateřský jazyk a národnost to, co opravdu cítí.

Kritizujete aj silnú čechizáciu Moravy. Ako sa to prejavuje?

Nepředstavujte si prosím čechizaci Moravy jako nějakou otevřenou násilnou akci. Je to mnohem dlouhodobější skrytý a proto i horší způsob, jak zbavit obyvatele Moravy jejich identity.

Především je cíleně zamlčována historie Moravy. Všichni vzdělaní lidé dokáží aspoň něco říci například o římském panovníku Karlu IV. Kolik jich dokáže něco říci o Joštu Moravském, který byl přece také římským králem? Kolik lidí ví něco o úsecích dějin, kdy Morava patřila do jiného soustátí, než sousední Čechy? Kolik lidí si plete pojem Země koruny české s pojmem České království? Kolik lidí je ochotno přiznat, že Morava je starším historickým útvarem než Čechy?

Ve školství se nepřipouští možnost učit děti moravským dějinám a kultuře. Vyučují se dějiny české (někteří učitelé tvrdí, že ani ne české, ale pražské), události na Moravě jsou žákům prezentovány jen jako přirozený důsledek vývoje v Čechách. Jaký div, že slyšíte nesmyslné výroky jako „za římského císaře byl zvolen český král Karel“, nebo „Masaryk byl zakladatelem České republiky“. Jen málokdo ze studentů ví něco o moravských politicích Žerotínovi, Pražákovi a dalších. Úspěšné osobnosti z Moravy – spisovatelé, hudební skladatelé a další umělci, cestovatelé, badatelé jsou uváděni jako Češi, ty méně úspěšné osobnosti prostě zapomenuty.

Že Morava a Čechy existovaly vedle sebe jako dvě samosprávné země, spojené osobou panovníka, je pro řadu občanů dokonalá novinka. Že Moravan Komenský nebyl žádným českým bratrem je nepříjemnou zprávou i pro řadu protestantských věřících. O odlišném vývoji tradičně katolické Moravy a proreformních Čech se nedozvíte.

Historická hranice mezi Moravou a Čechami je uznávána již jen Katolickou církví. V důsledku krajského zřízení zahrnuje Jihočeský kraj moravské regiony Slavonice a Dačice, Pardubický kraj je napůl tvořený moravským územím kolem Svitav, Jevíčka a Moravské Třebové. Kraj Vysočina (za soudruha Gottwalda zvaný Jihlavský) zahrnující z poloviny moravské historické území a z poloviny území české je představován jako rovnocenný historickým zemím – v televizních zprávách o počasí se občas dozvíme, jak bude v Čechách, jak na Vysočině a jak na Moravě.

Ve sdělovacích prostředcích jsou moravská města a území označována jako česká. Tak například Břeclav je jihočeské městečko, Ostrava leží na východě Čech a řeka Morava je jednou nejmohutnější v Čechách. Můžete namítnout: „dobře, takto mluví zaměstnanci sdělovacích prostředků, upozorněte je na mezery v jejich vzdělání, čechizace nemusí být jejich úmyslem“. To by mohlo platit v případě soukromých společností (na upozornění většinou neodpoví). Ale stejným způsobem se chovají představitelé státních institucí a dokonce i představitelé státu (výroky jako „žádné Moravany neznám“) a lidé představovaní veřejnosti jako „hlas lidu“ (výroky jako „Moraváci ať drží hubu“).

Podívejte se na jazyk, kterým se mluví ve sdělovacích prostředcích. Mluví-li umělec nebo politik typickým přízvukem z jihu Čech, Plzeňska nebo přímo pražským slangem, je vše v naprostém pořádku. Promluví-li Moravan ve sdělovacích prostředcích je v lepším případě terčem úsměvných narážek na svůj původ. Známé jsou případy, kdy bylo nutno předabovat hlasy některých postav v zahraničních, ale i tuzemských filmech proto, že původní hlasy měly typický moravský přízvuk.

Pokud možno, jsou připomínána jen výročí důležitých událostí v Čechách, zvláště v Praze, výročí událostí na Moravě jen výjimečně. Dokonce i texty náboženských a populárních písní jsou upravovány – prý aby lépe vystihovaly dobu. A tak místo „Chválu vzdejme Moravané…“ zpívají věřící „Chválu vzdejme ó křesťané…“ a místo textu „…že Brno není v Čechách…“ slyšíme pojednou „…že Brno není Praha…“ A tak dál. Příkladů bych mohl uvádět spoustu.

