Článek „Moravská vlajka“ uveřejněný v 45. čísle Hlasu Moravy zabývající se potřebou používání jednotné vlajky rozvířil rozsáhlou polemiku. Mnoho lidí obecně příjímanou zlatočervenou vlajku se státním znakem Moravy odmítá. Někteří potom vymýšlejí nové vlajky, se kterými se objevují na promoravských akcích. Přiznám se, že zlatočervenou vlajku nepokládám za nejlepší řešení ani já. Toto vlajku používá hlavní město našich českých sousedů Praha a zlatočervená vlajka bez státního znaku byla též oficiální státní vlajkou německého spolkového státu Lippe, zlikvidovaného v rámci státoprávní tvořivosti vítězných mocností v roce 1947. Buďme však realisty. Zlatočervená vlajka se státním znakem se už stačila dostatečně rozšířit. Toto vlajku si obstaralo již příliš mnoho obecních úřadů a jiných institucí, které jsou ochotny ji používat. Některé obecní úřady přitom moravskou vlajku vyvěšují poměrně neochotně. Změny vlajky by nejspíš posloužily jako záminka pro upuštění od jakýchkoliv aktivit v tomto směru.

O tom, že používání moravské vlajky má svůj význam, nejlépe svědčí letošní zlostné články v pražském časopisu Týden, jejichž autoři se nad vyvěšováním „ilegálních“ vlajek velice rozčilovali. A hned vyvolávali internetové diskuze, jak mají být obce za vyvěšování moravské vlajky potrestány. Za těchto okolností by jakékoliv zavádění jiných podob vlajky věci Moravy jedině uškodilo. Zlatočervená vlajka přece jen určitou jednotu představuje.

O konečné podobě vlajky ať rozhodne Moravský zemský sněm nebo lidové hlasování moravských občanů. Do té doby můžeme zlatočervenou vlajku nazývat třeba vlajkou pracovní.

Vážení přátelé, předsednictvo politické strany Moravané mne na svém zasedání 12.8.2011 pověřilo rozesláním výzvy promoravským občanským sdružením k uskutečnění společného jednání zástupců občanských sdružení a politické strany. Cílem jednání by mělo být ustavení „koordinační skupiny“.

Nabízí se řada záležitostí, které by v zájmu naší moravské země zasluhovaly sladěný přístup. Pro začátek by postačovala dohoda koordinační skupiny o zajištění vzájemné informovanosti k akcím pořádaným jednotlivými organizacemi, dohoda o vzájemném respektování nejen termínů těchto akcí, ale i podmínek za jakých budou pořádány. Takový začátek spolupráce považuji za první významný krok k následnému společnému zajišťování cílů všech nás – Moravanů.

Jako vhodný termín pro vstupní jednání se nabízí 1. říjen 2011, kdy se v Brně uskuteční „Den za Moravu“.

Prosím, projednejte tuto výzvu ve svých organizacích a dejte na vědomí všem ostatním, jaký je názor Vašich členů na možnost uvedené spolupráce mezi našimi subjekty.

Děkuji!

M. Trnka / PS Moravané

Zasláno:

Moravská národní obec: J. Krábek, V. Novotný, K. Švec

Moravský národní kongres: A. Ovčačíková, J. Pecl , L. Žák

Moravskoslezská akademie: J. Klapka, J. Beneš

Královský řád moravských rytířů …. : J. Drápela, M. Skočovský

Morava není Česko: J. Smejkal

Společnost pro Moravu a Slezsko: Z. Tichý

Mladí Moravané: S. Kozel, R. Šuhej

Politická strana Moravané: Z. Zbožínek, M. Pavka, J. Ministr

Krátký výňatek z Dačických listů z roku 1896. V rozsáhlém článku je dosti podrobně popisována velká slavnost, která se uskutečnila 25. července toho roku:

„Hned z rána, dříve ještě než hudba procházející městem probouzela z klidného spánku obyvatelstvo, viděti bylo mnohé, kteří procházeli městem a sledovali, kdy z kterého domu vyvěšen bude prapor, kde zavěšena bude jaká výzdoba aneb případné heslo. A bylo vskutku do 6. hodiny ranní celé město oděno v háv slavnostní. Skoro z každého domu vlál prapor, na více domech i po dvou, buď v barvách českých, neb v barvách zemských, které dnes pro Moravu stanoveny jsou na trikoloru žluto-červeno-modrou, jelikož původní barvy země bílo-červeno-modrá, úřady vykládány za nepřípustné a zakazovány proto, že prý značí barvy všeslovanské.“

Také doc. Havlík psal, že v roce 1848 pochodovali zástupci Moravy v Praze pod trikolórou bíločervenomodrou.

Co z toho vyplývá? Že někdo si chybně vyložil, co znamenají zemské barvy (viz vyjádření zemského sněmu ve stejném roce) a zaměnil to za barvy moravské vlajky. Zemskými barvami se často myslelo barvy, které se vyšívaly na modré uniformy a modré epolety, modrá tam tedy byla automaticky jako podklad. Modrá nechyběla vlastně na žádné z dřívějších variant vlajky nebo praporu, byla vždy jakousi hlavní barvou Moravy, barvou, kterou Čechy v erbu nemají.

A tak někteří zbrklí aktivisté šíří pražské vlajky, navíc s neheraldickým erbem, totiž červenožlutým šachováním a žlutou zbrojí, když každý, kdo zná aspoň nejzákladnější pravidla heraldiky, ví, že zbroj se kreslí jinou barvou, než figura. Toto pravidlo o zvýraznění zbroje má svou symboliku (má značit hrdinství, statečnost, bojeschopnost, obranu vlasti apod.).

Pochybné tzv. polepšení (polepšení je dobrodinní, není tedy nutné ho uplatňovat, není-li vůle, kromě toho za polepšení se považuje, je-li něco přidáno, nikoliv pouhá změna tinktury) z doby úpadku heraldiky, které v podstatě žádným polepšením není, neboť všechny heraldické figury jsou si z heraldického hlediska rovnocenné, bylo stejně ještě téhož roku odmítnuto moravskými stavy, nepodařilo se mi zjistit, proč, zdůvodnění chybí, ale není těžké si to domyslet. Teprve později, někdo, nejspíš neznalý podrobností, si po mnoha letech vzpomněl na nějaké údajné polepšení, stejně jako dnešní aktivisté, kteří se zhlédli v neheraldickém zlatém poblouznění. Také nevím, proč by se měla připomínat účast moravského kontingentu ve vojsku českého krále Jiřího, který přispěchal obleženému rakouskému císaři rakouskými stavy rozloženými u Vídně, kteří povstali. Tento vůči rakouským stavům ne příliš kolegiální
počin bych určitě neupřednostňoval před tradičním erbem, který podle heraldika a genealoga polského původu Paprockého z Hlahol měl symbolizovat dávnou příbuznost Moravanů a Chorvatů. Červenobílá orlice nemá tedy nic společného s barvami českými, ale pokud s nějakými ano, tak s chorvatskými. Tomu by mohla nasvědčovat i podobnost velkomoravských šperků a jiných artefaktů se starochorvatskými, podobně architektura apod. Možná ne náhodou měl moravský král Rostislav za manželku Miloslavu, dceru krále z Dalmácie.

Používání dvoubarevné moravské vlajky tedy považuji za hrubou chybu a neúctu k nejstarším tradicím, o vypuštění stříbrné tinktury (resp. bílé barvy, pokud se jedná o zobrazení erbu na vlajce) jakbysmet. Když už se podařilo mistrně napsaným dopisem, který tudíž v podstatě nešlo odmítnout, přimět arcibiskupa moravského k posvěcení moravské vlajky, nechápu, proč mu byla podstrčena ta nehezká a na barvy skoupá varianta.

