V posledních letech se mezi mnohými lidmi v Čechách a na Moravě rozmohl sklon si idealizovat habsburskou monarchii. K tomuto jevu do značné míry přispívá přepisování dějin pražskými deníky a časopisy vlastněných Němci a záplava knih o rodině Habsburků, zvláště potom díla velebící císařovnu Sissi. Nicméně k obdivnému pohledu na Rakousko – Uhersko mnohé vede i frustrace z rozbití Československa a z mizerie, do níž Čechy a Moravu zavlekli polistopadoví vládci a před nimi normalizační režim.

V Rakousko – Uhersku zajisté byly některé věci v lepším stavu než jsou nyní. Například nikdy nedošlo k likvidaci Moravy a Slezska jako zemí. Přesto není idealizující pohled na habsburskou monarchii příliš na místě. Habsburské soustátí vzniklo díky dynastické sňatkové politice spolu se shodou příznivých okolností. Soustátí bylo ovšem tvořeno zcela rozdílnými zeměmi s odlišným dosavadním vývojem. Jejich spojení bylo původně tvořeno jen osobou absolutisticky vládnoucího panovníka. Jelikož ani absolutistický vládce nemohl mít pod kontrolou vše, mnohé věci se v jednotlivých zemích zemích děly i nadále v souladu s místními podmínkami a tradicemi. Teprve Marie Terezie a její syn Josef II. přistoupili k vytváření jednotného státu a k omezování svébytnosti jednotlivých zemí. V důsledku těchto změn došlo na přelomu 18. a 19. století k vzniku silného vídeňského centralismu. Prakticky o všem podstatném se rozhodovalo ve Vídni. K historickým zemím začali ve Vídni přistupovat podobně, jako nyní v Praze přistupují k obnoveným komunistickým krajům.

Jinou typickou vlastností celé vládní mašinérie habsburské monarchie, počínaje panovníkem, přes vládu, říšskou radu až k úřednictvu se stala neschopnost efektivně řešit výzvy vnitřní i zahraniční politiky. Problémy byly pokud možno zametány pod koberec. Nezbytné změny se zpravidla prováděly pět minut po dvanácté. Často tyto změny nadělaly ještě větší škody než původní stav. Asi nejtypičtějším příkladem se stalo rakousko – uherské vyrovnání z roku 1867, tolik připomínající nespravedlivou husákovskou dvojfederaci Československa. Za těchto okolností se není divu, když habsburská monarchie postupně zapadla do všestranného marasmu a skončila tak, jak skončila. Dílčí úspěchy jako moravské jazykové vyrovnání z roku 1905 nemohly už nic změnit.

Bylo nebylo, jednoho krásného dne sem se stal klientem jedné nejmenované banky. Osobní účet kvúli trošce pohodlí při manipulaci s penězi, kterých néni mnoho, ale proč ne, že? Soúčástí účtu je samozřejmě také platební karta. Běžná věc, člověk zajde k bankomatu a vybere si ze svého účtu peníze. Tak sem to take jednoho pěkného dne zkusil. Podle internetbankingu a mojé paměti byla částka kteroú sem chtěl vybrat pokryta několikanásobně, předchozí zkušenost naplnila očekávání, takže sem šel vesele v očekávání blahého pocitu z vlastních peněz v hrsti. Ale co to? Bankomat odmítl požadovanoú částku vydat, protože údajně nemám dost peněz. Zkusil sem ještě další bankomat, pro kontrolu, se stejným výsledkem.

Neváhal sem poslat dotaz z prostředí internetbankingu, odpověděl mně stroj. Že sem platil kartoú u nějakého obchodníka, a že jde o běžnoú věc, ochrana proti zneužití spočívající v zablokování dvojnásobku placené částky na dva dni. Ovšem, detaily o tom, u kterého obchodníka a jakoú částku sem platil chyběly. To se nedivím, pokud mě pamět ještě sloúží, nic sem kartoú neplatil.  Ale to néni až tak dúležité, chyba v systému, to se stává. Zaujalo mě ale něco jiného.