K tomu si připočtěte silnou autocenzuru zaměstnanců, kteří ví, že když do dotazníku vepíší národnost českou a ne moravskou, nezpůsobí jim to žádné potíže. Nebo autocenzuru podnikatelů, kteří místo moravského výrobku nabízí raději český výrobek. Toto jsou projevy čechizace. Nemůžeme dokázat, že jde o organizovanou koordinovanou činnost – kdybychom mohli, bylo by to vizitkou mizerné práce pro ty, kteří o vymazání moravského povědomí usilují. Platí tu ono heslo „Stokrát opakovaná lež se stává pravdou.“ Když nám bude dlouhá léta vtloukáno do hlavy, že jsme všichni bez výjimky Češi, že žádná Morava neexistuje a ani vlastně neexistovala, že způsob života našich předků, jejich obyčeje a zvyky byly nebo jsou jen bezvýznamným folklórem, když budeme za svůj opačný názor zesměšňováni, pak po těch dlouhých létech podlehneme a začneme pochybovat. Některý dřív, některý později. To je cílem skryté čechizace Moravy a Moravanů. A tato úspěšně probíhá a sklízí výsledky.

Snahou naší politické strany a snahou moravských občanských sdružení je čelit čechizaci tím, že budeme občanům připomínat historické zkušenosti, že budeme předkládat důkazy o ekonomickém vykrádání Moravy, budeme jim připomínat jejich zvyky a kulturu. Cílem této snahy je, aby se nikdo nebál a nestyděl říci „jsem Moravan, žiji na Moravě, patřím na Moravu“.

Identickým znakom každého národa či národnostnej menšiny je jazyk. Rozprávajú Moravania ešte po moravsky, alebo už používajú viac češtinu? Aký je rozdiel medzi českým a moravským jazykom? Je naozaj pravda, že moravský jazyk je českým spisovným jazykom?

Vlastní jazyk je nesporně jedním ze znaků existence národa. Zdaleka to však není jediný a nejdůležitější znak. Existují přece národy, které hovoří jazykem, který je společný s jazykem jiného národa, ale nikdo se neodváží tvrdit, že jde o jeden a tentýž národ. Příkladem nám mohou být sousední Rakušané, hovořící německy, obyvatelé Brazílie se svou portugalštinou, Američany rozhodně nepovažujeme pro jejich mateřštinu za Angličany. Není to pouze jazyk, co dělá národ národem.

Základem dnešní moderní češtiny se stal jazyk, kterým byla napsána Bible kralická. Kralice jsou obcí ležící na Moravě. Bylo by snadné tvrdit, že čeština je vlastně moravštinou a že Češi svůj vlastní jazyk nemají. Není to pravdou, ale není to pravdou ani opačně. Jazyk moravský je prostě i jazykem českým a naopak. Ještě koncem 19. století se běžně uvádělo, že na Moravě se hovoří moravským jazykem. A byl to stejný jazyk, jaký používali Čechové. K tomu jen malá poznámka: Když se rozpadla Jugoslávie a v závěru celého procesu se Černá Hora osamostatnila na Srbsku, objevil se zničeho nic jazyk černohorský. Je až na malé nářeční odlišnosti totožný se srbštinou, ale nikdo nehodlá zpochybňovat existenci národa Černohorců kvůli jazyku.

Jinou záležitostí je nářečí (na Moravě jich máme na rozdíl od Čech několik) a přízvuk. Skutečností je, že spisovná čeština (chcete-li moravština) se na Moravě užívá mnohem častěji, než v Čechách.

Najdôležitejším politickým cieľom vašej strany je obnoviť samosprávu Moravy spred roka 1918, keď ešte neexistovalo Československo a keď mala svoj vlastný snem. Prečo nie je pre Moravu a Moravanov prijateľná súčasná úroveň samosprávy?

Česká republika je v současnosti velmi silně centralizovaným státem. Náklady na centrální byrokratický systém řízení státu jsou neúměrně vysoké. Veřejnost je přesvědčována, že krajské zřízení umožňuje přesunutí kompetencí a následně finančních zdrojů blíže k občanům – skutečnost je však jiná. Rozparcelovaná území Moravy do současných krajů nejen že neodpovídá po staletí uznávané zemské hranici mezi dvěma historickými zeměmi, ale neodpovídá ani přirozené spádovosti v daném regionu, neodpovídá tradiční osvědčené sídelní struktuře. O záležitostech obyvatel horské obce někde na severu Moravy rozhoduje mnohdy úředník z české kotliny, který o životě a problémech těchto obyvatel neví buď nic, nebo jen málo ze statistik. Stát nesmí být prostředkem k ovládání občanů. Občané sami musí tvořit stát.