Ta se čím dál tím víc stává terčem kritiky těch, co o heraldice a vexilologii něco vědí. Dříve si držitelé erbů zakládali na jejich starobylosti (čím starší, tím cennější). Nemohu být tedy zastáncem nějakých pozdějších úprav poplatných pochybné módě.

——————————————————

Poznámka redakce (BF, 2011/08/12): Poznámka redaktora Maška byla smazána jako nevhodná, následuje zobrazení správné moravské vlajky.

Vážení přátelé, příznivci a členové promoravských občanských sdružení a politické strany MORAVANÉ !

Od sjednocení dvou bývalých politických subjektů HSMS a MoDS do jednotné strany Moravané uplynulo téměř šest let. Sjednocením bylo zabráněno našim nepřátelům argumentovat neshodami mezi námi ve stylu „Co vy Moraváci vlastně chcete, když se nedokážete domluvit ani mezi sebou!“.

Obdoba takových výroků se v posledních týdnech objevila znova. Tentokrát v souvislosti s používáním moravských zemských symbolů. Zesměšňující články některých mediálních pracovníků, zpochybňujících používání naší zlatočervené vlajky s modrým štítem nesoucím moravskou orlici, jsou podloženy mimo jiné i snahou některých aktivistů dokázat, že právě ta jejich představa o podobě moravské zástavy je jediná správná. Na akcích pořádaných stranou nebo občanskými sdruženími se tak objevuje několik typů vlajek, jejichž nositelé jsou ochotni přít se vášnivě o přednostech té své a záporech těch druhých. Této nejednotnosti si nemohou nevšimnout ti, kteří hledají sebemenší příležitost , jak vznášet mezi Moravany rozkol.

Nemohu a ani nechci tvrdit, že právě zlatočervená bikolóra, přijatá moravským zemským sněmem v roce 1848 je ta nejvhodnější. Nechci polemizovat o heraldickém, historickém nebo jiném hledisku, proč takovou vlajku používat nebo ne. Zemský sněm politické strany Moravané přijal po dlouhé rozpravě v roce 2006 usnesení, že bude doporučovat k užívání právě tento symbol naší země. Rovněž Společná rada Moravské národní obce přijala v roce 2006 možnost užívání žluto – červené bikolory. Zlatožlutá vlajka s modrým štítem uprostřed je poslední dva roky přijímána jako symbol moravské snahy po navrácení samosprávy naší zemi zcela samozřejmě. Vyvěšují ji starostové obcí, ředitelé škol i jednotliví občané na domech a úřadech které spravují, členové a příznivci našich organizací používají tyto vlajky při všech možných příležitostech. Tento moravský symbol „přirostl lidem k srdci“ a stal se tak pochopitelně „trnem v oku“ všem našim odpůrcům.

Morava stále usiluje o svoje práva, potlačená komunistickým režimem a potlačovaná i režimem současným. Obyvatelům Moravy není umožněno rozhodovat si o svých vlastních záležitostech. Doufám však, že jsme natolik silní, abychom dokázali odmítnout všechny návrhy, požadující aby parlament České republiky rozhodoval, jaký symbol mohou Moravané používat. O svých symbolech si Moravané musí rozhodnout sami. Až budou mít svoji vlastní volenou reprezentaci, pak na základě odborných posudků a na základě přání obyvatel Moravy tato reprezentace rozhodne, jakou vlajku bude Morava používat.

Do té doby prosím všechny navrhovatele a uživatele odlišných symbolů: uvědomte si, že i kdyby byly Vaše vlajky sebelépe zdůvodnitelné, zlatočervenou bikolóru s modrým štítem uprostřed lidé přijali za svou natolik, že volání po změně neznamená nic jiného, než poškozování našich společných zájmů. Znamená totiž pro jisté lidi vítanou příležitost, jak vytáhnout na veřejnost otřepanou argumentaci, že Moravané si nemohou sami o svých věcech rozhodovat, protože sami nevědí, co vlastně chtějí.