Jestliže po platbě kartoú je zablokovaná dvojnásobná částka, ptám se proč? Aby si obchodník mohl svoje peníze strhnoút dvakrát? A aby na to měl dva dny? Ochrana proti zneužití ale kým? Mnoú, vlastníkem karty? No jistě, je potřeba ochraňovat obchodníky před nakupujícími, když se ukázalo, že všichni(?) podvádějí a kradoú? Není tu na místě přísloví „Podle sebe soúdím tebe“?

Jisté je, že banky tu nejsoú pro to aby poskytovaly lidem služby, ale pro to aby tahaly z lidí peníze. My sme pro ně akorát chátra, která má platit, držet hubu a krok. Nedivím se, hlavní činností bank je přece miliardový bankovní poker, pár tisícovek jednoho „klienta“ nestojí za pozornost.

A ještě, zabydluje se nám tu presumpce viny. Každý je vinen už předem, další dobrý příklad je s datovými médii, lidově cédéčky, kdy platíme s každým cédéčkem ochranným autorským svazúm nějakoú částku, protože chceme ukrast Karlovi Gottovi písničku. Mnoho z nás si ovšem kupuje cédéčka na archivaci svých autorských děl – fotografií, ale Karel Gott a ochranné autorské svazy si příjdoú stejně na své.

Byznys je byznys, ideální je když lidé mosí platit ze zákona a nic za to nedostanoú. Možem očekávat, že podobných zákonú bude přibývat, cíl je jasný: postupně, zákonnoú cestoú, převést veškeré bohatství společnosti do rukoú několika málo jedincú.

Jasně, to co sem napsal jsoú jenom levicové kydy, ve skutečnosti nás vládnoúcí altruisté chtějí chránit před námi samotnými, před naší nezodpovědností, abychom se nezabili pohodlným životním stylem s přemíroú uspokojených potřeb a štěstí.

Múj operátor mi každý den posílá příslušné jméno z kalendáře mající právě jmeniny, 28. října mi přišlo od O2 „Den vzniku samostatného českého státu“, má se soudný člověk smát či brečet??

V tomto sdělení je hned dvojí chyba, opravdu nevznikl český ale československý stát. Tou druhou, pikantnější, je fakt, že království Čech, které právně pod vládou Habsburkú přežilo tři sta let po Bílé Hoře, bylo de facto zrušeno úplně stejně jako Markrabství Moravy. Vznikl zcela nový unitární stát, mávající sice symboly předešlých státních celkú, ale kvalitativně nenavazující. Na tom faktu moc nezměnila ani existence zemského zřízení, kdy země fungovaly jako větší kraje se jmenovaným prezidentem.

Český stát, český jen podle názvu, fakticky českomoravský, opět nekompatibilní s púvodním vznikl v roce 1968 v rámci ČSSR při výrobě dvojfederace do značné míry jako odpad při emancipačních snahách Slovákú. Název byl zavádějící, protože ČSR neobsahovala toliko Čechy ale i Moravu a část Slezska a český národ mimo území Čech byl vždy účelovou spekulací.

Když se dvojice Klaus – Mečiar rozhodla povýšit tyto federativní republiky na suverénní státy, vznikl v česko-moravském prostoru Klausúv Zbytkový Stát zachovávající jméno dané v roce 1968 prosovětskými komunisty, nijak nenavazující na Království Čech.

De facto český stát, na nějž vzpomínají televizní Dějiny udatného národa českého na svoji obnovu stále čeká.