Východiskem k funkčnímu, efektivnímu a pro obyvatele užitečnějšímu systému veřejné správy je jasné rozlišení a oddělení státní správy a samosprávy. Tomu nejlépe vyhovuje zemské zřízení, které bylo po staletí ve středoevropském prostoru osvědčenou samozřejmostí. Snahy o rozbití tohoto systému skončily neúspěchem už za republiky Československé (župní zřízení, zaváděné po roce 1920 bylo v roce 1927 zcela negováno a obnoveno zemské zřízení), chybné rozhodnutí svým způsobem uznali i komunisté, když svoje tzv. gottwaldovské kraje z roku 1949 přetvořili na větší krajské celky (Morava byla tvořena jen dvěma kraji). Je jistě zajímavé, že se vládnoucí struktury současné České republiky v podstatě vrátili k neosvědčeným komunistickým „gottwaldovským krajům“. Samozřejmě vás musí napadnout myšlenka, že to má svůj důvod – rozparcelované nesourodé regiony se snadněji z centra ovládají.

Aký model samosprávneho usporiadania navrhujete?

Naše strana chce návratem k samosprávnému zemskému zřízení dosáhnout přesunutí co nejvíce možného množství kompetencí a finančních zdrojů na úroveň samosprávných zemí a obcí. O svých záležitostech si budou občané rozhodovat sami prostřednictvím lidí volených ze svého středu – lidí, kteří problémům své obce, svého kraje, své země rozumí. Tím se dosáhne i úspornějšího, účelnějšího a kontrolovanějšího přerozdělování finančních zdrojů.

Struktura státní správy a samosprávy by tedy měla podle našich představ vypadat následovně: Obec (výkon státní správy na úroveň obce nepatří) – Okres – Země (navrhujeme tři – Praha, Česko a Morava s vlastními zastupitelskými a výkonnými orgány, budou mít podíl na výběru daní a budou mít vlastní majetek) – Stát.

Připouštíme i možnost krajů, jako mezičlánku mezi okresy a zemí – do 5. června roku 1860 jich Morava měla šest. K uvedenému datu byly zrušeny a jejich kompetence převedeny na okresy. Současně došlo k administrativnímu spojení Moravy a rakouské části Slezska.

Odmítáme jakékoli námitky, že tento systém přinese větší počty úředníků a větší finanční zatížení. Lze samozřejmě doložit odborným posudkem zda je dražší současná krajská správa nebo zemská správa námi navrhovaná. Jednoznačným důkazem efektivnosti zemského zřízení je fakt, že například sousední ekonomicky úspěšné státy – Rakouská spolková republika a Německá spolková republika – zemské uspořádání zachovaly. Proč by stát, jehož součástí je v současnosti Morava, nemohl fungovat například jako Česká spolková republika?

Naše návrhy nejsou ničím novým. Opakovaně zdůrazňuji, že jde o návrat k osvědčenému státoprávnímu uspořádání před rokem 1918, které nakonec s určitými úpravami převzala i republika Československá a které bylo zrušeno až nástupem komunistů do vedení státu od 1. 1. 1949. V této souvislosti upozorňuji na usnesení bývalého Federálního shromáždění bývalé ČSFR z 9. 5. 1990, které označilo zrušení Země moravskoslezské k 1. 1. 1949 za krok v rozporu s principy demokracie, za akt nespravedlivý a poplatný totalitní praxi.

Vaši odporcovia tvrdia, že touto požiadavkou chcete rozbiť Českú republiku. Chcete naozaj samostanosť a nezávislosť pre Moravu?

Za prvé: Hodně lidí zaměňuje samosprávu za samostatnost. To, že za občany nerozhoduje při každé příležitosti skupina státních úředníků, ale že si občané rozhodují o svých záležitostech sami ještě neznamená, že jsou nezávislí na státu. Státní správa i samospráva mají svoje nezastupitelné místo. Naši odpůrci využívají neznalosti občanů a naše požadavky na samosprávu Moravy vydávají za požadavky na politické osamostatnění Moravy.

Za druhé: Lidé by si měli uvědomit, že to nebyli Moravané, kteří rozbili Československou federativní republiku. Naopak usilovali jsme od roku 1990 k vytvoření spolkové republiky, ve které by spolu žili Slováci, Moravané a Čechové. Ti, kteří náš společný stát sami rozbili, teď obviňují Moravany ze snahy rozbít Českou republiku.

Za třetí: Státy vznikají a zanikají. Státní útvar na území současné České republiky změnil od roku 1918 svoji podobu a název celkem sedmkrát – v průměru každých čtrnáct let. Morava však přes všechny snahy vládnoucích režimů přetrvává. Přetrvává ostatně už více jak 1300 let. Odtud plyne moje přesvědčení, že kdyby došlo k jakékoli události, která by měla za následek změnu státních útvarů ve středu Evropy, Morava by opět přežila. A možná ve formě samostatného, nezávislého státu.

Za čtvrté: Jednou z koncepcí budoucí sjednocené Evropy je představa Evropy složené z tradičních historických zemí. Morava takovou zemí se svojí vlastní kulturou a dějinami je. Na mapě Evropy by mohla v budoucnu figurovat společně s dalšími jako samostatný útvar, podléhající pochopitelně společné evropské vládě.