Děkuji za pochopení.

Milan Trnka, předseda PS Moravané

Poznámka redakce (JJM): Su členem strany Moravané od jejího vzniku, účastnil sem se take diskuse, která předcházela usnesení zemského sněmu strany že bude podporovat užívání zemského symbolu Moravy – vlajky žluto-červené se štítem s moravskoú orlicí. Podpora užívání této podoby vlajky byla schválena na základě konsensu většiny zúčastněných. Jiné se neprosadily z jednoduchého dúvodu – neměly tu podporu.

Ale v tomto případě to bylo jiné. Dělníci v této dílně to rozjeli ve větším a byla z toho ostuda. Vedoucí dílny občas opravoval i hodinky svým známým a kolegům. Zrovna v té době se mně zastavily hodinky a tak jsem za ním zašla. Hodinky mně dal druhý den opravené a vzal si za to v podstatě drobné. Ale upadlo mně z nich brzy nato sklíčko, a tak jsem byla na něho naštvaná a hodinky jsem mu zanesla znovu.

Několik dnů nato tento vedoucí skočil v Králově Poli z mostu pod vlak – zabil se. Nemohl unést ostudu, kterou mu způsobili jeho podřízení v dílně.

Bylo mně líto, že jsem se na něho zlobila, kvůli špatně opraveným hodinkám. Jak se mohl na opravu soustředit, když řešil pro něho tak osudovou věc!

Z dnešního pohledu se jeho smrt jeví jako banální a zbytečná – a zbytečná skutečně byla. Banální snad jen skutečně z dnešního pohledu. Zažili jsme privatizaci, často velmi hloupou. Zprivatizování a roztrhání na malé kousky třeba brněnské Tesly. Po několikaletém vývoji špičkového elektronového mikroskopu, společně s NSR, kdy již měla být zahájena výroba a vynaložené náklady se měly začít vracet. Každý z nás zná vlastní příklady nezměrné hlouposti a mrhání hodnotami z té doby. Mnozí z nás znají i různé zbohatlíky. I když většinou nám zmizeli „někam“ do jiných sfér. Do dnešních dnů jsme šokováni různými korupčními aférami a nadhodnocováním státních zakázek, částky půl miliardy či miliarda nejsou žádnou vzácností. A nikdo se nestydí, nikdo neskáče pod vlak. Všichni se vykrucují, vyhýbají, zrovna teď jsou nemocní, že ani nemohou nic vysvětlit. Míra věcí se posunula v několika řádech.

A my ostatní? Máme za to odpovědnost? Určitě ano. Ale pouze takovou, která odpovídá naší síle vlivu. A ta není velká. Tedy ani naše odpovědnost a naše vina. Ale docela jinou odpovědnost a vinu mají ti, kteří to celé řídili. I když určitou živelnost vždy zbrzdit nemohli. Většina lidí hledí s obdivem na ty, kteří jsou „za vodou“. Ale měli bychom si uvědomit, že obdiv náleží v tomto případě pouze těm, kteří se o svůj majetek poctivě zasloužili. A v ostatních případech se „zlatému teleti“ prostě neklanět !

Úryvky z diplomové práce Evy Cholastové, Masarykova Universita, Archiv závěrečné práce E. Ch. FF M-PS PS, učo 173840:

‎„Procenta rozptylu při posuzování typického Čecha odpovídají výsledkům S. Kouřilové pro posouzení vlastního národa. Naopak procenta rozptylu při posuzování typického Moravana i Slezana korespondují s procenty rozptylu pro posouzení jiného národa v rámci diplomové práce S. Kouřilové.“

‎“Data se výrazně odlišují – zatímco Češi mají podobně vřelý vztah k Čechům a Moravanům (M teploměru kolem 71) a podle post-hoc Tukeyova HSD testu zde není prokazatelná statistická významnost, vztah ke Slezanům je na teploměru 56. Moravané mají podstatně vřelejší vztah k Moravanům (84) než ke Slezanům (62), natož k Čechům (49).“