Ve hře zvané BURZA jde o to vydělat co nejvíc peněz s co nejmenším vkladem. To se daří jen asi dvěma procentúm hráčú, nějakých osmnáct procent hráčú vydělá take nějaké peníze, ale ve srovnání se špičkoú pakatel, všechno to zaplatí ten zbytek hráčú, osmdesát procent zúčastněných. Ovšem, aby se trošku zastřela skutečná povaha burzy, mluví se o podnikání, investicích, finančních operacích atd.  Dúležitoú funkcí burzy je ale odsávat peníze ze systému směny práce a zboží, jak už sem psal v minulosti. Většina peněz světa je na kontech těch nejbohatších, leží tam bez užitku, protože, božínku, je jich už tolik, že se nedají výhodně zainvestovat.

Pokud už se člověk stane burzovním hráčem, potřebuje hodně informací hlavně o možnostech vhodně investovat, aby dosáhl co nejvyššího zisku. Investicí svých peněz, které si předtím vydělal jako soústružník, do akcií nějaké firmy, do státních dluhopisú realizuje první část záměru, výhodným prodejem s časovým odstupem dosahuje zisku, ale jak už sem psal, to se daří jen dvaceti procentúm hráčú. Těm ostatním se nepodaří prodat se ziskem, ale se ztrátoú, peníze se přesunoú k těm lepším.

Pochopitelně, všichni se snaží riziko ztrát minimalizovat. Vznikla tak už na začátku egzistence burzy poptávka po specifických informacích. Uspokojení této poptávky se chopily rejtingové agentury a, jak jinak, vznikly jako firmy, jejichž egzistence byla a je v závislá na investici kapitálu do jejich podnikání a míra této investice na jejich rejtingu. Tady je potřeba se zastavit a ptat se na možnoú objektivitu rejtingu – nepracují tyto firmy tak, aby měly co největší zisk? To se ale dá snadno uhodnoút komu budoú sloúžit. Když navíc ještě připustíme, že v současnosti už se žádné podnikání neobejde bez pújčených peněz s patřičným úrokem, které je potřeba splácet, k tomu pokračující trend spomalování rústu výkonú ekonomik Evropy, logicky se nám objeví pravé dúvody nedostaku peněz, další a další zadlužování, které, a už dnes je to vidět, sotva bude moct byt splaceno ze ziskú výrobní sféry.

V celé Evropě se zahnízdila neoliberální politika, která vede státy k „pružnější sociální politice“ (pěkný termín, za který děkuji prezidentu Klausovi) po vzoru Číny, nebo Indie. Dúvodem je podle všeho snaha dohnat v rejtingu zmíněné země, a tak přilákat peníze investorú. Otázka ale je, co bude až tohoto ideálu naše republika dosáhne. Ano, budeme schopni vyrábět stejně levně jako Čína, ale prodáme takové zboží, když je bude výrábět každý a navíc dúsledkem „pružnější sociální politiky“ nutně dojde k poklesu kupní síly obyvatel?

]]> http://www.hlasmoravy.eu/2010/12/rejting.html/feed 0 http://www.hlasmoravy.eu/2010/08/semanticky-nejasni-cesi.html http://www.hlasmoravy.eu/2010/08/semanticky-nejasni-cesi.html#comments Sun, 22 Aug 2010 05:55:07 +0000 Antonín Růžička, Ing. http://www.hlasmoravy.eu/?p=1915

Čeština je skutečně krásný a bohatý jazyk, ale ani ona se nedokáže vyhnout jazykově nejednoznačným výrazúm jako rozlišit obyvatele území, státní příslušnost od národnosti.

Jsou vyjímky, kdy si člověk nesplete Brita s Angličanem, Belgičana s Vlámem, ale co Katalánec versus Španěl, Katálánec má bezesporu španělskou státní příslušnost nikoliv však národnost.

U nás v centrální Evropě je to ještě složitější, ale to až od nějakého 19., 20. století, do té doby existovalo jediné kritérium příslušnost k zemi, tedy Češi a Moravané, tato identita byla dozajista primární ve vztahu k soustátí Koruny české nebo rakouskému mocnářství, Lužický Srb byl prostě Lužickým Srbem a nikoli Čechem, přestože oboje Lužice do Koruny české přináležely.