Stačí se seznámit s programovými cíli naší strany. Nikde se nedočtete o takovém nesmyslu, o kterém hovoří naši odpůrci. Nikdo z nás ve straně Moravané nepracuje na rozbití České republiky. Žádáme však důsledné oddělení státní správy a samosprávy. Samosprávná Morava bude fungovat jako součást České republiky. S odvoláním na to, co jsem řekl „za třetí“ a „za čtvrté“ však bude schopna fungovat i v rámci Evropské unie, respektive v rámci jakéhokoli soustátí.

Ako si predstavujete samosprávu Moravy? Mala by mať svoju regionálnu vládu a regionálny parlament?

Ano, Morava musí mít svoji zemskou vládu, musí mít svůj zemský parlament. Vždy tyto instituce měla, i když pod různými názvy. Naposled za republiky Československé, kdy byla Moravskoslezská země jednou ze čtyř zemí, v jejímž čele stál zemský prezident jmenovaný prezidentem republiky. Zemský prezident byl současně i předsedou voleného zastupitelstva země se šedesáti poslanci. Po roce 1945 do roku 1948 se funkce prezidenta změnila na funkci předsedy zemského národního výboru a zemský sněm se nazýval zemským národním výborem.

Zkuste však dnes říci, že Morava by měla mít opět svého zemského prezidenta! Okamžitě budete označen za rozbíječe českého státu! Povědomí občanů Moravy o vlastní historii je mizivé. I to je důsledek čechizace Moravy, jak jsem o ní hovořili.

V čele okresů by měli zvoleni okresní hejtmani a volené okresní zastupitelstvo. V čele obcí pak volené zastupitelstvo obce s voleným starostou.

Vaša strana otvorene kritizuje pražský centralizmus, ktorý poškodzuje najmä hospodárský rozvoj Moravy. Výhrady máte najmä proti nespravodlivému prerozdeľovaniu príjmov z daní, z ktorých 90% ostáva v Prahe. Akú reformu navrhujete?

Vývoj po roce 1989 nenaplňuje představy občanů na Moravě o spokojeném, zajištěném životě. Vláda v Praze nezohledňuje potřeby Moravanů, kraje nemají potřebné kompetence ani finanční prostředky k zajištění rozvoje moravského území a moravské obce nemají ani tolik prostředků, aby zajistily nejzákladnější potřeby svých obyvatel.

Z ekonomického hlediska je pro nás nepřijatelné současné státem nastavené přerozdělování příjmů z daní. Kraje dostávají vlastní příjmy ve výši cca 5% rozpočtu celé republiky (je to částka zhruba 50 miliard korun). V evropských státech, kde existuje tříúrovňová struktura rozdělování veřejného rozpočtu, se příjmy rozdělují v poměru 1/3 obec – 1/3 kraj (země, region) – 1/3 centrum, to je stát jako celek. Neboli státu zůstává 33%. Zbytek se vrací do samosprávy. V České republice zůstává státu kolem 85%. Prosazujeme tedy takový způsob přerozdělování příjmů, jaký je obvyklý ve vyspělých evropských státech.

Přerozdělování příjmů v současné ČR nebere ohled na místní a regionální (raději bych řekl zemské) preference. Příkladem může být budování infrastruktury v ČR. Jestliže pánové v centru naznají, že je třeba šetřit, zastaví například výstavbu některých úseků dálnic. To je, dejme tomu, v pořádku. Ale při výběru není podle našeho názoru přihlíženo k potřebám země, k potřebám regionu. Pro nás na Moravě a ve Slezsku je výstavba infrastruktury naléhavým problémem! Zájmy naší země byly naposledy zohledňovány za rakousko-uherského soustátí. Od dob první republiky Československé až do roku 1990 mělo přednost budování spojů v ose západ – východ. Morava ale potřebuje nutně i vyhovující propojení v ose jih – sever! Za současné situace evropské spolupráce potřebujeme propojení s Rakouskými spolkovými zeměmi, se Slezskem a Polskem, dobré propojení Morava se Slovenskem. Rozvoj Moravy znamená v tomto případě i rozvoj České republiky jako celku. Vypadá to, že tuto skutečnost v centru nechápou. Jakoby se v centru domnívali, že rozvoj České republiky rovná se rozvoj Prahy. Proč má Praha větší podíl HDP na obyvatele, než velká evropská města Paříž, Vídeň, Berlín, Řím, Barcelona atd.?