‎“Zatímco k Čechům mají blízký vztah pouze samotní Češi; Moravané i Slezané se vymezují jako nevyhranění (či dokonce pod průměrem škály), k Moravanům mají vřelý poměr všechny tři skupiny respondentů. Moravané nicméně srdečný vztah ze strany Slezanů neopětují a skórují pouze v mírně nad průměrných hodnotách. Češi pak v hodnotách „teploměru“ vůči Slezanům potvrzují vzájemně nevyhraněný vztah. M. Hanţlová a M. Zaplatílek (2005) ve výše uvedeném sociologickém výzkumu o regionální identitě konstatují, že Moravané (a Slezané) považují Čechy za méně sympatické, arogantnější, méně soucitné, individualističtější a s menším smyslem pro humor, než jak se posuzují sami Češi.“

„V rámci stručného shrnutí lze zopakovat následující zjištění – v percepci osobnostních rysů typického obyvatele Čech se respondenti ve všech skupinách shodují ve velmi nízkém skórování v dimenzi přívětivost, zatímco typického Moravana percipují jako uvolněného, extravertního a přívětivého. Toto do jisté míry odpovídá na Moravě a ve Slezsku obecně rozšířenému stereotypu o domýšlivosti, sobeckosti a lstivosti Čechů, byť i sami respondenti z Čech tyto vlastnosti v rámci autostereotypu typickým obyvatelům svého regionu taktéž přisuzují.“

Poznámka redakce: Diplomovou práci Evy Cholastové najdete zde: http://is.muni.cz/th/173840/

Začnu slovy klasika: “Když chci svoji moravskou národnost ještě nemusím být zločinec“. Neznám přesný kontext tohoto výroku, ale jeho autor určitě nebyl separatista, ani český, ani slovenský, naopak byl zarytým čechoslovakistou. Nemohl být tedy moravským separatistou, jak pejorativně nazývá své spoluobčany autor článku na tomto odkazu:
Matení pojmu ohledně moravského národa.

Výše uvedený výrok patří moravskému rodákovi, básníkovi a písničkáři Karlu Krylovi bravurně tepajícímu společenské nešvary včetně již zmiňovaného českého a slovenského separatismu.

Autor s arogancí ředitele zeměkoule a jistotou Písma svatého sděluje, že moravský národ je výmysl aktivistú z 90. let 20. století, že nikdy neexistoval a že co pamatuje, žili na Moravě vždycky Češi a, že by naše předky v životě nenapadlo toto popřít. Otázka je, co on a jeho rodina mohou pamatovat, těžko někam k 1. polovině 19. století. Do roku 1848 se totiž slovanští obyvatelé Moravy považovali prostě za Moravany a jako moravský označovali i svúj obcovací jazyk, bez ohledu na to, na kolik byl totožný s češtinou. V prúběhu druhé poloviny 19. století se pod tlakem německého nacionalismu a hrozby germanismu prosadil český nacionalismus, představa jednoho jazykového národa, slučující defacto dva historicko-kulturní národy. Dúvod tohoto sjednocení dávno pominul a já kladu otázku, zda-li tento protigermanizační slepenec vytvořil nějakou novou entitu. Odpovědí a to zápornou odpovědí jsou mi ti dobře oblečení pánové se lvími hlavami nad titulkem článku. Ti nepředstavují nic jiného než erbovní znamení Čech a s Moravou nesouvisí. Podobně jako pohanské mýty Čech, Praotec, Oráč, kněžna, čeští svatí s Václavem v čele, Blaničtí rytíři či české palladium tedy palladium Čech. Jestliže se tyto atributy českému národy přikládají, znamená to, že jde o púvodní zemský národ ony zemské Čechy, o nichž autor hovoří, a pro Moravany v tomto národě není místa.