V 19. století došlo ke vzniku německého národa, dokonce byla zjevná snaha považovat za Němce i Rakušany, na to reagovali Češi a Moravané těsnějším spojenectvím, údajně tehdy zanikly tzv. zemské národy a vznikl jeden novodobý státotvorný český národ. Navíc se nám situace komplikuje vytvořením státu s poněkud matoucím a nepříliš šťastným názvem Česká republika. Mimochodem jeho tvúrci v Saint-Germainské smlouvě se prozízavě neodvolávali na nějaký český národ, ale mluvili o obyvatelích Čech, Moravy, části Slezska …

Kdo je tedy Čech? Može to být obyvatel Čech ale i ČR. Co se týče českého národa, hovořilo se tu o dvou. Ten první je vymezen historickým územím Čech tedy České kotliny, legendou o praotci Čechovi o raných Přemyslovcích a svatém Václavovi i dalšími českými svatými a také heraldickým symbolem dvouocasým královským lvem. Ten druhý by byl definován poměrně uměle vytvořeným českým jazykem a vlastně ničím jiným, jazykem, který lze stejně dobře a oprávněně nazývat česko-moravským a vlastně i národ by bylo možné nazývat českomoravským.

Zmíněné atributy českého národa jsou pro Moravu irelevantní, ani bájní Přemyslovci dokonce ani svatý Václav vládnoucí pouze a pouze Čechám se jí netýkají. A královský lev? Přemyslovská knížata jej neznala až králové, to měl ale pouze jednoduchý chvost, zdvojení pochází někdy z časú Lucemburkú (rovněž měli podobného vlastního lva v erbu). Již od dob prvních českých králú, za Lucemburkú zvlášť patrno, byla na Čechách ( nikoli českém králi ) Morava nezávislým markrabstvím. Nic z těchto by tedy nemohlo být tedy použitelné pro onen novodobý český národ. Ale ony všechny přežily dodnes, stále jsou živé, jak tehdy mohli zemští Češi zaniknout? Lidé se zřejmě nezávisle na sobě hlásí k oběma národúm a žádný sčítací komisař to nedokáže odlišit, navíc spousta respondentú mu tam píše státní příslušnost.

A Moravané, ti byli vždy zemským národem a rozhodně nezanikli. Koneckoncú Petr Bezruč viděl „Slezskou Ostravu národa moravského, a to ještě počátkem 20. století. Rozhodně se nerozpustili v nějakém univerzálním národě, zvláště pokud v něm nezmizeli ani všichni zemští Češi.

V jednom království žili nadaní a pracovití lidé, královská rodina byla ale natolik (ne)rozumná, že nechala zemi vládnout parlament složený z volených zástupcú lidu. Práce bylo dost pro všechny, nikdo nepobíral sociální ani jiné dávky. Někteří se spokojili (při vědomí vlastních limitú) s penězi co dokázali vytěžit z prostředí výměnou za odvedenou práci. Bylo toho dostatek, aby si mohli pořídit slušné bydlení, dopravní prostředek, jednou za rok letní a zimní dovolenou mimo své bydliště. Někteří chtěli vytěžit z prostředí víc peněz, proto podnikali a některým se skutečně dařilo. Z toho co vytěžili si mohli pořídit totéž co ostatní, ale na vyšší kvalitativní úrovni. Také část peněz investovali do obnovy a rozvoje svých firem, takže, jejich hnací motor, zisk, fungoval docela uspokojivě.

Našli se i velmi úspěšní, kteří vytěžovali tolik, že už nestačili spotřebovávat a proinvestovávat všechny peníze, které vytěžili. Ale taková je už povaha člověka, že když má hodně, chce ještě víc. Objevili svět vysokých financí. Spekulace, bondy, deriváty a já nevím, jak se vše mohlo jmenovat. Začali vyměňovat peníze za ještě víc peněz, které stejně nemohli dál uplatnit, nevraceli je proto zpět do prostředí jako nástroj směny (to tak, dat někomu něco zadarmo!),  nechávali si je na svých bankovních kontech. Ovšem, někde  peníze pro své hry o víc peněz vzít museli. Peníze, které vytěžili z prostředí vytváření a distribuce produktú, služeb, kde byly peníze nástrojem směny.