Opakovaně je nám na Moravě zdůrazňováno, že Praha, jako centrum České republiky, musí přece republiku reprezentovat. Proto potřebuje tolik financí na úkor jiných regionů. Naše strana se domnívá, že není pro občany státu nijak výhodné, aby jedno místo v ČR reprezentovalo celý stát. Místo pragocentrismu navrhujeme polycentrismus. Proč by úřady nebo firmy musely sídlit v jednom městě? Proč nemohou státní úřady ČR sídlit i v jiných městech – na Moravě například v Ostravě nebo v Olomouci, v Čechách například v Plzni nebo Hradci? Byly by tak podpořeny oblasti, které na tom nejsou třeba ekonomicky nejlépe! V době obrovského rozvoje komunikačních technologií nic rozdělení úřadů po větší územní ploše nebrání. Česká republika by nebyla prvním státem, který by toto opatření realizoval.

Podporujú tieto myšlienky aj súčasní moravskí hejtmani krajov?

Hejtmani krajů, které leží na Moravě, nebo částečně leží na Moravě samozřejmě kritizují pražský centralismus, kritizují státem přidělené omezené kompetence, kritizují finanční dotace, atd. Ale tyto výhrady se týkají výhradně krajské samosprávy – týkají se problémů, vzniklých v důsledku obnovení krajů v podobě z roku 1949. Netýkají se odstranění příčin těchto problémů – to znamená odstranění samotných krajů. Nesmíte zapomenout, že krajští hejtmani hájí i zájmy politických stran, ze kterých vzešli. A to jsou ODS a ČSSD. Představitelé těchto stran se podílejí na prodlužování bezpráví, kterého se komunisté v roce 1949 na samosprávě Moravy jako země dopustili. Příslušníci těchto stran nepodpoří veřejně protinázor z jiné politické strany. Je pravdou, že někteří z nich občas projeví sympatie Moravanům a Moravě, ale nikdy ne v podobě, která by směřovala k zásadní rozpravě o nahrazení krajského zřízení zřízením zemským.

Vaša politická strana je členom politickej frakcie Zelení/Europská slobodná aliancia (EFA), ktorá pôsobí v Európskom parlamente. Okrem zelených poslancov združuje aj zástupcov národov bez vlastného štátu. Znamená to, že vaša strana chce už riešiť moravskú otázku mimo hraníc Českej republiky?

Byrokratický a centralistický systém, zavedený komunisty v roce 1948, vyvolal u veřejnosti na Moravě jistý odpor vůči všemu, co přicházelo z Prahy. Slova Morava, moravský, obdobně slezský, se dostala mimo politické názvosloví a přetrvávala jen k označení folklórních záležitostí. To navozovalo a i dnes navozuje vědomí diskriminace všeho moravského a přetrvávající bezpráví. V současnosti je jakákoli zmínka o řešení tohoto problému politickou záležitostí, pro české státní orgány samozřejmě negativní. Předchozí předseda naší strany pan Novotný při jedné debatě ve sdělovacích prostředcích vystihl situaci jednoduchým závěrem, když na názor, že Moravané svým programem na obnovení samosprávy chtějí rozbít Českou republiku odpověděl: „Moravané o to usilovat nemusí, Češi si svou neústupností rozbíjí republiku sami.“

V podobné situaci, v jaké jsou Moravané, se ocitli v průběhu minulého století i mnohé jiné evropské nestátní národy. A jsou sdruženy v celoevropské politické straně EFA – Evropské svobodné alianci. Už jsme hovořili o faktu, že jednou z představ, jak uspořádat budoucí jednotnou Evropu je koncepce Evropy tradičních historických území. Pochopitelně, že se nám, Moravanům, tato myšlenka zamlouvá. Jestliže Praha odmítá řešit naše požadavky, je přirozené, že se přikláníme k názorům EFA. To není žádná činnost, která by byla namířená proti České republice – to je přirozený vývoj věcí. I Česká republika svým vstupem do EU převzala a nadále bude přejímat opatření a závěry evropských institucí. Co chceme řešit v rámci České republiky, řešíme i v rámci Evropské Unie. S jediným rozdílem: víme, že evropské instituce se našimi požadavky zabývají.

Prečo podporujete premenu EÚ na silnú federáciu európskych historických regiónov a území tradičných európskych národov? Chcete takisto presadiť myšlienku, aby sa Výbor regionov EÚ transformoval na druhú komoru Európskeho parlamentu……

Ano. Toto je politickým cílem Evropské svobodné aliance a naše politická strana se s tímto cílem naprosto ztotožňuje. Vznikne-li Evropský stát jako federace historických regionů v Evropě, bude Morava naprosto rovnocenným útvarem Čechám, Tyrolům, Skotsku, Savojsku….. Sama si bude rozhodovat o využití vlastních finančních prostředků. Bude mít své zastoupení v celoevropských orgánech a bude se tak moci podílet na své vlastní budoucnosti. A nikdo nebude moci zpochybňovat její existenci, její historii, kulturu, její právo na rozhodování o vlastních vnitřních záležitostech.