Dále autor tvrdí, že si Moravané sami současné kraje odhlasovali, já osobně pro nic takového nehlasoval, ač byly ve hře ještě horší alternativy, ale už z principu si je nemohli odhlasovat, protože je jich v tomto státě 40% menšina, tudíž jde o zcela nesmyslné tvrzení.

Ten blábol o Brně na závěr úvahy jde opravdu těžce mimo mísu, vúbec se to nedotýká podstaty problému, kterým je podfinancovanost Moravy z dúvodu pragocentrismu. Autor zřejmě nemá potuchy, jak fungují jím uvední Bavoři a spol. v rámci NSR, co to znamená ctít historické země.

Ale zkusme si teda popsat mechanizmus fungování mezinárodních finančních trhú ve vztahu k suverénním státúm. Mezinárodní finanční trhy obchodují mimo jiné taky se státními dluhopisy, jejichž hodnota se vyvíjí od toho, jaký má ten který stát rating. Ochota mezinárodních investorú investovat v určitém státu se taky odvíjí od ratingu. Ochota mezinárodních finančních institucí pújčit státúm další peníze za protihodnotu státních dluhopisú se taky odvíjí od ratingu.  Ovšem, rating néni a nemože byt to, za co se vydává – objektivní ohodnocení sledovaných ukazatelú. Dúvod je jednoduchý: i ratingové firmy potřebují svúj rating, navíc, dělají svoji práci kvúli zisku. Pro zisk mosí jít objektivita bokem – tady máme zdroj iracionality vývoje ratingú.

A teď to koúzlo: vrcholový politik se před televizními kamerami podřekne (v archivu přístupnému veřejnosti se to už neobjeví), že kvúli ratingu se mosí dělat i nepopulární věci, jinak by už nikdo nebyl ochotný státu pújčit peníze na (považte!) chod státu. Jak to? No, investoři proinvestují peníze, ekonomika státu vytvoří jakési hodnoty, zisk z těchto hodnot se zdaní jen minimální částkoú – jedná se o zisk právnických osob, takže vytěžené peníze skončí mimo stát na kontech mezinárodních bankovních společností. Výnosy z daní fyzických osob ovšem státní rozpočet nemohoú naplnit. Proto je potřeba si pújčovat na chod státu znova a znova. Kdesi sem četl že evropské státy jsoú zadlužené tak, že na jednoho obyvatele připadá dluh několikanásobně vyšší než byl vyčíslený na tak populární Kalouskově složence.

Nemám rád konspirační teorie, ale vypadá to tak, že s pomocí ratingu se daří někomu velmi mocnému manipulovat se suverénními státy (a jejich obyvateli). A nikdo nemá žádnoú možnost jak se bránit. Proč nám to dělá (dělají)? Jak se nedávno vyjádřil jeden z multimilionářú, uvést cizí firmu do situace vedoúcí k bankrotu ho prostě baví. A co je zábavnějšího než utrpení celých národú? Na spokojených a šťastných lidech nic zábavného néni.

To ovšem vytváří tragicky naléhavoú potřebu víry v jediného vševědoúcího a všemocného Boha. Jen ta víra može dat lidem aspoň trošku naděje.

Moravská církev či Moravští bratři (Moravian Church – Moravian Brethren) je evangelická círekv, která je samostatnou součástí Jednoty bratrské, latinsky Unitas Fratrum. Jejich posláním je šíření křesťanství, míru a vzdělanosti ve světě. Činnost Moravské církve je zaměřena na zakládání nových sborů a misií. Během svojí dlouhé historie se stala zakladatelem a správcem mnoha škol různých typů, internátů, nemocnic, domovů pro bezdomovce, kupř. Moravian Open Door (Moravské otevřené dveře) v New Yorku. Založila během své historie také několik měst, např. Bethlehem v USA, či Herrendyk v Holandsku. Působí v Kanadě, USA, Nicaragui, Hondurasu, Zairu, Malawi, JARu, Surinamu, Tibetu, Indii, Aljašce, Karibiku, ale také, jak jinak – i v Evropě.