Skutečnost, že se peníze, vytěžené ze sféry zboží a služeb nevracely zpět do oběhu, ale zústávaly ležet v bankách, nebo se účastnily finančních transakcí, které následně odčerpaly jestě víc peněz, vyvolala nedostatek peněz ve sféře směny zboží a služeb. Protože ale volení zástupci lidu schválili takové a makové zákony, nebylo možné zákonnou cestou peníze vrátit tam, kde byly potřeba. Ale volení zástupci lidu také schválili zákon, který stanovil, že nové peníze može dávat do oběhu soukromá firma Ta-a-ta. Ovšem soukromá firma Ta-a-ta chtěla mět také svúj zisk, že? Je na tom něco špatného? To chce přece každý, a všichni máme stejná práva.

Takže volení zástupci lidu, stát, se s řešením problému s nedostatkem peněz obrátili na zákonem stanovenou firmu Ta-a-ta. Firma ochotně přislíbila, že státu dá potřebné peníze výměnou za státní dluhopisy. V zápětí začala na obou stranách intenzívní činnost. Pracovník firmy Ta-a-ta si sedl k počítači a vytvořil za den miliardu peněz, na druhé straně jiný pracovník patřičného ministerstva vytvořil za den odpovídající objem státních dluhopisú. Vše v elekronické podobě – je to rychlejší,  pohodlnější a hlavně levnější než papírové peníze. Luxusními auty se sjeli výtečně oblečení zástupci obou stran,  strávili příjemný den  v prostředí  jednoho příjemného zámku ve společnosti příjemných dam,  podepsali smlouvy, prostředí směny zboží a služeb dostalo miliardu peněz.

Ovšem, nové peníze, které přibyly, snížily hodnotu všech peněz, ceny všeho se nutně musely zvýšit, přece není možné lidem dat něco levněji, zisk by se snížil (ovšem, platy zaměstnancú se nezvýšily, dělali nadále tu stejnou práci). Tak se problém s nedostatkem peněz na nějakou dobu vyřešil, ale pozor, státu vznikl dluh soukromé firmě Ta-a-ta. Vše fungovalo zdánlivě dobře, volení zástupci lidu lidem pochopitelně neřekli vše, tak nenápadně vzrostl státní dluh o pújčené peníze ale i o úroky z pújčených peněz.

Protože nebylo možné zákonným zpúsobem změnit zákony, které dovolovaly takové zacházení s penězi, situace se periodicky opakovala, také se opakovalo řešení problému s nedostatkem peněz. Postupně přešel majetek (a životy) všech lidí (s výjimkou královské rodiny) v království do vlastnictví soukromé firmy Ta-a-ta, protože stát nedokázal své dluhy vracet.

Pohádka skončila, ještě kontrolní otázky: Jakou reálnou hodnotu měla v pohádkovém království miliarda peněz? Pro firmu Ta-a-ta hodnotu vyjádřenou náklady na jednodenní práci finančního experta? Pro stát  závazek vyčíslený   celoživotní dřinou jednoho dělníka vynásobenou třemi sty?

„Kde domov můj“ zpívá se v Tylově a Škroupově písni, následuje lyrický popis vlasti natolik neurčitý, ža by se mohla stejně dobře nacházet ve Skandinávii, pod Uralem či na svazích Pyrenejí, závěrem upřesňuje text, že jde o zemi českou a v tom okamžiku jej pochopím. On není bezradný po konzumaci alkoholu či nějakých halucinogenů, ani senilní. Jemu se stýská po zemi, která přežila tři staletí habsburské nadvlády, aby byla v roce 1918 zrušena a rozpustila se ve vícenárodním státě.