Ke kulturnímu odkazu našich předků patří také písně moravských buditelů, vzniklé převážně v první polovině 19. století. Z těchto překrásných písní lze vybrat několik, které by se mohly v případném rozhodování o podobě moravské národní nebo zemské hymny ucházet o poctu stát se jedním ze symbolů Moravy.

K pravděpodobně nejrozšířenějším patří píseň „Na Moravu“ (známé spíše pod názvem „Moravo, Moravo“) Ludvíka z Dietrichů se slovy Václava Hanky a píseň „Jsem Moravan“ od V. Novotného. Ale jsou tu i další: „Píseň Moravanů“ z roku 1834 s hudbou od Ludvíky z Dietrichů a slovy od V. Furcha, dále „Moravě“ od J. Šafaříka se slovy J. Havelky, případně „Na Moravu“ s hudbou i textem od V. Novotného. Opomenout nelze ani novější píseň „Morava, krásná zem“.

Tak, jako v případě znaku naší moravské země či moravské vlajky je třeba si uvědomit, že i hymna je symbolem, o jehož používání může rozhodnout jen zákonodárný moravský sbor – a ten po čtyřiceti letech komunistické vlády ani po dvaadvaceti letech působení současných vládců neexistuje. Do doby, než budou křivdy spáchané na Moravě oběma těmito režimy napraveny je třeba, aby Moravané užívali symboly, které jsou v povědomí obyvatel Moravy, Slezska, Čech i okolních zemí nejznámější. V této souvislosti uvedu se svolením autora návrh, který mi byl předán osobně v průběhu zasedání 31. zemského sněmu v Rožnově pod Radhoštěm 24.9. 2011 (mimochodem: tento sněm byl výborně členy místní organizace Rožnov a oblastní organizace Valašsko připraven). Cituji:

Předkládá: Vladimír V. Zeman, člen MO p.s. Moravané Rožnov p.R.

Předmět návrhu: Ustálení moravské hymny, varianty textů a nápěvů.

Z poněkud nejasného vyjádření našeho stranického vedení jsem pro sebe vydedukoval zadání k eliminaci závazné podoby moravské hymny. Tímto problémem se dlouhodobě zabývám. A někde v archivu předešlé Moravské demokratické strany je uložen originál tehdejšího návrhu moravské hymny s původním textem. Kopii jsem žel někam založil.

K realizaci zadání jsem přistoupil zodpovědně. Prostudoval jsem desítky mou osobou vlastněných zpěvníků lidových moravských písní, zvláště slováckých a valašských, včetně sbírek Bartoše, Sušila, Janáčka, Kubeše a Poláška.

V souvislosti s hymnami státními i národními připomínám, že hymnou se může stát v podstatě každá píseň všeobecně známá nebo shora přikázaná. Jako je např. hymna SSSR, ke které se později vrátili s jiným textem v Rusku. Podobně vznikla francouzská hymna v jedné hospodě ve Štrasburku. Německá hymna je zase částí kvartetu Josefa Haydna s novým textem. Podobně jsou na tom hymny polská, srbská apod.

Varianty:

Z lidových písní moravských se dá použít poslední sloka písně „U strážnické brány“ ve znění: „Bože nám pomáhaj, aj Panna Maria …. aby nezhynula …. Moravská krajina“.

Z písní náboženských bylo by možno použíti píseň č. 802 z Kancionálu „Chválu vzdejme Moravané ….“. Je to píseň mariánská a byla by problémem např. pro evangelíky. Podstatně lépe by byla využitelná píseň č. 828 Kancionálu „Bože coś ráčil“ s textem V. Šťastného z roku 1893. Nápěv je ale převzatý z polštiny! Má však výsostně velkomoravský charakter! Daly by se použít texty první sloky („ Bože coś ráčil před tisíci roky, rozžati otcům světlo víry blahé, jenžto jsi řídil apoštolů kroky z východu k naší Moravěnce drahé“) a sedmé sloky („Nebudem dbáti odvěkého vraha, nedáme sobě bráti věčných statků. Víře vždy věrní budou Moravané – dědictví otců zachovej nám Pane!“).

Nejúčelnější a logické bude zůstat při současné, velkou částí populace uznávané hymně „Moravo“ od Ludvíka z Ditrichů s textem V. Hanky. A právě text od Nemoravana je solí v oku mnohých. Ale jak jsem uvedl shora: hymny mají různý původ. Já si dovoluji navrhnouti menší změnu textu tak, aby byl aktuální:

„Moravo, Moravo, Moravěnko milá.

Kdo z Tebe pochází? Chasa ušlechtilá.

Chasa ušlechtilá, žádostivá boje.