Podle heraldického ztvárnění byl tento stát soustátím několika zemí i Čech, ale fakticky byl unitárním státem bez kontinuity k historické zemi české a podle heraldických kritérií by neměl mít právo ani na právo používat erbovní znamení Království Čech tedy královského lva.

Národ Čech původní zemský národ se nachází v krizi hledání vlastní identity. Může být totožný s národem České republiky? Mohou být všichni ti takzvaní Češi východně od České kotliny skutečně Čechy? Být Čechem znamená odvozovat svůj původ od Praotce Čecha v zemi, kde všechny cesty vedou nikoliv do Říma ale do Prahy, těšit se ochraně zemských svatých zvláště svatého Václava. Nic z toho se těch na východě netýká, oni mají svého Ječmínka a své věrozvěsty a svoje odlišné tradice.

Pravda jazyk máme společný, ale není to málo? Obrozenci v druhé polovině 19. století uvěřili, že to stačí, ale byli neomylní? Stát se takovými Čechy a ztratit své zemské češství by znamenalo vzdát se toho všeho – Praotce Čecha, Přemysla Oráče, kněžny Libuše, svatého Václava, blanických rytířů, královského lva a vlastně i hymny, tak jako oni zapomínají své národní tradice zaznamenáné již ve starých franckých kronikách od roku 822 po Kristu.

Stojí to za to, tenhle nový český národ? Potřebuje jej někdo k něčemu? Přináší něco náhradou za to, čeho by se měl Čech vzdát? Toť otázka, toť česká otázka, otázka české identity v zemi uprostřed Evropy, která o sobě tvrdí, že je česká, neokrádá tak vlastně historickou zemi Čechy? Není to schizofrenie být tímto Čechem nebo tamtím Čechem? (Tamtím českým národem, v němž se při sčítání lidu v roce 2001 zřejmě rozpustily dvě třetiny romského národa z inventury obyvatelstva v roce 1991.) Je vůbec možná existence Čechů z Moravy či ze Slezska? Toť otázka, toť česká otázka …

Naštěstí máme (aspoň prozatím) přístup k informacím na internetu. Pochopitelně, ani těmto informacím se nedá vždycky věřit, je potřeba je kriticky vyhodnocovat, ověřovat je z několika nezávislých zdrojů, a i potom je brát s rezervou. I přesto ale může být jejich informační hodnota významná.

Nedávno vyšel v Britských listech článek s názvem „Zánik námezdního systému“, chcete-li, můžete si ho přečíst tady. Autor popisuje  trend, který v současné Evropě nastupuje v takové míře, že začíná vzbuzovat pozornost. Klesá totiž poptávka po pracovní síle. Má to svoji logiku a psal jsem o tom už několikrát – důvod je snaha zmenšit náklady na produkci čehokoliv na minimum. Důsledek je klesající koupěschopnost společnosti, klesající poptávka po produktech, snižování výroby. Pochopitelně, podnikatelé se nechtějí smířit s tím, že by jim měly klesat zisky, chtějí tedy aby dostali za méně zboží stejně jako dřív. Napadne taky vás, jak toho docílit? Zdražováním.

A máme tu problém. Lidé se sice nějakou dobu budou snažit pracovat víc, aby dostali stejně (nebo lépe víc, protože se vše zdražuje) peněz jako dřív, ale to nejde do nekonečna. V určitém momentu musí dospět k závěru, že na množství peněz, které dostanou jako odměnu, vynakládají příliš mnoho úsilí. V určitém momentu musí dospět k závěru, že vynaloží méně úsilí, když si potraviny vypěstují sami, když si sami vyrobí další věci potřebné pro uhájení života, než by si je koupili.

Energetická krize způsobená vyčerpáním koncentrovaných zdrojů energie zdraží dopravu zboží z dovozu natolik, že levné cvičky z Číny a levný textil z Vietnamu budou luxusním zbožím. Doprava na větší vzdálenosti bude jen vyjímečným jevem, výroba bude mít problémy jak zajistit chod strojů a zařízení.  Bude obtížné spravovat větší územní celky z důvodů příliš vysokých nákladů. To vše urychlí vývoj k významným změnám ve struktuře společnosti. 

Nastane konec éry dělby práce, nastane nová éra samozásobení, nastane éra společnosti roztříštěné do lokálních komunit s velmi nízkou hmotnou a kulturní úrovní.

Vypadá to jako bláznivina? No, já nevím…

Za dvě desítky let jsem prošel řadu akcí různých občanských sdružení i politických organizací. Velmi dobře znám „připomínkaře“, některé už pověstné. Rčení „mělo by se…“ jsem slyšel mnohokrát. Daleko méně už „udělám“, „zajedu“ , „napíšu“, „vyřídím“ apod.

Za měsíc dva, za půl roku, na dalším zasedání se dotyčný rozčiluje „Ale vždyť jsem o tom na minulé schůzi mluvil! Jak to, že se to neudělalo?!“

Ono „se to“ opravdu neudělalo, ono „se to“ samo nikdy ani neudělá! Nemáme žádné sekretariáty a není tak komu poručit. Máš-li tedy, roduvěrný(á) bratře či sestro, Moravane a Moravanko, dojem, že je něco třeba udělat, neříkej „mělo by se!“, ale nahraď to věcným „udělám to, zajdu tam, projednám to“ apod.

Před dvaceti lety, když jsme začínali s bojem za Moravany a za Moravu, bylo zájemců i ochotných bojovníků dostatek. Brzo jich ale začalo ubývat, až nás zbyla jen hrstka. Hrstka nesmiřitelných!

Nepočítám samozřejmě ty, které dosadila StB a BIS, tedy Praha, aby ve vedení blokovali moravské aktivity. Dostali za to prebendy v brněnském zastupitelstvu i v parlamentu a především ve správních radách a. s. Dnes o nich není vidu slechu a na Moravu asi zapomněli. Zapomenout bychom ale neměli my, Moravané!

Jak řečeno, zbylo nás pár, a bůhvíkde se v nás brala odvaha i chuť, pouštět se pořád do nových a dalších akcí. Nicméně důležité je, že jsme vydrželi.

Dnes je situace nesrovnatelně lepší – nejsme už jen jednotlivci či desítky lidí, často od sebe vzdálených, jsou nás už stovky, možná tisíce. Každý se snaží, co může. Víme o sobě a občas si i pomůžeme. Bohužel jen občas a zdaleka ne vždy, častěji po sobě poštěkáváme. A to mne hněte!

Nesmírně si vážím toho, že vedle mého snažení a mých aktivit jsou lidé, kteří se snaží jinak. Například pečují o hranečníky na moravsko-české hranici, organizují Moravské pochody, vozí moravské symboly na Velehrad či na Javorinu a jinde, píší kvalitní politické komentáře, píší protesty proti českým šovinistům, organizují manifestace u kolaborantského divadla… Mohl bych pokračovat, a toto konstatování je velmi příjemné!

Nejsu tedy už zdaleka sám, je nás více, a každý někde svědomitě tahá za svou pilku, tlačí svou káru, snaží se, co může. Každý dělá, co umí a co může, a vzájemně se respektujeme!

Velmi si svých spolubojovníků vážím a cením si jejich snahy. Nesmírně mne těší, že je nás víc, že náš záběr je široký, pestrý a rozmanitý. Že na mně nezáleží, to vím už dávno. Že ale, padnu-li, moje brázda nekončí – že v ní šlape dalších deset, sto parťáků, to je krásný pocit!

Je to krásný a silný pocit! Dvě desítky let chyběl nám, starým harcovníkům. Velmi si tohoto pocitu proto vážím!

Není ničím novým a zvláštním; například Židé, Číňané, Vietnamci, Poláci atd. se takto umí poznat a pomáhat si po celém světě. Že bychom se k tomu dopracovali i my, Moravané?