Boje nám věčného za svatá práva Tvoje.“

nebo:

Boje nám svatého za věčná práva Tvoje.“

Navrhuji předsednictvu p.s. Moravané, aby projednalo třetí variantu moravské hymny s příslušnou úpravou textu a na nejbližším zemském sněmu dalo plénu ke schválení. Posléze dostupnými kanály informovalo další promoravské aktivity.

Dále doporučuji všem Moravanům aby (zatím) při zpěvu české hymny si v duchu či nahlas zpívali v posledním verši: „…. A to je ta krásná země, Moravěnka – domov můj, Moravěnka – domov můj!“

V Rožnově p.R. 21.9.2011, Vladimír V. Zeman, moravský muzikant.“

Vážení čtenáři! Považuji návrh pana V.Zemana za velmi přínosný. Zemský sněm bude projednávat jeho návrh na 33. zasedání na přelomu ledna a února příštího roku. Do té doby se jistě objeví řada reakcí na podnět pana Zemana a možná i několik dalších návrhů. Je to jen dobře – každý má právo prezentovat svůj názor. Nepochybně se chopí příležitosti i jednotlivci, kteří začnou zuby nehty prosazovat zaručeně ten nejsprávnější (svůj vlastní ) názor (experty ověřený), bez ohledu na realitu a náhled ostatních. Nevadí! I bez chybějící zákonodárné reprezentace moravská země hymnu potřebuje. O její podobě ať rozhodne většinový názor Moravanů.

M. Trnka, předseda PS Moravané

Text byl převzat (a přeložen – JJM) z publikace, kterou ke svému třicátému výročí EFA vydala. Napsal jej Eric Defoort, president evropské politické strany EFA.

Mám, jako president EFA, více než jeden důvod být dnes šťastný.

První je, že jsem obzvláště hrdý na to, že mohu vzdát hold naší, evropské politické straně, EFA, která po svém zrození žije již třicet let. Druhý důvod je ten, že jako profesor historie, mám možnost upozornit vás na to, co zrodu EFA předcházelo. Během roku 2011 slaví patnáct našich členských stran svá významná výročí, což je příležitost k pozastavení a zhodnocení vývoje, kroků vpřed, poděkování naší politické rodině, avšak také pro očekávání věcí budoucích.

1920 – 1980

Náš příběh začíná v roce 1920, v roce vlčího máku, v roce ve kterém se narodil Maurits Coppieters (pozn. překladatele: jehož jméno nese evropská politická nadace, má logo v podobě květu vlčího máku) a který se také stal prvním členem Evropského parlamentu a to se stalo významným výchozím bodem pro mír a pro EFA. Jedním ze základních principů EFA byl vždy mír a mírumilovné politické akce. V roce 1921 byla založena naše nejstarší členská strana Partio Sardo d’Azione (Sardinijská akční strana). Letos slaví své devadesáté výročí.

V období let 1920 – 1980 se stala přibližně polovina našich současných členů politickými stranami, které předcházely naší evropské politické straně. PLAID Cymru byla založena v roce 1925, a v roce 1931 ERC (která letos slaví své osmdesáté výročí), spolu s SNP založené v roce 1934.

Po druhé světové válce následovaly Strana německé minority v Dánsku (Schleswig Partei) v roce 1945 a také Strana dánské minority v Německu (Südschleswigscher Wählverband SSW) v roce 1946, Bayernpartei byla založena v roce 1946 a slaví šedesáté páté výročí vzniku. Všechny tyto strany se staly členy EFA v nedávných letech.

V roce 1951 byla založena Mebyon Kernow, slaví letos šedesáté výročí své politické aktivity. Volksunie, strana vlámských nacionalistů, byla založena v roce 1954 a stala se nejdůležitějším motorem a katalyzujícím faktorem před založením EFA, byla stvořena a účastnila se aktivit prvních dvou desetiletí.

V šedesátých letech došlo k založení Fryske Nasjonale Party (FNP) – 1962, Union Démocratique Bretonne (UDB) – 1964 a Partido Andalucista (PA) – 1965 a v sedmdesátých letech strany jako Movimento Autonomist Occitano – 1970 (později VVAP a Partit Occitan – POC), Mouvement Region Savoie (MRS) – 1971 (slaví čtyřicetileté výročí), Enotna Lista a Slovenska Skupnost - 1975, PSM (Mallorca) – 1976 (slaví třicáté páté výročí), UPC (později Partitu di a Nacionale Corsa – PNC) na Korzice v roce 1977.

Těchto osmnáct politických stran spolu vytvořilo skupinu pro účast v prvních evropských volbách roku 1979 a počalo formovat Evropskou Svobodnou Alianci (EFA). Evropský parlament, který byl po desetiletí jen poradním shromážděním bez legislativní moci, se stal jednou z nejmocnějších politických struktur na světě. V následujících třiceti letech EFA investovala v tomto politickém prostoru a stala se aktivním subjektem na klíčové evropské politické aréně.