Bojím se, že to není nijak snadné. Už dávno si nedělám iluze, jsme přece jen lidé a jsme tak chybující. Občasnou nedokonalost svého moravského bratra musím nicméně zpravidla tolerovat! Musím především oceňovat jeho poctivou aktivitu a v jeho snahách mu pomáhat a podporovat jej! Stejně tak, jak to dělají Číňané, Vietnamci, Poláci, Židé a jiné národy!

Zrovna zde máme ale pořádný deficit. Z toho, co vidím, mám zato, že často jsou to bohužel především jen osobní zájmy a boj o vlastní prestiž. Pro některé „také Moravany“ je totiž doslova hrůza, pokud by kdosi jiný k Moravě a k Moravanům uvedl něco závažnějšího než řekl on sám, že kdosi by mohl udělat něco významnějšího, než on!

Tato nesmyslná a patologická „hrůza“ z aktivity jiných je velmi nebezpečná. Jednak blokuje schopné – na to si ale ti schopnější už dávno bohužel museli zvyknout a psychicky se obrnit; jednak preferuje nicky, a to je daleko nebezpečnější! A je to navíc cesta do pekel!

My Moravané musíme SPOLUPRACOVAT, nikoliv soupeřit! Daří se nám to?! Zdá se, že někteří „vůdcové“ si tuto danost neuvědomují, nebo spíše uvědomit nechtějí. I to je realita. Co ale s ní?!

Nezdá se vám, že zmíněným Prahou dosazeným dřívějším „moravským“ obrlajtnantům nebylo dovoleno odejít jen tak? Že nezůstali bez pokračovatelů?

Že by za sebou zanechali v našem moravském hnízdě svá kukaččí vajíčka?

Podnikání, které není v souladu s dobrými mravy – máme toho kolem sebe dost a dost, není dne, kdy by se v médiích neobjevila zpráva o takovém podnikání.

Jestliže někdo podniká takovým způsobem, že pod slibem dodání produktu, vybírá od lidí peníze a sliby neplní, není to v souladu s dobrými mravy.

Jestliže někdo zneužije svého monopolního postavení na trhu a nastaví pro své produkty nehorázné ceny, protože lidé nemají jinou možnost jak   produkt získat, přitom může jít o zdraví nebo dokonce uhájení života, není takové podníkání v souladu s dobrými mravy.

Jestliže někdo prosadí schválení zákonů, které mu zajistí pravidelné příjmy, přitom se ani nenamáhá aby vytvářel slibovaný produkt, není takové podnikání v souladu s dobrými mravy.

Tak by se ještě dalo pokračovat dál a dál, ale tři příklady stačí. Taky by bylo možné nad tím mávnout rukou – když jsou lidé hloupí a platí, je to jejich problém. 

Ale má to háček. Jestliže mají být peníze jakýmsi měřítkem všeho, chtěli bysme, aby jejich kupní síla byla pokud možno stabilní. Podnikání, které není v souladu s dobrými mravy, peníze znehodnocuje (asi nemusím vysvětlovat proč) a to není pro společnost žádoucí. Lidé většinou nemají individuální možnost (například víc pracovat) aby klesající koupěschopnost vyrovnali. Snižuje to jejich reálnou životní úroveň, v důsledku se vytvářejí sociální pnutí, která můžou vyústit do nepokojů, stávek, popřípadě jiných forem společenského násilí.

Demokratická společnost by měla, aspoň podle mého názoru, podporovat podnikání, které je v souladu s dobrými mravy, které nabízí produkty dobré kvality za přiměřené ceny, podnikání které přispívá k celospolečenskému prospěchu a růstu. Dokonce si myslím, že podpora podnikání, které je v souladu s dobrými mravy, je tak důležitá, že by měla být zakotvena v ústavě každého demokratického státu. V budoucí ústavě Evropské Unie taky.