1981 – 2011

Základní ideou EFA je boj za svobodu lidí a národů. Zároveň také usilujeme o rovnost mezi národy, kulturami a jazyky. EFA bojovala za svobodu posledních třicet let, za opravdovou svobodu pro všechny národy v Evropě a je hluboce oddaná tomuto boji pro dalších třicet a více let. Jistěže, aktivity EFA a politické zapojení nezačalo v evropském parlamentu. Jedním z řídících principů EFA je svobodné rozhodování. Podporujeme postupný vývoj konstruktivních vztahů mezi národy Evropy, mezi lidmi, komunitami a obyvateli, s požadavky na kolektivní práva, vyšší autonomii a velmi často na plnou nezávislost.

Tato idea dostala svůj tvar před třiceti lety a politicky vykrystalizovala když byly základní principy EFA poprvé formulovány a sloučeny v Declaration of Bastia 1979, výmluvně zdůrazňující její spojení s ideou Evropy národů, nikoliv současných států, ale národů! Tato historická deklarace také zdůrazňuje důležitost ochrany kolektivních práv a důstojnosti těchto dosud neurčených a často, různou mírou, utlačovaných národů.

Tato vize a program pro Evropu povstal ze neustálé, dynamické a důkladné práce bojovníků, na které se EFA roku 2011může stále spoléhat. Úspěchy EFA jsou čistým vyjádřením kvality práce, kterou naše evropská mozaika bojovníků dosáhla. Tato kvalita je neustále živena a obnovována dynamickými mládežnickými hnutími, která nás ujišťují v naší vizi, směřování a práci být neustále aktuální, trefní, přesní a plně ve spojení s nejlepšími vibracemi tohoto fantastického evropského kontinentu, jeho bezprostředního okolí a zbytku světa, k nimž je a vždy bude Evropa připoutána solidaritou a bude s nimi v plné vzájemné propojenosti.

EFA sama je rozmanitá. Členové EFA představují bohatou mnohotvárnost evropských kolektivních realit, základů, skutečné síly a nadějí. A bylo vždy důležité pro všechny členy EFA zajistit vnitřní soudržnost mezi členy a partnery. Taková soudržnost je možná jen když je vnitřní rozmanitost ovládána požadavky na toleranci, vzájemné poznání a solidaritu, které EFA navenek obhajuje. Úspěch EFA v této oblasti je stvořen trvalou a aktivní přítomností pravděpodobně v celé evropské politické aréně.

A to je také jasné znamení vyspělosti EFA, se kterou nyní může počítat v očekávaném hodnocení a analýze, kterou provede Foundations Centre Maurits Coppieters (CMC). CMC je „politická nadace na evropské úrovni“ která byla uznaná Evropským parlamentem v roce 2007. CMC úzce spolupracuje se svými členskými organizacemi a s Evropskou Svobodnou Aliancí, což tvoří platformu pro vznik nových myšlenek a ideí. Jako taková, tato mladá a dynamická nadace zajišťuje že EFA bude vždy ve spojení s nejlepšími, průlomovými a stimulujícími vizemi, za jejichž implementaci přebírá EFA odpovědnost.

Závěrem, EFA nemohla přehlédnout ten fakt, že zatímco se ohlíží zpět na třicet let své existence a chystá se na dalších třicet, jiné národy blízké Evropě doslova bojují, berouce na sebe riziko krajního nebezpečí, které může hrozit ztrátou jejich životů, za politickou a osobní svobodu, za demokratické spolužití a spolurozhodování. Bezmocnost, osobní tragedie, represe a brutalita řežimních mocí v důsledku ukazuje na to, jak pevná a trvalá je energie lidí a národů bojujících za emancipaci, práva a skutečnou demokracii.

Příštích třicet let bude popsáno jako období, ve kterém díky silným demokratickým hnutím, vzniknou v hranicích dnešní Evropy nové a nezávislé státy. EFA podporuje tuto demokratickou vlnu a přispívá k rozvoji toho, čemu říkáme evropské vnitřní rozšíření, což současně znamená dokonce ještě víc, opravdové rozšíření Evropské Unie.

Bylo by neslušné a také nemoudré na konci turbulentního roku 2011 připomínat cestu našich vlastních národů k emancipaci aniž bychom vzpomněli na palestinské, kurdské, tibetské …… bratry a sestry, kteří si odvážně vybrali tu tvrdou politickou, strmější a mnohem víc nebezpečnou cestu ke své emancipaci.

Eric Defoort,

President of EFA, The European political party

European Parliament, Brussels

9th of November 2011